Predstavujeme vám našich hotelových maskotov Kamarátov z Trinity, ktorý sú nie len súčasťou animačných programov ale už druhým rokom tvoria  tanečno - hudobnú skupinu. Myšlienka založiť kapelu vznikla z viacerých dôvodov. Najprv k chlapcom maskotom (ČĽUPKO, KOPKO a SKALKO) pribudli dievčenské postavičky (VLNKA, SVETLUŠKA a OZVENKA) a následne viaceré akcie a ich spoločné vystúpenia aj mimo ich domovské hotely. Zažiť všetkých šiestich na jednom pódiu, tancovať a zabávať sa. Začalo nám to chýbať a tak sme založili kapelu, dali dokopy „veľké“ hlavy, napísali texty, zavreli sa do štúdia a vzniklo prvé debutové CD

        Kapela Kamaráti z Trinity má spolu 6 členov plus jednu veľmi šikovnú moderátorku, ktorá počas celého vystúpenia deti aktívne zapája do programu, ktorý nie je len o tanci, spievaní a zábave, ale aj o príbehu, prečo ma Skalko veľké svaly, prečo treba papať veľa zeleniny a ovocia, aké zvieratá žijú v Tatrách či na seneckom jazere a podobne.

        Vyše hodinové vystúpenie je zamerané na interaktívne tancovanie priamo s maskotmi Kamarátmi z Trinity. Počas koncertu nezabudnú na ani na jedno dieťa, ktoré si môže s kamarátmi zatancovať, zabaviť sa, odfotiť sa a navyše sa aj niečo naučiť.

          Naši Kamaráti sa odlišujú od ostatných postavičiek svojou jedinečnosťou, nekopírujú žiadnu rozprávku a vystihujú príbeh hotela Čľupko vodník, Kopko banský škriatok, Skalko horský vodca.

Kde môžete zažiť koncert Kamarátov z Trinity

        Všetkých šiestich Kamarátov môžete vidieť na koncertoch, ktoré majú počas celého leta v našich hoteloch a počas vybraných pobytov, mimo koncerty však vždy stretnete danú dvojicu v ich domovskom hoteli:

Ahoj holky,

jsem rád, že vám můžu představit novou Ambasadorku pro šikovnou službu Twisto - účet, která zjednodušuje nakupování a platby. Bára, nebo jinak @indy2, se stala hlasem a tváří značky a bude tu pro vás a všechny vaše otázky.

Má pro vás připravené množství soutěží, hádanek a také užitečných informací, kde vám vysvětlí, jak můžete s Twistem nakupovat dnes a platit za nákup až příští měsíc, jak se vám to hodí.

Přidejte se k ní do skupiny a sledujte její blog! 🙂

Báro, hodně štěstí.

Vivi

Od srpna 2016 to ve mně bublá touhou po vyjádření pokaždé, když čtu nebo slyším mnohdy až agresivní komentáře u různých článků o snaze rodit jinak než pod přísným nemocničním dohledem.

