Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    sammaelka
    27. črc 2016    Čtené 53144x

    Nikdy jsem neměla mít děti!

    Zdravím vás všechny! Máte co jíst? Máte co pít? Pohodlně se usaďte.... 😀

    No... kde tak asi začít... jasně, byla jsem počata, narodila jsem se, rostla, dospívala, studovala... blablabla, jako každý. Když mi bylo 12 let, narodil se mému bráchovi a švagrové první syn. Malinké kouzelné stvořeníčko. Když dojeli z porodnice a malý postupně prošel kolečkem všech náručí, byla i mně dovolena ta výsada si miminko pochovat. A asi v ten moment to přišlo. Držela jsem ten uzlíček, bála jsem se i dýchat a jen tak zbožně jsem ho pozorovala. Byl dokonalý, úžasný, nejkrásnější, nejroztomilejší a ve mně se rozléval úplně nový, nikdy nepoznaný cit. Láska? Štěstí? Pýcha? Hrdost? Ani nevím, jak bych to nazvala. Každopádně můj maličký synoveček byl pro mne jako blesk z nebe, okamžitě jsem si ho zamilovala a od té chvíle jsem věděla, že to, co v životě nejvíc chci, jsou děti a rodina. Jo, zvláštní u dvanáctileté holky, které pomalu ale jistě startuje důkladná puberta. Ale bylo to tak. Místo lítání venku s vrstevníky jsem škemrala, zda můžu vozit kočárek, místo čučení na večerní seriály jsem koukala švagrové pod ruce při koupání či přebalování, místo snění o klucích před spaním jsem sedávala se švagrovou malému u postýlky a společně jsme mu zpívaly ukolébavky...

    Roky plynuly, já víc a víc toužila po miminku, každý můj kluk/přítel/partner, na kterého jsem to "vybafla" se zděsil a utíkal, já to nechápala a postupně jsem začínala být za divnou. Kamarádky si užívaly, já koukala po kočárcích a bříškách a ony se mi smály, že jsem mladá, ať si taky užívám a neblázním. Přece PROBŮH, KDO BY CHTĚL V OSMNÁCTI/DVACETI/DVAaDVACETI... DĚTI?????? Valily na mně nechápavě oči a ťukaly si na čelo. Ale já věděla své, od patnácti jsem si z kapesného a prvních brigád kupovala časopisy pro maminky, maličkatá bodýčka, ponožtičky a dudlíky, knihovnu mi plnily knížky Maminkou spokojeně a bez stresu, Naše dítě v otázkách a odpovědích a mnoho podobných titulů.

    Přeskočím pár "chození" atd. Po nástupu do nové práce v roce 2008 jsem se seznámila se skvělým mužem. Po několika měsících jsem nadhodila lehce téma děti. Zaskočený byl, to ano, ale reagoval klidně a rozumně. On totiž děti sice chtěl, ale "ne teď". A proto mne tenkrát hrozně ranila ta jeho věta "... a ty myslíš, že je rozumný mít dítě po třech měsících vztahu?" (zpětně musím uznat, že měl pravdu).

    Po roce vztahu (a nechráněného pravidelného sexu) už mi to ale přišlo divné a začala jsem se pídit po informacích, proč a jak a kdy... snažilky mi jistě rozumí. Prošla jsem si Utrogestanem, Clostibegytem, sledováním plodných dní (což při mém nepravidelném cyklu byl docela oříšek), zkoumáním hlenu, jezením chilli, kyseliny listové, kontryhelovým čajem, cvičením dle Mojžíšové, prstíčkovou metodou, stojkami po sexu, knihovnu doplňovaly učebnice pro zdrávky Gynekologie a porodnictví, Jak přirozeně otěhotnět, blablabla. V každém zpoždění jsem viděla naději a bílých testů přibývalo. V roce 2009 mi ruply nervy a zatlačila jsem na svou tehdější doktorku, že se stále nic neděje a že to chci nějak řešit. Poslala mne na laparoskopii.

