http://www.maminka.cz/getthumbnail.aspx?q=100&height=330&width=660&crop=1&id_file=120744127

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

Už dlouhou dobu chci napsat tento článek. Sbírala jsem čas, náladu a hlavně materiály. Dnes a denně vidím venku děti. Dnes a denně jim koukám na boty. A dnes a denně mě neopouští jistá míra zklamání. Zklamání z toho, že všechny mámy si hlídají kojení, nošení, výchovu nevýchovou. Ale na nohy vlastních dětí jim asi nezbývá čas.

Ve spoustě věcí už nedáme na pediatry, nemocniční personál v porodnici, drahé polovičky, matky, otce, babičky, dědečky, jiné matky. Máme přístup k informacím a vlastní rozum. Stále jsou ale oblasti, kde mohou naše znalosti pokulhávat. Obouvání (nejen) dětí je jednou z nich.

„Děti instinktivně chápou, že obuv je něco nepřirozeného. Malé dítě se okamžitě pokouší zout si cokoli, co mu obujete, batolatům je nutné neustále připomínat, že se mají obout (nebo si botky nechat na nohou), a dokonce i starší děti nejraději chodí bosé (ačkoli některým už ‚nezbytnost‘ bot stačilo okolí vtlouct do hlavy). Než děti dokončí základní skolu, jsou plně přizpůsobené a přesvědčené, že chodit naboso je nebezpečné, nehygienické a za určitých okolností i nezákonné (nic z toho samozřejmě není pravda). Je to nešťastné, nezdravé a naprosto zbytečné.“ (Howell, 2012, s. 101)

Nohy jsou takové naše druhé ruce. Přestože nám už neslouží k uchopování potravy, obejít se bez nich by nám dělalo značné potíže. Jejich hmatová funkce má svůj smysl. Pro člověka jdoucího bosky je důležité (a často také příjemné) cítit povrch, po kterém jde. Je měkký, tvrdý, studený, teplý, jemný, hrubý, suchý, mokrý. O tohle všechno nás konvenční obuv ochuzuje. Často slýchám: Když mně je to nepříjemné, chodit bosky. Bingo! To je právě to. Něco, co bylo tisíciletí naprosto přirozené (a to hlavně fyziologicky!), nám najednou není příjemné. Dětem však ano. Jejich nohy ještě nejsou zdeformované společností. Pro ně jsou nohy stále ještě nedílnou součástí jejich propriocepce. Ale jen na chvíli. Než přijde máma a všechno to změní.

Dneska je MDŽ! Tento článek píšu pro všechny ženy dětné, které jsou doma nebo v práci! Chci sdílet své přednosti i zadnosti!

V neděli mi pěkně šlapalo dopoledne! Vstala jsem v šest a hodinu se svým osobním trenérem cvičila. Trenér je teda totožná osoba s manželem, ale musela jsem to tak napsat, protože to zní frajersky dobře! 🙂

Martin po cvičení odjel demontovat svou výstavu a já začala vařit, a že jsem toho stihla. Dala jsem kynout kváskový chlebík, udělala těsto na cibulový koláč, které mi sice dalo zabrat, protože nešlo vyválet, ale nakonec se povedlo a už se chladilo na balkóně v pečící míse. Oloupala jsem kopec cibule a dala ji na pánev. Mezitím jsem udělala těsto na meruňkové knedlíky z domácího kozího tvarohu. Cibule už byla pěkně sklovitá, a tak jsem ji dala na těsto, zalila smetanou s rozšlehanými vajíčky a bylinkami a šup s ní do trouby. Vyrobila jsem kokosové mléko a začala vymýšlet, co s tím kokosem. To už jsem měla ovšem uválené knedlíky, když jsem se rozhodla upéct kokosové sušenky.

A potom všem pečení byla trouba akorát rozpálená na chleba, který pravě vykynul, tak šup tam s ním.A nakonec jsem uvařila ty knedlíky a Martin se vrátil zrovna domů! :D

A proč to píšu? Jednak se ráda pochválím, když mi jde práce od ruky, která z nás hospodyň ne? Ale hlavně chci ukázat i tu odvrácenou stránku rádoby dokonalosti, a to, že naše děti, zatímco já byla v kuchyni, seděly před televizí a stihly zkouknout dvě nové pohádky. Přiznávám, fakt se dívali na bednu 3 hodiny vkuse! Vůbec jsem se o ně nestarala! Teda, když pominu, že chtěly na snídani každý něco jiného, že jsem jim chystala oblečení a oblíkala je, některé i dvakrát, občas se za mnou přišli malí kluci potulit nebo se chtěli vykakat, a potom chtěli všichni svačinku. Párkrát se mi přišli schovat pod sukni nebo něco zamíchali, ulizovali těsto a táááák podobně.

