aneb sice už potřetí, ale zadečkem napřed poprvé 🙂

Švagrová objednala a zarezervovala pro sebe a své bratry (s manželkama) na slevomatu grilovaná kuřecí křidýlka, termín nebyl stanoven - akce prostě na květen je jedno kterýkoliv den...První víkend nám nevyšel, druhý víkend byly nemocné její děti...Nestále jsem slyšela větu "opovaž se porodit, máš svolení až po křidýlkách"...Třetí víkend to jistil...V sobotu 18.5. (týden do TP) jsem si dala večer 2 skleničky červeného vínečka po pořádně horké vaně a šla spát. V neděli 19.5. jsme si dali s mužíčkem ranní sex (poslední) a vstávalo se do nedělního dne...Běžné ráno - snídaně, kafe...Začalo mě pobolívat v podbřišku, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam...Nevařila jsem  ani- na 13h měly být ty křidýlka, děti šly na oběd k babičce, tak nač., že? ..Pobolívání neustávalo, ale pořád bylo zanedbatelné....Po 12h jsme vyjeli směr Zlín, ale v autě už mě to nutilo koukat po hodinách na mobilu a tak jen pro zajímavost kontrolovat po kolika že to minutách to pobolívání cítím...15,20, někdy 25 minut...nic zvláštního...Po výborném obědě na lodi jsme se vydali ještě do Zlatého jablka a domů se vrátili kolem 17 hodiny...V 18 hodin jsem ještě seděla na dvořku a popíjela kávu, ale pořád sledovala čas...V 19 hodin mi to už nedalo a začala jsem zapisovat....(19:05, 19:13, 19:18, 19:26, 19:36, 19:45, 19:51, 19:57). Ve 20 hodin jsem si šla napustit vanu s bločkem a propiskou v ruce a zapisovala dál.. Po vaně to šlo už + - po 5 minutách (20:03, 20:07, 20:12, 20:17, 20:24, 20:27, 20:30, 20:34, 20:42, 20:49, 20:54)...Nachystala jsem dětem večeři a ty běžné večerní věci. Celou dobu Pavel NIC nevěděl !  Ve 22 hodin se blížila bouřka a Pavel vtipkoval, jestli mám sbalenou tašku do porodnice, že jde bouřka a bouřky vyhánějí děti...Jsem ho odbyla, že ještě nemám ani připravenou postýlku, ani kočárek, natož tak tašku 😀  Když jsem ale začala lítat po baráku a hledat oddací list, balit ručníky, spodní prádlo, kosmetiku atd. - poznal, že se něco děje ... Tobi jakoby ze mě něco cítil - nemohl usnout a já se ho snažila ještě po 22 hodině uspat, ale už jsem musela vydýchávat a začalo mě to prohánět na wc...Vyslechla jsem si proslov od Pavla, že jsem mu nic neřekla, ale to už jsem seděla zavřená na záchodě , skučela a psala sms sestře a také nejlepší kamarádce, že nám kafíčko následující den nejspíš už nevýjde ☹ Pořád jsem se ale neměla k odjezdu, jako bych si to nechtěla přiznat. A taky že nechtěla ☹ Od 23 hodin byly kontrakce čím dál častější a bolestivější (23:01, 23:05, 23:07, 23:09, 23:10, 23:13) a Pavel už na mě i zvyšoval hlas stylem jako na co ještě čekám a já tedy uznala, že tohle už asi zcela jistě nezaspím...Silou vůle jsem se tak-tak zvládla obléct, venku hromy blesky a ono ejhle - nemáme v papírech napsané jméno pro kluka...Tchýně přišla na noc k dětem a Pavel podepsal papír se jmény...Do kolonky jsem pak rychle připsala jméno Nicolas (které tatínek zásadně zamítl) a vyjelo se směr porodnice...

Při příjmu a pohledu na mě, sestra ani nenatáčela monitor - na první pohled bylo zřejmé, že rodím...Seděla jsem vedle ní u PC a vydýchávala jednu bolest za druhou...Po sepsání všeho potřebného jsem si vylezla na lehátko, roztáhla nohy a čekala na příchod doktorky.                                                   Přišel doktor !    Mladý, sympatický, čerstvý...Polilo mě horko...Hrábl do mě a řekl : "hlavička je dole!" Sestry začaly jásat, že se miminko umoudřilo. Bolesti pořád stále jedna za druhou... Na ultrazvuku se nakonec ukázalo, že hlavička je stále nahoře a mě polilo horko po druhé, že takový doktor mě má rodit? Když nerozezná ani hlavu od zadku? Pak se mě ještě zeptá, jestli nevím kde mám placentu??? - no to už jsem byla na infarkt..Ale abych ho jen nepomlouvala - dokázal mě i potěšit...Řekl, že jsem na 4 - 5 cm otevřená a šla jsem na pokoj...Pavel se uvelebil do křesla - já se zavřela do koupelny a tam vše strávila sama na záchodě nebo opřená o umyvadlo a nebo se plazila po zdi. Vylezla jsem ven jen když bylo zapotřebí natočit monitor a to byla moje smrt muset ležet na lůžku...Dostala jsem klystýr, Pavel dřímal v křesle a já skučela v koupelně nebo na záchodové míse, kde mi tedy i praskla voda...Po prasknutí vody jsem měla bolesti po 1 minutě a padaly ty nejvulgárnější slova, co si jen umíte představit a při pohledu na Pavla bych vraždila..Nemohla jsem ho tam v tom křesle ani vidět 😀

