• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
kami1984 AMBASADORKA
26. črc 2017 Čtené 76x

Začátkem června se spustila kampaň BLENDEA SUPERGREEN  já se do ní zapojila s tímto textem: „Nemám 4roky štítnou žlázu, z hyperfce jsem se tedy dostala do hypofce, po porodu mladšího syna se zbláznily znovu hormony a já nabrala15 kg za 3 měsíce, pořád s nimi bojuji. Hormony se stále nepodařily dát dokupy.


Jsem unavená, kolikrát mám pocit, že jsem musela kopat tunely, jinak si to nedovedu představit. V noci špatně spím, s celkovým vyčerpáním se přihlásily zase ekzémy, které se mi většinou objeví v psychické nepohodě.


Poslední měsíce se mi rozjely migrény, které souvisí asi se vším. Svým synům závidím pravidelné návštěvy toalety :(


Ráda bych zelenou sílu otestovala, protože za chvilku tu jsou prázdniny a kdy jindy mít hodně síly a být čupr maminka pro děti než o letních prázdninách. Myslím, že i manžel by uvítal vitální manželku a ne jen ženu, která je pořád doslova hotová nebo s hadrou na hlavě a hlavně bych ocenila zlepšení svého stavu já, abych se zas ráno a následně celý den mohla usmívat.“

O pár dní později mi přišel email a hurááá, byla jsem vybrána do testování této zelené síly. Netrpělivě jsme doma se syny čekali na pošťáka a balíček. Nevím, proč si kluci mysleli, že to je pošta pro ně, asi proto, že 99% balíčků patří jim : )

Balíček dorazil a hned jako první mne zaujalo precizní a velmi hezké balení. V krabičce jsem našla samotný přípravek v kruhové dóze, odměrku, šejk a nezbytný info k Blendea. Potěšil mne také velmi milý dopis odeslaný z Modrého koníka.

Blendea se mnou byla na Plitvických jezerech, v Chorvatsku u Makarské, zajela se mnou i k jezeru do Rakouska a zastavila se také do Boskovic a Rožnova pod Radhoštěm. Prakticky 3/4doby mého testování jsem byla v poklusu, neustálé balení, vybalování, přípravy a pak samotné pobyty. S 2 akčními dětmi to nebylo nikdy o natáhnutí se na lenošku a čtení mé, již 2 roky rozečtené, knížky.

Po pár dnech jsem zpozorovala, že se mi upravilo zažívání, břicho je méně nafouklé a začínám chodít s nějakou pravidelností na wc.  18.7. jsem byla po hodně dloubé na endokrinologii, dostala jsem od paní dr. za uši, ale však to znáte, jednou bylo dítě nemocné, pak jsem zase onemocněla já, dotřetice dr. byla na semináři a z kontroly za 3 měsíce se stala kontrola za rok. Každopádně jsem čekala šílené hodnoty, přestala jsem kojit, naskočila do 2. prima práce, děti a jejich nároky rostly. No zkrátím to, hodnoty jsou strašné.  Dr. se mne ptala, jak jsem zvládala vůbec fungovat, svěřila jsem se jí,  že těžko, pořád bojuji s únavou, ale teď mám necelý měsíc BLENDEA a cítím nějaké změny. Ona se usmála a ze stolu vytáhla tu samou krabičku. Teď to zní jako „reklama ze života“, ale je to tak : )

Rozhodla jsem se zkusit 3 měsíční zkušební kúru. Objednala jsem si další 2 balení a pokračuji dále. I kdyby to se mnou už nic jiného neudělala, ustálila se mi velká potřeba a hlavně mne to donutilo snídat, alespoň koktejl, bílý jogurt, prostě něco.

Netuším, zda to je nevýhoda, spíše to jsou poznatky, které men zaujaly v tom méně příjemném smyslu.

- stále si zvykám na vůni prášku, voní mi jako jídlo pro rybičky a u méně aromatických jídel mi to stále vadí (např. jogurt)

- konzistence prášku je jemný prach, takový film, při neopatrné manipulaci se mi to nalepí na víčko a jak prudčeji víko otevřu, mám posypanou i linku

- ovlivnění barvy pokrmů

Naopak Blendea musím poděkovat za:

- upravení trávení a nadýmání

- lepší spánek, stačí mi nyní cca 10-15 min po lehnutí si přečíst knížku a spím jako miminko :slight_smile:

- snídám !!!!! snažím se :slight_smile: Vždy, nejpozději do 30 min od vstávání, se snažím do sebe něco dostat

- mám ranní rituály, souvisí to se snídaní, prostě „musím“ si ráno něco vzít

A co že to ta BLENDEA SUPERGREENS je? Je to směs, která obsahuje:

  • Bio mladá pšenice 30%
  • Bio zelený ječmen 30%
  • Bio Spirulina 20%
  •  Bio Chlorella 15%
  •  + Bio máta 5%

Denně se užívá 1-2kávové lžičky (odměrka je součástí balení), které se rozmíchají v 200 ml tekutiny. Osobně mi nechutná směs jen v tekutině, volím proto koktejly, jogurt, spíše sladší formy. Mnoho užitečných informací je na webových stránkách www.blendea.cz.

Ráda bych ještě jednou poděkovala Modrému koníkovi, že tato báječná testování pro nás vymýšlí a zajišťuje přínosné podněty k testování. Poděkování také patří společnosti, která Blendeu dodává za to, že jsem měla možnost tento produkt otestovat.

Co dodat na závěr?

Asi každému je jasné, že pokud bude „prasit“ a pak si dá 1-2lžičky zeleného prášku, zázraky se dít nebudou. Toto testování beru jako svůj osobní restart k lepšímu životu, aby opravdu kluci i manžel měli doma čupr maminku a ženu a hlavně já se cítila báječně…

#test_blendea

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
3. dub 2017 Čtené 171x vybrali jsme

   Nedávno jsme spolu točily vánočním kolem a ani jsme se nenadály a máme před sebou Velikonoce. Nejprve jsem myslela, že letošní velikonoční klání přenechám někomu jinému, případně vynechám úplně, ale hromadící se zprávy v IP mě přesvědčily:slight_smile:

Tak tedy srdečně vítejte v druhém ročníku velikonočního, celkově ve čtvrtém pokračování koníkovského kolotoče.

Z důvodů blížících se velikonočních svátků a mých pracovních závazků, zkrátím přihlášení do čtvrtku 06.04. do 12,00 hod, tak abych to vše stihla zpracovat a Vy odeslat.

