"Vzdělání je to, co nám zůstane, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole." – Albert Einstein

Dotaz: 

Naší dceři jsou 4 roky a je velmi zvídavé a společenské dítě. Dokonce plánujeme vzdělávat doma a jsem doma ještě s miminkem (jejím bratrem), ale přihlásili jsme ji do úžasné malé alternativní školky, aby mohla nabrat sociální zkušenosti a měla příležitost učit se. Ve školce mají velmi respektující přístup a poskytují možnost volné hry a skupinových aktivit.

Po krátké „zvykačce“, kdy plakala, když jsem odcházela, se s tím naše dcera smířila a je tam šťastná. Ale teď po Vánocích odmítla jít zpátky a každé ráno čelíme potížím s jejím odchodem. Vím, že si to užívá, jakmile je ve školce, ale stále ode mě nechce odejít. Nechci ji ochudit o učební a společenskou příležitost, ale zároveň bych chtěla naslouchat její volbě. Co byste mi navrhovala?

Odpověď Naomi Aldort:

Co si pamatujete z doby, kdy vám byly čtyři roky? Jestli jste jako většina lidí, tak si nepamatujete skoro nic. Jediné, co si dokážete vybavit jsou pocity, dojmy, tváře a nějaké střípky vzpomínek. Nic z toho, co umíte, není závislé na tom, co jste se v tomto raném věku naučili ve třídě nebo ve škole. Namísto toho záleží na tom, jak jste se cítili ohledně sami sebe. 

Když bylo Jonatánovi pět, vzala jsem ho s jeho bratrem, který v té době byl batole, do kavárny, aby se seznámili s příbuznými, se kterými se ještě nesetkali. Během pár minut po našem příjezdu zapředl se dvěma postaršími ženami konverzaci. Potom jsem vzala mladšího bratra na nějaké obchůzky a nechala staršího, aby si ti tři užili návštěvu. Vrátila jsem se o dvacet minut později a zjistila jsem, že diskutují o domácím vzdělávání.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb - jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

"Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství."

Akademický koncept dokumentu poskytnutý pro symposium Reprezentace dětství v Arizonské státní univerzitě v březnu 2009

Reprezentace dětství v moderní západní kultuře je založena na tom, že vidí děti jako vadné a že potřebují být formovány v dospělé bytosti. Dítě z tohoto pohledu selhává a proto je představováno jako podřízené a také že mu nelze důvěřovat, že se vyvine samo správně. Jeho základní potřeby jsou považovány za „špatné“ a neustále se proti nim bojuje.

Na základě této představy, na děti není pohlíženo s úctou; zapojí se do společnosti, jakmile se z nich stanou „dospělí“. Dítě je vyučováno, jak se chovají dospělí, zatímco jejich vlastní dětské způsoby vyvolávají hubování, jsou ponechány pocitu selhání a závislosti na externím vedení. Tráví takové množství svých mladých let se skupinou vrstevníků, kterou kontrolují dospělí.

Tenhle pohled formuje to, jak se děti vidí svýma vlastníma očima. Vyrostou a věří, že někdo jiný než oni by měl řídit jejich způsoby (média, vrstevnický tlak atd.). Výsledkem je kultura hledačů uznání; lidí, jejichž deprese a nespokojenost tkví v hledání impulsů a přijetí, souhlasu zvenčí, zatímco často ztrácí radostnou sebedůvěru, která je řízena zevnitř.

Uvedu jen pár příkladů, jak se projevuje toto vnímání dětství:

Přijde mi to jako včera, kdy jsem před 4měsíci psala výzvu ohledně vánočního pohlednicového kolotoče a dívejte,  za chvíli začíná jaro a letos i březnové Velikonoce. My osobně nikterak velikonoční svátky neslavíme jakož to nevěřící, ale milujeme oslavu toho "nového", odejde zima, ze země se vší silou rvou na slunce narcisky, hyacinty, sněženky a petrklíče. Stromy se obalují pupeny, tráva pomalu chytá svůj zelený odstín a venku zpívají ptáci. Nastavujeme svá schoulená těla v bundách a kabátech nesmělým slunečním paprskům a vylézáme ven ze svých domovů jako šneci z ulity 🙂 Jaro, je jaro…

A proč si nespojit zrovna Velikonoce a jarní období zase s pohlednicemi a udělat někomu jinému úsměv na rtech🙂?

