Většina z nás využívá konec roku k tomu, aby si zabilancovala nad tím, jak jsme ho celý prožili. Ani já nejsem výjimka! 🙂 A protože tento rok je tím, kdy jsem založila svůj blog na Facebooku, je na místě si shrnout, jak tohle moje "druhé miminko" roste!

Když jsem se před dvěma lety - v lednu roku 2015 - rozhodla, že změním svůj styl života, nenapadlo mě, že se z toho stane moje vášeň. Něco, co mě pohltí natolik, že tomu budu věnovat téměř veškerý volný (i ten další 🙂 ) čas. Můj příběh, jak jsem zhubla 30 kg díky změně v myšlení a přístupu k sobě, stravě i pohybu, si můžete přečíst tady na blogu. V té době jsem potřebovala - asi jako každý- nějakou motivaci, motor, který mě nakopne vždycky, když mi dojde síla. Jako maminka, která během těhotenství a prvního roku mateřství sabotovala Facebook - JÁ VÍM, TĚŽKO TOMU UVĚŘIT - jsem byla nejaktivnější na webu www.modrykonik.cz. Tady jsem hledala oporu ve svých mateřských starostech, měla alba s fotkama malé Natálky a pravidelně komunikovala s maminkama stejně starých dětí. Přišlo mi jako skvělý nápad založit si tady svoje album, kde vystavím světu svůj pokus o boj za lepší tělo, a jak zjišťuji zpětně - i za lepší já. Pravidelně jsem přidávala fotky svých jídel (bez toho aniž bych řešila, jak kvalitně jsou vyfocené) a své proměny, přidávala krátké poznámky o úbytku centimetrů a kil a o tom, jak se cítím. Už tam jsem viděla, že ostatní maminky motivuju a - co si budeme nalhávat - dělalo mi to radost. Myslím, že už tehdy jsem si začala pohrávat s myšlenkou založení blogu. Ale stále jsem si říkala: ,,Takových jako ty jsou stovky, tak koho by zajímalo co jíš a jak vypadáš...". 

Svůj blog Fit&Food Passion with Luci jsem založila v březnu 2016, na popud lidí ze svého okolí. Hodně se mě ptali co jím, jak vařím... jak to vlastně dělám? Jsem ráda, že jsem některé i motivovala k tomu, aby na sobě taky začali pracovat a děkuju vám všem, co jste mě podpořili a dodali mi tím odvahu! (vy víte) Když si zpětně prohlížím své první příspěvky na blogu, musím se usmívat🙂 Ne jen nad tím, že jsem tehdy neřešila, jak je jídlo na talíři poskládané, ale i tím, že jsem k jídlům občas nedala recepty, na blog jsem nic nepsala...zkrátka jsem to tak trochu flákala, přiznávám se 😝 

Pak jsem v červenci odjela na dovolenou, a tam měla čas se nad tím zamyslet a ujasnit si, jak chci, aby blog fungoval. Co všechno s vámi do budoucna chci sdílet. Že chci, aby to byl blog, který na vás dýchne pohodou, dobrý zdravým jídlem a motivací k tomu se sebou něco dělat. Přesně tak, jako bych to potřebovala já v průběhu svojí cesty za lepším já! A tak jsem se do toho konečně pořádně opřela!

Dá se říct, že od té doby - až na malé výjimky - s vámi denně sdílím recepty, které zkouším, vymýšlím a upravuju. Uspořádala jsem pár výzev na cvičení a soutěže. Ale to mi tak nějak nestačilo. Díky tomu, že pravidelně sleduju několik youtuberů, a moc mě to baví, začala se mi líbit představa komunikovat s vámi i skrz videa. 13. srpna 2016 jsem nahrála na blog první video, a to poděkování za fantastických 2000 liků na Facebooku. Nechápala jsem, jak se během krátké chvíle -v červnu vás bylo na blogu kolem 500! - mohlo něco takového stát! Od té doby jsem natočila asi 15 videí - nejvíc z nich byly videorecepty na fit vánoční cukroví, které měly velký úspěch 🙂 A téměř denně můžete sledovat na Instagramu Fitfoodpassionwithluci krátké příspěvky z mých všedních dní.

V září jsem se rozhodla svoje znalosti v oblasti zdravé výživy a životního stylu rozšířit a pustila se do intenzivního půlročního kurzu Poradce pro výživu a suplementaci a jsem naprosto nadšená! Sice je to hodně časově náročné, ale neměnila bych a pokud bych se rozhodovala znovu, jdu do toho zase🙂

