Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

Naskladnili jsme chybějící vzory plen Bamboolik -  http://www.pulzsro.cz/kat/deleni-podle-znacek/bamboolik?ipp=18&order=1

Celé těhotenství jsem si nijak nepřipouštěla, že budu rodit a že porod bolí, nevím jak je to možné, ale prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Brala jsem to, jakože nějak ven to mimčo pujde. Nebyla jsem těhulka, která by to hodně prožívala. Byla jsem ráda, že miminko je zdravé, kope, ale jinak mi to nějak furt nedocházelo. Termín jsem měla 30.5.2015 dle velikosti plodu, jelikož jsem celé těhotenství neměla žádný problém, říkala jsem si, že budu určitě ta, co dítě ještě v červnu bude přenášet 🙂 Člověk míní, život mění...

Bylo 14.5.2015, noc nestála za nic, bolela mě záda. No jakou těhotnou nebolí? Jako vždy jsem v noci chodila čůrat a ty bolesti byly divné. Koukala jsem na hodiny jestli jsou bolesti pravidelné, ale nebyly. Tak ok. Usnula jsem a spala asi do 8, pak už mě ta záda bolela, tak jsem vstala a na záchodě mi odešla hlenová zátka. Šup jako se vším to vygooglit, tam, že se porod blíží, ale může to být třeba ještě týden, takže jsem šla zavolat mamce a v klidu posnídat. Balkonem mi do pokoje vlítla vlaštovka a já se strašně lekla a Rozárka v bříšku taky... Mamka byla u kadeřnice, tak já ok, zavoláme si večer, poo pojedu na kafčo k sestřence, tak ať se nenaháníme 🙂 

Po obědě jsem tedy jela k sestřence, která má dvě holčičky (3 a 5 let). Daly jsme kafčo, pokecaly a já asi ve 3, že pojedu. Najednou jsem ucítila tam dole podivné lupnutí a spustil se ze mě proud vody. Chtěla jsem odjet domů, ale to mi sestřenka nedovolila, ať okamžitě volám příteli. Tak jsem volala. Ten už zvyklý zvedl telefon se slovy: ,,Co mám koupit?". A já, že nic, že jsem u sestřenky a praskla mi voda, ať pro mě přijede, ať jede v klidu, že mi nic není... Za chvíli se ulicí prohnal štěrk 🙂 a přítel byl na místě. Holčičky mě se slovy: ,,Teto, ty jsi se počůrala?" doprovodily k autu a jeli jsme domů, aby se přítel v klidu osprchl a vzal si něco k jídlu. Prý si něco koupí na benzínce... (HA HA)...

No a vyjeli jsme směr Kolín, který je od nás asi 20 minut. V půli cesty mi začaly bolesti, které byly už hodně intenzivní. Vím, že jsem koukala na hodiny a říkala si, už zase? Vždyť to je po 5 minutách, všude psali, že budou třeba po 10 a bude se to zkracovat, to je nějaký rychlý. K nemocnici jsme už dojeli s velkýma bolestma.

Na příjmu byla sestra, pane bože, nic horšího jsem nezažila a ten zážitek je dodnes pro mě víc stresující než samotná bolest u porodu. Nikoho tak nepříjemnýho jsem v životě nezažila a pokud budu ještě někdy rodit a jí tam potkám, tak se snad otočím a počkám na další směnu nebo nevím 🙂 Přítel: ,,Přítelkyni praskla voda". Sestra:,,V kolik?". Přítel:,, Asi ve 3". Já: ,, no nebo v půl čtvrtý". Sestra: ,, Pane bože tak v kolik?!". Vzala telefon a volala doktorce: ,, Prosím tě, můžeš sem přijít, mám tu paní a ona hrozně skučí bolestí". V tu chvíli jsem si připadala jak největší zbabělec na světě. Pak mi ještě řekla, že musím dýchat, že mi bude špatně a co jsem jako čekala, že rodím... Honilo se mi hlavou jestli je trestný při porodních bolestech někoho zabít (berte s nadsázkou) 🙂. Napojila mě na monitor, vyhodila přítele, že tam nemá co dělat a odešla. Doktorka říkala, že jsem otevřená na tři prsty, že to vypadá dobře, ale ještě to nebude. Z monitoru jsem vyskakovala, měla jsem si ho jednou rukou držet a ležet v klidu, to se nedalo, že jo... Takže jsem dostala opět vynadáno, že mě tam pošle znovu, odmítla jsem. Udělala mi klistýr, měla jsem ho udržet 20 minut, pak se osprchnout a zazvonit. Opět odešla a nechala mě samotnou. Jak se zabouchly dveře, běžela jsem na záchod, neydržela jsem, psala příteli ze záchodu sms aby přeparkoval a on celý vystreslý co se se mnou děje, že už tam přes hodinu sedí a nic neví... Tak jsme si smskovali (když to šlo) a pak jsem šla do sprchy. Byla jsem tak vystreslá, že jsem ani nevěděla kde mám ručník, tak jsem čekala až uschnu a až po půl hodině jsem se odvážila zazvonit. Dřív jsem se bála, aby mi zase nevynadala... Přišla paní uklizečka, ať vydržím, že mi připravují pokoj (sakra jaký pokoj?). Po 10 minutách jsem zazvonila znovu jestli mi mohou dát něco na bolest. Přišla úžasná, usměvavá blondýnka, porodní asistentka, která prý se mnou stráví noc a ať chvíli vydržím, že tam mají frmol. Ptala jsem se jestli mám přítele poslat domů a ona že vůbec neví, že tam někoho mám, ať jde ke mě. Tak jsem pro něj šla na chodbu (bosá v propocené košili) a konečně jsme byli spolu. Cestou jsme potkali sestru kr..u, která s úsměvem šla domů. (Díky bohu!!!). Přítel se převlékl a šli jsme na pokoj, kde mi vzali krev, kvůli epiduralu a kde ležela paní už asi tři dny (paní denně porod vyvolávali a porodila až za dva dny po mě - chudák). Tam jsme byli asi hodinu. Já kontrakce prodýchávala na záchodě, přítel za mnou běhal s vložkama a držel mě za ruce. Slíbil mi, že druhý dítě nebude a to drží doteď 🙂 Přišla PA a hledala mě, říkám jí, že se mi chce tlačit a ona mě prohlídla a prý šup šup rodit. Došla jsem tam sama a čekala na nějaký ten zázrak na bolest. Nic mi prý nedají, už je pozdě. Já že ne, že to chci (dnes úsměvně, tenkrát bych prodala duši). No nestihli... Tlačili jsme asi 10 minut, nastřihli mě a malá byla v 19.19 na světě 🙂 Přítel byl naprosto vynikající a dodnes jsem šťastná, že tam byl a náš vztah se o hodně posunul dopředu. Vážím si ho a on mě jako nikdy. 🙂 Malinkou mi dali na břicho a dodnes ten pohled vidím, zamilování přišlo dýl, furt mi to nedocházelo a naplno dochází asi až teď po 8 měsících, ale miluji jí celým srdcem 🙂 Narodila se strašně droboučka 2340 g a 45 cm, ale pro mě nejkrásnější ze všech miminek. Ale co je nejdůležitější byla naprosto zdravá 🙂 Pak jí na 2 hodiny odnesli, čehož teď lituji a na noc si jí taky vzali, abych se vyspala (což se nestalo, byla jsem tak plná emocí že to nešlo). No a pak už jsme byly jen spolu. 