Princip zůstává stejný, udělat někomu radost a mít radost a překvapení, co bude ve schránce.

• Po zkušenostech z Vánoc apeluji na všechny, je to akce dobrovolná, pokud víte, že nepošlete, nehlaste se anebo to pak napište mě, nekazte jiným radost !!!!
• Možnost přihlášení bude do 10.03., již od tohoto víkendu budu posílat první adresy, ať pak toho nemám moc a vše se stihne. Do 14.03. budete mít všichni adresy, kam pohledy poputují.
• Napište pod tento příspěvek, že se hlásíte a počet pohledů a do mé soukromé pošty mi napište Vaši adresu a znovu počet pohlednic (opět budu dělit tak, že kolik pohledů pošlete, tolik by se Vám mělo vrátit).
• Text záleží na Vás a rovněž i to, zda se podepíšete civilním jménem, nickem nebo jako tajný přítel jara.

Adresy po skončení kolotoče ze svého seznamu mažu, nedávám nikomu cizímu.

Pohled prosím opravdu pošlete, pokud nepošlete, dejte vědět, ať s tím ještě něco udělám a někdo není zklamaný, jak se stalo nyní. Holky, kterým nedošla ani 1pohlednice na Vánoce, ozvěte se mi, ať se zúčastníte nyní nebo ne.

Nechtěli jsme děti daleko od sebe. Takže jsme se domluvili že po 2 až max 3 letech se pokusíme o druhýho cvrčka. Zadařilo se na jeden jediný pokus 😀. Byly jsme štastný jak blechy a zaroveň se báli jestli bude vsechno v poradku. V 6tt nam doktor potvrdil srdicko a mi se potichu radovali. Ale porad jsme meli strach a tak jsme se dohodli ze to nikomu nebudeme rikat. 

V 10tt rano jsem zacala silne krvacet. Oba jsme breceli a byli pripraveny ze je konec. Odjela jsem na pohotovost. Sebou zbalenou tasku a pripravena na revizi ☹  Doktor dlouho nic nerikal a me to bylo jasny. A pak mi z niceho nic rika - vse je v poradku. Neverila jsem tomu co slysim. Krvaceni zpusobila otocena deloha, ktera se tihou plodu vracela zpet a trhala tkan. Narizeny klidovy rezim. Manzel si myslel ze si delam srandu. Meli jsme takovou radost. Oba jsme byli smireny s koncem a on ten cvrcek bezvadne prospiva😀 . Těhotenstvi do konce probehlo ukazkove. Ke konci jak to byva - spatne se mi spalo, sedelo, chodilo. Do toho neskutecny vedra. 28.8 jsem byla 40+ 2 a rano v 8 objednana na kontrolu do nemocnice. Manzel musel do Prahy pracovne a tak jsem chtela ject sama. Mamka si ze me delala srandu ze me to chytne nekde na ceste. A at jede nekdo semou. Rano jsem vstala v 6 a citim mokro. Jdu na zachod. Odchazi zatka. Parada. Konecne!!! A citim lehky pobolivani bricha. Dam si horkou sprchu. Vylezu a mam slaby pravidelny kontrakce po 10 minutach. Budim manzela at zrusi Prahu a ze musi semnou. 