Takto to totiž chodí skoro každé dopoledne. Uklízím a vařím a děti si samy hrají nebo koukají na pohádky a já z toho nemám žádné výčitky, taky proč? Jsem líný rodič v plném pracovním tempu, cítím, že tak tvořím teplo domova. A taky mě to baví. A vůbec. I ta telka k dětství patří! Čím víc ji budu zakazovat, tím více po ní budou toužit. A když je těch pohádek moc, samotné je vypnou a vymýšlí, co by kdyby, když si s nimi nehraji a učí se, jak spolu vyjít bez mámy a táty.

Pro všechny, koho čeká vyšetření v CAR nebo prostě jen čekají, až konečně objeví své vytoužené dvě čárky. My se snažíme zatím jen rok, ale už nám není pětadvacet, takže jsme se rozhodli jít štěstí trochu naproti. Neznáme ještě ani výsledky všech testů, takže tenhle román na pokračování nemá žádný happy end a nemá zatím ani konec. Je to jen pro pobavení, povzbuzení a hlavně pro představu, co takové vyšetření plodnosti obnáší.🙂

"...tak napiseme zadanku" slysim rikat svoji gynekolozku. Po roce hypnotizovani bilych testu a prodychavani ste reprízi vety "nemysli na to" to zni jako rajská hudba, konecne! Jeste ten den vytacim cislo z papirku. "Prosim, centrum asistovane reprodukce Motol..." Ha! Tak ono se to nečte "kar" to zahadny slovo CAR , ktery na Koniku vsude vidim a nikdy me nenapadlo se zamyslet, co to vlastne znamena. Proberu se rychle ze zamyšlení a s prijemnou pani na druhem konci telefonu domluvim termin vstupní konzultace...prekvapive uz za 2 tydny, parada!

VSTUPNÍ KONZULTACE

Vchazime s manzelem do cekarny, kde sedi nekolik paru s podobnym vyrazem jako my. Ten nas je nejpritroublejsi, jsme tu poprve. Iniciativne se hrnu do sesterny, nahlásit se, ze jsme tu. Jsem mile odvelena zpet na chodbu a cekame, az si nas zavola doktorka. Z pod stropu, kde visi dve televize, se ozyva huronsky smích divaku Na stojaka, kteří zrovna ocenuji vykon „blby blondýny“. Do cekarny vchazi pani s neuveritelnym bubnem a spokojene se usmiva. "To je reklama?" posepta mi manzel do ucha. "Pani Š..." vola sestricka, vchazime do ordinace, kde nas vita mlada pani doktorka "dobry den, ja jsem Ned... teeeda, vy jste vysoci!". Podivam se na meho skoro dvoumetroveho manzela ze svy výšky 177 centaku a snazim se predstavit si nase deti. Ve velke, ale utulne ordinaci se nas doktorka vyptava na rodinnou anamnezu, pravidelne pritom tuka do klavesnice a medovym hlasem vysvetluje na obrazcich co vsechno nas v pristich týdnech ceka za vysetreni. Ja, samozvana doktorka planovaneho rodicovstvi, vystudovana na Koniku, souhlasne prikyvuju, manžel kouka trochu vydesene na "kozu" kousek od nej, a velmi detailne rozkresleny a popsany obrazek penisu primo pred nim. Nenechavaji nic nahode a posílají nas sakumprdum na vsechno, jsme nadseni. Rozloucime se, na sesterně jeste oba necháme dve ampule krve jako suvenýr na hormonální profil a pohlavni choroby a s plnou taskou zadanek odchazime.

1DC - volam dle instrukci na objednani vysetreni pruchodnosti vejcovodu - kontrastní latkou pod rentgenem. "Bohuzel uz je plno, mame na to vzdycky jen tri mista. Zavolejte si zase dalsi cyklus" rika mily hlas do sluchátka. Nechapu..."Plno? Takze za mesic se mi to muze stat zase?" "Bohuzel je vas hodne a mist malo". S vypětím vsech sil neposilam sestřičku do haje, loučím se a jsem rada za svoje kratší cykly.

