Sváteční den jsem se rozhodla využít naplno. Erik vzal děti na podzimní prázdniny na Šumavu (já jsem ve zkušebce a dovolenou si vzít nemůžu), takže jsem měla po usmažení 30 palačinek a sbalení celé rodiny volno a dost prostoru na to, zkusit něco velkého. Vybavila jsem se na cestu podle inspirace od své kamarádky, která jezdí Ironmany a Wintermany – můj největší vzor. Myšlenka, že bych dojela na kole až do Drážďan, mě lákala, ale rozhodně jsem si ráno nebyla jistá, jestli to opravdu zvládnu. Cyklistika mě baví, jezdím relativně dost, ale letos jsem absolvovala maximálně 90 kilometrů v jednom dni. Mít najeto jen kolem 2300 kilometrů a pokusit se o takový výkon byla velká výzva.
Plán byl takový, zkusit jet dlouho... Nespěchat za dětmi. Užít si to a zkusit, co dokážu.Nikomu jsem to neřekla. Nikdo nevěděl, že jedu. Nechtěla jsem cítit tlak ani zklamání, když to neklapne. Respektive takhle... Jedna kamarádka věděla, že možná pojedu dlouho, a sledovala moji polohu celý den. To byl můj backup. A pak celou dobu jsem měla v hlavě plán B – věděla jsem, že kdykoli můžu naskočit na vlak, protože jsem jela podél trati. Hlídala jsem si, jak jezdí spoje z Roudnice, Ústí nebo Děčína, takže kdybych se dostala do krize, měla jsem únikovou cestu. Přestože červíček pochybností pořád hlodal, cítila jsem se dobře a těšila se, kam až dojedu. Během cesty jsem se snažila udržet energii na optimální úrovni. Překvapilo mě, že jsem fyzicky jela výborně. Sice pomaleji, abych šetřila síly, ale pocitově mi to vyhovovalo.
Překvapilo mě, že jsem neměla téměř žádný hlad a musela jsem se nutit jíst v pravidelných intervalech. Měla jsem s sebou termosku s vývarem, vařené brambory, tuňáka, několik tyčinek a čokoládu. V batohu jsem nesla také 1,5 litru vody, kterou jsem doplnila po cestě. Přestože byl batoh těžký – odhadem vážil kolem 10 až 12 kilo – veškerá výživa se nakonec ukázala jako klíčová. Věděla jsem, že bez pravidelného doplňování energie by mě dříve či později čekal energetický kolaps.
Co bylo ale velkou zkouškou, byla jízda po setmění. Nikdy jsem na kole po tmě nejela. Jsem posera a bojím se, abych někam blbě nenajela a nespadla, a taky se prostě bojím sama po tmě... Nicméně jelo se mi skvěle. Cítila jsem se fyzicky dobře a tak jsem si v Děčíně řekla, že to zkusím a půjdu do toho! Dojedu do Drážďan po tmě. Ale teda po setmění mě začala dohánět technika. Mé světlo, které mělo vydržet osm hodin, se vybilo už po první hodině. Světlo jsem měla poprvé v životě zaplé v úplné tmě. Byla jsem tak odkázaná na čelovku, kterou jsem si na poslední chvíli přibalila. Ta naštěstí vydržela dostatečně dlouho, jen tedy měla slabší svítivost, než jsem potřebovala na úplně neosvětlených úsecích cesty. Musela jsem tedy častěji zastavovat a nabíjet jak světlo (a mobil a hodinky taky 🤦♀️) a střídala, co zrovna potřebovalo energii nejvíc. Třicet kilometrů zhruba jsem jela a svítila si čelovkou v ruce, což bylo náročné, ale umožnilo mi to pokračovat. Posledních 75 kilometrů jsem tedy zvládla prakticky za tmy, v místech, kde nebylo žádné další osvětlení. První část jsem projela relativně klidně, ale v odlehlejších úsecích, kde nebyla jediná lampa, jsem musela maximálně zpomalit a soustředit se na každý metr před sebou. I přes všechny komplikace jsem se udržela v klidu – věděla jsem, že jediný způsob, jak dorazit do cíle, je pokračovat systematicky dál. Aspoň mě to rozptýlilo a neměla jsem čas sledovat, jak to ubíhá a co mě začíná bolet 🙂
Když jsem se nakonec dostala do Drážďan, zalil mě pocit naprosté radosti a úlevy. Dokázala jsem to! Překonala jsem sama sebe a všechny drobné i větší překážky, které mi přišly do cesty. Ráno jsem ani nesnila o tom, že dojdu až sem, ale díky odhodlání jsem to zvládla. Nejvíc pyšná jsem na sebe.
Znění článku
Pecka!!! Jsi dobrá👍👏🥳
Co sedací partie?