Na 8 jsme v nemocnici. Kontrakce po 4 minutach. Ale porad snesitelne. Cekarna nasvihana. Na radu jdu v 10. Nataci srdicko a ukazujou se vzorovy kontrakce. Cekam na doktora. Prohliži me a divi se. Pry proc nekricite, nehystercite??? Trpim potichu 😀. Mate pulku za sebou. Otevrena na 4-5 cm. Jasam!!! Vystavujou nam papiry a nabizi nam ze nas provedou nemocnici. Odmitam. Potrebuju jeste do auta pro tasku. Doktor se jen smeje 😀 Dole si jeste kupujem cokoladu. Na prijmu pohodicka. Sestra oznamuje manzelovi at jede domu, ze mu pak zavolam jak se to bude blizit. Mame to 20 minut jizdy. Ja jdu na klistyr a do sprchy. Kontrakce kazdy 2 minuty. Vylezam a volam manzelovi. Akorat parkuje doma pred domem. Rikam mu at sviha zpatky jinak to nestihne. Pa me kontroluje. 8 cm. Jak dorazi manzel, pichnem vodu. 15 minut a zvoni za dverma. Pichnem vodu a pak uz fofr. Za 30 minut od manželovo prijezdu je malej na par zatlaceni venku. Ma omotanou snuru kolem krku ale je naprosto v poradku. 3800g, 52cm, 10-10-10. Hned ho dostavam na bricho, nechavame dotepat pupecnik a uzivame zlate 2 hodinky. Mela jsem napsany porodni plan, takze porod probihal přirozene a naprosto dle mych predstav. Meli jsme uzasnou porodni asistentku. Mezi kontrakcema jsme vtipkovali a i se nasmali. S prvnim porodem se tento vubec neda srovnavat. Tenhle jsem si uzila. Hned po propusteni ze salu prijeli rodice s Davidkem a bylo nam fajn. 

Kratky vekovy rozdil mezi sourozenci je fajn ale fakt nekdy masakr 😀 

ZDE JE VIDEO S ČESKÝMI TITULKY

NÍŽE JE PŘEPIS VIDEA DO ČLÁNKU.

"Například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku." 

"Co tím chci říct, je, že když je dítě uvolněné, a cítí se pohodlně a když ventiluje svou energii efektivně, mohli byste si ho vzít s sebou do práce.Vyřešilo by se to strašné dilema, jestli jít do práce nebo být doma s dětmi. Ovšem ve stavu, jakém jsou teď, ty děti logicky nejsou na pracovišti nikterak vítané. Protože zvrací a kvičí a stěžují si a prohýbají se a protahují a velmi těžko se vůbec drží. Ale pokud jsou ve stavu jako v těch dalších kulturách, tam to není problém, protože jsou poddajná, sedí na boku, neodporují... vůbec si jich ani nevšimnete."

" A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. " 

"Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně."

"Věřte sobě a věřte svému dítěti. Protože celá kultura a váš doktor, babička, tchyně a všichni okolo vám budou říkat: „Nevěř svému dítěti. Udělejte jim tohle, a nedělejte tohle, protože jinak z nich vyroste divoký lev namísto člověka“. Pořád dokola je nám omíláno, že když permanentně nekontrolujeme a neovládáme dítě a netvarujeme ho, tak se zvrtnou. "

"Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově."

 ________________________________________________

Takže já bych nepoužila slovo alternativa, protože tresty jsou úplně mimo můj slovník celkově. Není to prospěšné ničemu, nepotřebujeme žádnou alternativu k něčemu, co nefunguje. Místo toho si musíme uvědomit, že lidé nepotřebují být tvarováni. Takže ideální trest je: „Co udělám dítěti, aby dělalo a stalo se tím, co chci JÁ?“ Ale co učím já, není snaha udělat z detí to, co chcete vy, ale rozvíjet a pečovat o to, co chtějí být oni.Takže není vůbec potřebné je tvarovat, směrovat, manipulovat nebo nutit dělat to, co já chci, aby dělali. Samozřejmě, že mi pak rodiče říkají, že pak děti zdivočí, a že se budou chovat strašně, ale paradoxem je, že když je trestáme, tehdy se chovají hrozně, protože jsou potlačovány, a ta akce způsobuje reakci a obranu, takže když je tlačíme, tlačí zpátky a ubližují a jejich schopnost učení je poškozena.