3DC – HORMONÁLNÍ PROFIL a AMH

Dnes je to přesně půl roku od chvile co jsem se stala Matkou na plný úvazek. Každodenní péče začínala kolem půl deváte přebalením a nachystáním na vizitu. Já jako prvorodička jsem byla vždy ještě v pyžamu, pokud jsem se nějakým zázrakem neprobudila dřív,což se stalo málokdy. Takže vizita, kontrola hlavičky, nožek, jestli správně kakáme, čůráme atd...., a tak to bylo každý den. Po vizitě krmení a po krmení 3 krát týdně velká vizita v čele s panem přimářem, který do pokojů vždy vstupoval jako herec v hlavni roli na jeviště Narodního divadla 🙂. Poté následoval zasloužený odpočinek a sledováni hodin na stěně, abychom nepropáslí 3 hodinové intervaly v krmeni. Vždy po 12 hodině začínaly naše chvilky svobody- oběd, zastávka v lékárně a zpět za našimi zlatičky, dalši krmení a pak vytoužený kontakt s realným světem- návštěvy. Moje návštěva- můj manžel- další účastník kurzu rodičovství. Užival si každou chvilku a nejvice ho bavilo přebalování, hodně jsme si povidali, psali dennik naši maličké a já jsme zkoušela přikládat k prsu a byl to fajn strávený čas. 5 hodin uteklo jako voda a manžel už musel domů:( ale ani my jsme se nenudily- výměna desinfekcí,večeře, koupání, krmení a hurá do sprchy a na kutě. Nezapomenout nastavit budik a vyspat se aspoň chvili než nám zase začne noční šichta. Ta začínala mezi 10-11 večer a končila v 6- 7 ráno 🙂 prostě realita mateřství.

Mé dva předchozí porody, ač z nich mám 2 krásné zdravé děti, nebyly podle mých představ, vždy to probíhalo tak nějak mimo mně, mimo mou kontrolu, a tak když jsem potřetí otěhotněla, chtěla jsem zažít krásný a přirozený porod tak nějak více podle sebe. Shlédla jsem spoustu videí o porodech bez bolesti, hypnoporodu, přirozeném porodu a nabývala jsem sebevědomí pro krásný zážitek ze zrození. Těšila jsem se,že porodím v nejbližší, celkem vyhlášené, zlínské porodnici, potmě, s dulou, případně s manželem, ale tomu se k porodu nechtělo a já ho nenutila, chápala jsem ho. Ovšem v 23.týdnu na velkém UTZ byla objevena u naší holčičky vrozená vývojová vada na srdíčku, od té doby jsme byli sledování se srdíčkem i v Brně, a taky mi bylo doporučeno rodit právě v Brně, kde by v případě komplikací byli po ruce specialisté. 

U našeho miminka byla objevena špatně tvarovaná chlopeň a zúžená plícnice. Naštěstí se v průběhu těhotenství tato vada nezhoršovala, srdíčko jinak mělo dobrý tvar i funkci, ale i tak jsem byla velmi nervózní z porodu, aby vše bylo v pořádku a aby srdíčko, až se mimi narodí, začlo dobře pumpovat a pracovat. K tomu jsem byla nervózní z cesty do porodnice, přeci jen je od nás Brno vzdáleno 100 km, k tomu to je třetí porod a už ten druhý byl velmi rychlý, od prvních bolestí 4,5 hodiny. A navíc ještě, manžel pracuje v Praze a jsem většinu času s dětmi doma sama, naštěstí se nabídli i milí sousedé s hlídáním dětí apod.

Termín porodu byl dle poslední MS 26.2.2016, ale dle všech UTZ bylo mimi o týden větší a UTZ ukazoval termín 19.2.2016. Jelikož nevím přesně, kdy jsme miminko počali, tak jsem se spíše vnitřně upínala na dřívější termín. 

Od konce ledna jsem dojížděla na kontroly do porodnice do Brna na Obilní trh, kde jsem měla i porodit. Někdy jsem jela s manželem, ale několikrát jsem cestovala i vlakem, po Brně tramvají. Byly to náročné výlety, hlavně fyzicky ke konci, ale i jsem si to užívala. Poslední takový výlet vlakem do Brna na kontrolu byl v pondělí 15.2., kdy doktorka, jako už po několikáté, říkala, že čípek volný pro prst a jinak vše uzavřeno a nejspíš se zatím nic nechystá.

