Už deset měsíců je s námi. Zrovna mi spí na hrudníku, unavená po dlouhém pláči způsobeném zřejmě růstem zoubků. Do toho ji trápí vyrážka pod plínkou, za kterou můžou asi ty zoubky. Co bych se rozepisovala, však to každá maminka zná. Neustálý kolotoč rýmy, opruzenin, bolavých zoubků. Takový je zatím náš podzim. Náš první společný podzim.

Ale tohle si pamatovat nebudu. Budu si pamatovat, jak jsme spolu chodily na plavání, cvičení, dlouhé procházky, to vše za časté přítomnosti našeho taťky, který si nechce nechat ujít, jak jeho holčička roste. Jak nám stojí u gauče, stolů, židlí, vany a dělá první nesmělé krůčky okolo nábytku, které se časem promění na jisté kroky do prostoru. Jak krásně baští.

Nikdy neopomenu jí říkat, jak je šikovná, ikdyž je takhle malinká, pořád jí to opakuju, nahlas i šeptem do ouška. Že je šikovná, úžasná, božátko naše. 

Ráda si takhle píšu jen o svých pocitech, o těch krásných, co se dokáží uvnitř unavené, nevyspalé, občas tápající matky zrodit. Stejně tak se ale uvnitř každého rodí i ty spíše negativní pocity.

A jaká je moje TOP desítka pocitů v souhrnu za těch posledních TOP deset měsíců mého života? Nebudu je psát podle nějakého pořadí, co nejvíc převažuje, protože každý den je jiný a zítra by mohlo být pořadí zase úplně opačné. 

+ LÁSKA je samozřejmě to, co mě napadne jako první. Takové klišé hned na začátek. Ať už přijde ke každé mámě ta láska ve vteřině narození jejího dítěte nebo třeba až se na ni miminko poprvé usměje, vždy je to láska čistá. I my, které jsme si jako bezdětné říkaly, co vše dělat nebudeme, až budeme mít miminko a kroutily hlavou nad těmi, co už matkami jsou, tak i my jsme díky tomuto pro nás novému druhu lásky teď takové jiné, přirozenější a s jasným středobodem našeho vesmíru.

Neuvěříte, co mě dneska nenapadlo. Udělat KPZku pro novopoečeného tatínka. Dala bych mu to buď jak porodím, tak než pojedem s malou dom, nebo pověřím někoho, kdo mu to pak dá. Ostatně stejně pojede pro kočárek, ať je doma, než dorazíme my dvě 🙂

Napadlo mě, že by tam našel kolíček na nos, gumové rukavice, takou tu minifalštičku nějaké dobré "halůzkové", číslo na psychiatra.... 😀

Mělo by to byt vtipné a na oko praktické, ale taky tak nějak dojemné. Napadlo mě, že bych mu mohla taky napsat dopis, který jakoby napíše Zuzanka. Něco v tom smyslu "Milý tatínku, tak už jsem konečně na světě, a abys to zvládl, tak ...bla...bla...bla... Tvoje Zuzanka"

V kočárku, co jsme kupovali od jedné maminky jsem našla ještě jednu plenku. Tak bych to tam taky přibalila. A udělala třeba takové jakoby balíčky a v každém by byly potřebné věci. Třeba v balíčku na přebalování by byla ta plenka s kolíčkem na nos a rukavicema 😀 Nebo v balíčku Na nervy by byl panák, prášek antidepresiv (jako!!), v Balíčku na spaní špunty do uší....

Bonusový balíček by mohl obsahovat poukaz na sex nebo propustku do hospody...

Mohla bych oběhat nejbližší rodinu a aby mu každý napsal nějakou tu více či méně povzbudivou větu nebo tak.

A tím nemyslím jenom povislé břicho, ale opravdovou vanu.

A rozhodi jsme se ji pořádně využít a zaplavat si!

Nikdy dřív jsem s dětma neplavala. Nechtělo se mi nikdy vláčet sebe a dítě někde po Praze, tam se navzdory komplexům ukazovat v plavkách, pak sušit sebe i dítě a pak zpátky přes Prahu domů. Všechno tohle pro mě nepříjemné vynásob 3x, pokud toto absolvujete v zimě!

No a protože se svým 3. a posledním [ano posledním] dítětem bořím mýty a začínám objevovat už objevené, například nosím v šátku a nechávám si Karla v posteli i přes noc, zkusili jsme i takzvané "vaničkování"

Tou největší přidanou hodnotou pro mě na začátku byl fakt, že se nemusím hnout z domu. Ano, lektorka Sandra za náma přijela až domů a všechno se odehrálo za zavřenými dveřmi v paneláku v Michli 🙂

Nevěděla jsem, co čekat. Fakt ne. A můžu vás napínat a okecávat to, ale prostě to bylo perfektní!