Takže já neučím alternativy, co dělat místo toho, učím mít vztah s dětmi, být rodičem, který si jich váží. Je to jako zalévání květiny, aby mohla kvést, je to lepší než otevírat poupata a rozhodovat, jakou by měla mít barvu a jakým směrem by měla rostlina růst. Takže je to způsob bytí s dětmi, který dovoluje vlastně dítěti být nejlepší možnou verzí jeho samotného. Mám již dvacet let zkušeností práce s tisíci a tisíci rodinami, takže není nedostatek důkazů, jak to dopadne nebo jaký druh dětí jsou. Zpráva je taková, a tedy také co vidím já je, že děti, které vyrostou s komunikací a porozuměním, a že rodič je na jejich straně vždycky, se chovají nejlépe, nemají problémy s chováním, všeobecně excelují v čemkoliv, co dělají, učí se velmi rychle, protože nejsou vystresovány úzkostí a jejich chování není dobré proto, že se bojí, ne ze strachu či poddajnosti. Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově. Přidám Vám dokonce malou anekdotu:

Právě jsem dostala email z Austrálie od jedné maminky, které jsem poskytovala konzultaci, které dělám po skypu nebo telefonicky, a matka "praktikuje" rodičovství podle mě a otec byl vždycky proti tomu, že nechce o rodině Aldort ani slyšet. A pak šli někam na veřejnost a otec chtěl dokázat své ženě, že jiné děti se chovají dobře taky. Ukázal na rodinu, kde ty děti byly velmi spokojené a mírumilovné a dobře se chovaly a vypadaly spokojeně a ne utlačovaně. Vydali se směrem k té rodině a zjistili, že jsou to rovněž „následovníci“ Naomi Aldort. Takže její muž řekl: „Aha, už chápu.“

 Pojďme si trochu popovídat o spaní.

Spánek je děsivý. Je to jeden ze zážitků velmi podobný smrti. Děti v kterémkoliv věku, vyjma teenagerů, klidně ve věku okolo 10, 11, 12 let neradi spí samy o samotě o nic víc než vy nebo já. A jsou ve skutečnosti velmi vyděšení. A když vy řeknete: „Je čas jít spát.“, schválně, kolik z Vás říká, že je čas jít spát. Kdo je ten Bůh, který říká „Je čas jít spát.“, spadne z nebe a diktuje, že je čas jít spát. Padá z nebe a najednou „Áááá, už je čas jít spát". Ale maminka a tatínek nejdou spinkat do postele. „Co mi nedochází? Oni jsou stále vzhůru a dávají mě pryč! Zbavují se mě! Nikam nejdu! (a dupne si nožičkou) Nechci přijít o všechny ty prima věci a události! Já nechci spát!“

Takže najednou je z toho dvouhodinový obřad, protože jdete proti dítěti, válčíte s realitou. Kdo chce být odložen stranou, když párty pokračuje dál? Takže sedíme s dítětem, zpíváme mu ukolébavky, jsme skvostní rodiče, obvykle uspává maminka, ale ta mezitím usne taky. A buď už tam zůstane nebo nakonec ještě vstane a ještě si udělají nějaké manželské chvilky nebo je natolik ospalá, že už stejně nemůže k ničemu dojít. Proč se tedy tak vázat na staré zvyklosti, že sex a vztahy se mají odehrávat v noci. Proč vlastně? Nevšimli jste si snad, že to nefunguje? Proč pokračujete způsobem, který není funkční?

Zabralo to několik let zpočátku, kdy jsem pracovala s různými rodiči a začala jsem si všímat tenhle model. A také proč se manželství zhoršují, proč jsou muži podrážděni, že jejich žena pořád usíná a oni ji nevidí nebo vyjde ven ospalá, pokud vůbec projeví snahu. A když už je venku, tak hádejte, kdo je vzhůru? Dítě. A kňourá: „Mám hlaaaaad!".