Mám za sebou pět porodů. První z nich před deseti lety v Motole byl klasicky lékařský. S oxytocinem, dlouhým ležením připojená na monitor. Ani mě nenapadlo zpochybňovat nějaké postupy, jsou to odborníci, ví, co dělají. Do konce těhotenství jsem chodila do práce, nic jsem dopředu nestudovala, měla jsem v nemocnici absolutní důvěru. Porod, který vypadal, že půjde jak po másle, skončil rupturou hráze III. stupně, dlouhým šitím, dole to vypadalo jak po výbuchu granátu. Ale přišlo mi, že tak to asi má být, je to přece porod. A s naprostým nepochopením jsem kroutila hlavou nad domácími rodičkami. Vždyť i zdárně se vyvíjející porod může skončit takovou hrůzou jako u mě! Nebýt v nemocnici,  nejenže ho snad vůbec neporodím, ale následně by mi tou dírou snad vypadl i mozek z hlavy! Podruhé jsem rodila po necelých dvou letech ve Zlíně. Mohla jsem si zvolit SC, ale chtěla jsem porodit normálně, čemuž se doktor na příjmu divil a příliš se mu do toho nechtělo. Ale skvělá PA mávla rukou, že tohle dáme v pohodě. Po klystýru a vaně  bez jakýchkoli dalších zásahů byla do dvou hodin od příjezdu na světě dcera, jen s PA, doktor nestihl ani přijít. Žádný nástřih, minimální poranění. Při třetím a čtvrtém porodu jsme zopakovali osvědčený postup - klystýr, sprcha a max. za dvě hodiny byli venku i kluci. Třetího rodila lehce protekčně lékařka, nicméně jsem došla k závěru, že příště raději už zase jen PA. Ale to byla tak jediná má výhrada, všechno probíhalo jinak hladce, jen přístup porodních asistentek mi připadal přirozenější a trpělivější. S tímto požadavkem neměla zlínská porodnice problém a čtvrtý syn byl venku natotata jen za asistence PA. Popáté jsem si řekla, že proceduru klystýr, sprcha absolvuji doma v klidu a ve své sprše. U tohoto porodu bych chvilku zůstala. Po obědě jsem si šla lehnout, něco málo se dělo, ale poslíčky jsem měla u posledních tří vždycky urputné, pravidelné, těžko rozeznatelné od rozjíždějícího porodu. Po jedné hodině jsem si zapnula měřič kontrakcí na mobilu, byly tak po čtyřech minutách, ale lážo plážo. Mamku, která měla hlídat děti, jsem poslala ještě nakoupit. O půl druhé jsem šla do sprchy, při každé kontrakci mě zalívala nádherná záře a teplo, už jsem věděla, že je to ono, že všechno běží jak má a  je to nádherné. Děti byly doma, hrály si, manžel pracoval z kanceláře v domě, nahřála jsem si yal a vrátila se do sprchy. Opřená o bosu na všech čtyřech jsem s radostí sledovala, jak to postupuje, pořád to bylo snesitelné, sprchovala jsem si záda a bylo mi dobře. Kolem druhé ale začala být každá další kontrakce silnější a silnější, houkla jsem na manžela, ať volá mamce, nákup ať nechá stát v obchodě a jede hned k nám, že musíme jet. Za deset minut byla u nás, ale to už se na suchu nedalo vydržet, vrátila jsem se do sprchy a zkusila rukou, jak to vypadá. Ačkoliv úplný laik, jasně jsem poznala, že je vše otevřené a hlava v cestách. Byla jsem úplně v klidu, věděla jsem, že všechno jde tak, jak má, zbytku jsem oznámila, ať mě nechají v klidu v koupelně, že nikam nejedu a porodím tam. Odmítla jsem sanitku, chtěla jsem hlavně klid. Manžel začal tahat hrnce na vodu, vyvařovat nůžky, chystat ručníky, ale mamka ho přinutila k zavolání sanitky. Za chvíli k nám naběhlo asi pět osob různých funkcí, ani jeden nebyl schopný mě zkontrolovat. Po obligátní otázce "jak často máte kontrakce?" sami zděšeně zjisili, že asi po minutě a už pomalu tlačím. Kolem 14,45 jsme to nějak zvládli do sanitky, při jedné kontrakci jsem se i modlila, ať neporodím na ulici u popelnic před zraky všech sousedů v oknech okolních domů. Podle řidiče dojezd od nás do porodnice tři minuty. V houkající sanitce se všechno uklidnilo, známý klid před bouří, se smíchem jsem trochu pobledlého doktora poprosila o foto pro kamarádky, že tohle mi neuvěří. Vyvezli mě na lehátku k porodním sálům, porodní asistentka už čekala, byli tam prý informováni, co jim to vezou za případ. Bylo mi fajn, slezla jsem z lehátka a porodní asistentka mě odvedla ke skříňkám. Příjem 14,58.  Jediné, co se řeší: "Nachystejte si těhotenskou průkazku, papír na jména, kartičku pojištěnce".  Tak ok, to jsou samozřejmě důležité věci. Bez toho se porodit nedá. Začnu hrabat v kabelce,  do toho mě ale chytne kontrakce. "Prodýchávejte to!!! netlačte!!!! slyšíte, netlačte!!!!" Asistentka do mě nevybíravě dloube prstem, abych ji začala poslouchat. Neposlouchám, potřebuju porodit, nebudu brzdit porod kvůli papírům. Kontrakce poleví a asistentka se milostivě uvolí vzít mě na monitor. Zřejmě je potřeba zkontrolovat, jestli mám opravdu kontrakce a nevymýšlím si to. Udělám dva kroky a ucítím ostrou bolest, zařvu, že se řeže hlava ven, což asistentka okomentuje slovy:"já jsem vám říkala, ať netlačíte!"Dovlečou mě na křeslo, "Chytněte si nohy a tlačte!", "Nechci si chytnout nohy, to mi nevyhovuje. Nechci být ani na zádech", " A co chcete?", "Chci si stoupnout", "Cože?!!!! A jak budeme chytat mimino?" no nic, končím debatu a nějak rodím. Ještě slyším: "Pošlete někdo pro toho tatínka, vždyť to ani nestihne!" Tatínek rozprávěl na chodbě se záchranaři. Syn se narodil v 15,00. Tzn. že celou svou závěrečnou a nejdůležitější fázi jsem strávila debatováním s asistentkou, jejíž míra empatie by se dala skousnout tak leda na pitevně. Byl to obrovský rozdíl proti tomu, jak celý porod probíhal doma. Jak šlo všechno naprosto přirozeně, samozřejmě, lehce a krásně.  Naráz už vůbec nebyl prostor pro záři, teplo a krásný pocit i při bolesti. Bylo to pět minut nekomfortu a nepříjemností, nenesu si z toho nic špatného, žádná hrůza, ale došla jsem tím k pochopení, proč tohle někdo nechce podstoupit. Vnímám porod jako naprosto zlomový okamžik v životě ženy a není jedno, jakým směrem se její duše posune. Zpackaný porod, byť pro mnohé nehmatatelně a těžko vysvětlitelně, spoustu žen poznamená. Nejsme žádné stroje, co vyplivnou dítě na požádání. Nestojím na žádné straně, nic neobhajuji ani nezavrhuji, jen jsem popsala svůj zážitek a pocit propastného rozdílu. A jsem přesvědčená o tom, že psychika ženy hraje u porodu i po porodu podstatnou roli. 

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp.