NA konci října 2015 se nám narodila Alžbětka. Narodila se s vývojovou vadou nožiček, o které jsme nevěděli. Po porodu mi dětská lékařka šetrně, ještě na křesle sdělovala, že se jedná možná o polohovou vadu a po posouzení ortopedem, budeme vědět víc. V tu chvíli mi to bylo fuk, mám nejkrásnější miminko na světě a moc ho miluju, nožičky nenožičky. Krize nastala druhý den po porodu, když přišla ortopedka a vysvětlila mi, že nás čeká sádrování, korekce, zřejmě i operace, rehabilitace apod. To už mi spadly hračky do kanálu a já se držela, abych před sestřičkami nebrečela, to jsem si nechala až na pokoj. Dále mi sdělila, že ona to dělat nemůže, přece jen bydlíme daleko a bude to chtít sádrovat minimálně každý týden, ne – li častěji. Prý mi zkusí najít kontakt na někoho z mého okolí, kdo třeba mimo to pracuje i v Motole. OK, důvěřuju, budeme čekat, necháme si poradit. Navíc bojuju s hormonama a kojením, nemám přístup k netu, nemůžu nic o vadě a postupech hledat. Za další dva dny se dozvím, že v mém okolí nikoho nenašla, ať zkusím, zda mi neporadí má pediatra a popřípadě Motol. První zklamání.

Miminku je týden, jedeme k pediatře a prosíme o radu. Dostaneme kontakt na primáře dětské ortopedie do jeho soukromé ordinace. Super! Telefonnicky se objednáván a sděluji, že nejdeme na kyčle, ale máme potíže ty a ty. Sestra nás objedná za týden, pan doktor se na to podívá. Týden se mi zdá dlouho, ale co, řekla jsem jí, jak jsme na tom, tak asi ví, co dělá.

Za týden se v ordinaci dozvím, že to není prkotina, že naše vada je prevít (díky, to mi pomohlo), že on na to nemá čas, že to chce tak dvakrát týdně sádrovat, že pojišŤovna to sádrování špatně hradí a že by to měl dělat někdo kvalitní, kdo to neodbude, jo a chce to začít co nejdřív. Pak pošle sestru zavřít otevřené dveře do ordinace a řekne nám, že nám doporučuje, abychom si někoho zaplatili. Dál to nerozvádí, my s manželem stojíme jak opaření a já nechápu, co tím myslel. Pak nám napsal tři jména, koho zkusit kontaktovat. Druhé zklamání.

Před ordinací venku na lavičce začnu brečet, manžel vezme telefon, hledá kontakty na doporučené lékaře. Já přemýšlím, jestli si řekl o úplatek, nebo jak to myslel.

Snažíme se hned volat první lékařce. Moc se jí do toho nechce, a když zjistí, že nemá smlouvu s naší pojišťovnou, dělat to nebude. Já bych pojišťovnu hned změnila, to už ale nemám komu říct.

Další kontakt je na lékařku přímo z oddělení pana primáře, po telefonátu na oddělení se dozvídáme, že je dlouhodobě nemocná. Hm, že by o tom pan primář nevěděl?

