Milé maminky,

ráda bych se s Vámi podělila o aplikaci pro Android Teplůtkoměr, kterou pro mě napsal můj manžel. Díky aplikaci si už nebudete muset pamatovat, kdy jste své dítě naposledy měřili a jaký lék jste mu podali.

Tady je příběh jejího vzniku. Mám často nemocné děti a docela trpí na horečky a po jedné šílené noci, kdy jsem zase neúspěšně hledala papír s posledním měřením a podaným lékem, napadlo mě, že by bylo dobré mít něco takového v mobilu (ten většinou vím, kde je a nepotřebuji k němu baterku). Manžel se toho chytl a aplikaci naprogramoval (šikulka jeden). 

Možná si říkáte, že je to zbytečnost a že se teď přes aplikace řeší skoro všechno. Před rokem bych s Vámi souhlasila, ale teď jsem v jiné situaci. Za poslední čtyři měsíce jsme prošli hromadou nemocí (viroza, chřipka, zánět dutin, zánět středního ucha, rotavirová infekce, septické horečky, angina, mononukleoza, horečky neznámého původu, laryngitida a to je snad konec ... ťuky ťuk). Po třetí nemoci jsem přestala mít přehled, které dítě jsem naposledy měřila, jaká byla horečka a který lék jsem podala. Takže aplikace se pro mě stala nepostradatelnou pomůckou. A to nejen v akutních fázích nemocí, ale i v mezidobí, kdy jsem musela opakovaně lékařům zpětně sdělovat historii horeček. 

A protože podobných maminek je určitě více, rozhodli jsme se aplikaci zveřejnit. Pokud by pomohla jen jediné mamince, za tu námahu to stálo. Maminky, přeji Vám, ať jste s aplikací spokojené, ale ať ji nemusíte používat často!

Aplikace je free a zde je na ní odkaz: https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.strnadatka.teplutkomer

Opakuje se to každý rok. Na začátku jara, kdy se příroda probouzí a všechno kolem nás kvete se paradoxně cítíme unavení a bez energie. Není to žádná odborně pojmenovaná nemoc a nevěnuje se jí žádná vědecká publikace. A stejně přijde stejně jistě jako bolest hlavy po bujarém večírku. Dobrá zpráva ale je, že jí lze účinně předejít a naplno si tak užít jedno z nejráznějších ročních období.

Stavěli jste sněhuláka?

Částečně je na vině to, co jste dělali v zimě. Pokud jste stavěli sněhuláky, bobovali s dětmi na kopci, bruslili a nosili zvířátkům do krmelce jablíčka, cítíte se pravděpodobně dobře. Ale ti, kteří teploty kolem nuly strávili v křesle před televizí a miskou cukroví po ruce na tom budou pravděpodobně hůře. A ačkoli pro nikoho z nás není dnes problém jíst i v zimě dostatek čerstvého ovoce a zeleniny, které zajišťují příjem vitaminů a minerálů, přísun těchto důležitých látek není většinou dostačující.

Proto je vlastně jarní únava vitamínový a pohybový deficit. Naše tělo tak po zimě vypadá jako automobil, který stojí celou zimu venku. Nikdo s ním nejezdí, netankuje benzin a nedoplňuje olej, aby se nic nezadřelo a vše běželo tak, jak má.

Slunce nejen v duši

Náprava je vcelku jednoduchá a hlavně příjemná. Žádné polykání tabletek a injekce. Jednoduše roztáhněte žaluzie, otevřete okna a vpusťte do bytu slunce. Právě jeho paprsky přispívají k tvorbě vitaminu D, který je pro náš organismus důležitý. Stimuluje v našem těle tvorbu serotoninu, tzv. hormonu štěstí. Jeho výborným zdrojem jsou také ryby, především ty tučné mořské jako jsou losos, tuňák, sardinky a makrela. Slušná porce lososa by měla pokrýt doporučenou denní dávku vitamínu D.

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

Když jsem objevila poprvé dvě čárky na testu, měla jsem nesmírnou radost, ač miminko nebylo plánované. Celé těhotenství jsem si užívala, hlavně rostoucí bříško a na miminko se těšila. Každým dnem, kdy se porod blížil víc a víc se mě manžel a kamarádi ptali, jestli se bojím porodu. Pohotově jsem jim odpovídala, že ne. Byla to pro mě naprosto přirozená věc a nebyl důvod se bát. Jsem přece žena, která je k rození dětí stvořena.

