Když jsem potřetí otěhotněla, zářila jsem jako slunce na nebi a neměla jedinou pochybnost o tom, že poslední těhotenství si užiju jako nikdy předtím. Sebejistě jsem se objednala po pár týdnech k doktorovi, aby mi tu radostnou událost ještě pěkně po medicínsku potvrdil. Jenže život nám obvykle udělí další lekci ve chvíli, kdy si myslíme, že už všechno víme, známe a že jsme zkrátka dosáhli všeho, čeho jsme mohli dosáhnout. Ne jinak tomu bylo v mém případě. Co mě tak napotřetí mohlo překvapit? Stačila jedna věta, když se doktor mrknul ultrazvukem do mé dělohy, a začala jsem plavat v neznámých vodách: „Paní magistro, budeme teď spolu počítat!“ Kdo sleduje náš blog, tak ví. Pokud čtete můj první článek, tak už je vám to asi taky jasné – doktor našel dvě bijící srdce!

 Odcházela jsem z kontroly a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Paradoxně, se mi od té doby tento stav vrací stále častěji, ale to jen tak mimochodem. Byla jsem zmatená, okamžitě se mi zbortila představa o tom, že třetí těhotenství bude brnkačka jako domek z karet. Doktor mi nezapomněl říct, že do příští kontroly už tam může být jen jedno, což byla první z mnoha negativních informací, které jsem v průběhu těhotenství z dvojčaty dostala a musela se s nimi poprat. „Jak jedno, já je chci obě!“

Ucítila jsem velký strach. Brouček zalezl do mé hlavy a rostl a rostl a rostl, až už růst nemohl, protože by se tam nevešel a já se rozhodla, že toto těhotenství prostě pohodové bude, že nebudu mít žádné zdravotní potíže, porodím tříkilové děti a hlavně porodím přirozeně, pokud budou děti chtít! Těmto rozhodnutím předcházelo několik věcí, některé z nich jsem už zmínila ZDE. Velmi důležitou úlohu ve znovu získání mého sebevědomí však sehrál Dr. Michel Odent. Jeho průlomové názory, mě něžně podporovaly v mém rozhodnutí až do porodu. Pokaždé, když jsem se podívala na jeho fotku, ubezpečil mě, že je úplně jedno, jestli jsou v bříšku jedno nebo dvě miminka. Potřeby ženy v těhotenství a při porodu zůstávají stejné, navzdory tomu, že někdo říká opak. A protože moje tělo je schopné přijmout dvě miminka najednou, je schopné je i donosit a porodit, jediné co proto musím udělat je, říct sbohem STRACHU!

Od té doby uplynuly tři roky. Dvojčata mají dva a půl roku a zrovna mi zahřívají mou půlku postele, zatímco já plná dojmů nemůžu spát a cítím potřebu se vypsat z velkého zážitku. Před Vánocemi jsem se rozhodla, že pojedu v lednu do Bratislavy, kde uvidím Dr. Odenta naživo, což se mi podařilo zrealizovat. Poslouchala jsem jeho přednášku a několikrát u ní plakala a zároveň se usmívala a nešlo mi přestat ani jedno z toho. Byla jsem jedním slovem dojatá!

Všechny Odentovy názory uvedené do praxe prostě fungují. Vsadila jsem na správnou kartu, což se mi potvrdilo už mým porodem. Stačilo jen vypnout mozek, zapnout srdce a zajistit si bezpečné prostředí. Takto rodit je pohádka! A ta končí vždycky dobře!

Poděkovala jsem mu z očí do očí a ze srdce do srdce. 

Až budete ze svých dětí unavená…

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě.Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.