Pravidla měnit nebudu, osvědčila se již třikrát. Jen znovu nabádám, pokud nechcete poslat pohled, nehlaste se anebo mi to pak napište. Nebylo mi vůbec příjemné číst i zklamané IP, že něco nedošlo a opět takové případy byly:(

Princip je jednoduchý…

  • Nepokazit radost druhým a pohled/y odeslat
  • Do 06.04.2017 do 12hod se závazně přihlásit pod tento článek a dopsat kolik pohledů zašlu  ( 1pohled /1 člen MK, 5pohledů/5členů MK…)
  • Zaslat mi do IP svou adresu s počtem pohledů (Prosím piště mi adresy všichni, i ti, co se zúčastnili, vše mám vymazáno. Adresy nebudou použity k ničemu jinému a hned po skončení rozesílání vymažu ze zpráv)
  • Během týdne budu náhodně posílat adresu/y, komu pohled zašlete. Pokud napíšete 5pohledů, pošlu 5adres.. Minimálně 1 pohled by se Vám měl vrátit od někoho jiného. Snažím se to vždy rozhazovat tak, že kolik pohledů posíláte, tolik máte dostat. Zatím to vždy v mých poznámkách vyšlo
  • Pošlete pohledy do 11.04.2017, ať je má pošta šanci doručit před Velikonocemi (známe Českou poštu... )
  • Text je čistě na Vás, stejně jako zda se podepíšete jménem, nickem nebo jako tajný přítel (doporučuji alespoň jméno, mnohé z vás by rády poděkovaly)
  • Až vám pohledy přijdou vyfoťte je a dejte k sobě na fotoblog s tagem #velikonocni_pohlednicovy_kolotoc Vím, že hodně lidí se na to koukalo a zjišťovalo, zda-li ten jejich pohled už našel svého majitele. Navíc to byla pejáda nádherných pohledů...

Tak vzhůru na to, ať se to na koníku rozjasní květinami, zvířátky a celkově hezkými přáníčky jarních svátků.

Moc všem děkuji za účast a mnohým za to, že se mnou točíte již počtvrté. Moc si toho vážím. A kdo točí poprvé, podruhé, potřetí, také moc děkuji.

Jste báječní...

Krásné jarní dny..

Kami

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
25. led 2017
#odpoved_za_srdicko Jak jste oznámily svým partnerům, manželům, rodině, že čekáte miminko? Bylo to jako u mě, že jsem nevydržela ani minutu a hned letěla s testem Jako vidíš TO? Anebo jste partnerovi připravily překvapení?
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
18. pro 2016
V pátek začala další letáková inspirace, která platí do 28.12. anebo do vyprodání. Těšit se můžete na krásné kostýmy na Silvestra, potřeby do kuchyně, skleničky na novoroční přípitek a mnoho jiného. Jako vždy otázka za 2 srdíčka, co vás zaujalo:slight_smile: Naše PEPCO skupinka: https://www.modrykonik.cz/group/7128/ #pepco
Zobraz celou zprávu
(8 fotek)
kami1984 AMBASADORKA
Zpráva byla změněna 17. pro 2016
Slíbila jsem trochu té úředničiny, co se týká letošního vánočního pohlednicového kolotoče. Takže se nás zapojilo 104, oficiálně mezi námi putuje 492 pohledů, ale vím, že se některé z vás i domlouvaly mimo, takže má vysněná 500 určitě bude pokořená:slight_smile:) Což si myslím, že je krása!!! Ještě jednou moc děkuji za Vaši trpělivost s adresami, za zapojení se a za udržení kouzla napětí a papírové korespondence. Jen pro zajímavost, loni nás bylo cca 90 při cca 900 zobrazení, letos nás je 104 při 250 zobrazení, takže to je pecka!
Přeji všem krásné Vánoce, hlavně zdraví, pohodu, lásku a do nového roku jen to nejlepší. Nezapomeňte dát fotky pod #vanocni_pohlednicovy_kolotoc :slight_smile:
@evaviki, @terry1512, @andelkaprdelka, @dzejnin, @sunflower_ps, @cermij, @a_vav, @molly2014, @kataamisa, @mimi1004, @julca89, @sweet81, @koada, @englishbride, @kami1984, @eloise02, @m.e.l, @vjerunaa, @lucisuska, @apacheee, @dumbicek27, @sulcovajana, @jitka333, @kakulenka1, @nadulka87, @pipetulaa, @pajinka85, @alkena, @bllanka, @karol89, @pesilka, @lucysek, @renyb, @luca.s, @lenickakl, @romancam, @ka_tu_ska, @monnane, @lucik126, @marlysa100, @luchub, @vendik84, @verida, @rosie18, @terejan, @veruka, @ppavlusa, @bajushh, @sleepers, @natilla, @roko666, @ilonne, @dik_dik, @marketkag, @kubicek11, @nurbanu, @sistersss, @wedinka, @veru921, @kridav, @brsh, @gajuska86, @kwetulinka, @babunka1, @katiex, @verka_horak, @beruska1974, @kajovaevicka, @lulufafo13, @craki, @mosquito, @hindin, @pestas, @raper, @petulkakosticka, @ajronka, @broucinekzka, @bublask, @alliene, @cuprumka, @kri, @jaka17, @eileenk, @snehurka845, @michaela___, @happyhearts, @lenkauml, @zoel, @sklepka, @romana1510, @belladona1, @gebymaruska, @ee.liska, @dandellaii, @hanny21, @chocomorocco, @vegal, @olii30, @pernicek1
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
27. lis 2016 Čtené 318x vybrali jsme

Je to už rok, co jsem poprvé psala výzvu na pohlednicový kolotoč.

Nedávno jsem dělala pořádek v šuplíku a našla pohledy pár z vás na Vánoce  a Velikonoce a říkala si, že by nebylo špatné "na sebe zase ušít bič" a rozjet to nanovo..

Hodně milých IP s dotazy na pohlednicový kolotoč mě přesvědčilo, že stojí za to obětovat pár hodin času a pustit se do toho.

A kdy to spustit, když ne na 1.adventní neděli? Doufám, že jste měli tuto neděli moc hezkou, nejlépe se svými blízkými. My večer trávíme u krbu, voní mi tu první linecké a piju můj milovaný vaječňák:slight_smile:

Letos už mám pohledy nakoupené, takže ode mě budou chodit Dubánci, které tady vidíte v článku:slight_smile: Pokud chcete malou statistiku, loni se zapojilo skoro 90 z Vás a putovalo republikou na 400 pohledů. Velikonoční bráška byl taky hezký, putovalo kolem 300 pohledů a pohledy zabloudily i do Anglie. Jak tomu bude asi letos?! Překonáme 500kusů? 

Moc se mi líbilo to čekání, kdy mi pohled spadne do schránky, každý den jsem netrpělivě vyhlížela pošťačku a po jejím odchodu už fičela vybrat železnou krabičku:slight_smile: Patriček pak vždy chtěl přečíst kdo a co píše. Jednou se dočkal, odepsal i Ježíšek:slight_smile:

Pravidla měnit nebudu, osvědčila se loni. Jen znovu nabádám, pokud nechcete poslat pohled, nehlaste se anebo mi to pak napište. Nebylo mi vůbec příjemné číst i zklamané IP, že něco nedošlo:(

Princip je jednoduchý…

  • Nepokazit radost druhým a pohled/y odeslat
  • Do 04.12.2016 do 22hod se závazně přihlásit pod tento článek a dopsat kolik pohledů zašlu  ( 1pohled /1 člen MK, 5pohledů/5členů MK…)
  • Zaslat mi do IP svou adresu s počtem pohledů (Prosím piště mi adresy všichni, i ti, co se zúčastnili, vše mám vymazáno. Adresy nebudou použity k ničemu jinému a hned po skončení rozesílání vymažu ze zpráv)
  • Od 01.12. do 10.12. budu náhodně posílat adresu/y, komu pohled zašlete. Pokud napíšete 5pohledů, pošlu 5adres.. Minimálně 1 pohled by se Vám měl vrátit od někoho jiného. Snažím se to vždy rozhazovat tak, že kolik pohledů posíláte, tolik máte dostat. Zatím to vždy v mých poznámkách vyšlo:slight_smile:
  • Pošlete pohledy do 18.12.2016, ať je má pošta šanci doručit před Vánocemi (známe Českou poštu... )
  • Text je čistě na Vás, stejně jako zda se podepíšete jménem, nickem nebo jako tajný přítel
  • Až vám pohledy přijsou vyfoťte je a dejte k sobě na fotoblog s  #vanocni_pohlednicovy_kolotoc Vím, že hodně lidí s ena to koukalo a zjišťovalo, zda-li ten jejich pohled už našel svého majitele. navíc to byla pejáda nádherných pohledů.

