Hodiny, hodinky? O hodinky začne dítě jevit zájem vcelku brzy a to z důvodu, že je máte vy – rodiče. Ale, kdy je ten pravý čas, naučit dítě hodiny, naučit ho poznávat čas? Nejdříve v předškolním věku má význam učit dítě hodiny, avšak pokud se o „tik-tak“ zajímá dříve, tak určitě mu vysvětlete funkci hodin a to v rozsahu odpovídající jeho věku. Ale není potřeba, aby dítě zmáklo hodiny naprosto bezchybně již v předškolním věku, neboť ve škole se je naučí následně velmi rychle, kdy získá základní znalost čísel-matematiky.

Pokud se vaše dítě o hodiny zajímá a chcete jej začít s nimi seznamovat, tak začněte učit celé hodiny, prostě velká ručička je stále nahoře! Koukni, je 7 a máme snídani, 12 oběd, 6 večeře 🙂 Prostě si ukazujte, v kolik, co budete dělat – zkuste i říci, koukni, takhle vypadá 10 hodin, tak to hlídej a až bude 10, tak půjdeme za kamarády.

Tip: Určitě je dobré zakoupit nějaké hodiny na učení – velké papírové, nebo se vyrábějí i dřevěné, které já upřednostňuji – více vydrží, když si s nimi i dítě bude hrát.

Ze začátku nebude znát dítě předškolního věku čas podle „čísel“, ale vizuálně.

Později je nutné vysvětlit rozdíl mezi velkou a malou ručičkou, že velká ukazuje celou, čtvrt, půl a třičtvrtě a malá čas-číslo, v podstatě vysvětlit, co jsou hodiny a minuty.

Dobrá je i zpětná vazba, jakési prozkoušení v rámci hry. Říci třeba, kde máme ty naše hodiny, udělej na nich pomocí rafiček 4 hodiny, jestli to zvládneš. Pokud dítě zvládne, tak jej pochválíme, pokud ne, tak se na něj v žádném případě nezlobte, že už jste si to říkali x-krát, ale ukažte si to znovu 🙂 No, a pak může hra pokračovat. Tak jsi mi tady na svých hodinách nastavil 4 hodiny, teď jsou 3 hodiny – ukažte mu čas na opravdických nejlépe nástěnných hodinách – takže za hodinu přijde tatínek z práce, tak to dobře hlídej a včas mi řekni, ať mu můžeme otevřít dveře. Samozřejmě, že nenecháte dítě hodinu koukat na hodiny 🙂 Běžte si s ním v poklidu hrát do pokojíčku nebo jej pošlete, ať si hraje samo, Vám se čas sleduje lépe a než budou 4 hodiny, tak mu řekněte: nebudou už náhodou ty 4 hodiny, nepřijde už ten náš táta?

Naučit hodiny není jednoduchá záležitost a je dobré je začít učit na rafičkových – analogových hodinách a až bude dítě čas takto velmi dobře poznávat, tak jej seznámit s hodinami digitálními, neboť až v pozdějším věku si dítě dokáže spojit „je čtvrt na šest“ s „je 5 hodin 15 minut“.

A závěřem? Dítěti se určitě hodinky na vás budou líbit a určitě bude rádo hodinky nosit, protože vy jste pro vaše dítě bezkonkurenční vzor, takže mu nějaké dětské za pár korunek kupte. Klidně ho nechte, ať si i vybere, neboť motivů je spousty, ale vy dbejte jen na to, aby na nich byli pěkně vidět číslice a měli pěkně rozdílné rafičky (velká od malé).

         Inspirace, jak mohou vypadat hodiny na naučení (www-slune-cz.cz)

Zdroj: slune-cz.cz

U každého dítěte tomu než začne chodit předchází několik fází. Jaké? Nejdříve se Vaše miminko musí naučit držet hlavu, poté „pase koníčky“, naučí se otáčet ze zádíček na bříško a obráceně, později (cca půl roku a více) se začne plazit, začne se stavět na „všechny čtyři“, začíná lézt. Dítko může některou fázi přeskočit, např. naše dcera nikdy po čtyřech nelezla a u syna to vypadá na stejný vývoj. Naše dcera se plazila, pak šla do kleku, stoje a šup a už chodila 🙂

Ale abych nepředbíhala, takže díky plazení, lezení se dítko dosune k nábytku či jiné opoře, díky níž se naučí jít do kleku, později do stoje. A ještě později (právě cca 1rok) se dítě naučí pohybovat, chodit, kolem nábytku či jiné opory. Zatím se do „samostatných akcí“ nepouští, stále se něčeho přidržuje a získává pocit jistoty z prvních krůčků.

