Psychika matky, to je věc záludná. Jak jí porozumět, když ani ona sama, hlavní aktérka příběhu o rodičovství, neví, co se to s ní děje? 

Čím více emocí je člověk schopný prožívat, tím více žije. Není strojem, jeho činy a reakce jsou nepředvídatelné. Bla, bla... Prožívám teď tolik emocí, že ani nejsem schopná o nich psát. A to, co asi nakonec napíšu, nebude mít pro nikoho vypovídací hodnotu, bude to spíše způsob odlehčení mojí mysli.

Už to bude 8 měsíců, co jsem mámou. A kromě toho, že mám báječnou dcerku, kterou miluju nadevše a jsem nevýslovně šťastná, že ji mám, také zjišťuju, co jsem vlastně já sama za člověka.

Děti jsou karmou rodičů. To jsem někde četla a uvízlo mi to v paměti. Neuvěřitelné, jak moc je to pravda. 

Jaká jsem si myslela, že jsem? Spíše introvertní, cílevědomá, ochotná, přející, pokorná, rodinu milující osoba. 

Teď mi žádná z těchto charakteristik mě samé, věřím, nezmizela, ale doplnily je další. Soutěživost, nevěřícnost, nedůvěra, někdy odevzdanost, jindy prostě jen vztek na konkrétní osoby.

S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Kdo me zna, vi, ze tabory me provazeji cely zivot a nase rodina je tak trochu nenormalni (mozna trochu vic). Manzel si na to postupne stale zvyka a jelikoz je ucitel, tak nechape, ze ja, jakozto take ucitelka, chci jeste v lete jezdit s detmi na tabory. 

No asi je to proste v genech, kdyz nasi byli oba oddilaci, pozdeji jezdili i jako hlavasove a ke vsemu pres rok vedli turistickou skupinu. Tahali me s sebou a na tabory me brali od meho 1.5 roku. No reknete, koho by to nepoznamenalo. Jako dite jsem absolvovala okolo 20 taboru (nektera leta 2 tabory za jedny prazdniny). Slo o tabory na 2-3 tydny, nikdy ne kratsi. Dale jsem jezdila na tabory o jarnich prazdninach.

Dva roky jsem jezdila jako praktikant (celkem 4 tabory) a od 18 jezdim jako vedouci (za sebou mam takto okolo 20 taboru). Ale dost o me, to ted neni tak podstatne.

Letos jsem se po vynucene pauze (nejen kvuli porodu Kati) rozhodla, ze uz se bez taboru dele neobejdu a kdyz kamaradka prisla s tim, ze shaneji oddilaka, tak jsem rekla, at mi tedy da kontakt na vedeni. Tomu jsem napsala, ze bych moc rada jela, ze jsem pedagog a jake mam taborove zkusenosti, ale ze je jediny hacek a to, ze bych s sebou potrebovala vzit tu svoji aktivni triletacku. Odpoved byla rychla a jasna - radi me prijmou a Kaculi s sebou vzit mohu, ale prej je zajima, co znamena aktivni triletacka🙂 Na to jsem odpovedela, ze to radeji asi ani vedet nechteji a ze zjisti na tabore. 

V kvetnu jsem absolvovlala s touto partou uzasny vikendovy pripravak bez Kacky a uz se nemohla dockat leta.

Boj byl nas sbalit (nejak jsem z toho vypadla a nejak jsem nevedela, co vsechno vzit Kacce, aby se pripadne nenudila, nekde se mnou na stanovisti nebo tak, ale jak pozdeji budete cist, pochopite, ze tyto obavy byly zbytecne). Nakonec jsme odjizdeli s plnou malou Fabii (tedy presneji receno manzel nas odvazel). Omluvou budiz to, ze jsem s sebou brala i spoustu eraru jako karticky, kancelarske potreby, ledky na bojovku apod.