V úterý 16.2. byl velmi uběhaný den. Ráno mě na WC mírně zaskočil růžový hlen, tedy odchod hlenové zátky. U předchozích porodů to vždy značilo začátek porodu. Dopoledne jsem s Johankou jela na kontrolu k doktorce,pak pro Vládíka do školky, pak jsme se vydali na kroužek břišních tanců Johanky, jsem si říkala, kdoví jak to bude příští týden, tak at ještě dnes jde.... Když  jsme se odpoledne v pět vrátili, pobolívalo mě trošku břicho. Napadlo mě, že první termín je v pátek a Johanka se narodila 3 dny před termínem, že by i tato holčička možná chtěla vykouknout dříve. Tak jsem se pustila do úklidu. Uklidila jsem si skříň s oblečením, dorazí švagrová hlídat děti, tak at mám uklizeno.Uklidila jsem ledničku, aby i to bylo v pořádku. A ještě jsem potřebovala si nabarvit vlasy! Tak si jdu napatlat hlavu barvou, hezky hnědo-černou, a zase mě pobolívá podbřišek, tak píšu manželovi, ráno mi asi odešlo kousek zátky a bolí mě břicho, zůstaň na telefonu, co kdyby náhodou. Pak byl večer, kolem osmé hodiny, Vládík nám usnul u pohádky na počítači, tak ho přenesu do postýlky. S Johankou si píšeme s tatínkem přes WhatsUp, ptá se, jak je mamince, a zrovnu mu píšu, že dobrý, že se nic neděje a v tom jsem ucítila, jak ze mě něco teče,kouknu pod sebe,byla jsem jen v tričku a kalhotkách, a kape ze mě na zem krev..... Johanka se rozplakala, já jí povídám, to nic zlatíčko, asi maminka začíná rodit, letím na wc, kde si dám ručník mezi nohy a volám manželovi, že krvácím, že se něco asi tedy děje, at zavolá souseda k dětem a já si jdu volat sanitku a dobalit se. Volám 112 s tím, že asi rodím a že potřebuju odvézt do Brna pro srdeční vadu miminka. Dobaluju poslední věci do tašky, papuče,mobil, foťák..... a letím do sprchy, kde smývám krev a barvu z vlasů! obleču se a už je tu sanitka, loučím se s johankou, která povídá, maminko, já jsem plakala štěstím, to je nejkrásnější den, ty rodíš! ..... ach.... Děti hlídá soused a později přijede hlídat švagr a ráno babička.....tak mě nabírají, lehám na lehátko, 5 min mě ještě vyslýchají, a vyrážíme na cestu do Zlína.... Mám bolesti, ale jen slabé, po 10 minutách... doktorce cestou povídám, že potřebuji do Brna, jestli to vědí, a ona že musíme nejprve do Zlína do nemocnice...tam mě vezou na lehátku na vyšetřovnu porodního sálu, monitor, vyšetření dvou doktorů, kteří rozhodují, zda dojedu do Brna, jednomu se to nezdálo, kor když porodní asistentka řeší, že už v pátek mám termín, že jakto, že si mě v Brně už dávno nenechali....mají strach, že porodím cestou.... Nakonec uznají, že bolesti jsou zatím slabé, mimi má ozvy v pořádku a tak čekáme na volnou sanitku..... Na 112 jsem volala z domu kolem 20.30. A asi až ve 23hod jsme vyrazili sanitkou do Brna, kde jsem byla něco po půlnoci. Manžel už byl dávno v Brně z Prahy, zatímco já čekala na sanitku ve Zlíně. Mazec. 

Dojeli jsme do Brna tedy po půlnoci, stále s bolestmi po 10min. Cesta utekla rychle, doktorka byla příjemná, cestou píšu sms kamarádkám a rodině, že rodím. Haha, kdeže kdeže. Z Obilního trhu nás přeposílají rovnou do Bohunic, protože další den mají plánovanou opravu plynu, či co. Příjem, vypisování papírů, monitor...vyšetření, 1 cm otevřená, mírně krvácím, ale nejspíš jde jen o hlenovou zátku. Necháme si vás tady (kam bych taky šla! po té cestě dlouhé!) a jdeme pak i s mužem na porodní pokoj. Stále s úsměvem, procházím se po pokoji, klystýr, pročištěná, osprchovaná, bolesti stále mírné a po 10min. Nad ránem se pauzy prodlužují a do rána se to vše zastavuje a bolesti jsou stále mírné a nepravidelné. Ráno rozhodnuto, nerodí se 😀 Domů jet nechci, tak se domluvíme, že mě ubytují na oddělení a budeme čekat, případně další den, ve čtvrtek, porod vyvoláme. Manžel odjíždí zpět do Prahy si dodělat práci. Já se přesouvám na pokoj, kde strávím celý den a půlku další noci.Jen odpočívám, nabírám sílu, spím, bolesti stále jsou a stále nepravidelné a slabé, spíše takové menstruační. Ale věřím, že se to rozjede a že se to všechno prostě zatím jen chystá.