Sice si neumím představit mít druhé děťátko, zatím. Ale pokud bude, vím, co bude jinak. O něco na bolest si řeknu hned, i když myslím, že ten přirozený porod byl zážitek jak blázen. Nebudu tvrdit, že to dám podruhé bez čehokoli, protože až ta bolest přijde,no víme své 🙂 A nenechám si prcka odnést. Tenkrát jsem se bála toho tvorečka, ale není čeho 🙂 

V mnoha učeních se říká, že oddělenost je iluze. Možná už jste na to taky narazili..

Mně to kdosi řekl poprvé před asi patnácti lety. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Znělo to tak nesmyslně, že se mi chtělo jen se smát. Cože?? Ten člověk se asi zbláznil!

Uběhla řádka let a já pokorně přitakávám. Životní zkušenost a práce s Bachovkami mi ukázala jak pocit toho, že jsme od druhých naprosto odděleni nám ničí život. Jsme odděleni, tedy s nimi musíme bojovat o prostor a zdroje: lásku… pozornost…peníze…respekt…práci….nebo třeba u rodičů v konfliktu i o děti.

Co si s sebou pak vláčíme ve svém “emočním batůžku”? Velkou hromadu STRACHU. Ale aby to nebylo tak nudné, tak strach se umí převléknout do kostýmu dalších pocitů, které z něho pramení. Zkuste si schválně doplnit:

• Kritika je strach (z) ………..
• Netrpělivost je strach (z) …………………
• Neustálá potřeba něco dělat (workoholismus) je strach (z) ………….
• Slabá vůle - strach (z) ………..
• Nerozhodnost – strach (z) …………
• Výbušnost – strach (z) …………
• Manipulace – strach (z)………..
• Opakování chyb – strach (z) …………
• Upovídanost a soustředění se na sebe – strach ……….
• Soustředění se na minulost – strach ………..
• Nenávist, žárlivost – strach ……………….
• Nedostatek sebedůvěry – strach ……………
• Pocity viny – strach…………….
• Tvrdost k sobě – strach …………………..
• Tvrdost k ostatním – strach……………..

Strach je vlastně naše bezva finta jak se zamotat do toho co se bezprostředně děje tak, že nemusíme řešit nic vyššího, žádné větší cíle.

Dětská pokožka je v prvních třech letech života velmi jemná a citlivá. Na rozdíl od kůže dospělého je dětská pokožka:

• 3x slabší
• má 5x vyšší přirozenou ztrátu vody
• má vyšší schopnost vstřebávat látky
• a má nedokonale fungující imunitní systém

Proto je také kůže malých dětí více náchylná na negativní působení chemických, fyzikálních i mikrobiálních vlivů z prostředí, než kůže dospělého.

Dětská kůže má také větší sklony k vysušení a reaguje podrážděním i na látky, které pokožka dospělého snáší velmi dobře.

Měli bychom se teda zamyslet nad tím, jestli o pokožku našich nejmenší pečujeme opravdu svědomitě.

Čím tedy nejvíce můžeme ublížit dětské kůži?