Co z výše uvedeného plyne? 🙂 že dítě naučit chodit nelze, naučí se to zkrátka samo, až bude chtít, až se na to bude cítit, prostě najednou se Vám „rozchodí“. Nicméně mu můžete určitým způsobem pomoci!

Určitě dítku nabídněte jistou pomoc, choďte s ním za ruce! Chytněte jej za ručičky tak, aby dítko stálo před vámi a zkuste chodit s ním.

My jsme měli i chodítko, takový prima vozík, co nešel jen tak převrhnout, co měl dokonce spousty aktivit na hraní. Díky tomuto chodítku se dcera rozchodila určitě rychleji a především snáze. Nejdříve si vždy stoupla o zmiňované chodítko, pohrála si s aktivitami a když chtěla, tak  s ním chodila, zkrátka jej tlačila po bytě, po venku. Později, až zjistila, že ji chodítko „zdržuje“, tak se pokusila o samostatnou chůzi, ale to už za chodítkem chodila s jistotou.

Na to, aby se dítě pustilo a šlo do volného prostoru, tak na to musí mít již výše několikrát zmíněnou jistotu. Někteří se „bojí“ méně, někteří více.

Ještě bych chtěla upozornit, že dětské doktorky, doktoři doporučují, aby se dítě naučilo chodit zcela samo, bez pomoci, takže pokud dítě o chodítko-vozítko nejeví zájem, tak jej nijak nenuťte a ani nějaké dlouhé vodění za ruce nepřehánějte, pokud dítě zájem má, tak mu kousek pomožte a zbytek opět nechte na něm samotném!

Další moje rada jsou dobré botky. Pokud dítě chodí doma, tak ať chodí na boso (v ponožkách), je to nejlepší pro tvorbu dětské nožičky, klenby. Pokud máte podlahy studené, popř. kluzké, tak mu pořiďtě capáčky. Ty kvalitnější se dělají z měkké kůže a neměli by pokazit vývoj dětské nožičky. Na ven pořiďte dítku samozřejmě botičky. První botky by měli být plné a pevné (pevná pata, pevná špička). S velikostí Vám jistě v obchodě poradí, nicméně pokud si dítě v botičce stoupne, tak byste měli pohodlně za patičku ještě do boty vložit svůj prst, tzn. že botka by měla být větší o cca půl centimetru. Určitě pořiďte boty „certifikované“, které mají atest pro zdravý vývoj dětské nožičky, chodidla, plosky, klenby atd.

V žádném případě však nepořizujte chodítko typu vozík, do kterého dítě posadíte a ono tam stojí, ačkoliv si samo stoupnout neumí!!! Tyto chodítka byla vyřazena z prodejen, aspoň z těch „kvalitních“, na bazarech se s nimi ještě setkáte, ale jak říkám – Nebrat. To radši investujte do nějakého stabilního vozíku-chodítka, popř. prvního kočárku, o který když se dítě postaví, tak se nepřevrhne, nespadne a který může pomocí vlastní síly, vlastních krůčku tlačit před sebou.

A poslední věc, naučte dítko padat, zkuste mu vysvětlit, zpočátku názorně ukázat, jak si ze stoje zpět klekne, případně sedne, aby nedošlo ke zbytečnému pádu nebo v horším případě k úrazu. Děti jsou velmi chápavé a např. když jim dvakrát ukážete, že ze sedačky se slézá tak, že si lehne na bříško a nožičkami napřed, tak si to zapamatují a v podstatě se na ně můžete spolehnout, že nespadnou, pokud nenastane mimořádná situace. Mimořádnou situací myslím to, že se dítě zabere do „hry“ a zapomene, jak se určitá věc, která je mu známa, provádí.

A teď už skutečně poslední věc – velmi dobrá rada, která u nás zafungovala! Až uvidíte, že dítě ťape kolem nábytku s přehledem, tak si stoupněte na dva tři krůčky od něj a zkuste jej namotivovat, aby přišlo k Vám. V případě, že tuto, ačkoliv velmi krátkou, vzdálenost zvládne, tak získá tolik potřebnou jistotu a přístě vyrazí i na o pár kroků delší vzdálenost!