    Na laparce mi zjistili nezvyklou abnormalitu, která téměř znemožňuje přirozené početí. Řekli mi, že moje šance na přirozené otěhotnění je tak max.2%. Zhroutil se mi svět. Brečela jsem v nemocnici, brečela jsem doma, brečela jsem v práci... brečela jsem všude a pořád. Bylo to strašné. Proč? Proč zrovna já? Nevím, jestli byl tehdy můj partner rád nebo smutný, ale podržel mě, neutekl. Upnula jsem se na ta dvě procenta. O dětech jsme občas mluvili, já jsem měla pocit, že mi ujel vlak, každé těhulce s bříškem jsem záviděla až do morku kostí a on měl zas pocit, že na děti je ještě pořád času dost. To mne bolelo ještě víc a bylo období, na které nerada vzpomínám, hádali jsme se, já nás tlačila do dítěte, on argumentoval zázemím, financemi, věkem... byl mnohem rozumnější než já, ale já měla klapky na očích i na uších a mlela jsem si svou. A tak to šlo pořád dál, slunečno, místy trakaře.

    V roce 2011 jsme si splnili společný sen a navštívili jsme Paříž. Při západu slunce v druhém patře Eiffelovy věže mne požádal o ruku. Ten stejný rok jsme spolu navštívili Francii ještě jednou, týdenní dovolená na Azurovém pobřeží byla nejkrásnější v mém životě. Po boku milovaného člověka, v milované zemi, večer v kavárničkách a pizzeriích, přes den na výletech a u moře. Moc ráda na to vzpomínám. A také vzpomínám na to, jak jsem tajně doufala, že si z dovolené vezeme v bříšku malého "frantíka". Doma nepřišla menstruace. Zase svitla jiskřička. Na popud kamarádky jsem zkusila test a objevil se duch. Málem jsem dostala infarkt. Co to sakra je? Jakto? Je to možné? Moje tehdejší gynekoložka řekla, že na utz nic nevidí, nabrala mi krev s tím, že výsledky budou za tři dny a poslala mne domů. Ale než jsem se stihla radovat, po dvou dnech jsem začala krvácet a v nemocnici mi řekli, že je to asi něco jako zamlklý potrat, hCG bylo pouhých 25 jednotek. Už jsem nic nechápala.

    Rozhodli jsme se pro umělé oplodnění, jiné problémy přeci nemáme, takže tohle vyjde a my se dočkáme miminka. Na prvním sezení jsem byla příšerně nervozní, ale skvělý a citlivý pan doktor si mne okamžitě získal. A začlo opět kolečko - odběry, genetika, srovnávání nepravidelného cyklu, hlídání ovulace, stimulace, injekce, kontroly... den D nastal na konci ledna 2012. Nechali jsme si zavést jedno třídenní embryjko v perfektní kvalitě a já byla přesvědčená, že to vyjde. Testovat jsem měla 10.února a tak jsem vymyslela super plán, jak na Valentýna oznámím partnerovi, že bude tatínkem. Desátého ale byl test sněhobílý a jedenáctého přišlo krvácení. Bylo mi strašně, pořád jsem jen hystericky řvala Proč? Proč?? A můj skvělý partner seděl vedle mne, držel mne za ruku. Já byla v koncích. Jakto že to nevyšlo? Co jsem komu udělala? Proč já? Proč my? Copak nikdy nebudu mít děti?? V tu dobu jsme se taky začali bavit o adopci, přítel nebyl proti, ale jeho postoj byl "nejdřív zkusíme všechny možnosti vlastní".

    Měli jsme ještě dva favority zamražené, únorový cyklus jsme ale nestihli, takže KET proběhl na konci března 2012. Příšerně jsem se bála udělat si kontrolní test, moje už tak narušená psychika by další (kolikátý už, miliontý?) bílý test neunesla. Sedmý den po vložení, byla to zrovna sobota, mne partner sám od sebe přemlouval k testu. Odmítala jsem, že je ještě brzy, že se bojím. Ale podlehla jsem. Počurala jsem papírek, objevila se ta jedna testovací čárka a ... nic. A mne povolila stavidla. Třískla jsem tím zatraceným papírkem na poličku, utekla z WC a bulela a bulela. Partner přiskočil a utěšoval, že je možná vážně ještě brzy a že ještě nemusí být nic ztraceno. Když jsem dokázala trochu ovládnout proud slz, poprosila jsem ho, ať mi ten test ještě donese. Dodnes nevím, proč jsem mu to řekla. Chtěla jsem sama sebe týrat pohledem na bílý test? Nebo ta jiskřička naděje někde v hloubi duše ještě plápolala? Nepamatuju si. Podívala jsem se na ten test znovu a zastavilo se mi srdce. BYLA TAM!! Slabá, sotva viditelná, ale byla! Zařvala jsem až se otřásl dům a tentokrát už partner slzy v očích netajil 🙂 Klepaly se mi ruce a jen jsem pořád opakovala "vidíš ji taky? vidíš ji?"