Budu se těšit na Vaše komentáře a pojďte si se mnou zpříjemnit čas na nejhezčí období v roce. Teď nám za okny hustě sněží a já tu linkuji archy na Vaše jména a ořezávátkem strouhám hroty tužek, abych se na to mohla vrhnout:slight_smile:)

Krásný adventní čas všem....

Vivi, že si zase vezmeš patronát:slight_smile:? Děkuji!  @gradan

Fotky použity z www.flatika.cz (nemám žádnou spojitost s tímto webem, jen mě nadchl tento nápad).

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
11. lis 2016
Pamatuji si, jak jsme občas vymýšleli krkolomné posílací způsoby:slight_smile: Nedávno jsem našla dopisy s mojí spolusedící z dob 16-19 let, jejda, to bylo počteníčko:slight_smile:)))
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
10. lis 2016
Vánoce se pomalu blíží a za 6 týdnů už budeme pomalu se vším finišovat:slight_smile: Co si tak to adventní čekání něčím hezkým zpříjemnit? Už loni jsme rozjeli Vánoční pohlednicový kolotoč https://www.modrykonik.cz/blog/kami1984/article... , co kdybychom ho roztočili i letos? Archy už mám připravené a pro ty, co se zúčastní, tak 1.adventní neděli 27.11. vypíši výzvu a doufám, že se kolotoč i letos povede. Loni se poslalo mezi námi koníkovkami přes 400ks:slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
10. lis 2016
Vánoce už naplno dorazily do PEPCO. Regály jsou plné vánočních dekorací, jmenovek, taštiček, blikátek a světýlek. Stačí se jen přijít podívat:slight_smile: Inspiraci můžete najít i zde: https://www.modrykonik.cz/group/7128/ #pepco
Zobraz celou zprávu
(3 fotky)
kami1984 AMBASADORKA
7. lis 2016 Čtené 136x

Nedávno tu Verča psala, jak se ji někdo plete do soukromého života a udává. Dnešní den mě přesvědčil, že takových pitomců chodí více a kolikrát je známe osobně.

Je pravda, že poslední dobou tady ani na fcb moc společných fotek s mužem nedávám, ale je to jen tím, že na nich vypadám jako jelito:slight_smile:

Ve čtvrtek jsem měla jednání v Ostravě, manžel mě tam zavezl a s Ríšou odjeli za svým vyřizováním, že mě pak vyzvednou. Moje jednání skončilo dříve a tak jsem zašla do obchoďáku na čumendu. Bez dětí, sama, minimálně 30min času.. Připadala jsem si pomalu jako ve snu:slight_smile:) Co s tím budu dělat...  Skočila jsem do drogérie, v elektru koupila balónky do sušičky, co nám měli později dovést a potkala jsem zde paní, věkově mé mamky, bydlí u nás kousek. Pozdravily jsme se, prohodily pár slov a šly si každá jiným směrem. Následně jsem se zastavila u nablýskaného výkladu Swarovski. Miluji tyhle šperky, pár jich mám a nenápadně jsem sondovala, co by mi asi Ježíšek mohl koupit.. No to víte, že se mi podařilo jen za výlohou "utratit" asi 30 tisíc..

V obchodě stál muž a něco si vybíral. Mě byl něčím povědomý, ale nebudu okukovat cizího chlapa :D Anebo ne tak okatě :DDD Až po chvilce se s prodavačkou ke mě přiblížil a já v něm poznala známého.  Běžně se ve městě zdravíme Ahoj, konverzace Co děti, to je počasí, nic nestíhám. Má přítelkyni a pro změnu 2holčičky. Takže jsme se na dálku pokyvem hlavy pozdravili a já odešla o pár metrů dál, kde jsou sedačky a volala svému muži, jak to s nimi vypadá. Za chvíli můj známý stojí u mě a ptá se, zda bych nepomohla, že se nemůže rozhodnout mezi náušnicemi. No koho by nepotěšilo, že chce někdo znát váš názor.. 

Vybral jedny domodra a druhé čiré.. Opravdu krásné. Jak se asi vybírají náušnice, stojíte u pultíku, slečna vám je ukazuje na sametové podušce, můžete si je zkusit. Vy stojíte, známý stojí vedle vás a diskutujete. Je mezi Vámi mezezera 10-20cm? Pravítko nemám a nenapadlo mě nikdy měřit. Nakonec vybral ty čiré, zaplatil a vyšli jsme spolu z obchodu. Zval mě ještě na kafe, ale to jsem odmítla, že už na mě mí kluci budou čekat. Manželovi jsem ještě říkala, že jsem pomáhala vybírat náušnice a fakt by se mi líbily:slight_smile:

Dneska jdeme ráno s kluky do školky, už tak jdeme pozdě, popoháním je, kočárek drandí seč mu kolečka stačí:slight_smile: Pár metrů od školky potkám onu sousedku ze čtvrtka. Zběžně ji zdravím, že zase nestíháme a pondělky jsou strašné. V ten moment, kdy jsem řekla na shledanou, jsem ji pustila z hlavy.

O to bylo překvapení, že ta paní na mě ČEKALA !!! Nejprve jsem myslela, že čeká na někoho jiného, ale ne, šla zpátky cestou domů se mnou. Nejprve následovala běžná komunikace, že počasí stojí za prd, že jsem se na Zemana opravdu podívat nešla a děti mě zlobí a pořád se rvou.

Když už jsem měla přecházet cestu, tak stále jakoby okouněla a měla něco na jazyku. Nakonec z ní vypadlo, jestli je vše s manželem v pořádku. Ptala jsem se jí, jestli o něčem ví, co by nemělo být v pořádku. A ta milá ženština mi řekla, že mě viděla s mým přítelem minulý týden vybírat šperky. že se mě na to musela zeptat.. Vypadali jsme prý velmi šťastně a zamilovaně... Koukala jsem na ní jako tele na nová vrata a jen se zmohla na- na shledanou.. Kruci, že jsem ji neřekla.. Ano, je to můj milenec, fešák, viďte.... 

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
17. říj 2016 Čtené 35x

Na začátku září @konik_testuje vyhlásil konkurz na testovače emulze ve spreji Belcura. Podle popisu se jedná o emulzi, která vyživuje, udržuji pokožku hydratovanou a chrání před okolními vlivy. Navíc by pokožku měla regenerovat, zmírňovat podráždění a kožní problémy. Přípravek obsahuje mikrostříbro, které působí antisepticky a protizánětlivě. Zároveň Belcura neobsahuje žádné konzervanty, alkohol, lanolín, parfermace a barviva. Výrobcem je farmaceutická společnost Belupo, která je jedna z top na trhu a pochází z horkého Chorvatska.