M. čtvrtá fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Pátek ráno. Probudila jsem se, dala si zeleninový guláš, ale je mi jaksi nevalně…začne mě pobolívat břicho a to na pravé straně, jako by zlobil apendix…vážně uvažuji, jestli nemám slepák. Zatím to není nějak akutní, tak peču druhý GAPS dýňový chléb, protože máme na víkend odcestovat za dědou. Mám trochu shon, sbalit (kromě tradičního kufříku to je teď všechna zelenina, maso, probio…ještě běžím nakoupit.). Taky jdu péct klasické kynuté buchty plné cukru a bílé mouky (pro dědu), protože má babičku v nemocnici a GAPS dobrotama ho trápit nebudu:D. Mno a dát si nemůžu… Uff…

Ochutnám dýňový chlebík. Chuť by snad i šla, ale na slano opravdu jíst nejde…max. s máslem a medem. Ale to už mě zas rozbolelo břicho. Konečně mám podezření, že mi chlebíky neudělaly dobře a to ani jeden. M. se tváří, že je v pohodě. (krom chutě „chlebů“ – odmítá jim chleba říkat)Hm…že bych ještě nemohla ani semínka a ořechy? Jinak by to vysvětlovalo i to, proč mi je většinou těžko, pokud si dám nějaké jídlo z pozdějších fází, většinou totiž obsahovalo ořechy nebo jsem je k tomu alespoň zakousla…je to zvláštní, ale před dietou jsem na ořechách celkem ujížděla a nej pro mě bylo, když jsem to mohla zapít mlékem nebo si dát jogurt…a teď ani jedno?

Každopádně mám pořád strach ze slepáku. M. mě nakonec přesvědčí a tak jedeme za dědou. V případě zhoršení stavu bychom do nemocnice stejně vyrazili.

Ještě jsem alespoň upekla kokosové muffiny s banánem, abych něco měla pro případ nouze. Poprvé cestování s GAPS…

Jídelníček:

M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Dnes volnější den, trochu krok zpátky. M. vynechal kysané zelí, dál pokračuje v syrovátce i celých vajíčkách. Máme hlavně vývar se zeleninou a masem. M. i já máme klidný žaludek i obstojnou stolici (rozptyl něco mezi 2-4). Zítra tedy dle mého můžeme postoupit dál, potíže s trávením dělalo pro m. asi to kysané zelí...

Já i am. si užíváme kokosových muffinů. Joo..jen tak se do něčeho pečeného zakousnout…asi je budeme dělat častěji.

Jídelníček:

Ráno: Míchaná vejce + vývar se zeleninou + olej z tresčích jater

Odpoledne: gaps sekaná + květákovo-brokolicová kaše + kysané zelí

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, jako první mě napadlo, že musím hned začít brát nějaké těhotenské vitamíny. Začala jsem s nejznámějším: Femibion 1. Asi nejdůležitější složkou Femibionu 1 je kyselina listová (tedy vitamín B9, folát aj.). Martin, jako velmi hloubavý manžel 🙂 zjistil, že kyselina listová je rozpustná ve vodě a plní mnoho funkcí. Dlouho se ví, že nedostatek kyseliny listové v těhotenství je spojen se zvýšeným rizikem defektů neurální trubice u dítěte. Často uváděným defektem nervové trubice tzv. spina bifida.Potřeba kyseliny listové v těhotenství je násobně vyšší než u negravidních žen a dodávat vyšší dávky folátu z přirozené stravy je z důvodu jeho ztrát při zpracování a nízké vstřebatelnosti velmi obtížné. Prakticky všichni odborníci proto doporučují kyselinu listovou suplementovat, tedy dodávat pomocí potravinových doplňků.