    Ze dvou embryjek se uchytilo jedno a já byla těhotná. Konečně. Po tolika letech toužení!

    Jenže pohodička zalitá sluncem to teda nebyla. Po měsíci jsem začala zvracet a nebylo to jen nějaké ublinkávání, štěkala jsem do mísy jak šakal ve dne v noci, na jídlo ani na pití jsem se nemohla ani podívat, bylo mi strašně zle, byla jsem slabá, malátná, hubla jsem a dostat se z postele na wc a zpět byl výkon hodný olympionika. Moje tehdejší gynekoložka mi vůbec nepomohla, neporadila, neřešila, prej "to přejde". Zkoušela jsem všechny možné babské i nebabské rady, homeopatika, přechlazenou coca-colu (mimochodem, už jste někdy zvraceli ledovou coca-colu? Fakt zážitek...)
    Nakonec jsem silně dehydrovaná skončila na kapačkách v nemocnici, diagnóza hyperemesis gravidarum. Naštěstí miminko se i přes to všechno drželo a krásně rostlo. Změnila jsem gynekoložku a začínalo být pomalu lépe. Ve 12tt nám potvrdili naše tušení - bude to holčička. Partner byl nadšený, tolik si děvčátko přál. Zvolil i jméno, jeho vysněné. Sára. Všechna vyšetření dopadala dobře, holčička rostla a sílila, já kromě zvracení celkem prospívala také a tak jsem projížděla internet, drbala s partou skvělých "prosincovek" zde na MK a pomalu nakupovala výbavičku. V osmém měsíci mi najednou vyletěla váha, tlak, začala jsem hrozně otékat, udělaly se mi strie snad i na chodidlech a bylo zle. Léky na tlak, denně měření, hospitalizace. Diagnóza náběh na preeklampsii. Naštěstí se neobjevila bílkovina v moči a tak jsme to zvládly. Porod byl vyvolávaný 39+0, brnkačka to nebyla, ale popravdě jsem si myslela, že je to mnohem horší, že to dýl trvá, víc bolí. Večer 19.12. jsem dostala vyvolávací tabletu, ráno v 8:30 mi "píchli vodu", náběh kontrakcí se snažili podpořit (už ani nevím kolika) kapačkami Oxytocinu...po poledni dorazil partner a dělal mi společnost. Navečer museli začít sledovat miminko sondičkou připevněnou k její hlavičce a mému stehnu, naštěstí se ale brzy přiblížila vhodná doba, přesunuli jsme se na porodní sál a šlo se na věc. "Skloňte hlavu, zavřete oči, nadechněte a tlačte, tlačte, ještě, víc, zaberte...vydechněte, nadechněte a znova, tlačte, tlačte..." - tahle slova porodní asistentky mi asi budou znít v hlavě už navždy. A taky to, že mně ze začátku strašně štvala a v duchu jsem si říkala "Co myslíš, že asi dělám, myju nádobí???" 😀  A tak byla na světě Sárinka, narodila se 20.12.2012 v 19:05 s váhou 3355g. Náš malý anděl, vysněné přání, náš úspěch. Zdálo by se, že zde může být tečka, zazvonil zvonec, happyend a šťastná mladá rodinka je na světě. Jenomže to by bylo moc jednoduché.

