Když jsem samovolně potratila první miminko, hledala jsem na internetu rady, co mám dělat, abych mohla jednou mít miminko, nebo zda vůbec budu moct mít miminko. Všude jsem nacházela jen články, kde maminky o miminko přišly, ale jak to bylo dál...? Nikde nic nebylo. Proto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Třeba psychicky podpoří aspoň jednu ženu, která se právě objevila v podobné situaci.

Bylo právě Velikonoční pondělí 2012 (my jsme měli s přítelem v té době necelé 2 měsíce do naší svatby) a já jsem měla zpoždění s menstruací. Nebylo to u mě sice ni c neobviklého, ale měla jsem zvláštní pocit, tak jsem si zkusila udělat test a ony se tam objevily dvě čárky. Byla jsem překvapená a šťastná. Druhý den ráno jsem hned volala na gyndu, abych se objednala na prohlídku a přemýšlela, jak do příteli oznámím. Za týden jsem šla na kontrolu ke gynekologovi, kterého jsem vůbec neznala, ale protože moje původní doktorka už u nás moc neordinovala a brala jen VIP pacienty, tak jsem musela přejít k někomu jinému. Doktor mě vyšetřil. Pak začal dělat ultrazvuk, ale tykovým způsobem, že kdybych se zvědavostí nenadzvedla, tak by mi tu fazolku ani neukázal. Potvrdil mi přítomnost zárodku a řekl, že  mám přijít zase za 14 dní. Byla jsem překvapená, že to bylo všechno. Byla jsem poprvé těhotná a myslela si, že třeba se mnou něco probere nebo že se zeptát, jakou práci vykonávám, ale nic.

Odpoledne jsem šla koupit dudlík a nachystala jsem příteli dárek do krabičky. Když jí otevřel, nejprve tomu nerozumněl a byl překvapený, ale nakonec byl rád, i když asi nepočítal, že bych byla těhotná už na svatbě. Pamatuju si, že jsem mu ještě ten den říkala, že si to zatím necháme pro sebe, protože v začátku ještě není jisté, jak to dopadne. Ale i tak jsem už mezi přípravami na svatbu začínala brouzdat na stránky s věcičkami pro děti a vymýšlela, jak to na svatbě oznámíme.

O týden později (byla jsem zrovna 7 + 5tt) jsem měla jet se svou sestrou (svědkyní) a maminkou do svatebního salonu doladit poslední věci k šatům. Než jsem odcházela z práce, zašla jsem si na záchod a zjistila, že trochu špiním. Pro jistotu jsem volala na gyndu ( v ordinačních hodinách), ale nikdo mi to tam nebral. Tak jsem vyjely do sv. salonu a já ještě zkoušela volat - bez úspěchu. Při zkoušení šatů má sestra náhodou narazila na mé papíry o těhotenství, které jsem měla v kabelce, tak se se mnou radovala, ale já jsem měla na jednou strach. Zašla jsem si na toaletu a můj strach byl oprávněný. Cítila jsem, že ze mě něco vypadlo a já tušila nejhorší. Ihned po návratu domů jsem příteli se slzami v očích říkala, co se děje a jeli jsme na pohotovost.

Paní doktorka mi udělala ultrazvuk a jenom řekla: "Já tam nic nevidím." V tu chvíli už jsem slzy neudržela. A paní doktorka se zeptala: "Pan doktor tam ten zárode viděl v děloze? No, budu vám slečno věřit, že byl v děloze a tím vyloučíme, že se nejedná o mimoděložní těhotenství." Nevím, jestli jsem byla tak najivní, ale v tu chvíli bych od ní čekala trochu víc péče. Potom se mě zeptala: "Chcete udělat revizi dělohy nebo to necháme tak, ať to odejde samo?" Řekla jsem jí, že tomu nerozumím, co je lepší. Ona mi řekla, že mi doporučuje revizi nedělat, ať piju šalvějový čaj a když budu mít bolesti, že si mám vzít Ibalgin. Vzala si ode mě peníze a poslala domů.

Ten den mi bylo hrozně, hlavně psychicky a jen jsem brečela, přítel se mě snažil podpořit, ale asi mu to těhotenství v té době ještě tolik nedocházelo, protože neviděl tu fazolku na ultrazvuku, jako já. Druhý den jsem šla do práce s hroznými bolestmi, ani Ibalgin nepomáhal. Odpoledne si ke mě přišla sestra pro svou dceru, kterou jsem jí hlídala a tak jsem jí říkala, co se stalo. Když mě viděla, jaké mám bolesti, volala ihned své doktorce (gynekoložce), u které pracuje a ta jí řekla, ať na druhý den přijedu k ní na kontrolu.