Pak přišel den D, porod začal spontánně a já to věděla od první kontrakce a moc jsem se těšila. Při příjezdu do porodnice všechno pokračovalo dobře, měla jsem už půlku za sebou. Než přišla velmi silná kontrakce a já zazvonila na PA.

Tady to začalo: „Maminko, jste otevřená na 7cm, píchneme vodu a můžete začít tlačit.“

Byl to můj první porod a porodnici a doktory v ní jsem vnímala pozitivně, přece ví, co dělají. Začal kolotoč nekonečného tlačení, kdy se mi nedařilo sehrát s tělem, kontrakce pomalu mizely a mě docházeli síly. PA zavelela napíchnout oxytocin a zavolat doktora. To už šlo do tuhýho, kontrakce byli nesnesitelné, a nedávali mi čas na odpočinek. Byla jsem vyčerpaná a najednou měla pocit, že to nezvládnu. Přišel čas mi dávat kyslík. Přesto už jsem nemohla.

„Naštěstí“ mě v tom PA nenechala a začala mi miminko vytlačovat z břicha pomocí Kristellerovy exprese. Doktor navíc provedl ještě nástřih hráze. Trvalo to ještě pár minut a najednou bylo miminko na světě. Avšak to jak ze mě miminko vylítlo ven, jsem vůbec necítila. Prostě jako bych to nebyla já, kdo rodil.

Bohužel mi miminko nedali ani na břicho, ač se tím porodnice dušovala na předporodním kurzu, že to dělají automaticky. Po nějaké době mi ho podali zabaleného jako vánočku na první přisátí, a pak ho zase odnesli a nechali mě s mužem na porodním sále dvě hodinky „odpočívat“. Toť k bondingu.

Během těhotenství jste náchylnější k nákaze různými nemocemi: „Těhotenství potlačuje imunitní systém organismu (aby plod neodmítal jako cizí těleso), což znamená, že vaše tělo má menší schopnost odrazit infekce a nemoci, je také náchylnější k nachlazení a chřipce,“ říká britská specialistka na výživu Dr. Marilyn Glenville. Proto je důležité obranyschopnost přirozeně posilovat, například vhodnou stravou.

Nejen pravidelné cvičení a dostatek spánku vám mohou pomoci k lepšímu zdraví. Také správná výživa je důležitá. Kromě užívání prenatálních doplňků (například kyseliny listové), se těhotným ženám doporučuje jíst hodně ovoce a zeleniny, které jsou nejlepším zdrojem antioxidantů, vitaminů a minerálních látek.

„Pokud uvažujete o tom, že budete doplňovat vitaminy a minerály, kupujte jen ty, které jsou speciálně určené pro těhotné ženy, protože obsahují beta-karoten místo vitaminu A, který je spojený s rizikem vrozených vad,“ říká Dr. Glenville.

Svačina z mandlí

Ořechy mají mnoho zdravotních výhod, avšak podle nedávné studie jsou nejlepším pomocníkem v boji proti virům mandle, které obsahují látky, jež pomáhají bílým krvinkám detekovat viry a bojují proti šíření viru. Autoři studie naznačují, že pravidelná konzumace mandlí může mimo jiné urychlit i zotavení z nemoci.

Mandle jsou mimo jiné bohaté na mangan, riboflavin a měď, které pomáhají při tvorbě energie, jakož i vápník a fosfor, které posilují kosti a zuby. Najdete v nich i chemickou látku fenylalanin nezbytný pro zdravé fungování mozku, jsou také dobrým zdrojem kyseliny listové, která je důležitá pro správný vývoj nervového systému dítěte.

Dnes večer jsem se těšila, že se Zdendou vyrazime do víru velkoměsta. Už více jak tři roky je to pro mně svátek, když můžeme jít v Praze večer mimo domov. No,ale když i třetí líčení odplavily slzy, tak jsem se s vycházkou rozloučila.

Dostihla mě mocná únava...v bytě chaos, druhý den oslava Edwinových narozenin a v neděli nástup do nemocnice...a já na pokraji zhroucení. Poprvé mi zaťukala u hlavy otázka "proč právě já??" Rychle jsem ji tedy poslala k šípku...ale musím se přiznat, že to na mně dolehlo, nebudu dělat hrdinu😀...Dolehlo na mně to, že se únava dostavuje rychleji než dříve. Bála jsem se jak to budu zvládát potom....Tím potom myslím v době, kdy už pro okolí budu zdravá...pak jsem si řekla, že toto nebudu řešit, že to prostě nějak půjde...Jasně, že to půjde...ale asi ne tak hladce jak jsem si vysnila...Asi to bude trvat malinko déle, než se dostanu do formy....Tak to byl první důvod, proč šla řasenka do háje.