    Po porodu se mi neodloučila placenta, začala jsem masivně krvácet, přišla jsem o spousty krve během krátké chvíle. Diagnóza hypotonie dělohy. Dceru ze sálu hned odnesli, partnera vyhnali, mne lítalo v hlavě letadlo, klepala jsem se jak drahý pes a hrozně jsem se bála. Předtím, než jsem ztratila vědomí, jsem ještě slyšela doktora, jak řve na sestry, ať volají ARO a připraví nástroje, kdyby musel dělat hysterektomii. Ptala jsem se z posledních sil "To mi jako vezmete dělohu?" A v mlze jsem už slyšela jen "Jestli se mi nepodaří zastavit to krvácení, tak budu muset". No super, dobrou noc s tímto vědomím....možná vlastně dobře, že jsem ztratila vědomí, protože s myšlenkou na odstranění dělohy bych byla vhodná tak leda na převoz do blázince. Naštěstí mne zachránil, i když probuzení v potemělém sále, přivázaná řemeny k lehátku, s infuzí, kapačkou a hadičkami zrovna super nebylo. Ale i to jsem překonala, 24.12.2012 na Štědrý den mne se Sárinkou pustili z porodnice a my si dovezli pod stromeček ten nejkrásnější dáreček.

    V CAR z nás měli radost, upřímně nám gratulovali a "plácali se po ramenech", jakou udělali pěknou holčičku. Ptala jsem se tehdy pana doktora, zda-li se to nemohlo těhotenstvím v mém těle nějak "srovnat", zda mám řešit nějakou antikoncepci. Tenkrát mi řekl, že by to jistě určila jedině znovu laparoskopie (což jsem zavrhla), ale že on si prostě nemyslí, že bych byla neplodná. Tomu jsem se zasmála, věděla jsem za ty roky své. Chvíli jsme používali pro jistotu kondomy, pak se nám asi po půl roce jednou svezl, dali jsme si pauzu, já jen tak pro formu zkusila test (samozřejmě bílý) a tak jsme to přestali řešit a nijak jsme se nechránili. Jsem chodící antikoncepce, až budeme chtít další miminko, půjdem znovu na umělé a víc jsme to neřešili.

    V únoru 2014 se objevila možnost, co se neodmítá, my ji chytli za pačesy a tak se začala psát nová éra našeho života - vlastní bydlení ve vlastním domečku. Začali jsme svépomocí s rekonstrukcí, bylo to hrozně náročné, časově, fyzicky, finančně, ale dělali jsme si to po svém a hlavně pro sebe. V pátek 4.4.2014 jsme si s mým drahým přítelem, partnerem, snoubencem, prostě s mužem mého života odskočili z kolotoče práce-dítě-domácnost-rekonstrukce a řekli jsme si krásné "Ano". A byli jsme rodina, oficiálně. Za dalších sedm měsíců dřiny, mnoho ztracených kil, odřených rukou, omačkaných kolen, rozdrcených prstů, několika nových šedivých vlasů a bezpočtu vrásek a dalších nástrah jsme se přestěhovali do svého. Krása. Následující září jsme si konečně dopřáli krátký výlet - skromnou svatební cestu - na Moravu, pak dcera nastoupila do školky, já v říjnu nastoupila po mateřské do nové práce, nastal shon a já vzpomínala na proflákané roky na mateřské 😀 Blížily se Sárinčiny třetí narozeniny, tou dobou jsme také začali více hovořit o druhém miminku, o dalším IVF. Dohodli jsme se, že si dáme ještě rok, našetříme, v létě si užijeme společnou zaslouženou dovolenou po vší té dřině a po prázninách do toho půjdeme znovu.

    Byl listopad 2015, přišla slabá menstruace (ně že by mi to vadilo, ne že by mi to přišlo divné, mám přece fofry v práci, stres). V té době mě jako první začala překvapovat častá žízeň. Celkově moc pití nevypiju a najednou jsem do sebe byla schopna nalít x litrů a kolikrát mi to bylo i málo. Stejně tak se začal objevovat vlčí hlad poránu. Už od svých snad 10ti let ráno nesnídám, nedělá mi to dobře. A najednou jsem byla schopna sníst i tři obložené housky a za dvě hodiny mít zase hlad. Přičítala jsem to shonu, pracovnímu nasazení, prostě fofr a zvýšená aktivita, tělo žádá živiny na provoz. Nebylo mi to divné.

