„Rodila jsem celkem třikrát. Všechna těhotenství probíhala bez problémů. Pravda, to třetí už bylo trochu únavnější, když jsem se musela starat ještě o dva malé nezbedy, ale přesto jsem to zvládla. První porod byl vyvolávaný, druhý přirozený a pohodový a třetí velmi, velmi rychlý. Přesto, že jsme dojezd do porodnice měli jen tak tak a na porodní sál za mnou nestihla dojet ani kamarádka, za nic na světě bych ho nevyměnila. Naopak, vyvolávaný porod byl peklo, alespoň pro mě.“

Přenášíte, budeme vyvolávat

„Tak maminko, dnes máte termín porodu a nic se ještě nechystá, trochu vás tady 'prošťouchnu' a třeba se to ještě spustí. Jinak za týden vás pošlu do nemocnice na vyvolávání, pro jistotu. To 'prošťouchnutí' nebylo nic příjemného, trochu bolelo, ale s miminkem ani nehnulo. Že se jedná o tzv. Hamiltonův hmat (mechanické uvolnění hlenové zátky a odloupnutí vaku blan), jsem se dozvěděla až po přečtení diskuzí na internetu. Samozřejmě jsem hned hledala potřebné informace o tom, co to vlastně ta indukce je a co mě čeká. Asi je i lepší, že jsem to nevěděla. Těšila jsem se na miminko a na to, že už brzy bude s námi. Přežily to jiné, zvládnu to taky, no ne?“

Proč se porod vyvolává?

Jedním z nejčastějších důvodů pro vyvolání (indukci) je přenášení neboli potermínová gravidita. Klasické těhotenství trvá asi 38 až 42 týdnů. Tedy až v době po 42 týdnu je těhotenství potermínové. V tuto dobu už začíná placenta stárnout a nemusí plnit svou funkci na 100 %.  Na ukončení potermínového těhotenství po 42. týdnu se shoduje většina odborníků. Bohužel obvyklá praxe je, že se k vyvolávání přistupuje už krátce po 40. týdnu. Jen málo lékařů vyčkává, protože to znamená častější sledování a monitorování miminka a placenty.

Samotnému vyvolávání porodu může předcházet preindukce, a to tehdy, když ještě nejsou porodní cesty zralé k porodu. K tomu slouží Hamiltonův hmat nebo zavedení tyčinky do děložního čípku, kde mechanicky rozevírá porodní kanál a vyvolává vysokou produkci hormonů prostaglandinů, které stahy dělohy ovlivňují. Používají se také vaginální tablety pro dozrání děložního hrdla.

Když se mi před deseti lety narodil Šimonek, ještě v porodnici se mi namísto radosti vkradla do hlavy myšlenka: "teď už jsi stará, když máš to dítě".

Měla jsem po dlouhém těžkém porodu plném zásahů a bolesti. Děťátko jsem si moc přála, ale tak nějak jsem nebyla připravena na to, že zrozením svého dítěte se i já přerodím v MATKU.

Skoro dva měsíce jsem jen ležela, protože při každém vstanutí z postele jsem měla pocit, že ze mě vypadnou vnitřnosti. Připadala jsen si tlustá, z prsou mi tekla krev, a kdyby mi někdo řekl, že kojení je krásné, mrštila bych po něm něčím těžkým, aby se z těch keců probral.

Dnes chápu, že to nemohlo být jinak, že mé velké porodní zranění zachránilo blízkost, kterou jsem se Šimim udržela.

Vynucené spaní v posteli se mnou a nonstop kojení, jen aby bylo dítě spokojené a já nemusela vstát a nosit jej v náručí, nastartovalo moje mateřské pudy, které však ještě dlouho měly tendenci se podřizovat nevyžádaným radám a testováním technik, které už dávno považuji spíše za škodlivé a nepřirozené.

Když si na to vzpomenu, tak se sebou soucítím. A tu bolavou prvomatku hladím a chlácholím ji v sobě, protože ona to měla stejně těžké jako ten chlapeček Šimonek, a je jasné, že to spolu dali, jak nejlépe mohli. A že se naštěstí jejich vztah vyvíjí a neustrnul v té psychické a fyzické bolesti, kterou jsem před deseti lety cítila.