Musím říci, že jsem zajásala a přihlásila jsem se. Od svých 15 let se trápím s atopickými ekzémy a lupénkou, po porodech je navíc zbytek těla jako struhadlo. S ekzémy bojuji více méně neúspěšně, masti střídají masti, zkouším i bylinky a snad i čáry máry:slight_smile: Ale buď to strašně smrdí, je to mastné až běda anebo to jednoduše nepomůže. Stále hledám něco, kde účinek bude alespoň trochu viditelný za pár dnů, nejlépe do měsíce:slight_smile:

Jednoho dne mi přišla IP, že mě vybrali a mám čekat balíček. Zanedlouho balíček došel a z obálky na mě vypadlo množství zelených polystyrénových kousků, které mi zabavily děti a hlavně "TO"... Belcura od Belupo. No není krásná:slight_smile:

V zásilce byla emulze v krabičce plus letáček, kde jsem se dozvěděla vše podstatné o tomto výrobku.  Samotné balení je nádherné, Belcura obsahuje také čisté mikrostříbro a ve stříbrném tónu je laděný i obal, který  je doplněný barevnými geometrickými tvary. Obal zaujal i mé syny natolik, že během pár hodin už milá emulze neměla své víčko a synové se neustále chodili mazat :slight_smile:)

Aplikace je velmi jednoduchá - cca z 20 cm nastříkáte emulzi na pokožku a rozetřete.     S aplikací nebyly problémy, jen pokud jsem chtěla na jedno konkrétní místo, vzdálenost střiku se musela snížit, aby mi to neprskalo kolem dokola. V lahvičce chrastí kulička, to také velmi lákalo moje syny :slight_smile:

Jakmile si emulzi nastříkáte na pokožku, stačí pár tahy rozetřít a zhruba do 30 sekund je kůže hydratovaná, bez mastného, ulepeného pocitu. Kůže se mi hezky leskla a voněla. Vůně, to je samotná kapitola. Když jsem v rodině dávala výrobek přivonět, někomu voněl, někomu ne. Je to jako s parfémy. Zde ale není vůně prioritní, mě osobně Belcura voní po rozemletých oříšcích:slight_smile: Kolikrát jsem se mazala u TV a oňufávala se:slight_smile:  Prostě mi voní.

Emulzi kromě mě zkoušely i naše děti. Synům jsou 2 roky a 5 a čtvrt roku. Ničím je běžně nemažu, mají zatím normální pokožku a nevidím v tom tedy důvod. Sami byli zvědaví, co to maminka má a tak zkoušeli na rukou a bříšku. Synové se neosypali, neměli žádnou jinou reakci, užili si zábavu při mazání. 

Dalším testovačem byl manžel a jeho ruce. Muž pracuje manuálně, pracuje venku.          V době testování dělal omítky. Neumí pracovat v rukavicích a tak jeho ruce byly  popraskané, vysušené z lepidla. Belcura mu značně ulevila, ruce se stávaly jemnějšími a staré zatvrdliny pomalu povolují. Zde to bude běh na delší trať, ale již po 14 dnech 2 x denně mazání pomáhá.

Já sama jsme se zaměřila hlavně na 2 místa. Na hřbetu pravé ruky se mi na ukazováčku a kostech malíčku udělal ekzém. Jsem pravák, tak si umíte představit, jak je ruka namáhaná, do toho vaření, úklid, mytí... Tento ekzém ve větším měřítku mám i na loktech. Bohužel začíná sezóna dlouhých rukávů, svetrů a o látku se mi ekzém zachytává a špatně se léčí. Mazala jsem se 3-5 x deněn, jak jsem si vzpomněla.

Takto vypadal můj ekzém na loktu v den, kdy Belcura přišla domů. 

Mazala jsem ve stejné frekvenci ekzém na loktu i na rukou a musím říci, že to byla úleva. Pokožka byla hydratovaná, mohla jsem se namazat a za okamžik listovat v knížce  ačíst synům. Nic nenechávalo mastný film, otisky. Nesmrděla jsem až za roh, nic neštípalo.

Výhodu vidím i v balení, krémy jsem nucená nosit i s sebou a co si bude me povídat, každý zná dámskou kabelku - malý prostor a nekonečné množství věcí. Takže se mi párkrát stalo, že mi krém vytekl, víčko se oddělilo a krém vesele dělal cestičky do nitra tašky. U Belcury se mi to nestalo, i když nemám ochranné víčko, které mi synové zabavili.

Po 3 týdnech testování vypadá ekzém na ruce následovně. Musím říci, že byl v horším stavu než na loktech, na kterých se mi hojí daleko hůře. Na hřbetu ruky byly velké krvavé rýhy, které bolely  a stačilo umýt nádobí a problém byl zpátky.

Na malém prostoru mi Belcura pomohla znamenitě. Kdybych to sama na sobě nevyzkoušela, nevěřila bych, že toto je výsledek cca 18 dnů.

Belcura se svými účinky u mé rodiny zabodovala na celé čáře, stala se nepostradatelným společníkem v lékárničce. Nenašla jsem žádné mínusy, které tento výrobek má.

Mezi plusy řadím:

* atraktivní design

* emulze, jednoduchá aplikace

* vhodné pro děti i dospělé

* příjemná vůně (pro mě po oříšcích)

* viditelné výsledky za kratší dobu než 1 měsíc

* prodejní cena,v poměru cena/výkon, je vynikající

* testovala celá rodina /4 osoby/ velmi intenzivně 3 týdny a poslední zbytek by se ještě vystříkal - opravdu vydrží balení o objemu 125 ml ošetřit velké množství pokožky

Ráda bych poděkovala společnosti Belupo, že jsem mohla vyzkoušet jejich výrobek, který u mě opravdu zabodoval na plné čáře a stal se neodmyslitelnou věcí v mém boji s kožními projevy. Zároveň děkuji i společnosti Modrý koník, že zprostředkovala toto testování, kterého jsem se mohla zúčastnit.

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
8. zář 2016
Můj tip na dárek na Vánoce. Moji kluci mají se zvířátky domácími i ze ZOO a na Vánoce jim přibydou i auta a stroje;)) Látkové pexeso, nezničí se, nepokrčí, pokud se umaže,tak se vypere. A vděčím za něj mé šikovné kamarádce;)
Zobraz celou zprávu
(3 fotky)
kami1984 AMBASADORKA
22. srp 2016
Milujeme PEPCO módu 197 fotek
kami1984 AMBASADORKA
27. čer 2016 Čtené 597x