    Krátce na to mne muž několikrát upozorňoval, zda nemám nějaká velká prsa. Lichotilo mi to, navíc jsem měla krátce před menstruací, tak jsem to neřešila. Jenže prsa nesplaskávala, měsíčky nepřicházely a mně to stále nebylo divné 🙂 Ale na mnou omluvu - vždycky jsem měla nepravidelný cyklus, v práci i doma jsem musela fungovat na 150%, blížily se vánoce, pekla jsem cukroví, zdobila dům, sháněla dárky a snažila se v ušetřených minutách užívat s dcerou prvních sněhových vloček. Manžel sice nadhodil, jestli nejsem náhodou těhotná, ale oba jsme se tomu zasmáli - jak bych mohla, vždyť přirozeně mít děti nemůžu. 

    23.prosince 2015 jsem měla od nástupu do práce poprvé jeden den volno, v plánu jsem měla dodělání předvánočního úklidu a sledování pohádek s dcerou.  Vstala jsem hodně brzo, dcera spala. Ráno mi padl zrak na těhotenský test, co se mi bůhví jak dlouho válel doma. No co, stejně bude bílej, řekla jsem si. Ale jo no, pro klid duše počurala, bez mrknutí odložila a šla jsem si uvařit kafe a pustit se do úklidu. Asi po hodince jsem se s uklízením dostala až do ložnice, kde jsem na skříňce odložila ten test. A jo, řekla jsem si, test vlastně, a vzala jsem ho do ruky. A podruhé v životě se mi zastavilo srdce. Byly tam. Dvě. Obrovské. Tlusté. Dálnice. Mrkala jsem očima, přibližovala a oddalovala test od očí, jestli se mi to nezdá, okamžitě jsem propotila triko a rozklepala jsem se jak osika. Co to sakra je?? :-O V první chvíli jsem vytočila číslo na mámu. "Prosim tě, přijeď! Hned" mamka rozespalá nevěděla, která bije, myslela, že je něco Sárince nebo že nám spadl barák....a já nebyla schopna nic víc po telefonu říct. Manželovi jsem poslala fotku testu s tím, že mám pro něj asi  předčasný vánoční dáreček. Čuměl jak puk 😉

    No zkrátím to, byl to šok pro všechny, naprosto nečekaný a neplánovaný. Ještě teda mé racionální já brzdilo mé nadšené já, že se třeba jedná o omyl, test mohl být prošlý, starý, vadný atd. Odpoledne mi manžel dovezl z lékárny další  balení testů. Hned to odpoledne jsem nedočkavě počurala další.  Objevily se ukázkové //.  Druhý den ráno znovu. Zase //, stejně tak i třetí a čtvrtý den. Uvěřili jsme. Vánoce s naším malým tajemstvím byly nezapomenutelné. Po novém roce na gynekologii potvrdili prospívající těhotenství a my se začali těšit na druhý poklad. Zázrak. Vítězství.

    Jenomže naše druhé "píchnutí do vosího hnízda" jsme opět dostali sežrat se vším všudy. Velmi brzy přišly staré známé silné nevolnosti, k tomu i extrémní bolesti hlavy, malátnost a celková totální únava organismu. Plus psychická pohoda na nule, dcera po novém roce dostala zánět průdušek se silnými horečkami, já si vzala OČR a mezi štěkáním do záchoda jsem musela odpovídat dceři plačící za dveřmi wc "Maminko, co tam děláš? Co ti je? Já se bojím". Průběh nevolností byl asi o 200% horší než v prvním těhotenství, opět přišla na řadu hospitalizace v nemocnici a do práce mě už nepustili. Ty měsíce byly těžké, v práci podstav, nová vedoucí oddělení, nový počítačový systém, Sárinka chytila zánět průdušek ještě dvakrát a tak byla doma od ledna do dubna a měla troje antibiotika... snažila jsem se mezi blitím (svým) a horečkami (dceřinými) částečně pracovat z nemocnice i pak z domova, ale bylo to náročné a moc to nešlo.

