Dostal som avízo od jednej z vás o akcii Vlaštovky naděje pro Denise a Davida (facebook fan page) a rád by som sa tomu chvíľu venoval. Podobný príbeh ako v prípade Denise a Davida Michalákových sa odohral aj na Slovensku. Ivana Boorová sa snažila o vrátenie svojich deti, ktoré jej odobrali úrady v UK. Skončilo to pre ňu šťastne a deti jej boli vrátene.

Nie som kompetentný, aby som hodnotil tento konkrétny prípad, alebo zákulisnú politiku nórskych, alebo britských úradov, chcem hovoriť o spolupatričnosti a o tom, kedy sa aktívne za niečo usilovať.

Som presvedčený, že šťastný koniec v prípade Ivany Boorovej bol výsledkom aj veľkej aktivizácie ľudí, ktorí nahlas vyjadrili svoje znepokojenie a tlačili na štátne orgány, aby v tejto veci konali.
Často vidíme, že náš hlas v dave zanikne, ...je to tak. Je to však preto, lebo každý kričí niečo iné a je z toho iba hluk. Ak však všetci voláme po tom istom, hlas dostáva silu a dokáže meniť aj veci, ktoré sa zdajú nezmeniteľné. To zjednotenie nazývam spolupatričnosťou, napriek našej rôznosti v niečom patríme k sebe, sme matky, otcovia, sme ľudia. A to sa v nás ozýva ako pocit súcitu, rozhorčenia až zlosti. Silu týchto emócií je dobre smerovať konštruktívne, aby plynula k riešeniu, nie k deštrukcii, nadávkam a beznádeji. Na to je najlepšie myslenie, overiť si fakty, diskutovať s cieľom nájsť riešenie a potom konať.

A kedy konať? Tu na koníku práve koluje dobré video, ktoré to všetko spája v jedno 🙂

Ktokoľvek z nás môže byť tým hlasom, ktorý volá o pomoc a len my rozhodneme, či sa k nemu pridáme a pomôžeme. Myslím, že tu na Modrom koníku spolupatričnosť už veľmi cítiť.

Martin

Upřímně? Jako slepý k houslím 😀

Začalo to jednoduše, asi před dvěma lety - chvíli po tom co se mi narodila mladší dcerka, jsem přišla za mamkou a říkám jí, mami myslíš, že bych si ještě vzpomněla jak se háčkuje? Kdysi na základce jsem to uměla 😀 A mamka někde vyštrachala můj starý háček a kus uháčkovaného asi tílka, věnovala mi nějaké klubko a tak jsem zase začala. Následoval první nákup klubíček přes internet a mánie se odstartovala. Ještě že jsem tehdy brala hodně slušnou mateřskou a ne jenom rodičák 😀

Takže domácnost se začala plnit jak nakoupenými klubíčky, tak i prvními pokusy o čepičky, docela mi to šlo, ale hlavně mě to hrozně bavilo 🙂 Chvíli jsem pak háčkovala i na zakázku - cca půl roku, ale pak už mi ty čepice začaly lézt krkem a čím dál častěji se mi do hlavy vkrádala myšlenka - co kdybych tu moji milovanou vlnu začala i prodávat??

No a začátkem roku 2014 se toto stalo skutečností 🙂 První kroky směřovaly na internet a následovalo pátrání co všechno je k tomu vlastně třeba. No hlavní byl pro mě tehdy Živnostenský list a pak jsem přemýšlela kde budu svůj prodej prezentovat. Napadl mě Facebook - sociální síť s neomezenými možnostmi. Tady jsem si založila skupinku Vlna, příze, knoflíčky a začal boj. Boj? O co? No přeci o zákazníky ale i o to mít fajn ceny a co nejlepší zázemí, aby se ke mě lidičky (no teda vlastně ženy, chlap tam nebyl ani jeden 😀 ) rádi vraceli 😉

Po nějaké době se to myslím povedlo a tím pádem jsem mohla pomalu rozšiřovat sortiment 🙂 Na háčkování jsem moc času neměla, ono s dvěma malýma dětma je to občas záhul sám o sobě, však to znají všechny maminky, ale vždy jsem si aspoň chvilku našla, hlavně na super charitativní projekt tady na portálu modrý koník ve skupince Charitativní dražba, která vznikla hlavně a především díky super holkám @vera_vila a @helulela, které počáteční nápad dovedly k dokonalosti samozřejmě spolu s admin týmem modrého koníka, a díky nim a týmu tvořilek se podařilo přispět na dobrou věc a pomoct maminkám tady z MK a hlavně jejich dětičkám, které si prostě zaslouží dostat šanci na co nejlepší start do života, i když to budou mít vždycky velmi těžké....

No trošku jsem odbočila, tak abych dokončila co jsem začala 🙂 Rok se s rokem sešel a já konečně dostala odvahu (a hlavně se našly i finanční prostředky) na spuštění nového eshopu www.vlna-prize-knoflicky.cz kde nabízím postupně celý svůj sortiment z facebooku.