Asi to má každý z nás.. někde v koutku duše. Takové to dětské, dospívající i dospělácké tajemství, bolístku…  Dělali jste něco, pro někoho v dobré víře a ono to v důsledku nebylo pochopeno. Jsou věci, které jsem teprve nedávno svěřila své mamince a přitom to jsou záležitostí až skoro 30let staré. V jesličkách mě bila učitelka dlouhým, zeleným pravítkem, protože jsem měla punčochy naopak, 2leté dítě. Když mi bylo 10, šikanoval mě spolužák, dlouho jsem to nikdo neřekla, asi po 3letech na něj mamka udělala bubu a byl klid.. ale 3roky ponižování.  Jednou jsem nemohla do cirkusu, jak já se těšila, poprvé do cirkusu a to kvůli mladšího bratra, který lítal po bytě a o roh si natrhl tvář, ale viníkem, byt' neprávem, jsem byla já.. takových věcí by se našlo asi více. Někdy se mi vzpomínka vybaví na základě zkušenosti s mými dětmi. Není to tak dávno, co jsem opravdu vynadala svému staršímu synovi. 2x jsem ho uložila do postele, přečetla pohádku, zazpívala a on stále vylézal a dožadoval se mě. Tak už jsem se nazlobeně ptala, co potřebuje, že pořád nespí a zlobí. Nikdy nezapomenu na ten pohled  a jeho větu, tento moment mám i zapsán v kalendáři.. Maminko, chci Ti jen říct, že Tě mám rád… Pak jsem to obrečela do polštáře.. Pevně jsem ho objala, zanesla do postele, znovu pohladila, zazpívala a on spokojeně usnul.. avšak dodneška mám hořkou pachut‘, jen si na to vzpomenu: (( Jindy oba zamazali celý obývak barvičkami, protože malovali obrázek tatínkovi, toto jsem naštěstí poznala dříve než jsem se začala zlobit. Jak hrdě pak obrázek nesl ukázat, zalaminátovali jsme jej a manžel ho má v práci.. Občas stačí maličkosti a více sledovat, jen si říkám, kolikrát jsem ten okamžik propásla:(?

Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.

Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.

Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.

Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.

Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.

«Míšenko, chceš si popovídat?» – zeptala jsem se. «Ano maminko!».

Tak jsme se zavřely v pokoji. Sedíme, mlčíme. Vidím ale, že se jí oči zalévají slzami. «Povídej, holčičko, copak je…».

A Míša povídala… «Maminko, já tě mám tak moc ráda… Ale prve jsi neměla pravdu… Můžu říct, žes neměla pravdu?» – «Jistě, že můžeš, Míšo!».

«My jsme se s holkama pohádaly a ty jsi řekla, ať toho hned necháme a koukáme jít z kuchyně pryč, a ani ses nezeptala, co se stalo. A já jsem jim říkala, abychom ti pomohly, abychom spolu uklidily. A Kája nechtěla a Terezka taky ne a začaly se vztekat a malá plakala. Bylo mi to tak líto. Chtěla jsem, abys mě objala a řekla, že to nic není, že je to přejde. Ale ty ses rozzlobila».

Přitiskla jsem dcerku k sobě. «Odpusť mi to, Míšo!». Ale ona povídala dál. Povídala… to, co jsem dosud vůbec netušila. Na co jsem ani nepomyslela.  A to jsem přesvědčená, že máme moc hezký a blízký vztah. Mluvila a bylo to, jako kdyby z ní vytrysklo všechno, co se za dlouhou dobu nahromadilo v její něžné dušičce, všechna bolest, kterou jsem jí způsobila já, bláznivě ji milující matka. Vyprávěla o papírové kačence, kterou mi v pěti letech dlouho a s péčí vystřihovala a chtěla mi ji darovat, aby mi udělala radost. Jenomže já jsem jí rovnou vynadala za odstřižky rozházené po celé podlaze a lepidlo na koberci. Teď vyšlo najevo, že ještě dlouho spávala s tou kachničkou pod polštářem a bylo jí smutno, že ani ji, ani tu kačenku máma nepotřebuje.

A řekla mi, jak když se narodila dvojčata, chtěla být taky znovu miminkem. Protože jsem pořád byla s nimi. Taky si přála, aby se pořád chovala a dostávala pusinky na hlavičku. Dokonce kvůli tomu začala šišlat „jako miminko“. Ale já jsem jí přísně řekla, ať nechá pitvoření.

A taky mi říkala, jak jí někdo ve škole ublížil a ona moc chtěla mi o tom povědět a vyplakat se, ale já jsem něco dělala a odbyla jsem ji: „Povíš mi to později“…

A jak na ručních pracích udělala moc hezkou krabičku a uháněla domů, aby mi ji dala, jenomže já jsem jí vyhubovala za trojku… Krabička zůstala v batohu…

Říkala mi, že jsem moc hodná, ale často se rozzlobím. A ona si vždycky vleze k sobě nahoru na palandu a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdybych byla pořád jen klidná a laskavá. A sní si tam o tom, jak všichni sedíme spolu v kuchyni, i malá Kristýnka, a děláme koláčky, jako dělá babička. A vůbec by nevadilo, že je všude v kuchyni mouka a nepořádek, protože by nám bylo veselo.

A jak je jí líto, když se někdy s tátou hádáme, protože jsme oba moc hodní a máme se přece rádi a neměli bychom se hádat.

A ještě spoustu dalšího mi řekla moje dcerka. Seděla jsem a poslouchala a tekly mi slzy jako hráchy.

«Maminko, nezlobíš se, že jsem ti to řekla? Už jsem ti to dávno chtěla říct, ale bála jsem se, že se rozzlobíš! A teď když jsem ti to řekla, je mi tak dobře!».

Ne, holčičko moje, vůbec se nezlobím. Je mi jen hrozně líto, jak rychle jsem dokázala zapomenout na sebe samotnou – když jsem byla malá.

Vždyť i já jsem někdy plakala, protože rodiče toho měli strašně moc a neměli kdy mě vyslechnout. A po nocích jsem si v postýlce stěžovala plyšovému psu Punťovi.

Když mi bylo šest, slepila jsem ze čtvrtek domeček a utíkala jsem do kuchyně, abych ho darovala rodičům. Jenomže oni tam řešili nějaké svoje problémy a vyprovodili mě hbitě a rázně pryč. „Jdi si do pokojíčka, musíme tu něco probrat!“ A já jsem tak plakala, že byl domeček celý mokrý a rozlepil se.

A jednou jsem pro něco hrozně brečela a oni říkali: «Nech toho! Vždyť je to hloupost!». Ale pro mě to žádná hloupost nebyla, chápete?!

A později jsem si slibovala, že tohle svým dětem dělat nebudu, všechno bude úplně jinak!

Jak rychle my rodiče zapomínáme! Jak důležití, jak chytří a přísní náhle jsme! Jak tvrdí! A jak dokážeme zraňovat své děti, jen tak, mimochodem, protože se prostě nezamyslíme. Proč zapomínáme, že to, co pro nás je hloupůstka, je pro děti něco strašně důležitého? Proč je neslyšíme? A hůř: proč je neposloucháme? Proč pro ně nemáme dost trpělivosti? Pozornosti? Vlídnosti?

Moje milá Míšo! Jak rychle jsi vyrostla! Už je ti devět! Už mě nevnímáš jen jako svůj jediný a krásný svět, jako všechny děti vnímají svou maminku. Vidíš mě takovou, jaká jsem, se všemi chybami. Děkuju ti. Musím se teď naučit být maminkou velkých dětí.

Jsem šťastná, že jsem tě vyslechla! Moc jsi mi pomohla! Chci, abyste ty i tvoje sestřičky věděly, že jste pro nás s tátou to nejkrásnější, co jsme kdy v životě měli. Moc a moc si přejeme, abyste byly šťastné. A víckrát nebyl důvod k takovéhle rozmluvě.

