Dneska bych ráda popsala svůj týden a to jak rychle se dá nakazit batole. Takže celé to začalo v úterý večer, Eli v poklidu spinkala v postýlce a já si šla lehnout do ložnice. Než jsem tam došla spustila se mi rýma, takhle z ničeho nic se to stalo snad poprvé. Dobrá tedy, celou noc jsem nespala, protože vodovodní kohoutek byl proti mně máslo. Ráno už jsem se necítila vůbec dobře, bolelo mě úplně všechno, ale jelikož mám virózu tak 2-3x do roka, vždycky to přejdu, tak jsem se vydala do práce. Manžel pobalil Elince všechny potřebné věci a jela s tetou na celý den na výlet, já mezitím v práci myslela na to, jak super by bylo zrovna umřít.. ano, jsem horší než chlap s rýmičkou. Když jsem pozdě večer přišla z práce, doma už se spalo a já vyřízená zapadla do ložnice. Myslela jsem, jak se krásně vyspim.. hm, trvalo to asi hodinu. V 5 ráno jsem se odhodlala a došla jsem si pro teploměr, abych zjistila, jestli si náhodou sama ze sebe nedělám srandu. Takže normálně je pro mě konečná, když mám 37,2°, strašně špatně snáším teploty a u těch svých viróz je ani nikdy nemám. Jaký překvapení, když ten malej hajzl ukázal 38°. Nechápala jsem, jakto, že ještě pořád žiju, ale rozhodla jsem se tedy navštívit lékaře. Šla jsem hned na 7hod, abych tam nečekala ještě příští Vánoce a byla jsem vyšetřena během 15 minut. Zánět dýchacích cest, antibiotika (poprvé za posledních 15 let). Teď mě čekala cesta do lékárny a pak hurá do práce. Už od 11h jsem si hrozně přála, aby přišla kolegyně a já se mohla nenápadně vytratit. Přišla ve 4h. Takže v 5 jsem ležela v posteli a dokonce jsem usnula, dokud ségra v 6h nezavolala, že mi zrovna přivezla princeznu a je před barákem. Proklela jsem se až do 15 kolene. Proč jsem ji vlastně volala, že to v práci nedám, je mi blbě a půjdu dřív domů? No nic, na Elinku jsem se těšila, dva dny jsem ji neviděla. Asi hodinu na to, přišel manžel z práce a odeslal mě do bezpečné vzdálenosti od Eli. Ráno mi bylo podstatně líp, lék zabral. A zůstali jsme s El sami. A najednou se to stalo, stejně jako rychle přišla moje rýma, Elince začalo téct z nosu, začala kašlat, do toho ji rostou dva špičáky naráz. Celodenní brek nám dal oboum zabrat. Zatím je bez teplot, takže to řešíme kapkama na rýmu a když se nedá do kupy přes víkend, ani jí návštěva lékařky nemine, případně to teď přes víkend jistí pohotovost. Vyčerpáním usnula v sedě a teď chrápe tak, že by se za to nemusel stydět ani starej chlap. Nevim, kdy přesně jsem udělala chybu a stihla se nakazit, ale doufám, že netrpí jako maminka a bude rychle v pořádku. 

Dneska je to cca 20 dní od porodu a konečně mám čas něco napsat.V pátek 28.7.2017 v 9 večer mě bylo zle a cítila jsem se pod psa malinko jsem špinila  no vděla jsem že je něco špatně kor po návštěvě wc , tak jsem ještě ten den večer jel do porodnice no skoukli  mě a poslaly na monitor no prý nic jen že mimčo se moc nehýbe a  poslali mě domů to jsem přijela 00:00 h. S tím že v pondělí mám nastoupit k převzetí do péče už do porodnice. 

Ráno jsem se vzbudila do krásné soboty bylo 29.7.2017  a já vstala a bylo mě skvěle jak jak nikdy. Ráno jsem šla do města po nákupech a ještě jsem si říkala,že termín mám až zítra a že ve městě je den Dřeva a medu že bych se tam mohla jít po obědě  s přítelem podívat pocourat . No z města jsem přišla v 11 h a šla jsem se natáhnout no vstala jsem a šla se přítele zeptat jak to uděláme že bude 12:00 a že bychom mohli jít na jídlo do města a skloubit to s sím dnem Medu a dřeva no a v tom jsem ucítila mokro v gaťkách a nešlo to zastavit a podemnou obrovská kaluž a říkám hele asi mi praskla voda přítel poprvé za celou dobu odtrhl oči od televize a podíval se a říká jak asi no asi na 100% no tak si běž zbalit věci dej si sprchu a já si zajdu zakouřit a pak se domluvíme jestli pojedeme. Byla to asi nejrychlejší sprcha v mím životě ta bolest no strašná ale to jsem ještě netušila že ta horší část přijde. Vylezla jsem a říkám hele vem tašky a jedem fakt to bolí, jen se na mě podíval a říká jestli nás zase pošlou domů tak .... říkám nemluv a pojď. Nasedli jseme do auta a jeli a když vyděl že mi je fakt zle že to prodýchávám a fakt to bolí tak mi jen říká hele za 45 minut jsme v porodnici a říkej mi začátek a konec ať víme po kolika minutách to je no cestou jsme chytli opravu silnice ( kyvadlovej provoz) advě červený . Do toho se mi udělalo tak špatně že se mi chtělo zvracet a taky jsem zvracela do jedinýho pytlíku v autě no pytlík byl děravej tak že než jsme přijeli do porodnice já třikrát zvracela ven a i já byla po zvracená no a kontrakce byly po 5 minutách. Nejen že jsem měla co dělat dojít do porodnice ještě ke všemu mi mezi dveřmi bylo řečeno že první porod trvá 12 a i víc hodin a moje reakce no to snad ne!!! Tak že celou pozvracenou mě poslaly na monitory a opět málo pohybů že mi šťouchali do břicha a byly jsme tam skoro hodinu než něco natočily. Pak nás odvedli na pokoj kde jsem celou dobu zvracela a přítel vzorně vše vylejval do umyvadla pak jsem několikrát byla na mýči ve sprše a mazala olejem a přítel mě masýroval záda a kříž a takhle pořád dokola až cca po 4 hodinách ta správná sranda začala malej se posunul dolů a já začínala tlačit navšech čtyřech, pak ve dřepu a nakonec když už jsem myslela že to nedám tak  na boku a přítel mě s porodni asistentkou zapíraly nohy a já tlačila a dotoho jsem zvracela no a nakonec za hodinu mučení že je vydět už hlavička a že mezi kontrakcema si přejdeme na sál. No přítel mě doslova táhl ještě že jsem měla jen 68 kg. No ta pravá bolest přišla až teď přítelmě drželnohu a porodní asistentka taky hod jsem malá a pořádně jsem se nemohla zapřít při tlačení . Nakonec mi bylo oznámeno hlavička je venku teď musíte tlačit a všechno budete mít zasebou rychle už tlačte a já se tak snažila ale už jsem byla vyřízená .... no po dalších cca 30 minutách jsem vyděla jak malej je úplně modrej a má pupečníkovou šňúru omotanou okolo krku proto nebyly slyšet pohyby a naléhaly na mě ať tlačím. Hned ho odnesli a rozdejchli a mě zajímalo jestli brečí dobu jsem nic neslyšela ale po chvilce byl u mě a řval a já byla spokojená a přítel byl skvělej a porodní asistentka naprostoúžasná. Od prasknutí vody uběhlo necelých 6 hodin a malej byl na světě. Narodil se v sobotu 29.7 v 17:48 . Já jsem věděla že pokud někdy budu chtět druhý dítě tak říště si na cestu beru sáček na zvratky a ty hlouposti jako hroznový cukr, čokoládu ..... můžu nechat doma 🙂

        Člověk si musí napsat, všechno co nechce zapomenout. Jsou však životní zkušenosti, které nepotkají jen tak někoho a jsou i zážitky, na které se zapomenout nedá a to třeba jako ta naše. Téměř většina lidí si myslí, že miminko je v lůně matčiny 9 měsíců, narodí se a má krásných 3,5 kg a po třech dnech může jet s miminkem domů. I my jsme patřily mezi tu většinu než nás život provedl jinou cestou a jinými prožitky.

        Bylo několik týdnů po naší svatbě.Mimochodem, úžasná. Nějak jsme o miminku nemluvili protože jsem nastoupila po mateřský do práce. Jenže jeden večer rozhodl, chceme miminko. Naše snažení začlo v listopadu 2016, udělala jsem si pár testů ale vycházeli stále negativně. Týden před Vánoci jsem si udělala test a nic, tak jsem čekala další tři dny a hned ve středu jsem si udělala poslední, byl opět negativní, tak jsem ho hodila na záchodě do koše. Už jsem přestala věřit, že se to povede. Den před Vánoci(pátek) jsem vyhazovala ruličku od toaletního papíru a koukám, ejhle jsou tam, dvě čárky, které nám změnily život. Pro jistotu jsem běžela na odběr krve kde nám to potvrdili.Už několik dní jsem měla připravené oznámení pro rodiče, vyšlo to jen tak tak a já měla šílenou radost, že jim to mohu dát pod stromeček.

        Rodiče byli nadšení, plakali a furt měli tendenci nás objímat. Náš tříletý syn to stále nechápal, tak jsme tomu nechali volný průběh. Týden po Vánocích jsme jeli s mojí maminkou a tetou do Ikei, tam jsem bohužel začala silně krvácet. Okamžitě jsme jeli do nemocnice v Chomutově, protože gynekologie u nás byly zavřené. Když jsme dorazily, čekali jsme asi přes půl hodiny než přišel doktor. Přišel a vypadalo to že jsme ho vzbudily. Když mě začal konečně vyšetřovat po tom věčným vyptávání, řekl velmi odporným tónem, že pro něj toto není těhotenství a že jestli chci tak mi napíše prášky ale pokud ne tak ať přijdu zítra a že TO vyškrábnem. No okamžitě jsem spustila a nešlo to zastavit, zvedla jsem se a odešla. Probrečela jsem celé odpoledne. Všichni mě utěšovali že to bude v pořádku. Měla jsem ale opačný pocit a už jsem ztrácela naději. Když jsem ale v pondělí přišla ke své doktorce, ujistila mě že plod tam je☺. Byla jsem tak šťastná. Na ultrazvuku byl jeden plod a nějaký váček. Řekla ať tedy přijdu za týden aby se ujistila, že bude bít srdíčko. Spadl mi kámen ze srdce a strašně jsem se celý týden těšila až uvidím to srdíčko.

Uběhl týden. Položila jsem se na lehátko a s dojetím čekám co doktorka řekne. ,,Tak paní Koppová,tady je vaše miminko v jednom váčku a tady je vaše druhé miminko v dalším váčku''. �� Radost se změnila na šok.

Nějak sem to nemohla vztřebat, tak jsem šla za mojí maminkou do práce a hned mezi dveřma jsem se jí zeptala zda sedí. ,,Tak co? Všechno v pořádku?''zeptala se. ,,Jsou tam dvě.'' Obě jsem nemluvili jen seděli, bylo to jako náraz. Po dvaceti minutách jsem začli řešit jak to uděláme a podobně, volala jsem manželovi a ten byl teda překvapený ale měl radost. Já z toho až takovou radost neměla, neuměla jsem si představit mít tři děti. Vždy sem si přála k synovi mladší sestřičku.

Na dalších ultrazvucích jsem se dozvěděla, že jsou jednovaječný. Další pecka, buď dvě holky nebo dva kluci. Smiřovala jsem se s tím asi měsíc, manžel byl furt pozitivní a neprojevoval známky toho že by ho to děsilo. Těhotenství se začlo komplikovat už v lednu po tom co zjistili, že jsou jednovajky. Doktorka si netroufla na to aby nás hlídala. Tak nás předala do Prahy v Podolí.

Zase se po roce dojímám a bilancuji jaký, že byl ten třetí rok s Edísem. 

Hrozně ráda, bych teď psala  o tom,  jak se od rána do večera objímáme a jak je všechno super a sluncem zalité....ale nechci lhát ani sobě, ani Tobě Edo. Máme za sebou sakra náročnej rok, kterej byl taky plnej tvrdé práce na našem vztahu. Byl to rok, kdy jsem se toho hrozně moc dozvěděla o Tobě,  ale i o sobě. Upřímně musím říct, že jsem neskutečně ráda, že jsi takový,  jaký jsi. Jsem pyšná na to,  jakého mám syna,  jak jsi šikovný, jak zvládáš jemnou i hrubou motoriku, jak mluvíš, kreslíš, zpíváš, tančíš... Jsi neskutečně šikovnej kluk a máš skvělé hlášky 🙂  Ničeho se nebojíš, pálí ti to, máš velké sebevědomí a neskutečnou vyřídilku. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 Jsou to vlastně skvělé benefity a věřím, že se v životě neztratíš.  Víš,  co chceš, jak to chceš a jdeš si za tím. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 A to je ten náš kámen úrazu. My dva jsme totiž stejní. A mě je už teď jasné, že jsi mi byl seslán do cesty proto, abys mi dal životní lekci, naučil mě pokoře a úctě. Abys mě naučil tomu, že věci nemůžou být vždycky tak,  jak já chci. Že je důležité se občas zastavit, zklidnit. Je důležité ( a nesmírně těžké) nesnažit se někoho měnit k obrazu svému, ale respektovat a milovat ho takového, jaký je. 

Děkuji ti za to,  že jsi,  jaký jsi.... A slibuji ti, že se i nadále budu snažit být ti dobrou mámou. A doufám, že mi odpustíš, že mi to někdy nejde 🙂 

Krásné třetí narozeniny Edíku, už jsi velkej kluk!

Moc tě miluji
Máma