    Vzhledem ke komplikacím po prvním porodu mne moje skvělá gynekoložka více a pečlivěji hlídala a tak mi asi zachránila život. V 16tt se jí nezdálo uložení placenty, požádala o důkladné vyšetření v Centru lékařské genetiky. Tam ovšem kromě  četných lakun nic jiného neviděli a doporučili mne do poradny pro riziková těhotenství. Tam se na mne sešlo asi pět lékařů a po důkladném a dlouhém zkoumání ultrazvukem se shodli na podezření na přirostlou placentu - placenta increta. Následovala velmi citlivá a opatrná rozmluva s lékaři, kteří mne informovali o tom, že při této komplikaci je nezbytný porod císařským řezem a z důvodu velmi vážného poškození dělohy se pravděpodobně bude muset doplnit hysterektomií, tedy odstraněním dělohy. Když se to dozvěděla moje maminka, úplně jí to položilo. Mne ne. Vlastně jsem v tom viděla spíš výhody (přežiju, žádná menstruace atp). Navíc jsem byla upozorněna paní doktorkou, že i kdyby k hysterektomii nedošlo, rozhodně mi další těhotenství nedoporučuje, mé tělo by to již nezvládlo. Navrhla sterilizaci jako "náhradní řešení". Takže bylo rozhodnuto, ať tak či tak, osud jsme pokoušeli dvakrát a dost.

    Pak přišla první hospitalizace na rizikovém oddělení, magnetická rezonance, potvrzení inkrétní placenty, nařízení přísného klidového režimu a sledování. Po pár týdnech doma přišla další hospitalizace, tentokrát pro podání kortikosteroidů na maturaci plic miminka. Po týdnu opět domů s přísným režimem a sledování. Naštěstí náš malý zázrak rostl a prospíval velmi dobře a po týdnech vystrkování zadečku konečně miminko ukázalo i své nejchoulostivější místo a my jsme se dozvěděli, že čekáme druhou princezničku. Naši malou bojovnici. Vítězku. Viktorii.

    Ve 32tt na kontrole mne paní doktorka upozornila na dozrávání placenty s tím, že výměna živin už neprobíhá tak dobře, jak by měla a ať počítáme s tím, že miminko bude menší. Od 34tt jsem nastoupila opět k hospitalizaci na rizikové oddělení. Bylo 18.7.2016, mne zrovna ten den začala mateřská dovolená a Sárinčina školka zahájila prázdniny. Strašně mně to mrzelo, jak blbě se to sešlo, konec vycházek na PN, možnost užívání si léta, koupání a zmrzlin s dcerou a místo toho prd, dcera přes den u babičky, manžel denně v práci a po práci musel zvládat dělat mámu i tátu dohromady, plus úklid, péči o dům a zahradu, pokračující dodělávky kolem domu... a já ve "vězení" 60km od rodiny v krajské nemocnici. Svíralo se mi srdce a jediné co mě drželo bylo, že to dělám pro naše miminko, že jsem v dobrých rukou a že mne musí hlídat. Na příjmu ale najednou šok, miminko, které celou dobu odpovídalo svou velikostí týdnu těhotenství, bylo najednou o týden menší. Horko těžko jsem zkousla rty a zadržovala slzy. Během hospitalizace jsem dostala druhou várku injekcí na maturaci plic. Další týden na ultrazvuku miminko sice přibralo, ale týdenní zpoždění v růstu stále bylo patrné, k tomu i zřejmá kalcifikace placenty a mnohočetné lakuny bez průtoků. Tak se rozhodlo, že do původně plánovaného 38tt se čekat nebude, že to by už placenta  nemusela vydržet. Termín porodu byl naplánován na 4.8.2016 (36+4tt). Byla jsem opět důkladně a velmi citlivě (dokonce i s kapkou nadsázky a vtipu) poučena o možnosti hysterektomie a dali mi souhlas k podepsání.