Až už jsem byla otevřená úplně, tak miminko bylo vysoko a nenaléhalo...Skákala jsem u lůžka, skákala jsem u umyvadla, pohupovala se v bocích, chodila z jedné strany místnosti na druhou, i si tajně břicho stlačovala dolů a v myšlenkách téměř prosila o císaře...PA mi řekla, že kdyby bylo děťátko hlavičkou dolů, tak mám už dávno odrozeno, ale prostě ty konce pánevní jsou takové zdlouhavé a v tom mě to začalo nutit tlačit..Opřená o lůžko ze mě kapala voda, krev  ( pohled na mě musl být opravdu "úžasný" ) a já už měla potřebu tlačit...Nemohla jsem, ale stejně jsem si při bolesti přitlačovala a tím jsem miminko asi stlačila dolů, protože ve 02:45 hodin mi dávali ještě minimálně hodinku (z důvodu, že je mimi příliš vysoko) a když se do mě ve 03:00 hodiny sestra podívala, tak už rozsvítila přímé světla, napolohovala lůžko a volala doktora...

Mladíček se posadil mezi moje nohy, Pavel konečně mohl ke mě a přišlo na řadu cévkování....Po jedné kontrakci nástřih (zcela bezbolestný) a při další kontrakci tlačení a už známý pocit, jakoby mi někdo rval pánvní kosti z těla ven...Vytlačila jsem prdýlku....Při dalším známém pocitu, že mě to snad rozškube ze mě vyšlo tělíčko a pak dlouho nic.... Hlavička se zasekla a nešla...Tělíčko už venku - hlava ve mě...Při tlačení hlavičky jsem si opravdu zařvala jak tygr (musela jsem ji vytlačit bez kontrakce, protože najednou žádná ne a ne přijít)...a to doslova. Myslím si, že kdyby měli zrovna tou dobou nějaký příjem a rodička by mě takhle slyšela, tak překříží nohy a zdrhá....Bylo 03:37 hodin 20.května 2013 (5 dnů do TP), když se narodilo naše třetí do party s mírami 2700g a 48cm. Apgar skóre 9-10-10...Zabaleno v pleně mi dali k hlavě malé miminko, já "ho" pohladila a až jej začali odnášet, tak jsem se teprve zeptala, jestli mi můžou říct, co to vlastně je, protože jsem celých 9 měsíců nevěděla (jen tušila), co že to vlastně nosím pod srdcem...                   "Je to holčička"...slyšela jsem. Takže SOFIE... 🙂 Můj 6tý smysl nezklamal... ale mezi námi - tajně jsem si přála chlapečka, to nepopírám 🙂 Pavel mě objal, pusinkoval, chválil mě a děkoval, ale v ten moment jsem vnímala se zavřenýma očima jen tu obrovskou úlevu, že už to mám za sebou...Pak jsem jen porodila placentu a absolvovala zcela bezbolestné šití (Pavel už měl malou v náručí, říkal jak je krásná a já je sledovala), které mě nebolelo ani pár hodin poté...ani pár dnů poté, prostě mě šití nebolelo vůbec, za což jsem mladému ač zmatenému panu doktorovi moc vděčná - mám ji jako novou 😀 Poděkovala jsem personálu, že mi pomohli na svět přivést zdravou dceru a zkoušeli jsme první přisání...zbytečně 🙂 Přisála se až později až mi ji přivezli na pokoj a až na pokoji jsem si začala uvědomovat, že je nás víc...

Jako shrnutí byl tohle nejkratší porod, skvěle jsem se otevřela, skvěle jsem se zahojila, ale to samotné tlačení - to byl masakr. Nemůžu říct, který ze 3 porodů byl ten nej - každý byl jiný a každý měl své pro a proti..Jsem ráda, že jsem porod KP zvládla bez komplikací a následků a že už je to za mnou. Doma jsem měla vše připravené pro příchod miminka (já to nestihla), tatínek si zkusil domácnost a péči o děti, takže konečně pochopil pojem "mateřská dovolená"...