A s ušlými metry a s rostoucím věkem se bude vzdálenost zvětšovat a najednou Vám po bytě bude běhat malý „ďábel“, kterého budete mít problém zastavit 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

Od konce října dostávám co pár dní stejnou otázku: „Kdy už budou Vánoce, mami?“ Děti se těší na stromeček, na dárky, na pohádky… Čas do Vánoc jim připadá nekonečně dlouhý. Abychom si jej zkrátili, vyrábíme spolu různé předměty, které nám Vánoce a zimu připomínají.

Vánoční řetěz z papíru

Stačí mít po ruce barevné papíry, nůžky, lepidlo, skořápky ořechů a kukuřici resp. popcorn.  Několik barevných papírů nastříháme na tenké proužky, případně necháme projet skartovacím strojem. Upravíme délku dle vlastního vkusu, na jednom konci aplikujeme lepidlo, proužek stočíme, přitiskneme k druhému konci a necháme zaschnout. Další pruh provlékneme vzniklým kruhem a postupujeme stejně. Zanedlouho nám takto naroste řetěz jedna báseň.

Překládaný řetěz

Dalším oblíbeným papírovým řetězem je řetěz překládaný. Dva pruhy papíru k sobě přilepíme na jednom konci tak, aby spolu svíraly úhel 90°. Pak střídavě překládáme jeden přes druhý, čímž nám vzniká jakási harmonika. Papír nastavujeme dle potřeby dalšími a dle zvolených barevných kombinací pak získáváme zajímavé ozdoby na vánoční stromek či jen tak pro zavěšení kamkoli.

Jedlý vánoční řetěz

Žijeme v uspěchané době. Honíme se za prací, za pohodlím, za zážitky. Všudypřítomný stres se neblaze podepisuje na naší duševní a fyzické pohodě. Jednou z oblastí, v níž si spěchem ubližujeme, je stravování. Často jíme ve spěchu, volíme nezdravé pokrmy, hltáme a zapomínáme pořádně žvýkat. A přitom žvýkání je základem správného trávení.

Při zavádění příkrmů můžeme brzy z mixovaných a pasírovaných pokrmů přejít na drobné kousky, dětem dávat později do ruky kukuřičné křupky, při prořezávání zubů na hraní rozličná kousátka – jak jídlo, tak hračky ke kousání pomáhají procvičovat žvýkací svaly a nepřímo tak lepšímu trávení napomáhají.

 Starší děti je třeba naučit, že každé sousto mají žvýkat pečlivě, důkladně jej rozmělňovat a zpracovávat. Dříve tak rozpoznají pocit sytosti, bude se jim lépe a snadněji trávit a budou tak ve výsledku i zdravější.

Výběr pomůcky pro nácvik správného rozžvýkávání je nasnadě: je jí obyčejná žvýkačka. Člověka obvykle nenapadne, jak zdlouhavé i namáhavé je přežvýkat jedno sousto třeba třicetkrát. Nebo padesátkrát, jak doporučují někteří výživoví specialisté.

Aby žvýkání nesloužilo jen k vychutnávání příchutě, ale skutečně k tréninku, napadlo mě motivovat děti děláním bublin.  Tříletý syn bubliny ještě samozřejmě nezvládá, ale rozhodně se snaží žvýkat ze všech sil. Šestiletá dcera se bubliny učí. Sama bubliny zvládám léta, ale jak popsat postup?

Žvýkačka musí být dobře rozžvýkaná, ani kousek nesmí být tuhý, nerozkousaný. Jakmile je připravená, sežvýkám ji do kuličky, rozplácnu jazykem o patro, pak přitisknu k předním zubům. Jazykem tlačím proti zubům a zároveň pootevírám čelisti při stále zavřených ústech - žvýkačková placka tak zvětšuje svou plochu. Pak vrchní okraj materiálu jazykem vsunu částečně za horní ret před zuby, dolní kraj nechám za spodními zuby, špičkou jazyka vystrčím prostředek placky ven z úst, pak jazykem couvnu a do vzniklé kapsičky táhle vyfouknu vzduch a zavírám ústa. Jakmile se rty setkají, žvýkačka se na okraji slepí a uvězní vydechnutý vzduch. Bublina je na světě.