Z vašeho spokojeného miminka se náhle stal křičící uzlík. Kojení připomíná spíš zápas než sání a vy jste rády, když děťátko nakrmíte alespoň v polospánku. Co se děje? Právě vás navštívil strašák jménem bojkot kojení.

O bojkotu mluvíme tehdy, pokud dítě ve věku do dvou a půl až tří let začne odmítat kojení. Malý bojkotář se bude všemožně vzpírat – odtahovat se od prsu, tahat či kousat bradavku, silně plakat při pokusech o přiložení. Pro maminky to bývá silně stresová situace – ale nebojte, nejste v tom samy. Bojkoty potkávají jak prvorodičky, tak zkušené matky.

Příčiny bojkotu mohou být různé. Nejčastěji se uvádí pokles tvorby mléka nebo jeho obtížnější spouštění. Hladové děťátko je frustrované, že mléko teče pomalu a musí silněji sát. Spouštěčem mohou být i hormonální změny v těle matky (menstruace, nové těhotenství) nebo její onemocnění (typicky horečnatá onemocnění), které mohou ovlivnit složení mléka. Za bojkotem může stát také používání lahví, kde mléko teče snadno a miminko „zleniví“, dudlík, který naplní pouze potřebu sání, ale nikoli žaludek, nebo příliš rychlé zavádění příkrmů a tekutin. Také rostoucí zoubky a bolavé bříško dokážou udělat v kojení paseku.

To vše vede k tomu, že kojenec přijímá méně mléka, tím se jeho produkce dále snižuje, dítě je nuceno vynakládat větší námahu při sání, což ho rozčiluje a začarovaný kruh se roztáčí. Neřešený bojkot může vést až k předčasnému odstavení dítěte.

Zní to strašně, že? Ale máme pro vás dobrou zprávu. Ten boj lze vyhrát! I zde na Modrém koníku najdete desítky maminek, jimž se to povedlo a které se tu o své zkušenosti dělí. Z nich můžete čerpat i vy.

Jak z toho tedy ven?

Bez pískovišť by si slunečné dny nedokázali představit ani děti, ani rodiče, kteří si mohou díky zaujatosti potomků na chvilku vydechnout. První kamarádství i hádky o hračky. O tom všem je "písková sezóna". Pokud však nemáte vlastní pískoviště, které je během vaší nepřítomnosti přikryté, dobře si zkontrolujte, co v něm na vaše dítě číhá.

Vedoucí odboru hygieny dětí a mládeže Úřadu veřejného zdravotnictví Slovenské republiky docentka Mgr. MUDr. Jana Hamada, PhD., rodičům radí: "Při návštěvě otevřeného pískoviště, zřízeného v rámci občanské vybavenosti, si všímejte jeho celkovou úroveň, zda není poškozená obruba, ale i hrubé znečištění, včetně biologických exkrementů. Zdravotní rizika pro dítě mohou být mikrobiální a mechanická. V rámci mikrobiálního rizika při nedostatečné hygieně může na pískovištích nakazit různými bakteriálními, parazitárními a virovými onemocněními jako toxokaróza, toxoplazmóza, giardióza, salmonelóza, helmintózy. Pokud jde o mechanické poškození, rizikové bývají zejména poranění jehlami nebo rozbitým sklem, volně pohozeným v pískovišti," zdůrazňuje docentka Jana Hamada.

Jaké jsou povinnosti provozovatele?

"Provozovatel venkovní hrací plochy, která obsahuje i pískoviště s pískem určeným pro hry dětí je povinen zajistit, aby písek splňoval hygienické limity pro mikrobiální, chemické a parazitární znečištění písku. Dále musí stanovit ve svém provozním řádu hrací plochy podmínky provozování, režim údržby a způsob zajištění hygienických limitů pro znečištění písku (dle §13 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)," uvádí na svých webových stránkách Hygienická stanice hlavního města Prahy.

Dále upřesňuje, jak pískoviště udržovat: "Písek je nutno udržovat bez zjevných nečistot a nesouvisejících předmětů či odpadků (vizuální kontrola, pokud možno denní). Písek je vhodné denně překopat, přehrabat, aby byl v celém objemu provzdušňován. O „přírodní desinfekci“ se postará sluneční záření. Doporučuje se při poledním slunci překrýt pískoviště na chvíli černou folií na prohřátí písku. Řízené propařování písku je možné, ale účinnost na ničení bakterií je krátkodobá a finančně zřejmě nebude výhodnější než doplnění nového písku.

