Sváteční den jsem se rozhodla využít naplno. Erik vzal děti na podzimní prázdniny na Šumavu (já jsem ve zkušebce a dovolenou si vzít nemůžu), takže jsem měla po usmažení 30 palačinek a sbalení celé rodiny volno a dost prostoru na to, zkusit něco velkého. Vybavila jsem se na cestu podle inspirace od své kamarádky, která jezdí Ironmany a Wintermany – můj největší vzor. Myšlenka, že bych dojela na kole až do Drážďan, mě lákala, ale rozhodně jsem si ráno nebyla jistá, jestli to opravdu zvládnu. Cyklistika mě baví, jezdím relativně dost, ale letos jsem absolvovala maximálně 90 kilometrů v jednom dni. Mít najeto jen kolem 2300 kilometrů a pokusit se o takový výkon byla velká výzva. 

Plán byl takový, zkusit jet dlouho... Nespěchat za dětmi. Užít si to a zkusit, co dokážu.Nikomu jsem to neřekla. Nikdo nevěděl, že jedu. Nechtěla jsem cítit tlak ani zklamání, když to neklapne. Respektive takhle... Jedna kamarádka věděla, že možná pojedu dlouho, a sledovala moji polohu celý den. To byl můj backup. A pak celou dobu jsem měla v hlavě plán B – věděla jsem, že kdykoli můžu naskočit na vlak, protože jsem jela podél trati. Hlídala jsem si, jak jezdí spoje z Roudnice, Ústí nebo Děčína, takže kdybych se dostala do krize, měla jsem únikovou cestu. Přestože červíček pochybností pořád hlodal, cítila jsem se dobře a těšila se, kam až dojedu. Během cesty jsem se snažila udržet energii na optimální úrovni. Překvapilo mě, že jsem fyzicky jela výborně. Sice pomaleji, abych šetřila síly, ale pocitově mi to vyhovovalo. 

Překvapilo mě, že jsem neměla téměř žádný hlad a musela jsem se nutit jíst v pravidelných intervalech. Měla jsem s sebou termosku s vývarem, vařené brambory, tuňáka, několik tyčinek a čokoládu. V batohu jsem nesla také 1,5 litru vody, kterou jsem doplnila po cestě. Přestože byl batoh těžký – odhadem vážil kolem 10 až 12 kilo – veškerá výživa se nakonec ukázala jako klíčová. Věděla jsem, že bez pravidelného doplňování energie by mě dříve či později čekal energetický kolaps.  

Co bylo ale velkou zkouškou, byla jízda po setmění. Nikdy jsem na kole po tmě nejela. Jsem posera a bojím se, abych někam blbě nenajela a nespadla, a taky se prostě bojím sama po tmě... Nicméně jelo se mi skvěle. Cítila jsem se fyzicky dobře a tak jsem si v Děčíně řekla, že to zkusím a půjdu do toho! Dojedu do Drážďan po tmě. Ale teda po setmění mě začala dohánět technika. Mé světlo, které mělo vydržet osm hodin, se vybilo už po první hodině. Světlo jsem měla poprvé v životě zaplé v úplné tmě. Byla jsem tak odkázaná na čelovku, kterou jsem si na poslední chvíli přibalila. Ta naštěstí vydržela dostatečně dlouho, jen tedy měla slabší svítivost, než jsem potřebovala na úplně neosvětlených úsecích cesty. Musela jsem tedy častěji zastavovat a nabíjet jak světlo (a mobil a hodinky taky 🤦‍♀️) a střídala, co zrovna potřebovalo energii nejvíc. Třicet kilometrů zhruba jsem jela a svítila si čelovkou v ruce, což bylo náročné, ale umožnilo mi to pokračovat. Posledních 75 kilometrů jsem tedy zvládla prakticky za tmy, v místech, kde nebylo žádné další osvětlení. První část jsem projela relativně klidně, ale v odlehlejších úsecích, kde nebyla jediná lampa, jsem musela maximálně zpomalit a soustředit se na každý metr před sebou. I přes všechny komplikace jsem se udržela v klidu – věděla jsem, že jediný způsob, jak dorazit do cíle, je pokračovat systematicky dál. Aspoň mě to rozptýlilo a neměla jsem čas sledovat, jak to ubíhá a co mě začíná bolet 🙂 