V některých zemích mají o své těhotné takové obavy, že zákonem nařídili obohacování potravin kyselinou listovou. Na českém trhu je samozřejmě dostupných více potravinových doplňků pro těhotné, Šárka později přešla na GS Mamavit.

Mezi nejbohatší přirozené zdroje kyseliny listové patří droždí, pšeničné klíčky, sójové boby, otruby, fazole, brokolice nebo listová zelenina. Významným zdrojem B9 jsou také játra, ale těm by se každá těhotná žena měla vyhýbat, protože hrozí předávkování vitaminem A, které způsobuje vrozené vady.

Již méně se ví, že suplementace kyseliny listové snižuje riziko vrozených srdečních vad a je-li dodávána před otěhotněním, významně klesá pravděpodobnost, že narozené děťátko bude mít nízkou porodní hmotnost.

Jiná studie sledovala, jaký vliv bude mít doplňování B9 v průběhu těhotenství na vývoj rozumových schopností dítěte. U osmiletých dětí, jejichž maminky užívaly v těhotenství kyselinu listovou, byla zjištěna pozitiva – tyto děti např. rychleji řešily zadané úlohy.

Nedostatek kyseliny listové v průběhu těhotenství je spojen s různými poruchami placenty. Další vědecké závěry naznačují, že dodávání kyseliny listové je prevencí preeklampsie, což je poměrně nebezpečný stav pro matku i dítě.

Dnes mě kontaktovala teta dítěte u kterého je velká pravděpodobnost autismu. Žádala mě o pomoc. Popsala jsem jí základní kroky co dělat. Přivedlo mě to k napsání tohoto článku. Níže si dovoluji citovat článek z níže uvedeného zdroje. Po něm uvedu mnou navrhované kroky, jako první pomoc při podezření na autismus.

zdroj: http://www.detskaduse.cz/psychiatrie-pro-kazdeho/problemy/autismus/

Autismus a přidružené poruchy  -  Úvod

Zdá se, že se autismus vynořil z moře psychiatrických diagnoz a vstoupil do povědomí všech. Někdo viděl Rain Mana s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem, někdo zaslechl něco o centru pro autisty, někdo zase o autistických třídách, píšou se knihy. Která je nejlepší? Kdo ví, je jich tolik...

Kde tedy začít? Kde začít rozplétat zašmodrchané klubko „kolektivního povědomí“ o autismu? Možná u toho, co je pro nás dětské psychiatry nejpalčivější:

A) Není lehké autismus poznat.

Ludmila Mojžíšová (1932 – 1992) – zdravotní sestra, která ovlivnila nejen životy mnoha žen a párů, ale také jako „nelékařka“ ukázala, jak lze prací (nejen) s tělem působit na stavy zdánlivě neřešitelné a nevyléčitelné, jako je např. funkční neplodnost.

Na základě výzkumných studií prováděných v letech 1983 až 1989 na rehabilitačním oddělení Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze a na rehabilitačním oddělení I. porodnicko-gynekologické kliniky Fakultní nemocnice v Brně uznal tehdejší ministr zdravotnictví MUDr. Martin Bojar tuto metodu za metodu první volby v léčbě funkční neplodnosti a podle § 10 odst.1 vyhl.č.115/1975 Sb. bylo dne 3.10.1990 uděleno osvědčení na novou léčebnou metodu s názvem „Rehabilitační léčba některých druhů funkční ženské sterility“. Z toho mimo jiné vyplývá pro veřejnost méně známý fakt a to, že tuto metodu mohou lékaři doporučovat a může být mimo jiné hrazena i zdravotnickými pojišťovnami.

Paní Mojžíšová zemřela v 90. letech minulého století a její odkaz je zde stále s námi – metoda se vyučuje na školách pro fyzioterapeuty a na specializačních kurzech, kde je po složení zkoušek uděleno fyzioterapeutovi oprávnění k provádění terapie metodou Ludmily Mojžíšové.

Široké spektrum využití

Metoda je známa především ženám, které mají potíže s otěhotněním. Má však mnohem širší spektrum využití a lze ji uplatnit u některých poruch neplodnosti mužů, bolestí zad, blokád a bolestí pohybového aparátu a páteře, skolióz dětí, bolestivé a nepravidelné menstruace, potížích při pohlavním styku (bolest, nemožnost dosáhnout orgasmu), bolestí na hrudi (po vyloučení jiných závažných příčin, zejména srdečních), některých druhů zácpy, některých druhů inkontinence apod.