Časté dotazy na frekvenci výměny písku není jednoduché zodpovědět. Je doporučováno (SZÚ) vyměnit písek jednou za sezónu – tedy jednou ročně. Záleží na míře expozice  pískoviště vnějším negativním vlivům.

„Mám holčičku s Downovým syndromem v rodině, teď už jí je 20 a od začátku je to kouzelné dítě. Tyto děti umí rozdávat neskutečnou lásku, mají čisté a otevřené srdce a dělají radost." Děti s Downovým syndromem umí být veselé. Umí být ale také agresivní a v každém případě je život s nimi velmi náročný.

Ne každá maminka má to štěstí, že se při ultrazvukových a jiných vyšetřeních v těhotenství dozví, že čeká zdravé miminko. Jedno z nejčastějších postižení, které se při těchto vyšetřeních zjistí, je Downův syndrom. Dítě nebo dospělého s tímto postižením viděl v životě asi každý a spousta lidí se s nimi setkala, či setkává osobně. Ne všichni Downi jsou povahově stejní, najdete mezi nimi i agresivní jedince, ale převážně se jedná o milující a veselé lidi, kteří vás toho mohou hodně naučit. Často na na ně do smrti nezapomenete.

„V naší kantýně, kam chodím na oběd, pracuje jeden kluk s Downovým syndromem, věk netuším, je to těžké poznat. Pomáhá s úklidem, prostírá, stará se o doplňování salátového baru atd. A je strašně milý, šikovný a moc ho jeho práce baví, je na ni pyšný. Tyhle lidi jsou schopnější než si většina lidí představuje.”

O chromozom navíc

Podle statistik se ročně v České Republice narodí asi 50 dětí s Downovým syndromem. Celosvětově je to přibližně 100 000 dětí. Toto postižení se objevuje napříč všemi národnostmi a postihuje 1 dítě z 800 - 1 000 narozených dětí.

„Nežiji v ČR a v mé 'nové zemi' je trochu jiný všeobecný přístup a systém péče o tyto děti. Nejsou žádným tabu, nikdo je ani jejich rodiče nelituje. Je jasné, že je to v jistých aspektech těžší život než ten se zdravým dítětem. Ale i život s dítětem, které má  Downův syndrom, může být plný, uspokojivý a krásný pro všechny zúčastněné. Můj syn chodí do školky, kam chodí jeden downík a jedno další, tělesně postižené dítě. Jsou to úžasné děti, a já jsem moc ráda, že moje dítě už teď vidí, že ne všichni jsou stejní a že některým se prostě musí víc pomáhat.”

"Mému synovi zjistili zvětšené mandle zhruba, když mu byly 2-3 roky. Začal v noci chrápat, strašně hlasitě, dýchal pouze ústy, budil se nevyspalý a s kruhy pod očima... Dlouho jsem se rozhodovala, zda mu je opravdu nechat vyndat, stále jsem doufala, že se to zlepší. Ale bylo to stále horší," začíná vyprávění o odstranění nosních mandlí jedna z maminek. 

Někdo dědí majetky, někdo nemoci. Občas se to tak nakupí, že máte pocit, že ve vaší rodině platí jen to druhé. Z kýchnutí je rýmička, z rýmičky kašel, z kašle zanícené průdušky. Do toho ten prcek nespí, převaluje se, kňourá, že nemůže dýchat. Chrápe tak, že pokud by to byl manžel, tak ho nevyženete jen na gauč ale až do dílny v garáži. Ale drobečkovi zvlhčujete vzduch, větráte, podkládáte hlavu do vyvýšené polohy a krájíte cibuli k posteli, protože Anička z Modrého koníka psala, že to pomáhá na snadnější dýchání.

Rýmičkové příběhy nejsou ničím výjimečné a není potřeba za tím hledat exotické diagnózy, ale pokud se opakují příliš často a jsou spojeny s jinými příznaky, zvažte návštěvu ORL.

Nosohltanové mandle jsou shluk lymfatické tkáně, který plní významnou imunitní funkci, chrání tělo před bakteriemi a viry. Největší roli hrají do tří let dítěte, pak si tělo vytváří i jiné způsoby obrany.

S nosními mandlemi se narodíme. Rostou přibližně do osmi let dítěte, pak se začnou zmenšovat a v pubertě by měly zcela vymizet.

Jeden z nejčastějších problémů dětského věku