Když jsem se nakonec dostala do Drážďan, zalil mě pocit naprosté radosti a úlevy. Dokázala jsem to! Překonala jsem sama sebe a všechny drobné i větší překážky, které mi přišly do cesty. Ráno jsem ani nesnila o tom, že dojdu až sem, ale díky odhodlání jsem to zvládla. Nejvíc pyšná jsem na sebe.

Znění článku

Je tady září. Já nastoupila prvního září do nové práce. Manžel je služebně tři týdny v Americe. Nemám k ruce babičky, zato mám na starosti tři děti, psa a dům, a k tomu vícedenní služební cestu. A víte co? Nehroutím se. Vlastně už delší dobu se nehroutím. Jsem celkem v pohodě. Možná se za to až trochu stydím, protože kolem mě jsou samé vynervované maminky. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek, kde bych chtěla popsat některé zásady dobrého bytí podle Audreyi 🙂

Ty, které mi pomáhají fungovat i v náročných obdobích. Pokud se i vy občas cítíte, že ztracíte púdu pod nohama, možná vám tento článek pomůže najít cestu, jak si ulehčit život a najít v něm více pohody a radosti.
Protože všechny veci je možné měnit, přizpůsobovat a plánovat tak, aby nám v tom bylo dobře.  A taky nemusíme zvládat všechno sami... Pohoda stojí minimálně pro mé na techto čtyřech pilířích: fyzické zdraví, psychické zdraví, spánek a vztahy. Jakmile se zaměříme na tyto oblasti, zjistíme, že život může být vyváženější a méně chaotický.

1. Fyzické zdraví: Každý pohyb se počítá 

Fyzická aktivita je klíčová pro naše zdraví, ale nemusíme se nutně soustředit na hodiny strávené v posilovně. 

Každý pohyb se počítá, a to je důležité mít na paměti. Cokoli, co vás baví, je lepší než nic. Ať už jde o procházku, tanec, zahradničení nebo domácí cvičení, každá aktivita přispívá k vašemu zdraví. Je prokázáno, že  15 minut pohybu denně  může mít pozitivní vliv na vaše zdraví. Důležité je najít si aktivitu, která vás baví, protože radost z pohybu zvyšuje motivaci k pravidelnému cvičení. Pokud se vám podaří integrovat pohyb do každodenního života, zjistíte, že se cítíte lépe nejen fyzicky, ale i psychicky. 

Pohyb má pozitivní vliv na produkci endorfinů, které zlepšují náladu a snižují stres. Dlouhodobě může pravidelná fyzická aktivita přispět k lepšímu zdraví srdce, lepší kvalitě spánku a celkovému zlepšení duševního zdraví. 

Už několik dní jsme doma z letošní dovolené v Rakouských Alpách a ráda bych opět sepsala shrnutí a rozpočet, protože mě vždycky strašně zajímá, na kolik ta sranda vyšla. (Spoiler: byla to letos naše nejdražší dovolená!) Takže se pohodlně usaďte, tentokrát to bude delší vyprávění. 🙂

V rámci letošních prázdnin jsme v Alpách strávili 10 dní. Cestovala jsem s kamarádkou a obě jsme měly s sebou tři děti stejného věku, tedy dvakrát 10 let, 8 a 5 let. 🙂

Místo:
Co se týká výletů a programu, vycházely jsme opět z webu a knihy "S dětmi v báglu". Chtěly jsme využít lokální letní kartu, která by nám umožnila cestovat neomezeně lanovkami na kopce a ušetřit tak děti od šlapání s obrovským převýšením. Před cestou jsme měly koordinační schůzku a naplánovaly jsme, že tentokrát navštívíme dvě oblasti: Zillertal a Kitzbühel. Obě místa nabízela spoustu atrakcí pro děti a Sommercard se vstupy. Nicméně až na místě jsme zjistily, jak velké rozdíly mezi nimi mohou být!