Takže „dávání dětí spát“, abyste měli se svou drahou polovičkou čas pro sebe funguje zřídka, dle mé vlastní statistiky tak v 1: 500 případů. Ve většině to nefunguje, protože to je proti přírodě. Dítě chce být s vámi. Tak proč nemůžeme být spolu celá rodina a půjdete společně spát jako rodina? Žádný dvouhodinový obřad uspávání! Můžete jít rovnou spát! Máte vyřešen celý problém, ať už máte miminko, batole, starší dítě, ať ještě s Vámi spí nebo už ne. Prostě jděte celá rodina.

V naší rodině jsem byla většinou první v posteli. To byl ten nejrychlejší způsob, jak dostat mé tři děti do postele. Měli jsme rodinnou postel a když jsem řekla: „Dobrá, půjdu už spát", obvykle šli k pianu. Mimochodem dva z mých synů jsou hudební géniové. A tak začali hrát na piano, improvizovat, dělali duety, byli kreativní, což je skvělé. Takže jsem řekla, že jsem unavená a chtěla bych jít do postele, ale o hodinu předtím, než jsem si myslela, že opravdu budu. Ale připravila jsem se do postele, posadila jsem se v obýváku a poslouchala je v pyžamu a pak jsem šla do postele a oni za mnou volali „Mami, mami, mami, už jdeme, už jdeme". Také chtěli do postele, chtěli být tam, kde je party. Takže když je uložíte do postele a jdete do obýváku, tak půjdou do obýváku. Takže jsme byli s manželem v posteli, takže přišli do postele a prosili o nějakou pomoc, ať už plenka nebo kojení či cokoliv, co potřebovali ve svém věku. Ale byli jsme všichni v posteli, někdy o půlnoci, ale proč ne?

Někdy chtěl můj muž jít spát dříve, takže byl v posteli dřív a někdy díky tomu za ním přišli děti a on si s nimi hrál, lezli na něj a skvěle se bavili. Měli jsme spací večírek každou noc. Z toho plyne otázka, kdy máme naše partnerské chvilky? Někdy jindy. Ne v tom nejšílenějším a nejstrašidelnějším a nejdůležitějším přechodu mezi bděním a spánkem. A nenarušovali jsme rodinou soudržnost navečer. To není vhodný čas k tomu něco takového dělat. Skvělý čas je zkrátka někdy jindy. Můžete poprosit babičku nebo chůvu, aby pohlídala vaše dítě nebo já jsem milovala například víkendová rána, když – ještě – spí. A zatemnili jsme okna, aby byla déle tma, oni mohli ještě do desíti spát. A mohli jsme také někdy vstát dříve. Nemusíme být přece pořád v ložnici, za předpokladu, že děti nejsou příliš malé a nevstávají často a naše nepřítomnost by jim vadila.

Další důležitou věc ohledně spánku, kterou bych chtěla probrat je to, že když dáváte miminko nebo batole do postele a potom se vypaříte, abyste měli čas pro sebe, tak programujete své dítě k neurotickému lehkému spánku. Protože co se dítě naučí, když se vzbudí a vy tam nejste, byť jen na sekundu, je to, že když usnu, mohu ztratit svou životně důležité spojení (lifeline). A je jedno, že dítě není oddělené v postýlce, i když je v rodinné posteli, ale je samo. To vážně nechcete, aby dítě ve dne v noci vstávalo samo.Nechávala jsem tedy děti celou dobu se mnou. Mohlo usnout na mě například v šátku, nechtěla jsem ho odkládat do postele. Bude spát, když chce spát. V přírodních společnostech vůbec nemají podobný koncept: Jít uložit dítě. To není žádný balíček, nic, co by se mělo někam ukládat. A „není čas jít do postele“, protože to jsou jen slova, která nahrazují skutečnost. A skutečnost je: Já chci, abys šel do postele. Takže když se chcete dítěte zbavit a mít čas sami pro sebe, řekněte pravdu: „Zlatíčko, opravdu bych chtěla být bez tebe. Mohl bys prostě jít a předstírat, že jsi unavený a že chceš spát?"Vidíte, že všechno je jen sobecká manipulace s dítětem? A to je přesně ta chvíle, kdy my říkáme, že se dítě špatně chová. Že vůbec nereaguje. Že nás neposlouchá. Že nedělá, co by měl dělat. Ne. Dítě vždycky dělá, co by mělo dělat. Dítě je vždy pravdivé a má naprosto pádný důvod k tomu, co dělá.