Hlavním tématem setkání se staly hranice ve výchově v období věku dítěte těsně před vstupem do tvz. ,,první puberty" je dítko, zatím poklidné, v ledasčem si nechá říct, avšak občas nepřijímá s povděkem, to co mu předkládáme. Často již chodící kojenec, se umí pěkně ozvat. Získává zkušenosti, jak okolí reaguje na jeho souhlas a hlavně nesouhlas s tím, co mu předkládáme, kam jej vedeme. A když je slovo rodiče nejisté dvakrát ne a potřetí ano, bude při další příležitosti jeho vyžadování urputnější. To je logické, když cítíte, že můžete svůj názor, svou věc,  prosadit, jste odhodlanější, vynalézavější. Pokud však víte, že neporazíte, přizpůsobíte se, zanadáváme si, ale na příště si můžete vyladit očekávání na základě jasné a srozumitelné zkušenosti v dané situaci. Pokud ne, následuje nejistota, neklid.  Rodič vede a dítko následuje. Tak to má být, protože kdyby vedlo dítko, je to na něj moc a moc velká zodpovědnost, která jej zneklidní a přivede do zmatku. Rodiče jsou pro dítě jistotou jako pro řidiče bílá krajnice na silnici, kterou jinak obklopuje tma. Také se plně spoléhá na ni, protože
ví, že za ní vjet je nebezpečné. Bílá čára na kraji silnice nám říká, kam můžeme a kam ne. Dokonce uprostřed silnice nám v některých místech zakazuje předjíždět. A posloucháme ji, protože víme, že pokud ji  neposlechneme, můžeme spadnout ze srázu, do příkopu a nebo způsobit autonehodu.  Děti však důsledky svého konání zatím neumí domyslet. Proto se opírají o své rodiče. Ve výchově však málo kdy nastává v současné společnosti situace, kdy jasnost a důslednost rodičů je vedena vnímáním nebezpečí, 
jako například přecházení silnice.  O to je těžší si uvědomit, že hranice je opravdu důležitá. Pokud nejsou nastavena pravidla soužití, řád, dítko se nenaučí jej respektovat. Nevejde se do hranic a očekávání společnosti, do které roste. Často se nenaučí soustředěné pozornosti, je neklidné a u ničeho nevydrží  (televize se nepočítá, u ní vydrží i jinak neklidné dítko). Děti obvykle pak narazí ve školce, ve škole na to, že nebude schopné akceptovat povinnosti, respektovat autoritu učitele (avšak učitele, který dokáže dítě vnímat, jeho názor, nápady, připomínky, motivace, dokáže diskutovat  a nestát na podstavci, jako že on je tu ten chytrý, to není moderní pedagog. Dítko může vyjádřit svůj názor, ale do školy přijít včas musí, např.)  A toto se začíná formovat ve chvíli, kdy dítko začíná slézat z klína. Chce poznávat, ale někdy to není možné, někdy by mělo přeci jen na klíně setrvat. Ale i hranice a řád věcí lze nastavovat s vnímáním potřeb a rytmu dítěte.  Pokud je řád v souladu s postoji a životní filosofií rodiče, je lépe udržitelný, než-li pravidla stanovená jen tak, aby byla, a nebo, že se to píše.   Dítko rádo šlape do vody? Vezmeme si holínky. Chce papat čokoládu, když jí papá tatínek, tak ji nebude tatínek papat před dítětem. Kdy dodržíme určitá pravidla soužití, děti si na ně zvyknu a v období vzdoru je budoudokonce vyžadovat. Současné rodiče malých dětí,  vedli jejich rodiče dosti přísně. To smíš a to nesmíš. Zároveň se však většinou, nepozastavili na tím, jak se cítí mezi tolika zákazy a příkazy. My jako rodiče můžeme vést dítko v řádu a ne v chaosu,  aby mělo pocit jistoty očekávaného ve vztahu s maminkou
a s tatínkem, aby pro ně byli jeho rodiče čitelní. A co můžeme přidat, je porozumění a svoboda adekvátního vyjádření emocí, možnost komunikace. Mohli jste Vy vyjádřit, že se Vám rozhodnutí rodiče nelíbí? Svůj vztek, ukázat slzičky? Vaše dítko  může, i když občas musí také poslechnout. Asi moc ne  a umíte to nyní?
Děti budou umět to, co je naučíme.  Pokud si uvědomíte a zpracujete  své pocity vzteku, lítosti z dětství, jež Vás
nyní vedou k odmítání hranic vlastním dětem a vnímající hranice jako špatné, získáte  sebejistotu při stanovení požadavku na dítě, zjistíte, že nenaplňujeme jen polovinu potřeb malého dítěte, ,,pouze jistotu v jasné Ano a NE rodiče, pevnost a řád" ale dáváme mu také svobodu vyjádření emocí, možnost emocím porozumět, dialog,  porozumění a můžete pěstovat lásku bez podmínek, mám tě rád, i když se vztekáš, a rozumím ti. Naplňujeme všechny potřeby, které děti mají.  Malé děti křikem, větší již slovy mohou povědět, proč se jim Vaše rozhodnutí  nelíbí. A když komunikujeme, lze dojít ke kompromisům, tam kde to lze, a tam kde ne, je zde možnost dát
dítěti pocit přijetí i s emocí vzteku, za současného vyjádření pochopení. 

Řešíte svou důslednost a vzdorovitost dítka? Přijďte
si ne jen o tom povídat 13. 10. od 10. 00 hodin do Baby Officu na Praze 4 - Krč.

Volně a svobodně se lze s jistotou  pohybovat v mezích hranic, 

které nám stanoví přírodní podmínky, osobní limity, společnost a

rodiče nás učí tyto hranice kriticky přijímat.