     A tak se mi vlekly zbývající dny na rizikovém oddělení. Sprcha, monitor, snídaně, léky, poslech ozev, nuda, nuda, poslech ozev, nuda, nuda, oběd, nuda nuda, poslech ozev, občas návštěva, jinak nuda nuda, večeře, sprcha, hovor s manželem, poslech ozev, spánek. A tak den za dnem furt dokola, až přišel den D, čtvrtek 4.8.2016. Sice jsem šla na řadu s dvouhodinovým zpožděním, ale pan doktor se činil. Vše dopadlo dobře, podařilo se mu vybavit placentu bez větších krevních ztrát a tak mohl dělohu zachovat. Ale vzhledem ke všem komplikacím byla dohodnuta sterilizace jako případné "náhradní řešení" a tak mi odebrali vejcovody. Viktorka přišla na svět v 10:29 s váhou 2810g. Sama dýchala, papala, nepotřebovala naštěstí žádnou podporu, jen trochu prohřát v inkubátoru. Druhý den po porodu jsem ji mohla poprvé vidět a začala jsem pro ni po trošinkách odstříkávat mlíčko. Po císaři mi do skoku teda fakt nebylo, ale hnala mne kupředu touha jít za malou na neonatologii. Každý den naštěstí bylo o maličký kousínek lépe a ze zaťatými zuby to šlo jakž takž zvládat.

    Viktorčiny první dny taky nebyly nejjednodušší. Sama, zavřená v "krabici", já za ní mohla jen docházet. Naštěstí sestry na neo pochopily a snažily se pomoci, takže třetí den jsem ji mohla začít zkoušet přikládat. Čtvrtý den mne propustili z šestinedělí a já se - happy jak dva grepy - stěhovala na IMP za Viktorkou. Super přísný režim horší jak ve vězení jsem ještě překousla, ovšem druhý (pátý den po sc) den mně totálně položila jedna sestra kvůli kojení. Mně se laktace teprv rozjížděla, snažila jsem se přikládat a malá statečně sosala i přes začínající žloutenku. Jenže sestra mně odpálkovala, kojit mi zakázala, max.odsávat a že Viktorku budou krmit kádinkou. Probrečela jsem celý den, když jsem se odpoledne té sestry zkusila zeptat na laktační poradkyni, málem mně roztrhala na kusy, že co jako od LP chci a že ony tu jsou poradkyně všechny. Tak jsem se jí zeptala, jak mám tedy to mlíčko rozjet, když nesmím kojit a že kojit chci. Následovala opět sprcha v podobě věty "jestli se nerozkojíte do zítra, malá dostane flašku". Opět jsem brečela a brečela, že tohle je psychoteror a že to nevydržím. Samozřejmě malé stoupla žloutenka natolik, že musela pod lampu. Pak jsem se ale vzepřela. Na každé vzbuzení jsem Viktorku nejdřív přiložila. Nakojené dávky začaly trochu stoupat, 20, 24, 28... zmíněné sestry jsem se ale celou dobu bála jak čert kříže. Naštěstí žloutenka díky lampě ustoupila po třech dnech natolik, že Viktorka mohla z inkubátoru do postýlky a po téměř měsíci v nemocnici jsme konečně mohly domů. S kojením jsme bojovaly co to šlo, homeopatika, kojočaje, přikládat, přikládat...jenže i tak mlíčka ubývalo a Viktorka plakala hlady. Bohužel po šesti týdnech už nebylo nic, jen UM. To je po tom všem ale jen jedna prohraná bitva. Válku jsme vyhrály.

     A co tím chci celým vlastně říct? Nevzdávejte to. Bojujte. Věřte. Kdybych žila třeba před sto nebo více lety, zůstala bych bezdětná navždy. Podle prognóz lékařů jsem nikdy neměla mít děti. Ale my jsme se vzepřeli. Osudu? Karmě? Vesmíru? Velkému Bratrovi? 🙂 Říkejte tomu, jak chcete. Obě má těhotenství byla očistec, protrpěla jsem si je a několikrát jsem měla pocit, že se dotýkám samotného dna, že už nemohu dál. Manžel by vám mohl vyprávět, kolikrát mi v těhotenství utíral slzy bolesti a bezmoci a já ho na kolenou prosila, ať mě uškrtí nebo mi aspoň ukopne hlavu, že už to nezvládnu dál. A teď? Mám za všechna ta muka dvě nádherné skvělé holčičky. Ty děti, po kterých jsem tolik toužila. Naše děti jsou mé vítězství. Nad osudem. Nad vším. A jsem si vědoma toho, že cesta k oběma byla trnitá, těžká, plná nástrah. 