Vždy jsem chtěla děti. Nikdy by mě nenapadlo, že bych je mít neměla nebo nechtěla. Po svatbě jsme s manžele usoudili, že už je čas. Po zamklém těhu to hodně bolelo a já chtěla mimi ještě dřív než předtím. A ono přišlo. Má dva měsíce a já mám někdy chuť skočit z okna. Proč? Protože lehce naivně čekáte následující: 

krásné voňavé miminko - nevoní, buď je pokaděné nebo poblinkané - obojí prostě nevoní a je osypané, takže ani není krásné

které se na vás začne po šestinedělí krásně usmívat - má skoro 9 týdnů a vyloudili jsme tak 3 úsměvy - dva z toho nebyly na mě ani na manžela

a bude s váma spinkat v posteli a vy se k němu budete tulit - ne, protože buď je zrovna po jídle a poblilo by vám celou postel včetně vás nebo řve příp. tlačí a řve nebo lepší kombinace je, že tlačí, řve a z toho se poblije

a budete prožívat radostné spojení miminka a maminky při kojení - nebudete, protože už z porodnice šupajdíte s příkrmem v podobě flašky a po šestinedělí jste na ní už úplně

budete mu ukazovat hračky a společně si hrát - ne, víc než hračky a cokoliv kolem ho zajímá rozsvícené světlo a vy využijete této zářné chvíle čuměmí "do blba", abyste si rychle zašli na záchod a alespoň převlekli ty kalhoty od pyžama. 

Je to zvláštní, ale poprvé si připadám jako dospělá a to mi je 28, mám dvě děti,  dva nepovedené vztahy za sebou a bydlím u rodičů. A přesto všechno si konečně příjdu dospělá.

 Mám konečně opravdovu práci, takže poprvé v životě mě čeká odevzdávání daňového přiznání. Mám z čeho platit dluhy a dokonce i vycházím s výplatou. Která je sice malá, ale pro nás tři stačí. Dokážu zajít na úřad a zavolat k doktrům. Najít si informace a vytřídit je. Dokážu dostát svým slibům, vyřešit zapeklité situace a zůstat vklidu i když padá obloha.

A to jsou doslova světelné roky od holky, která před dvěma lety stála s kufrem u rodičů na zápraží. V jedné ruce batole a za druhé vedla předškolačku. Světelné roky od holky, která plakala každou noc, ne kvůli šrámům co měla na těle, ale kvůli těm na duši, které ON dokázal jitřit stále dokola ikdyž jsem byla pevně rozodnutá se nevrátit. A to se mi vyplatilo. Našla jsme lidi které stojí za to mít ve svém okolí a vyhnala ty, kteří mi jen házeli klacky pod nohy nebo se koukali jak mi je a nepomohli. Byla jsem schopná se postavit na vlastní nohy, sice s berličkou, ale cítím, že už nastává doba kdy i tu budu moc odhodit a žít naplno, přesně tak jak chci a toužím po tom.

Po půl roce jsem byla schopná jít na rande, kde mi muž se kterým to nakonec nedopadlo, protože jsem nechtěla, dokázal vrátit úsměv na rty a dokázal mi, že jsem ženská, která stojí za to být milována. Že jsem osobnost a že si zasloužím někoho kdo mě tak bude brát. Trvalo to ještě rok než jsem někoho takováho potkala a s kým jsem před nedávnem oslavila půlroční sojení života a u kterého jsem si jistá, že oba dva chceme abychom to dotáhli spolu až do konce.

Každý člověk, který nám vstoupí do života je tam z nějakého důvodu. My si musíme jen stále uvědomovat, že hlavními herci jsme v našem životě my. Z těch lidí si vzít to nejlepší i to nejhorší a pak jim za cestu kterou nás vedli a za zkušenosti, které nám předali poděkovat.

Protoi já, ikdyž to může znít zvláštně, děkuji svému bývalému za ty dva roky urážek, facek, zadlužování. Vánoce bez dárků, narozeniny bez dortů. Děkuji i za ty urážky později po rozchodu, díky tomu všemu se ze mě stala mnohem silnější osobnost. Vím, že se dokážu postarat, že když chci jsme zodpovědná a dokážu všechno vyřešit a hlavně vím na co si v životě dávat pozor a taky už vím co od života chci a co přesně chci od partnera.

Rok 2016 byl takový ..jak jen to říct .. zvlaštně hezký. Oslavili jsme s maličkou první rok a s malým roky 3 🙂 Tak strašně to všechno utíká.

Po "návštěvě" Německa jsem se přesvedčila, že dvakrát do stejné řeky nestoupíš a že lidi se vážně nemění(nejen tam) i kdyby jste se kvůli nim po*rali.

Zkusila jsem to ale bohužel ..

Ale přehoupla se polovina roku a v srpnu naši koupili byt, jelikož tady(u našich) už panuje ponorková nemoc 😀 jako všude, kde žije hodně lidí na malém prostoru a i kdyz mají naši baráček, není se tu kde "schovat", takže nemáme soukromí ani my ani oni, proto půjdeme s dětmi bydlet samy. Bude to těžké o tom žádna, ale udělám vše pro to, aby se děti meli co nejlíp. Seženu si brigádu, cokoliv, ale ještě to všem ukážeme.

Ještě je tam spoustu práce.

Děkuji našim za to co pro nás udělali a jeste udělaji. Díky nim se budeme mít dobře(děti hlavně!).