Článek je také na stránce http://www.katkaen.cz/news/ditko-zaciname-vychovavat-od-chvile-kdy-sleza-z-klina-jak-pracovat-s-opozici-a-se-vzdroem-batolat/

Je středa 28. října. Dnes k nám přijedou na hlídání synovci, moc se na ně těšíme, pak po porodu asi nebude chvilku čas. Termín mám stanovený na 12. 11., osobně si ale myslím, že by to mohlo být ještě později. Přece jen se znám líp než doktoři. Den probíhá skvěle, zvládneme procházku, blbneme na dětském hřišti, řádíme doma a hrajeme si. Večer kolem sedmé na mě padá únava, jakoby mi tělo říkalo - odpočiň si. Jenže mě čeká koupání, pohádka, uklidit kuchyně a kdo ví co ještě.

Po uložení si jdu dát vanu a trochu se zkulturnit. Je po jedenácté a já ulehám s knížkou Aktivní porod – zbývá mi ještě dost stránek k pročtení. Ach jo, nemám vyzkoušené úlevové polohy, zatím nevím, v jaké poloze bych asi mohla rodit – věřím ale svému tělu, že mi poradí. Ještě si procvičuju hluboké dýchání, protože s ním mám celý život potíže. Při tíživých situacích se stahuji do sebe a neumím se uvolnit, to u porodu rozhodně nemůžu potřebovat. Mám ale přece jen ještě čas trénovat, s tím usínám.

Je půl třetí, pravidelné čůrací vstávání, žádné lupnutí jsem nezaznamenala, jen najednou větší množství teplé vody. V tu chvíli jsem se přepla ze spánkového režimu do pohotovostního. Že by to bylo ono? Po několika dalších chlístech vody a bolesti v podbřišku mi to začíná docházet. Panika se nedostavuje, spíš mírné radostné rozechvění. Jdu tedy zbudit manžela a poradit se, kdy pojedeme do porodnice. Musíme ještě odvelet synovce k babičce, která naštěstí bydlí naproti nám. Manžel mě líbne a obejme a ptá se, co tedy – jedeme hned? Jenže tady začíná problém – necítím žádnou bolest. Zřejmě ji vyplašil nastoupivší adrenalin. A i když říkali v poradně, že po odtoku vody jet hned, rozhodnu se čekat. Voda byla čirá, voňavá, tak co.

Napouštím si vanu a zkusím se trochu uklidnit a uvolnit. Miloše posílám ještě do postele. Po chvíli se rozhodnu, že si zkusím také ještě zalézt do pelíšku. V obětí manžela probíráme nastávající okamžiky. Hodina pryč a cokoli podobné bolesti nikde. Poprosím manžela, ať se jde raději balit, kdyby se to pak rozběhlo, ať jsme připravení. Sleduji ho, jak trochu zmateně a rozespale chodí a přemýšlí co s sebou. Společně zabalíme, já kontroluji dokumenty, manžel ještě upravuje a tiskne porodní přání. Budím Tomáška a vysvětluji, že miminku už se chce na svět a my musíme jet do nemocnice. Je úplně zlatý, v klidu se oblékneme a jdeme k babičce. Je půl šesté, rozhodnu se u babičky nikoho nebudit, s Tomáškem se loučíme se slovy, budete tu dřív, než řeknu švec.

Je před šestou a my odjíždíme do porodnice. Kontrakce stále nikde, kocháme se alespoň podzimní krajinou, porodnice je 30 kilometrů od nás a úplně nespěcháme. Za 40 minut jsme na místě, ještě se stavíme v Lídlu pro nějaké dobroty, energii k porodu, pomelo, čokoládu a hroznový cukr.

Vybaveni jdeme tedy na příjem. Sestřička na příjmu se ptá, s čím pak jdeme, povíme o prasklé vodě. Ptá se, zda vydržím chvilku čekat, než přijde porodní asistentka. Vzhledem k absenci bolestí v pohodě čekáme v krásných křesílkách na chodbě. Ujímá se nás mladá a velice příjemná PA. Sepisujeme dokumenty a předávám svá porodní přání. Pročítá a k jednotlivým bodům něco dodává, je to ale prý naprosto ok, jen monitor chtějí každé dvě hodiny, kvůli ozvům miminka. Když zjišťuji, že není potřeba být přikurtován vleže, ale mají bezdrátové sondy, se kterými je možno být i ve sprše, nemám problém.