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se...a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec...nechci přímo tvrdit, že se těším...ale...už plánuju, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat...🙂)). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel...(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo...děti pošlu k babičkám a je to...ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No...ale, Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje popenést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou...a šetřící režim asi bude delší než jeden týden...A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z.mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku...Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu...A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu...A to byla třetí salva slz...

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme...a v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají...ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou...co si budem povídat...kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine...Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet...kvůli všemu...a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme🙂) a mít důvod zůstat doma...Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod...děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se 😀

...to je oč tu běží.

Asi jako každá maminka se dřív či později postaví před otázku "Co tak další miminko?" A vůbec nezáleží na tom jestli druhé, třetí nebo páté. 

My máme doma ročního ďábla Emmičku. 

Teď si asi říkáte, že myslet na druhé když máme doma divocha není asi dobrý nápad 😀 ale podle mě každé dítko je náročné jinak.

Emmička je úžasná 🙂 krásně jí, dobře spí jen vymýšlí různé způsoby jak se zabít, přinejlepším zmračit 😀

No a letos v březnu (a na mě nějak moc brzy) jsme oslavili první narozeniny. A stím přišlo i vědomí toho, že jestli chceme mít děti 2 roky od sebe, tak bychom měli začít něco dělat.

Den „D“ je vlastně docela variabilní. Může to být očekávaný dobrý den, pak taky jakože den s velkým D a nebo jako u nás - Den Debil. Taky s velkým D. To by šlo. 🙂

Jsem vlastně docela šťastlivec. Navzdory všemu fakt jsem. Hlavně kvůli tomu, že netrpím „syndromem oběti“ a každý den si svoje velké štěstí uvědomuji. Ale aby to dalo trošku smysl, hodím vám to trošku do kostky.

U nás doma to byla leckdy slušná divočina. Máma, táta, táty holka, táty manželka, táty táta, táty děti, máma, mámy děti, mámy manžel, mámy rozvod, mámy manžel, mámy máma… Mámy máma ta vám byla super, miluji mámy mámu.

Všichni měli lepší věci na práci, než řešit Jitku. A tak se stalo, že jsem strašně toužila po lásce. Bejt pro někoho „number one“, bejt pro někoho ta nejlepší věc na práci. Tolik jsem se láskou dusila a prosila ji nazpátek.

Potkala jsem Pána, říkejme mu „P. Jé“. Bylo mi dvacet, božíčku, já byla naivní. Když jsem našla dvě čárky, říkala jsem si, jak to všechno bude růžový. No nebylo. Ani baby růžový, ani jiný. Spíš docela černočerný. 🙂

V tu dobu rostl můj syn a ruku v ruce s nim i má sebedůvěra. Po pár letech jsem „Pána Jé“ s celým jeho „potom, pak, možná, ach jo, pustim si pc a dam pár šluků z trávy“ poslala zpátky tam, odkud přišel, a tam, kde je doteď - k mamince do pokojíčku. 🙂 Víte, já si konečně sama sebe začala vážit. Nebo jsem možná dospěla, bůh ví. Ale něco se změnilo. Já se změnila. V tu dobu nikým nečekaná, vlastně ani nechtěná přišla. LÁSKA.

Představte si, že máte celý den na zadku plenku, bez možnosti si ji vyměnit, jak se vám zachce. Hrozná představa, že? Proto považuji za velmi důležité, aby zadeček našeho miminka byl v suchu a nic ho v tomto směru netrápilo. 

Testování pelenek Huggies pro mě tedy byla výhra a radost zárověň a proto nejprve moc děkuji, že jsme měli tu čest plenky testovat. 

První dojmy

Na první pohled jsou plenky silnější, ale nijak nezapáchají a ani nejsou nepříjemné na dotek. Nespornou výhodou a neocenitelným plusem plenky je široký pružný pás nad zadečkem, který se krásně přizbůsobí každé mimiminku a plenka hezký drží na svém místě. Taky samotné uchycení plenky drží lépe než u jiných značek plenek. Na plenkách je obrázek opičky a žabičky.

Testování Huggiesek

Co se týká samotného testování, musím říct, že plenky obstáli lépe než jiné značky.