Zillertal je oblast velmi známá, rozsáhlá, v srdci Alp, s hluboce zaříznutými údolími a strmými vrcholy. Pro děti je zábava na každém kroku, nejen na kopcích, ale i v městečkách a lesích kolem. Zillertal Sommercard je překvapivě levná a ideální pro rodiny, protože při rodinném nákupu stačí zaplatit jen za dva dospělé, a všechny děti do 15 let jsou zdarma. Šestidenní karta pro mě a tři děti mě tak vyšla na 120 EUR, tedy zhruba 3000 Kč. A to se vyplatí! Kromě lanovek navíc karta platí každý den i pro vstup na šest koupališť a aquaparků v oblasti a na další atrakce. (Ale ruku na srdce, v hezkém počasí se to nedalo všechno využít!) Snažily jsme se dát každý den alespoň dvě „akce“ – lanovku a večerní koupání nebo lanové centrum, a i tak jsme toho měly plné brejle. Denně jsme se vracely domů s tím, že jsme v rámci atrakcí na kopci ani nestihly všechno využít. Bylo to vážně super. Lidí bylo všude tak akorát. Nejvíc lidí jsme potkaly v Zillertal Aréně. Hřiště na kopcích, která jsme navštívily (kromě Zillertal Arény), nebyla nijak organizovaná, spíš to byly volně rozmístěné prvky, které děti mohly využívat – vodní prvky, kuličkodráhy, prolézačky, prvky á la lanová centra.

Kitzbühel na mě oproti tomu působil značně komerčnějším dojmem. Celá tato oblast je hustěji osídlená, přišlo mi, že je tam i víc továren, skladů a průmyslových objektů... Alpy mi tam nepřišly tak divoké ani vysoké... A všude bylo výrazně víc lidí. Kitzbühel Sommercard je také výrazně dražší! Za čtyřdenní kartu jsem platila pro mě a děti 240 EUR, tedy 6000 Kč, což je dvakrát tolik co za šestidenní kartu v Zillertalu! A to bylo ještě po slevě za ubytování v regionu... Navíc v rámci karty jsou sice lanovky zdarma (pozor, lze použít neomezené množství lanovek za den), ale na další atrakce už jsou jen slevy (např. 10% sleva na návštěvu koupaliště... Což není nic moc... ☹ ). V Kitzbühelu jsme tak zvolily strategii maximálně využít lanovky a snažily jsme se jet na dva kopce za den 😀. To ale znamenalo, že jsme výrazně méně chodily a snažily se naplno využít atrakce pro děti. Parky na kopcích tvořily spíše ucelené celky a působily jako propojené světy pro děti, kde plnily úkoly a procházely stezky. Děti byly výrazně spokojenější, mně už se část v Kitzbühelu moc nelíbila. Připadalo mi, že je to moc o těch atrakcích, málo chození a celé mi to přišlo hodně drahé...

Ubytování:
Hledaly jsme na Bookingu a Airbnb. Nakonec jsme našly náhodně přes doporučení v diskuzních fórech přímo rakouské stránky pronajímající apartmány. Snažily jsme se jít po ceně; původně jsme doufaly, že zvládneme sehnat ubytování za 10 000 Kč pro rodinu na týden... Nakonec jsme skončily skoro na dvojnásobku. Já jsem za naši rodinu (4 lidi) platila ubytování dohromady na 10 nocí 34 000 Kč 😢. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme hledaly na poslední chvíli, nebo že šly ceny tolik nahoru... Ale pod 3000 Kč na noc se dostat prostě nešlo.

