18.10. jsem měla první termín, seděli jsme s rodinou a tipovali, kdy se malá narodí. Ten den mi začala odcházet hlenová zátka. Říkala jsem si, že někomu odchází i měsíc před porodem a byla v klidu. Během celého těhotenství jsem neměla jediný problém, jen streptokok na konci. Další den, v pondělí 19.10., jsem jela na první kontrolu do porodnice. Od rána mě nepravidelně pobolívalo v zádech - říkala jsem si, že konečně první poslíčci. Doktor zjistil, že malá má dilataci ledvinové pánvičky, volal do porodnice s novorozeneckou JIP a tam si mě objednali na vyšetření ve čtvrtek. Až ze zprávy jsem se dočetla, že jsem otevřená na 2 cm. Doktor nic neříkal, tak jsem byla pořád v klidu. Oběhala jsem nějaké obchody, navštívila svou bývalou práci, řídila 30 km tam a zpátky. Až na nepravidelnou bolest v zádech všechno v klidu. 

Večer už jsem byla z těch bolestí unavená a šla jsem v 21 hodin do sprchy. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a bolesti se naplno rozjely. Letěla jsem na záchod (naštěstí je v koupelně), ulevila si a bylo dobře. Začala jsem se oblíkat, že asi vyrazíme do porodnice a v tu chvíli mi praskla voda. Kontrakce byly asi co 3 minuty a po každé jsem se pos... Nechtěla jsem nastoupit do auta, čekala jsem, že to trochu poleví 😀 Pořád jsem si říkala, že to ještě není ono, ale že větší bolest už nevydržím. Po dvou hodinách už byly bolesti každou minutu a volali jsme sanitku, aby nás odvezla do 30 km vzdálené porodnice. Ti nechtěli, že jim přece neporodím po cestě a odvezli mě do místní nemocnice, 3 minuty. Dorazili jsme 23:15. Tam do mě PA sáhla a říkala, že už jsem otevřená na 6-7 cm, že už rozhodně nikam nepojedeme. Točili monitor a já jim ho shazovala. Po chvíli PA řekla, že už raději půjdem na porodní box. Během těch 30 metrů se mě ptala, jestli už mezi nohama necítím hlavičku, což mi přišlo strašně vtipné 🙂 Převlékli mě i přítele, párkrát jsem zatlačila a 23:45 byla Eliška venku. Bože, to byla úleva 🙂 Eliška ani neplakala, nebyla pomačkaná a snažila se přisát, nádhera.

Porodila jsem placentu a pak mě snad hodinu šili. Prý jsem malou nechala moc dlouho ve vchodě a ona mě potrhala ☹ Dva týdny byly ty stehy za trest, ale pak už pohoda.

Naši holčičku opravdu přinesla vrána!! Ten den 24.10 kolem porodnice létalo obrovské hejno vran a stromy jimi byly obsypané, krásně svítilo sluníčko ( šla jsem do porodnice jen v mikině) a pro nás to byl ten nejkrásnější den v životě..ale pěkně od začátku.

Loňské Vánoce jsme si s taťkou řekli, že už bychom chtěli miminko..no jaké bylo překvapení, že už v únoru nedošla červená teta a test ukázal 2 čárky. Hned jsem se objednala k paní doktorce a ta nám tu naší fazolku potvrdila. S pocitem radosti ale zároveň nastal strach z porodu a  z rodičovství. Zvládneme to??..Budeme dobří rodiče?? Jaké to bude?..Všechno se teď změní..?! Takové myšlenky přepadnou asi každou prvorodičku. 

Těhotenství probíhalo na jedničku, krevní výsledky i ultrazvuky značily, že čekáme zdravé miminko. Navíc už na 1.screeningu ve 13t jsme se dozvěděli, že HOLČIČKU!!! Tu jsme si moc přáli a já se moc těšila, jak budu nakupovat růžové šatičky, sukýnky, panenky atd. Že to bude Eliška jsme měli také rozhodnuto už dlouho. Jméno vybral tatínek a přes to nejel vlak 🙂 Těhotenství dál probíhalo moc dobře, až na moje ranní, někdy i celodenní nevolnosti, které mě provázely až do 5.měsíce. V červnu jsme byli ještě autem na dovolené v Itálii a já jsem to vpohodě zvládla. Poslední dovolenou bez dětí jsme si s přáteli užili. Konečně jsem nemusela v plavkách zatahovat břicho a omezovat se v jídle. Mořské plody a zmrzlinu jsme si dopřávali několikrát denně 🙂

Ke konci těhotenství už jsem se porodu přestávala tak bát, spíš jsem si říkala, ať už to máme za sebou. A s tatínkem jsme Elišku prosili, ať už jde za námi. Hrozně jsem se bála, že mně budou porod vyvolávat, protože na čtvrteční kontrole v Bohunické porodnici nic porodu nenaznačovalo. No a v sobotu už tu byla s námi 😀 Narodila se přesně na termín pm 24.10.2015.

Ten den jsem cítila od rána menstruační bolesti, ale vůbec jsem se z toho nenervovala..asi poslíčci, myslela jsem si. Taťka měl jed zrovna na střelnici, ale naštěstí měl dobré tušení a zůstal se mnou doma. A já ho ještě posílala ať vklidu jede! Že to určitě nic nebude. 🙂 Vařila jsem oběd, šla si umýt vlasy a pořád jsem byla vklidu. Slabé bolesti jsem měla ale pořád, tak jsem si dávala na radu teplé sprchy, že to buď přestane nebo se  rozjedou pravidelné kontrakce.  Bolesti ale ani pak nepřestali a i když kontrakce nebyly pravidelné, po poradě na telefonu jsme asi v 17:45 raději odjeli do porodnice. Tašky jsme nechaly v autě, k čemu taky že ? 🙂 Určitě nás pošlou ještě domů..myslela jsem si.

Natočili mně monitor, doktorka mně prohlédla a verdikt zněl: Jste otevřená na 3 cm, už si vás tady necháme, pošlete tatínka pro kufry 🙂. Rozklepaly se nám ruce a nohy a nechtěli jsme tomu věřit, že už je to tady!