V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.