Preklad videa „Naomi Aldort on sleep“ - zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=5oelT2QM5Tk .

Když jsem poznala toho mýho,hned od začátku mi bylo řečeno,že žádný dítě už ne -je totiž starší,že už to má za sebou.Postupem času jeho názor na dítě se otočil o 360 stupňů.Měla jsem strach ale souhlasila jsem.A tak začal maraton početí.Po půl roce ne moc velkého snažení se zadařilo.Ani jeden jsme tomu nemohli uvěřit,že se to povedlo,samozřejmě jsme byly rádi .Hlavně ať je to zdravý a je jedno co to bude.V duchu mé drahé polovičky doufal že to bude holka.Celé těhu bylo super,žádný problémy jsem neměla vše probíhalo tak jak má.Do 8m jsem chodila do práce a ne a ne se rozloučit.Před silvestrem jsem začala malinko krvácet.Takovej strach jsem snad nikdy neměla.Zůstala jsem v nemocnici na pozorování.Nic se nenašlo proč to se tak stalo.Dál vše pokračovalo bez potíží.Termín jsem měla 9.1.To ráno jsem šla na wc a ten šok co mě čekal.Praskla mi voda.V klidu jsem šla do sprchy udělala hygienu a šla vzbudit přítele.Ten okamžitě začal šílet.Já byla úplně v klidu.Vyjeli jsme.Příjem byl v pohodě,ale něco bylo špatně.Já byla v pohodě žádný bolesti kontrakce prostě nic.Začala jsem být nervozní.Zůstala jsem na porodním sále.Čekalo se jestli se porod rozjede - nerozjel se.Začali mi vyvolávat porod.Ani nevím co do mě rvali bylo hrozný.Byla to moje noční můra.Noc byla katastrofa.Pořád mě chodily kontrolovat a ty bolesti,bylo to hrozný ani spát jsem nemohla.Byla sobota přítel byl semnou.Bylo nas něm vidět jak to špatně nese.Vydržel do večera,potom to vzdal.Nedokázal se na mě dívat jak trpím.Chtěli jsme to ukončit SC,ale doktorka řekla,že to postupuje pomalu,ale postupuje.Už se to nedalo vydržet,dostala jsem na mou žádost epidural.Aplikace byla pro mě utrpení.Přišla na chvíli úleva,ale jen na chvíli.Léky co do mě rvali byly silnější.Neděli jsem už skoro nevnímala byla jsem na pokraji sil.Skákání na míči ve sprše bylo vysilující a únavné.Usínala jsem,ale usnout jsem nemohla.Kontroly byly čím dál častější ,otravnější a bolestivější.V pondělí ráno přišel doktor,podíval se na mě a už jsem jela.Konečně vše mělo skončit.I když jsem byla otevřená na 9 cm,pořád to nešlo.Přišel SC.Hurá.Malej se narodil 11.1.Po vřevezení na JIP a probuzení mi bylo divně.Cítila jsem jako kdybych pořád čůrala.Omyl.Byla to krev,která ne a né zastavit.Objednali drahé léky,které mě měli pomoct,ale bohužel,nezabrali.Moje rodina nic o mě neví,neví co se děje.Opět jedu na sál,vidím přítele,úleva.Diagnoza byla jasná.Děloha musí pryč.Po mém krkolomném podpisu se jelo.Jednali rychle,už jsem ztratila skoro 3l.Připadala jsem si jak v Chicago Hope.Měla jsem strach,vše mě bylo líto.Řvala jsem jak malý děcko.Bylo po všem.Po odebrání dělohy a 10l transfuzí jsem byla zachráněna.Dny na Jip se táhly.Druhý den mi přítel donesl prcka.Brečela jsem štěstím.Chtěla jsem pryč JIP byla hrozná.Po přemlouvání mě přesunuli na na pokoj.Byla jsem ráda.Nevzdávala jsem to chodila jsem hýbala se jak jen to šlo abych byla fit.Chtěla jsem být co nejvíc s malým.V porodnici jsem byla 9 dní.Byly to snad moje nejhorší dny.Konečně nás pouštěli domů,jásala jsem.Co se nestalo?Propouštěla mě ta samá doktorka co mi nechtěla ukončit porod.Ani do očí se mi nepodívala,dívala se bokem.Určitě věděla,že udělala chybu.Neřešila jsem to neměla jsem sílu ani pomyšlení.Vím,že už další dítě by přítel nechtěl ani já jsem nechtěla,ale teď je mi to hrozně líto,že nebude mít malej sourozence.Být více při smyslech asi bych si více dupla ale jako prvorodička jsem moc nevěděla.Teď si užívám toho mýho malýho čertíka a jsem šťastná.