Kromě toho má metoda nesporný vliv na zlepšení psychické pohody. Klient/ka má velký podíl na úspěšnosti metody tím, že spolupracuje s terapeutem a doma poctivě a pravidelně cvičí. Tím přebírá zodpovědnost za své zdraví i kýžený úspěch, učí se vnímat své tělo, aktivně se podílí na řešení svých potíží a efekt terapie je poměrně brzy znatelný. Pozitivně ovlivňuje také potíže, které často provázejí funkční poruchu neplodnosti (bolest hlavy, premenstruační syndrom, bolestivá menstruace, bolesti zad a pohybového aparátu).

Sešlo se mi pár dotazů opatrně naťukávajících mé duševní zdraví, eventuální rozvod a prostě vůbec - jestli se u mě neschyluje k sériové vraždě. Vyvodila jsem z toho, že podle zveřejňovaných článků zřejmě působím poněkud podrážděně, hystericky až nebezpečně.

Ráda bych vás uklidnila tím, že jsem naprosto normální a vyrovnaná osoba, ale byla by to bohužel lež jako věž. Tak řekněme, že jsem normální dle svých možností. Mám svou rodinu ráda nade vše, když zrovna nemlátím hlavou o zeď. Vážně.

Vlastně jsem na tom teď docela dobře. Ani chocholoušek mě nechce vidět, že jsem prý moc normální. Ale celkem nedávno to tak nebylo. Asi tak půl roku zpátky se mi po zhlédnutí jednoho dokumentu zásadně obrátil život a musím říct, že to, co tomu předcházelo, nebylo hezké. Samozřejmě jsem později měla nutkání podělit se se všemi o své nově nabyté vědění a brala jsem to všechno (ostatně jako i sama sebe) šíleně vážně.

V šíření pozitivní vlny by mě nezastavilo ani stádo volů. A když mě poslali k šípku kamarádi, vytvořila jsem web, na němž jsem se snažila všechny přesvědčit, jak jsem úžasná, všechno zvládám a celý svět je jako Padesát odstínů růžové.

Jenže znáte to, zvyk je železná košile a jen tak se ho nezbavíte. Po chvílích plných otravného optimismu mě opět dohnaly staré splíny a nálady a ani četba motivačních textů, webů, časopisů je nezahnala. Ty pozitivní články a knihy mě v takové chvíli akorát vytočily. Naštvala jsem se na všechny ty, kdo se vychloubali, jak jsou úžasní a co vše dokázali, zahrabala se do ještě větší deprese a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala sluníčkovat jako hípísák po LSD.

Už přesně ani nevím, kdy jsem se rozhodla přestat brát všechno tak strašně vážně. Prodělala jsem několik exrémních výkyvů nálad, přihodilo se mi pár větších či menších katastrof a něco se ve mně hnulo. Ať už to zapříčinil pes (který ani nebyl můj) toho času potrhaný od jiného psa (ten taky nebyl můj), s nímž jsem prožila tu úžasnou noc bez dětí na veterině, všechny ty dlouhé měsíce probdělých nocí s dětmi nebo další velmi vkusný dárek od příbuzenstva, děkuju za to!

Článek č. 2 ze série JSME PARŤÁCI

Mockrát jste už řešili, zda kapesné a co si za něj děti mohou koupit?

Moje odpověď je ANO a cokoliv. Nechytejte mě za slovo. Tím samozřejmě nemyslím alkohol, drogy  ani cigarety. 

Došla jsem k názoru, že už i relativně malé děti by měly dostávat kapesné. A tím myslím třeba už tříleté, čtyřleté, bez ohledu na to, že ještě neumějí počítat. Mají přece Vás, rodiče, kteří jim jistě s počítáním rádi pomůžete. 

Dítě tak získá na pocitu důležitosti a vy mu tak dáte najevo, že mu důvěřujete.  Začne se učit hospodařit s penězi, naučí se šetřit. A věřte, že z vlastních peněz opravdu děti šetří. Funguje to podobně jako u sladkostí, o kterých jsem psala minulý týden.

JAK TO DĚLÁME U NÁS? Jak už jsem psala minule, každou neděli rozdáváme sladkosti a tak při té příležitosti rozdáváme i kapesné. Děti se už od rána připomínají, aby se náhodou nezapomnělo.