S dětma slova jako nepořádek a úklid dostávají úplně nový význam. 

Úklid prostě nejde naplánovat... 

... třeba na sobotu. Protože s úklidem se jede pořád. Nonstop. Zatímco v jedné části bytu uklízíte, jinde nepořádek zaručeně vzniká, zpravidla v mnohem větším měřítku. Uklizený byt je aktuálně scifi. Nejzáludnější je úklid s přípravou pohoštění před příchodem návštěvy. Po několika hodinách marné snahy zvládat přípravu jídla, děti a úklid se spokojím se sebráním nejviditelnějších kusů věcí ze země obývacího pokoje a dále zavřením dveří do všech ostatních místností v bytě ve chvíli, kdy slyším zvonek  😀 

Vzrůstá spotřeba všeho 

Chybí mi časy, kdy jsem zapínala myčku dvakrát týdně - jednou na konci týdne a pak po víkendu 😀 Tablety do myčky mám už v nákupním seznamu v oblíbených. Sáčky do luxu jsem za svobodna měnila asi tak jednou za několik let, teď to dělám každý měsíc ... Bodejť by ne, když denně luxuji tak dvě kila drobků z podlahy, sedačky, postele,  kočárku, krabic z hračkama, z dětí, sebe...

Objevila jsem nový druh nepořádku 

Konci nám prázdniny. Letos po dlouhé době nebyly moc akční. K petiletemu Edikovi a tříletemu  Robertovi nám přibyla na začátku prázdnin sestřička Cecilka, která nemá moc ráda cestování, v autě pláče a tak mě donutila zvolnit a většinu  prázdnin jsme tak strávili poklidně na venkově v domě u mých rodičů... I když poklidně... Jako vzpomínku jsem si sepsala jak tak vypadá můj celkem běžný den s detma, kdy jsme doma a vlastně se nic neděje  😀  