Miminko jsme si moc přáli. Po samovolném potratu ve 13tt, jsem měla strašný strach že nám to nepůjde. Na 2.7 jsme měli naplánovanou svatbu a tak jsme se domluvili že v červnu vysadim ha a uvidíme. Týden po svatbě jsem byla pořád strašně unavená a vyjít schody byl pro mě nadlidský úkol. Bylo mi to hned jasný. Udělala jsem ráno test a krásný / / . Řikala jsem si že počkam a neřeknu to ani manželovi a dam mu pak až fotku. Odpoledne jsem šla domu a zas funěla do schodů. Manžel mi řiká - ty funíš jak kdyby jsi byla těhotná, měla by jsi zas začít makat. A já na něj - jsem těhotná 😀. Brečeli jsme oba štěstim. 

Těhotenství bez jakéhokoliv problému,ale intuice na mě křičela od začátku že to přijde dřív. Tašku jsem měla zbalenou od 20tt, porodnici zvolila dál ale vybavenou pro nedonošence. 

Bylo 10.2 byla jsem 34+4 na kontrole vše ok. Vecer sel manzel s kamaradem na ples. Ja nemohla spat. Kolem pulnoci uz jsem usinala. Pes ktery lezel semnou, najednou vybehl z pod deky. Koukam na nej a rikam co je? A citim teplo. Rikam si to ne, urcite krev!!!! Sahnu a nic. Tak vstanu a uz musim bezet. Hupsnu do vany a ziram. Praskla mi voda. Je ji hrozne hodne. Ale cista. Stojim tam v kalhotkach a zachvacuje me strach. Beru rucnik a bezim volat manzelovi. Dotykovy telefon a mé třesoucí se ruce - to je něco. Manzel nechape co mu rikam. To nepil!!! Uz je nastesti pred domem, takze dupe nahoru. Umeju se, dobalim a vyrazime. 

Na přijmu mi nevěří. Prý jsem zamklá na 20 západů. Voda bohužel svědčí o něčem jiném. Mam o prcka strasny strach. Takže čípky na kontrakce, pak na otevirání. Malému se daří dobre. Nemůžu chodit. Jsem připojena nonstop na sondy. Pak dalši tableta, kapačka. Pak sprcha, kdy manzelovi umirali ruce jak me nahrejval 😀. A ta mi pomohla nejvic. Uz jsem malem nedosla na box. Umiram strachy.

11.2 - 19.45 asi na 3 zatlaceni a hupsnuti na bricho od Pa se v 34+5 tt narodil Davidek. Mel 2400g a 49cm a 9-10-10. Naprosto v poradku. Nachvilicku mi ho ukazali a hned nesli na Jip. Manzel sel hned s nim. Takovou dobu nesel. Umirala jsem strachy. Pak dorazil a jen se usmival. Byl v poradku, krasnej. Hned jsem usnula a rano mi pak zlaticko privezli a byli jsme uz jen spolu.