Domácí divadlo

Chtěla bych tu shrnout zamyšlení nad využitím hraní divadla pro nejmenší děti. Mám namysli divadlo hrané se zvířátky, panenkami či plyšáky atp.

U svého syna i u jeho kamarádů, kteří přijdou na návštěvu mám ověřeno, že již malé děti mají rádi, když jim dospělý hraje divadlo. Nepotřebujete k tomu žádné speciální vybavení, stačí konferenční stůl a „herci“. My používám vše výše uvedené, děti mají nejraději zvířatka. Skvělé je, když začínáme a končíme zazvoneněním zvonku.

Co ale poslední dobou shledávám na této aktivitě skvělé je její využití při jakési „psychohygieně“ dítěte ale i při výchově samotné.

Případ první, divadlo hraje rodič:

Pohádky si většinou vymýšlím až v průběhu hry, většinou mám předem jen promyšleno, o čem to bude (i tak je to pro mě dřina, vymýšlení příběhů není úplně moje parketa). Ráda využívám výchovná témata, například jak byl pejsek vůči kamarádům ošklivý a pak byl osamělý a smutný, protože si s ním nikdo nechtěl hrát. Jak se kočička ztratila v lese. Jak byla ovečka nemocná a nechtěla ležet v postýlce. Pohádka končí vždy „vhodným“ vyřešením. Pejsek si uvědomí, jak se choval a ostatním se omluví a pak je šťastný, že má zase kamarády. Kočička říká ostatním zvířátkům, která potká jak se jmenuje a kde bydlí a ptá se jich na cestu domů. Ovečka pochopí, že jí ležení v posteli pomůže, protože při běhání venku se jí přitíží. To jsou jen takové nápady, určitě každého napadne spousta dalších. Hlavně se tak nenápadně dají řešit různé aktuální výchovné problémy. Sice to není samospásné, ale je to zase trochu jiná úroveň výchovávání než běžné vysvětlování a nakazování.

V manželství je přesnadné se pohádat, náročné je však přátelsky mlčet nebo si přátelsky popovídat. Duchovně zanedbalí manželští snílci nám drze podsouvají, že základním předivem, z něhož je upleteno manželství, je jakési milostné štěbetání, laskání, objímání a souložení. Chceme-li zůstat u pojmu předivo, pak je jím především vlídné až líbezné ticho, slastné mlčení. Pamatujme, že splavný, roztomilý, hebký manželský dialog je něco, co si vroucně přejeme, aby bylo, ale co nikdy nevzniká samo o sobě a co nám není dáno shůry. Setrvat ve dvacetiminutové přátelské diskusi je něco jako vrcholové artistické číslo, jemuž se musíme učit, nikoliv týdny či měsíce, ale celá léta. Vždyť hrozba nečekaných skluzů dialogu do manželského sváru je ustavičná. Stačí nepatrný názorový rozdíl a nastává hřmění, kvílení, jednoduše hluk. Současní manželé jsou totiž do té míry neinformovaní, že se snaží svár co deformovaný dialog řešit opět dialogem. A nedohodnou-li se, nenastane přátelské manželské ticho, ale nepřátelské. To můžeme řadit mezi adrenalinové sporty, protože nic tak spolehlivě neničí dřeň nadledvinek jako rozvztekaný jedinec, který je odsouzen, aby mlčel. Oproti tomu je přátelské manželské ticho součástí takzvaného manželského volnoběhu, jímž je jedině spolehlivě jištěn nezbytný manželský provoz. V průběhu manželského volnoběhu se častujeme jen krátkými provozními poznámkami, ale nerozhovoříme se. Jedno vím jistě, že si lze nařídit mlčení, i když ne tak snadno, jak se nám zdá, ale přátelský manželský dialog si nařídit nelze. Ten vám totiž vyjde jako řešení vaší složité manželské rovnice. Zvláště pak, zaduní-li vám doma bouřka manželské krize, především zmlkněte. Pak zařaďte spořádaný manželský volnoběh, nejnutnější provozní poznámky a posléze takzvané ordinované terapeutické ticho. Teprve na tichu můžete spřádat ze svých jednotlivých výroků náročný manželský dialog.

Autor: Miroslav Plzák