Probouzí mě jako každý den volání "Mamiii už vstávej". Chvilku to ignoruji. Po pátém opakování kontroluji čas, 6:07... Přesný jak hodinky. Sotva jsem usnula po posledním kojení a za Erikem asi sotva zapadly dveře, odchází teď do práce kvůli dojíždění brzo. Snažím se Edika zlákat ještě k mazlení  a válení v posteli, stejně jako každý den to nezabírá. To už se za náma do ložnice trousí i Robík. Potřebuje čůrat a pak "teplý bílý mlíko ohřátý" 🤦‍♀️ No dobrá. Hrabu se z postele a přemýšlím, čím teda začít. Jsem s Robíkem v koupelně a zapínám první pračku. A rychle se prevlekam z noční košile. Co dál. S kartáčkem v puse jdu do kuchyně zapnout alespoň rychlovarnou konvici. Umýt obličej, krém. To bude zas moje jediná dnešní "péče" o pleť.Klukům nechám kartáčky připravené s pastou v koupelně a dostanou instrukce vyčistit zuby, svleknout se, uklidit pyžama a obléknout se. Než se tak stane, vše musím opakovat minimálně pětkrát.... 🙄 Kluci začínají řádit a nekolikrát prosí o puštění pohádky, zatvrzele odmítám a navrhuji stavbu nového puzzle. Souhlasí, ale chtějí jen se mnou. Tak tedy stavíme puzzle. 100 dílků pirátské lodi. Hotovo máme asi za 20 minut. A jdu chystat tousty k snídani. Mezitím stále urguji zuby/pyžamo/oblékání...Kluci mě vesele ignorují a začínají v pokojíčku mezitím stavět domeček. To spočívá ve vrstveni VŠEHO na jednu velkou hromadu. Dodělám snídani a jdeme jíst. Kafe si šetřím na horší časy a piju Caro a plánuji den. V deset má dorazit kamarádka se synem na návštěvu. Budeme na zahradě, takže úklid hrotit nebudu. Chtělo by to něco upéct ke svačině a musím připravit oběd pro všechny, ideálně něco si jen ohřejeme. Během snídaně konverzujeme na téma jak dělá Michael Jackson ten svůj úžasný náklon. Kluci několikrát odbihají tancovat.  Po snídani je úspěšně nutím dokončit akci zuby/pyžamo/oblékání.  Uf. Potřebuji jít sebrat na zahradu ostružiny na koláč, ale chci šetřit čas, tak čekám až dopere pračka. Mezitím rozpaluji troubu a poklidím po snídani a uklidím nejviditelnější nepořádek v obýváku. Doprala pračka. Beru koš s prádlem, mísu a chůvičku. Klukům pouštím pohádku a odbíhám tři patra dolů na zahradu. Potřebuji stihnout dát koláč do trouby než se probudí Cecilka na kojení. Věším prádlo a slyším z chůvičky první náznaky nespokojenosti. Naštěstí to ještě zaspala. Trhám ostružiny rychlosti blesku a sprintuji nahoru. Než se Cecilka probouzí koláč je v troubě. Přebalím, pomalu dokojim a kluci už zas řádí . Chtějí mazlit Cecilku stylem parní válec. Bedlivě ji hlídám a trnu. Dokončíme hromadné mazlení a Cecilku dávám do houpačky. Já chystám dýňovou polévku. Všechno rychle krájím, osmahnu a na 45 minut jen přiklopím do hrnce. Z pokojíčku se ozývá tradiční zvuk boje - bitva piráti proti rytířům. Robik většinu času řve, Eda mu většinu času škodí. Vyhaním je řvát alespoň na zahradu. Já začínám připravovat věci které je třeba nanosit před příjezdem návštěvy na zahradu - kafe, domácí limonáda, koláč, talíře, skleničky... Tři patra sbíhám a vybíhám asi pětkrát. Cecilku parkuji v kočárku do stínu pod strom. Klukům oblékám pirátské a rytířské kostýmy a očekáváme  návštěvu. Návštěva má díkybohu zpoždění, takže zvládám ještě vklidu pověsit další pračku prádla. Konečně dorazili. Vítáme se. Dlouho jsme se neviděli, tak probírame novinky, hlídáme děti dovádějící v bázenu a srkáme studené kafe. Mezitím kojím a uspávám Cecilku. Mezi dětma proběhne několik konfliktů, ale vše se daří  urovnat. Dáme si polévku a koláč. V půl třetí návštěva odjíždí. Přede mnou další úkol - uspat kluky. Vzhledem k tomu jak brzo vstávají den na jeden zátah ještě nedají. Pouštím Robikovi tradiční 5-ti minutou pohádku. Mezitím uklidim nádobí a zapínám myčku. Pak mlíko (teplý  bílý  ohřátý mami!😂) a uspavani Roberta. Edikovi pouštím pohádku a spát jde už sám. Co mě teď čeká? Připrava večeře než se kluci vzbudí, abych s nima pak mohla být venku. Erikovi jsem slíbila koláč, bohužel celý padnul během návštěvy. Takže rychle nakrajim lilky a nechám je vyplakat. S další várkou vypraného prádla, misou  a chůvičkou mizím na zahradu. Větším prádlo, trhám ostružiny a spěchám zpět. Cecilka se může každou chvíli vzbudit na kojení. Během 30-ti minut mám v troubě koláč i lilky zapekané s parmazanem, které budou k večeři. Cecilka se naštěstí budí právě včas. Vše je v troubě a tak se jí běžím věnovat. Beru si na zahradu na deku a čekám až se probudí kluci. Mezitím se na zahradě potkávám se ségrou a z práce se vrací i Erik. Konečně zavládla pohoda. Děti, po spaní miloučké, se cachtají v bazénu, Cecilka na dece, a s Erikem se střídáme v hraní s klukama. Z práce dorazí i mamka a dohodneme se, že budeme grilovat. Já nabízím jako přílohu k masu své lilky a jako dezert koláč  a jsem ráda, že víc se honit už nemusím. Večeříme. V sedm odcházím umýt a uspávat Cecilku. V osm se vracím zpátky. Ještě si rychle pohraji s klukama. Posbíram prádlo a poklidim naše věci ze zahrady a jdeme nahoru "spát". Kluci si chtějí ještě hrát v pokojíčku. Já do třetice peču ostružinový koláč. Opět na zahradě celý padnul a kluci si ho přeji k snídani. Chystáme se druhý den ráno na houby, tak se bude hodit něco rychlého. Uspávání se dneska ujímá Erik, tak jen kluky rychle naženu do pyžamek a zorganizuji čištění zubů a úklid pokojíčku po celodenním hraní ( což se děje samozřejmě až po deseti urgencich). Mazlím je na dobrou noc. Rychle poklidím kuchyň a sedám k počítači. Je konec měsíce a potřebuji odeslat účetní podklady pro výplaty, vyřídit maily a objednat klukům nové oblečení do školky na netu. Chvíli před půlnoci se Cecilka budí na kojení a nutí mě odložit počítač. Užívám si nerušené kojení a mazlení miminka. A pak už jen sprcha a spát 🙂  