Seděly jsme s mou nejstarší holčičkou dlouho, objímaly jsme se a povídaly si o sobě a plakaly… probrečely jsme vlastně celý večer.

Ano, byl to ten nejtěžší den v mém životě. A zároveň ten nejkrásnější. Den nového života, ve kterém se budu snažit vždycky vás POSLOUCHAT, holčičky moje.

A když jsem jim na noc všem dávala pusu na čelo, zašeptala jsem ještě té nejstarší: „Promiň mi, Míšenko“. A ona mi už napůl ze spaní odpověděla: „Mám tě moc ráda“.

E. Kučerenková

Zdroj: http://www.pronaladu.cz/kdyz-deti-placou-a-my-o-tom-nevime/

Písmo kurzívou jsou mé myšlenky.

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
7. čer 2016 Čtené 142x

Občas stačí maličkost. Koupit lízátko, plyšovu ovečku anebo návštěvu ZOO. Mnohdy však stačí ještě méně a přece tak hodně. Obejmout, přitulit, pohladit, pochválit. Všímám si, že mě pozorují, chtějí vědět, co si myslím, jak moc jsme pyšní rodiče.

I když kolikrát neskutečně zlobí, vzápětí se z velkého tygra stává malý milý klidný beránek, který potřebuje „ moja, moja“.

Mamce doktor říkal, že by se měla se svým mužem minimálně 3x obejmout. Tak to praktikujeme s našimi dětmi. Pusu na dobré ráno a dobrou noc je samozřejmostí.

Je třeba z maličkostí udělat velké věci, malé velké rituály.

Kolikrát nás vytáčejí věčné A proč? Já sám. Ne. A pak si uvědomíme, jak moc nám to schází, jak je prázdno po neustálém doptávání se a zvědavých otázkách, z kterých se potím i tam, kde snad se ani potit nedá:D

Narazila jsem na těchto 60bodů a u každého se mi něco vybavilo, byla to velmi osvěžující retrospekce a i takový kopanec dopředuJ

Text jsem našla na webové stránce: http://www.pronaladu.cz/60-zpusobu-jak-prinest-diteti-stesti/

Říkejte mu:

1. Mám tě ráda.

2. Mám tě ráda, ať se děje, co se děje.

3. Mám tě ráda, i když se na mě zlobíš.

4. Mám tě ráda, i když se na tebe zlobím.

5. Mám tě ráda, i když jsi daleko ode mě. Moje láska je vždycky s tebou.

6. Kdybych si mohla vybrat kterékoli dítě na Zemi, vybrala bych si tebe..

7. Mám tě ráda tolik moc, kolik je až na Měsíc, kolem všech hvězd a zase zpátky.

8. Děkuji ti.

9. Moc se mi líbilo, jak jsme si dneska hráli.

10. Moc ráda vzpomínám, jak jsme spolu něco dělali.

Vyprávějte jim:

11. Jak se narodili nebo jak jste si je osvojili.

12. Jak jste se s nimi mazlili a dováděli, když byly docela maličké.

13. Jak jste jim vybírali jméno.

14. O sobě, když jste byli v jejich věku.

15. Jak je přivítali babičky a dědečkové.

16. Jaké barvy máte rádi.

17. Že někdy i pro vás je něco těžké.

18. Že když je držíte za ruku a třikrát ji stisknete, je to tajné znamení: „mám tě ráda“.

19. Jaké máte plány.

20. Co teď děláte.

Poslouchejte:

21. Své dítě v autě.

22. Co vám vypráví o svých hračkách a uvědomte si, jak je to pro něj důležité.

23. Otázky, v nichž vaše dítě potřebuje pomoc.

24. Vždycky o vteřinu déle, než snese vaše trpělivost.

25. Pocity skryté za slovy vašeho dítěte.

Ptejte se:

26. Proč myslíš, že se to stalo?

27. Co myslíš, že se stane, když…?

28. Jak bychom si to mohli vysvětlit?

29. Na co myslíš?

30. Na co si z dneška nejradši vzpomeneš?

31. Myslíš, že „to“ má chuť?

Ukazujte mu:

32. Jak něco udělat, místo zákazu to dělat.

33. Jak pískat na stéblo.

34. Jak míchat karty, sestavit z nich vějíř a postavit domeček.

35. Jak krájet jídlo.

36. Jak skládat prádlo.

37. Jak hledáte informace, když hned neznáte odpověď.

38. Příchylnost k partnerovi.

39. Že starat se o sebe a pečovat o svůj vzhled je velmi důležité.

Udělejte si čas:

40. Abyste mohli pozorovat dění na stavbách.

41. Abyste pozorovali ptáky.

42. Aby vám dítě pomohlo s vařením.

43. Jít někam společně.

44. Hrabat se spolu v blátě.

45. Pracovat v tempu svého dítěte.

46. Abyste s dítětem jen tak poseděli, když si hraje.

Udělejte mu radost:

47. Překvapte ho a ukliďte mu pokoj.

48. Dejte mu po obědě čokoládu.

49. Připravte mu svačinku v podobě smajlíku.

50. Radujte se hlasitě, křičte a tleskejte, když se mu něco podaří.

51. Hrajte si s ním na podlaze.

Nechte plavat:

52. Pocity viny.

53. Myšlenky na to, že něco by mělo být jinak.

54. Svou potřebu mít pravdu.

Dávejte:

55. Dívejte se na dítě laskavýma očima.

56. Usmívejte se, když vejde do pokoje.

57. Když se vás dotýká, odpovídejte vzájemností, doteky.

58. Než budete něco říkat (uvádět na pravou míru), navažte kontakt, aby bylo zřejmé, že vás dítě slyší.

59. Dejte dítěti možnost vypořádat se s vlastními emocemi (hněvem, zlostí), než mu budete pomáhat.

60. Najděte sami způsob, jak dát dítěti najevo svůj láskyplný vztah.

Alissa Marquess

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
3. kvě 2016 Čtené 9472x vybrali jsme

Ne, nebojte se, tento článek nebude smutný.. teda možná bude, ale tak nějak lidsky :slight_smile: Když mi bylo 10,12,14 přála jsem si mít občanku, ochutnat víno, mít konečně 15,18.. být dospělá.. Týdny se táhly jako měsíce, měsíce jako roky a roky jako desetiletí. Občanku mám už 16let, nemusím se dovolovat mamky jít večer ven a kino už pro mě není s hvězdičkou a desetiletí se mi zdá jako rok, rok jako měsíc, měsíc jako týden, týden jako den a samotný den je tak trapně krátká záležitost..

Nedávno jsme předělávali ložnici a já konečně protřídila lejstra, obrázky z dob, kdy jsem byla dítě školou povinné... Držím v ruce pozdrav mamince, stáří 25let?? A uvědomuji si, jak rychle ten čas utíká. Maminka má už 31let mladou :slight_smile: dceru, která už je sama máma a přitom nedávno to byla malá holka, co se bála večer usnout bez lampičky. Pamatuji si, jak má maminka slavila 30ku a já měla 9let a brácha 4:slight_smile:) Přišla mi tak stará, jak já se styděla za svou starou maminku.  Já si k 30ce nadělila druhorozeného... 