     A že už asi nebudu mít další děti? No... tak nebudu. Ano, věděla jsem moc dobře, že k tomu, abych mohla mít děti, je nutné být těhotná, ale v životě bych si nepomyslela, že má těhotenství budou taková hrůza. Upřímně závidím všem, které mohou říct "kdyby mi neroslo břicho, tak ani nevím, že jsem v tom" - pár takových ve svém okolí mám, já těhotenství horko těžko přetrpěla. Takže popravdě třetímu dítěti bych se nebránila, ale těhotná už být teda nechci.

    Závěrem ze srdce děkuji svým několika opravdovým přátelům a mojí skvělé švagrové Libušce, kteří mne v tom nenechali, chodili za mnou na návštěvy do nemocnice nebo  mi aspoň zavolali či napsali a snažili se mne povzbudit.

    Velikánské díky patří také mé "spolubydlící" z neonatologie Jitce (jitulilinka29), která mne v těžkých chvílích moc podržela a nebýt jí, tak jsem z neo místo domů jela ve svěrací kazajce do Bohnic.

    Děkuji velice i paní doktorce Haně Bartoňové z nemocnice ČK, která mi svou pečlivostí pravděpodobně zachránila život.

    A ze všeho nejvíc děkuji svému muži, za vše, co se mnou vytrpěl, za vše, co musel vydržet, za vše, co pro nás dělá. Prostě za to, že je a jaký je. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že on je muž s velkým eM a nejlepší chlap na světě. Nemohla jsem si vybrat líp.

    No a děkuji i vám, kteří jste dočetli můj životní příběh až sem.
    Milujte se a množte se. A nevzdávejte se 😉

    Anna

    Nejsem rada poslem spatnych zprav, ale mam vam neco vyridit. @kajovaevicka by rada vzkazala, ze ji mrzi, co se deje a ze kdo bude chtit, urcite na ni narazi na Modre Strese, protoze planuje dal zvelebovat domek i zahradu a bude se realizovat tam. Howgh 🙂

    Milé maminky, dostala jsem slevový kupon, ale nevyužiju, tak třeba bude někomu k užitku. Na www.vlacky.cz - pokud zadáte kód "SLUNICKO" (velká písmena bez diakritiky), dostanete slevu 20%. Sleva platí až do 28.2.2015

    Pro všechny zapálené kuchařky na MK : Směju se ještě teď :
    http://prask.nova.cz/clanek/novinky/britove-hod...

    Muž mi čte přes rameno příspěvek od @zusoka "Nemáte nějaký nápad na masku na maškarní pro 15m holčičku? " a vyděšeně mi říká : " Ježiš, patnáctimetrovou???" 😀 😀 😀

    Holky, preju vam vsem nejkrasnejsi a nejstastnejsi rok 2014 ♥♥♥

    Maminky a těhulky, nakupte v chiccoshop.cz a kasparek-shop.cz s 10% slevou. Do objednávky zadejte kód DEC13R852. Já nevyužiju, tak snad bude někomu k užitku 🙂 Příjemné nakupování!

    Holky, kdo máte doma kočárek nebo autosedačku Chicco, Inglesina nebo Peg-perégo:
    http://www.qualitycontrol.sabelt.com/index_cz.htm

    Dotaz trochu mimo téma - máte tu někdo airbank? Jak jste spokojeni?

    Kamarádky syn (6let): "Mamíííí, kdy začal taťka šahat holkám na prsa?" Kamarádka (i já) lapeme po dechu. snažíme se vykoktat něco v tom stylu, že samozřejmě až když byl dospělý, znal maminku a byli manželé....malej má ale svoji hlavu: "Hmm...ale dneska je stejně jiná doba, já budu moct dřív" 🙂 🙂 🙂

    MAMINKY, PROSÍM PORAĎTE: Autosedačku s ISOFIXem nebo bez? Koukala jsem se, že i velmi kvalitní a dobře hodnocené sedačky (třeba MaxiCosi Tobi) nemají ISOFIX. Tak je to teda nutné nebo ne?