Zase se po roce dojímám a bilancuji jaký, že byl ten třetí rok s Edísem. 

Hrozně ráda, bych teď psala  o tom,  jak se od rána do večera objímáme a jak je všechno super a sluncem zalité....ale nechci lhát ani sobě, ani Tobě Edo. Máme za sebou sakra náročnej rok, kterej byl taky plnej tvrdé práce na našem vztahu. Byl to rok, kdy jsem se toho hrozně moc dozvěděla o Tobě,  ale i o sobě. Upřímně musím říct, že jsem neskutečně ráda, že jsi takový,  jaký jsi. Jsem pyšná na to,  jakého mám syna,  jak jsi šikovný, jak zvládáš jemnou i hrubou motoriku, jak mluvíš, kreslíš, zpíváš, tančíš... Jsi neskutečně šikovnej kluk a máš skvělé hlášky 🙂  Ničeho se nebojíš, pálí ti to, máš velké sebevědomí a neskutečnou vyřídilku. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 Jsou to vlastně skvělé benefity a věřím, že se v životě neztratíš.  Víš,  co chceš, jak to chceš a jdeš si za tím. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 A to je ten náš kámen úrazu. My dva jsme totiž stejní. A mě je už teď jasné, že jsi mi byl seslán do cesty proto, abys mi dal životní lekci, naučil mě pokoře a úctě. Abys mě naučil tomu, že věci nemůžou být vždycky tak,  jak já chci. Že je důležité se občas zastavit, zklidnit. Je důležité ( a nesmírně těžké) nesnažit se někoho měnit k obrazu svému, ale respektovat a milovat ho takového, jaký je. 

Děkuji ti za to,  že jsi,  jaký jsi.... A slibuji ti, že se i nadále budu snažit být ti dobrou mámou. A doufám, že mi odpustíš, že mi to někdy nejde 🙂 

Krásné třetí narozeniny Edíku, už jsi velkej kluk!

Moc tě miluji
Máma

Posilování imunity, doplňování živin kvůli nesprávnému stravování, urychlení přirozené očisty organismu, zlepšení vitality. To je to, co mě lákalo na testování Blendea Supergreens a to je to, proč jsem se do testování přihlásila. 

Na Blendea Supergreens mě nejvíce zaujalo, že se skládá rovnou ze čtyř zelených super potravin, a tak člověk dostane to nejlepší ze spiruliny, chlorelly, zeleného ječmene a mladé pšenice v jednom a nemusí tak složitě zkoumat a vybírat, jaká zelená super potravina je nejlepší. 