Cas je tak pomíjivá záležitost, s manželstvím a hlavně mateřstvím nabral neskutečný sprint.. už i já se loučím se svými chlapečky.. s tak krásně vonícími novorozenečky, s malými miminky, s chlapečky, kteří měli vzor jen maminku a tatínka.. U Pat'ulky jsem se loučila s tou krásnou bublinou "nezkaženosti" :slight_smile: Vedle mne tu oddechuje mladší a i on brzy projde loučícím obdobím..

Loučíme se, abychom posunuli sebe a hlavně děti zase dál.. Sedím a hlídám jejich spánek, občas se nekontrolovatelně a bezmyšlenkovitě k nim vrhám a pevně je obejmu a dám pusu. "Mami, co je? Patričku nic, to jen tak..."

Míjela jsem otevřené dveře a na okamžik jsem se zastavila, abych zhasla světlo. Pohlédla jsem na člověka ležícího na posteli a pomyslela jsem si: „Mladý muž. To už není můj malý chlapeček, už je to mladý muž“.

Počkejte. Jenom chviličku. Musím si na to zvyknout. Potřebuju čas, abych se rozloučila.

Už jsem to udělala mockrát. Loučila jsem se s malým miminkem, které se mi málem celé vešlo do dlaní, s usměvavým malým chasníčkem, který ustavičně chodil převlečený za piráta a všude s sebou nosil své oblíbené hračky. Loučila jsem se se školákem s vášní pro výzkum, který každou chvíli někde zmizel a přiváděl mě do infarktových stavů. Milovala jsem každou etapu jeho dětství a svého mateřství. A pokaždé, když se přiblížila etapa další, truchlila jsem po těch uplynulých.

Docela nedávno jsem se modlila, aby ještě chvíli zůstal dítětem. Prostě jsem toužila, aby ten človíček byl ještě chvíli maličký. Ale on záhy zcela nevyhnutelně přešel do dalšího stádia. Vyrostl. A já jsem vyrostla spolu s ním, protože jsem neměla na výběr: člověk buď s dítětem roste nebo zůstane mimo jeho svět.

Nemůžu nemít radost z toho, jak bezvadným mladým mužem se stává. Totálně se mění. Každý týden je vyšší. A hlas má stále nižší. A ty změny v myšlení! Začali jsme jako rovný s rovným probírat politiku a on evidentně ví, o čem mluví. Roste, jde kupředu, objevuje svůj potenciál. Takový je život.

Asi už vždycky se mi bude stýskat po tom usměvavém klučíkovi a jeho bláznivých nápadech, po nekonečných hrách s autíčky. Myšlenkové loučení s každou etapou mi dovoluje nejenom si uvědomit svou ztrátu, ale také to, co dostávám náhradou. Můj chlapec roste a je to báječná podívaná. Čeká nás ještě spousta dobrodružství.

Mám štěstí, že mě ještě pořád pokládá za pohodovou matku, alespoň se tak tváří. Zatím stále ještě stojí o čas strávený se mnou, i když samozřejmě je pořád častěji s kamarády. Zatím nikdy nevynechá pusu na rozloučenou a nebojí se mi říct „mám tě rád“. Dokonce i když u toho je někdo jiný. Můj názor ho stále ještě zajímá, i když už formuje i svůj vlastní.

A občas mě ještě bere při přecházení za ruku. I když nevím, zda kvůli bezpečnosti mojí či své vlastní. Ať je to jak chce, držím se ho.

Wendy Del Monte (kurzíva jsou moje myšlenky, běžné písmo paní Wendy)

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
14. dub 2016
Zákon schválnosti funguje dokonale. Budilo nás sluníčko a jakmile jsme opustili brány našeho domu, otočila se konvička... Došla jsem s Ríšou ze školky úplně mokrá, poslední úsek se drobek šprajcl, že půjde pěšky - bez pláštěnky, deštníku. Spokojeně poskakoval mezi kapkami, smál se a plácal nožičkou. Já měla vodu i za krkem, ale ten pohled, na naprosto dokonale mokré, ale šťastné dítě, stál za to.. Kdy jste naposledy tančili v dešti vy:slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
2. bře 2016 Čtené 340x vybrali jsme

Přijde mi to jako včera, kdy jsem před 4měsíci psala výzvu ohledně vánočního pohlednicového kolotoče a dívejte,  za chvíli začíná jaro a letos i březnové Velikonoce. My osobně nikterak velikonoční svátky neslavíme jakož to nevěřící, ale milujeme oslavu toho "nového", odejde zima, ze země se vší silou rvou na slunce narcisky, hyacinty, sněženky a petrklíče. Stromy se obalují pupeny, tráva pomalu chytá svůj zelený odstín a venku zpívají ptáci. Nastavujeme svá schoulená těla v bundách a kabátech nesmělým slunečním paprskům a vylézáme ven ze svých domovů jako šneci z ulity :slight_smile: Jaro, je jaro…

A proč si nespojit zrovna Velikonoce a jarní období zase s pohlednicemi a udělat někomu jinému úsměv na rtech:slight_smile:?

Princip zůstává stejný, udělat někomu radost a mít radost a překvapení, co bude ve schránce.

  • Po zkušenostech z Vánoc apeluji na všechny, je to akce dobrovolná, pokud víte, že nepošlete, nehlaste se anebo to pak napište mě, nekazte jiným radost !!!!
  • Možnost přihlášení bude do 10.03., již od tohoto víkendu budu posílat první adresy, ať pak toho nemám moc a vše se stihne. Do 14.03. budete mít všichni adresy, kam pohledy poputují.
  • Napište pod tento příspěvek, že se hlásíte a počet pohledů a do mé soukromé pošty mi napište Vaši adresu a znovu počet pohlednic (opět budu dělit tak, že kolik pohledů pošlete, tolik by se Vám mělo vrátit).
  • Text záleží na Vás a rovněž i to, zda se podepíšete civilním jménem, nickem nebo jako tajný přítel jara.

Adresy po skončení kolotoče ze svého seznamu mažu, nedávám nikomu cizímu.

Pohled prosím opravdu pošlete, pokud nepošlete, dejte vědět, ať s tím ještě něco udělám a někdo není zklamaný, jak se stalo nyní. Holky, kterým nedošla ani 1pohlednice na Vánoce, ozvěte se mi, ať se zúčastníte nyní nebo ne.

Pokud Vám pohledy začnou chodit, vyfoťte je prosím a dejte si fotku na zeď pod #velikonocni_pohlednicovy_kolotoc Spousta z Vás se mě ptala posléze, zda-li jim neřeknu nick, komu zasílaly apod., každý je rád, když vidí, že pohled došel a vy máte z toho všeho prima pocit.

Moc se na toto těším, i když vím, že zase mě čeká pár večerů u ntb, s tužkou a pastelkami a čtverečkovým papírem, ale stojí to za to:slight_smile:

Krásné březnové a jarní dny všem….

K.

