Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.

                        Stylově oblečená maminka stojí v dokonale čisté kuchyni a dělá palačinky nebo peče koláč. Je perfektně učesaná, nemá jedinou vrásku nebo kilo navíc. Na zavolání přiběhnou dvě rozkošné, načančané holčičky, způsobně se usadí ke stolu a s chutí sní maminčin výtvor z nablýskaných talířů. Nikdo nedrobí, nikdo nevylévá pití ani si nezapatlá před chvilkou oblečené tričko… přesně takhle jsem viděla samu sebe, když jsem si v těhotenství hladila břicho a přemýšlela,  jak se nám asi bude žít ve třech.

                        Chvíli to vypadalo dobře. Sofie byla / je ukázkové dítě. Hodně spala, tabulkově přibírala, vyvíjela se podle učebnic. Já měla čas poklidit, uvařit a večer odpočívat. Ale stejně mi náš krásný byt nepřipadal tak úplně nablýskaný. Možná díky ceduli na lednici : „Když spí dítě, jdi taky spát“ . Nicméně v reklamě bych ještě obstála.

 Jak Sofi rostla, zvyšovaly se i její nároky – na prostor, pozornost i množství hraček. Bylo třeba dbát zvýšené opatrnosti, pokud jsem nechtěla šlápnout na Lego Duplo, plyšáky nebo na dítě samotné.. Do toho jsem podruhé otěhotněla. Ale do reklamy dobrý… Možná už ne na pečení, ale na prací prášek určitě.

                Dneska ráno jsem si na tuhle svou reklamní představu vzpomněla ve chvíli, kdy jsem dělala palačinky svému muži, kterého čekal 1. zápas sezóny.. a to si zaslouží něco speciálního, že. Scéna přesně jako z reklamy – maminka stojí v kuchyni plné plastových misek, lahviček, piškotů a drobků ze snídaně a dělá palačinky v pyžamu. S vlasy do všech stran držím v jedné ruce pánev a druhou utírám nos mladší dceři, která je už týden nemocná, tudíž spí pouze na mém rameni a od tatínka nudli utřít prostě nechce!!! Starší dcera se samozřejmě hrne pomáhat, takže lovím marmeládu na podlaze a jedním okem sleduju, jestli se až moc nepřibližuje ke sporáku (Sofie, ne marmeláda).

                Přemýšlím, na jaký produkt bychom mohli točit reklamu dnes, 4 roky od chvíle, kdy jsem snila svůj sen o rodinném životě. Na čisticí prostředky? Nebo by nás ukazovali jako odstrašující příklad na přednášce o důležitosti antikoncepce? Anebo bychom nikomu za zvěčnění nestáli, protože takhle to vypadá běžně všude, kde mají malé děti?

                    Takhle -  já se někdy dost naštvu sama na sebe, ráno odvedu Sofii do školky, Emu posadím k absolutně nevýchovné, animované pohádce na DVD a během dopoledne vygruntuju byt, vycídím koupelnu, kuchyň, roztřídím prádlo, hračky, vymetu drobky ze všech koutů…… a po té statečně udržuji pořádek. Týden. Ano, přiznávám se, že víc jak týden nejsem schopná být maminkou z reklamy.