Směs se podle výrobce zalévá se vodou nebo přidává do smoothie. Doporučená dávka je 1 až 2 čajové lžičky denně, ideálně ráno nalačno. Více informací o výrobku naleznete na https://www.blendea.cz 🙂 

A teď už k mojí recenzi. Výběr do testování mě velmi mile překvapil a na testování jsem se hodně těšila. Nemohla jsem se dočkat, jak bude na mě Blendea působit. Doufala jsem totiž, že postupně pitím Blendey dosáhnu onoho nakopávacího efektu a zbavím se tak své závislosti na ranní kávě, kterou už budu jen nahrazovat Blendeou. 

Konzumaci jsem zařadila ráno nebo dopoledne tak, jak radil výrobce, a během čtyř týdnů jsem svůj nápoj nevynechala. Stal se součástí mého každodenního rituálu a mou náplastí za občasný prohřešek proti zdravému životnímu stylu 🙂 

Co mi na supersměsi pořád trochu vadí je chuť. Ta mě prostě neoslnila. Samotnou směs rozmíchanou ve vodě piju pouze v případě nejvyšší nouze. Po zamíchání do chuťově výraznějšího smoothie už je to lepší. Nejvíc se mi pro maskování osvědčila buď hodně sladká směs banánu a jahody, nebo kyselé citrusové mixy. Ve smoothie pak ale zase mé estetické já bojuje s tím, že po přidání do smoothie směs zhnědne 🙂  Nicméně i přes to, že mi chuť směsi zrovna nesedla, zvládám ji konzumovat každý den a věřím, že za ty pozitivní účinky to stojí. 

Na testování mléka HiPP BIO Combiotik 2 jsem se moc těšila. Mám sedmi měsíčního chlapečka Roberta,  kterého stále ještě kojím. Zároveň ale podnikám a kvůli práci už bych uvítala,  aby syna někdo mohl pohlídat trochu déle a nakrmit ho z lahvičky.  

Značku Hipp mám opravdu ráda,  nejen, že používám kosmetiku a příkrmy, ale starší syn po ukončení kojení přešel právě na mlíčko HiPP,  které zbozňoval,  a které zároveň bylo jediné po kterém neblinkal a nezhoršovalo mu atopický ekzém. Proto bylo mléko HiPP tentokrát  mou první volbou a z vyhlášení testování jsem byla nadšená a doufala, že nás vyberou.  

Vybrali nás a mlíčko velmi rychle dorazilo a my začali testovat.  Testování jsem pojala velmi svědomitě. Nakoupila nové lahvičky,  zásoby kojenecké vody a těšila se,  jak mlíčko bude Robikovi chutnat, jak budu vše dokumentovat a kolik si při testování užijeme legrace. Bohužel tady jsme narazili. Robík prostě mlíčko vůbec nechtěl. Zkoušela jsem mu mlíčko nabízet v různou denní dobu,  zkoušeli jsme různé typy lahviček,  lahvičku jsem nabízela já,  táta,  babička,  brácha... Bohužel všechny naše snahy skončili neúspěchem. Posledním pokusem byl nákup jiného mléka a to byla u nás trefa do černého,  Robikovi prostě chutnalo víc. 

Moc mě mrzí, jak testování dopadlo.  Za mě  má mlíčko HiPP pořád zelenou. Má skvělý obal,  velmi oceňuji roh na zarovnání odměrky,  dobře se rozpouští,  a mě moc chutná,  stejně jako kdysi staršímu synovi.... Bohužel náš aktuální strávník má jiný názor a dal přednost konkurenci. 

Moc děkuji za příležitost k testování. Popostrcila mě k tomu vyzkoušet umělé mlíčko a na konci testování mám  spokojené miminko,  které zvládne krmení z lahvičky v mé nepřítomnosti. Co mě mrzí,  že to není mlíčko HiPP. Bohužel chuti mého chlapečka neporucim.  Značce HiPP zůstaneme i nadále věrní v kosmetice a prikrmech.