Vždy jsem chtěla děti. Nikdy by mě nenapadlo, že bych je mít neměla nebo nechtěla. Po svatbě jsme s manžele usoudili, že už je čas. Po zamklém těhu to hodně bolelo a já chtěla mimi ještě dřív než předtím. A ono přišlo. Má dva měsíce a já mám někdy chuť skočit z okna. Proč? Protože lehce naivně čekáte následující: 

krásné voňavé miminko - nevoní, buď je pokaděné nebo poblinkané - obojí prostě nevoní a je osypané, takže ani není krásné

které se na vás začne po šestinedělí krásně usmívat - má skoro 9 týdnů a vyloudili jsme tak 3 úsměvy - dva z toho nebyly na mě ani na manžela

a bude s váma spinkat v posteli a vy se k němu budete tulit - ne, protože buď je zrovna po jídle a poblilo by vám celou postel včetně vás nebo řve příp. tlačí a řve nebo lepší kombinace je, že tlačí, řve a z toho se poblije

a budete prožívat radostné spojení miminka a maminky při kojení - nebudete, protože už z porodnice šupajdíte s příkrmem v podobě flašky a po šestinedělí jste na ní už úplně

budete mu ukazovat hračky a společně si hrát - ne, víc než hračky a cokoliv kolem ho zajímá rozsvícené světlo a vy využijete této zářné chvíle čuměmí "do blba", abyste si rychle zašli na záchod a alespoň převlekli ty kalhoty od pyžama. 

Je to zvláštní, ale poprvé si připadám jako dospělá a to mi je 28, mám dvě děti,  dva nepovedené vztahy za sebou a bydlím u rodičů. A přesto všechno si konečně příjdu dospělá.

 Mám konečně opravdovu práci, takže poprvé v životě mě čeká odevzdávání daňového přiznání. Mám z čeho platit dluhy a dokonce i vycházím s výplatou. Která je sice malá, ale pro nás tři stačí. Dokážu zajít na úřad a zavolat k doktrům. Najít si informace a vytřídit je. Dokážu dostát svým slibům, vyřešit zapeklité situace a zůstat vklidu i když padá obloha.

A to jsou doslova světelné roky od holky, která před dvěma lety stála s kufrem u rodičů na zápraží. V jedné ruce batole a za druhé vedla předškolačku. Světelné roky od holky, která plakala každou noc, ne kvůli šrámům co měla na těle, ale kvůli těm na duši, které ON dokázal jitřit stále dokola ikdyž jsem byla pevně rozodnutá se nevrátit. A to se mi vyplatilo. Našla jsme lidi které stojí za to mít ve svém okolí a vyhnala ty, kteří mi jen házeli klacky pod nohy nebo se koukali jak mi je a nepomohli. Byla jsem schopná se postavit na vlastní nohy, sice s berličkou, ale cítím, že už nastává doba kdy i tu budu moc odhodit a žít naplno, přesně tak jak chci a toužím po tom.

Po půl roce jsem byla schopná jít na rande, kde mi muž se kterým to nakonec nedopadlo, protože jsem nechtěla, dokázal vrátit úsměv na rty a dokázal mi, že jsem ženská, která stojí za to být milována. Že jsem osobnost a že si zasloužím někoho kdo mě tak bude brát. Trvalo to ještě rok než jsem někoho takováho potkala a s kým jsem před nedávnem oslavila půlroční sojení života a u kterého jsem si jistá, že oba dva chceme abychom to dotáhli spolu až do konce.

Každý člověk, který nám vstoupí do života je tam z nějakého důvodu. My si musíme jen stále uvědomovat, že hlavními herci jsme v našem životě my. Z těch lidí si vzít to nejlepší i to nejhorší a pak jim za cestu kterou nás vedli a za zkušenosti, které nám předali poděkovat.

Protoi já, ikdyž to může znít zvláštně, děkuji svému bývalému za ty dva roky urážek, facek, zadlužování. Vánoce bez dárků, narozeniny bez dortů. Děkuji i za ty urážky později po rozchodu, díky tomu všemu se ze mě stala mnohem silnější osobnost. Vím, že se dokážu postarat, že když chci jsme zodpovědná a dokážu všechno vyřešit a hlavně vím na co si v životě dávat pozor a taky už vím co od života chci a co přesně chci od partnera.

Rok 2016 byl takový ..jak jen to říct .. zvlaštně hezký. Oslavili jsme s maličkou první rok a s malým roky 3 🙂 Tak strašně to všechno utíká.

Po "návštěvě" Německa jsem se přesvedčila, že dvakrát do stejné řeky nestoupíš a že lidi se vážně nemění(nejen tam) i kdyby jste se kvůli nim po*rali.

Zkusila jsem to ale bohužel ..

Ale přehoupla se polovina roku a v srpnu naši koupili byt, jelikož tady(u našich) už panuje ponorková nemoc 😀 jako všude, kde žije hodně lidí na malém prostoru a i kdyz mají naši baráček, není se tu kde "schovat", takže nemáme soukromí ani my ani oni, proto půjdeme s dětmi bydlet samy. Bude to těžké o tom žádna, ale udělám vše pro to, aby se děti meli co nejlíp. Seženu si brigádu, cokoliv, ale ještě to všem ukážeme.

Ještě je tam spoustu práce.

Děkuji našim za to co pro nás udělali a jeste udělaji. Díky nim se budeme mít dobře(děti hlavně!).

"Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak."

Milujeme kaše! Ať už k snídani, na sváču nebo jako dezert. Kaše se dá připravit na tisíc způsobů na sladko i na slano. Existuje spoustu různých obilnin a přísad, které vykouzlí z tak obyčejného jídla, jako je kaše, pokaždé něco jedinečného.

Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak.

Příprava nemusí být ani o moc časově naročnější než výroba kaše instantní, pokud si obilniny, které tvoří základ kaše, uvaříte dopředu a uchováte je v lednici, kde vydrží 2-3 dny.  Pak si pro ně jen sáhnete a za chvíli je kaše na světě.