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
16. únor 2016 Čtené 407x vybrali jsme

Za 9dní to bude už 8let, co jsem se setkala s člověkem, který mi zamával životem a věřím,že spolu budeme plout ještě nějaký ten pátek, pátky : ) Setkání na netu není v dnešní době už nic neobvyklého, spíše naopak. Na tmavovlasého muže jsem narazila náhodou, kdy jsem klikla na seznamku, kde jsme nikdy nebyla a ani nevím proč, oslovil mě vystříhaný kluk, s odstávajícíma ušima a v „sexy“ upnutém cyklistickém oblečku. Prostě absolutně nemůj typ:slight_smile: Něco mi však říkalo, ozvi se mu..  noo, ozvala jsem se… dopadlo to společným bydlením po měsíci, žádostí o ruku po 3měsících, svatbě do roku a půl a máme dva krásné kluky.. proč to ale píšu.. moje mamka má ráda esoteriku, tajemno a  mého bývalého v oblibě neměla a „vysnila“ si zetě, co bude vysoký, ramenatý, tmavooký a tmavovlasý.. hádejte, jaký je můj muž:slight_smile: Myslím si, že pokud v životě máte někoho potkat, kličkami ho potkáte dříve nebo později .. My dva se míjeli prakticky 10let, jezdila jsme přes Vratimov, kde on žil, svého času doplňoval manžel nápojové automaty ve škole, kde chodil můj bratr a dokonce se spolu bavili o složení čokolády.  Chodívali jsme do stejné čajovny a takových náhod, nenáhod bylo více.. třeba, kdybych na profil neklikla, se setkáme v čajovně, ve  vlaku… prostě jsme se měli sejít a zamilovat se… najít jeden druhého.. článek níže jsme náhodu objevila listováním na FCB a zaraženě četla, jak příznačné pro nás dva….

Nepřicházíme na tento svět jen sami o sobě, i když na první pohled by se mohlo zdát, že narození je nový počátek, nepopsaný list papíru. Nové možnosti, nová setkání, nové vědomosti. Proč ale potom, jak dospíváme, sílí v hloubi naší duše vědomí, že někde na tomto světě je člověk, který se nám velmi podobá, přesněji řečeno, ne podobá, ale je nám nesmírně blízký a nevyhnutelně se s ním setkáme? Je nám bližší než rodiče, než ti nejbližší přátelé a zároveň je pro nás největší hádankou ve Vesmíru. Je někde tam, za hranicí rozumu, předurčený, jediný a skutečný.

A po cestě života jdeme s neodbytnou myšlenkou, že někde tady už už na něj narazíme. Možná už za nejbližším rohem, možná za týden anebo za těch nejneuvěřitelnějších okolností. Všechno se může stát. A zároveň potkáváme po cestě i jiné lidi. Zajímavé, hezké, přitažlivé. Hormony vyvádějí, city kypí a nikdo nic nenamítá. Zdá se, že by to mohla být i láska. Skoro opravdová.

Přejde však nějaký čas a s ním se navrací pocit, že něco není, jak má být. Ten malý maják v hrudi, který nás neustále táhne hledat toho jednoho, nezmizel. A dává nám najevo, že ten vedle nás není ten pravý. Cesta života nás láká dál, kamsi do neznáma, kde možná je skutečně On. A nový člověk, nové setkání… Nový obrat citů. A zase mimo…

Kouzelným neviditelným vláknem jsou spojeni ti, jejichž cesty se mají protnout. Najdou jeden druhého až když porozumí podstatě svobody a samoty, až moudrost převáží nad hloupostí a smíření nad tvrdohlavostí.

Setkají se. Čistí, upřímní, rovní, připraveni milovat a dávat a být ještě lepší. Protože dva jsou více než jeden. Ve dvou jsou silnější. City i moudrost se znásobují a mají před sebou celou věčnost k experimentování. Jejich setkání jim přináší nové možnosti. Takové, jaké lze najít jenom ve dvojici. A svět jim zatleská, protože podobné svazky s sebou vždycky nesou světlo a poznání pro všechny okolo.

Vzdálenosti, lidé, ani žádné okolnosti jim nemohou zabránit v naplnění jejich poslání. Setkali se. To hlavní se tedy už stalo. Všechno ostatní je jenom otázkou času. Hlavní je si pamatovat, že skutečná láska není jiskrou v ohni života. Je sama ohněm. A v jeho plameni shoří vše, co by jim bránilo být spolu.

Kouzelným neviditelným vláknem jsou spojeni ti, jimž je dáno se sejít.Tím vláknem je Opravdová Láska.

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
26. led 2016
Máte doma spoustu fotek a nemají řád anebo chcete udělat album svým nejbližším? Tato krásná alba si zakoupila @luluska92 v PEPCO. Více inspirace ve skupince https://www.modrykonik.cz/group/7128/ #pepco
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
25. led 2016 Čtené 98x

Taky to znáte, když jste dospívali i později a říkali jste si, ne, tohle já u svého dítěte nepoužiji, tohle dělat nebudu a najednou zjišťujeme, že vlastně kopírujeme své rodiče a jejich věty ...  Tady je pár návodů, jak to říci jinak a vyzní to přitom tak nějak „krásněji“ … Je mi jasné, že mnohdy to jednoduše nejde, hlavně, když se jedná o bezpečnost, ale pokud sedíme doma, v kavárně, mateřském centru a jsme v klidu, proč to nevyzkoušet...

Zdroj je z: http://www.pronaladu.cz/co-rikaji-rodice-a-co-slysi-jejich-deti/

Když rodiče mluví k dítěti, často se nezamýšlejí nad tím, co jejich zlatíčko vlastně od nich slyší. Obyčejné starostlivé maminčiny věty typu „Nesahej na cizí psy“ nebo „Nechoď tam“ mohou pro dítě znít takto: „Celý svět je nebezpečný“.

Jak tedy předat dítěti informaci tak, aby nás pochopilo správně?

Říkáme:
„Pozor, nespadni!“/ „Nesahej na toho psa, nebo tě kousne!“

Dítě slyší:
„Svět je nebezpečný, nejlíp je vůbec nic nedělat“.

Řekněte to jinak:
„Buď opatrný“/ „Dej na sebe pozor“/ „Dávej pozor“

Říkáme:

„Pojď rychleji!“/ „Pospěš si!“/ „Buď zticha!“/ „Stůj!“/ „Odpověz!“

Dítě slyší:

„Ty nejsi důležitý. Tvá přání musejí ustoupit těm mým“.

Řekněte raději:

„Mám deset minut. Kolik potřebuješ času?“ (Zkuste se domluvit).

Říkáme:
„Nefňukej!“/ „Nekřič!“/ „Nesměj se!“/ „Nebreč!“

Dítě slyší:
„Nevyjadřuj své emoce!“

Řekněte to jinak:
„Jsi asi unavený, co?“/ „Polekal ses?“(Snažte se porozumět dětským pocitům).

Říkáme:
„Kolikrát to mám opakovat?!“

Dítě slyší:
„Jsi hlupák, jsi k ničemu!“

Řekněte to jinak:
„Zkus to ještě, určitě se ti to povede. Jestli chceš, pomůžu ti“.

Říkáme:
„Kluci nepláčou (nebojí se).“/ „Holčičky musejí poslouchat.“

Dítě slyší:
„Muž nemá právo na city.“/ „Žena je vždycky oběť.“

Zkuste raději:
„Naštvalo tě to?“/ „Rozzlobila ses, viď.“/ „To by naštvalo/rozzlobilo každého. Máš na to právo.“

Říkáme:
„Že se nestydíš!“

Dítě slyší:
„Nejsi hodný, něco je s tebou špatně.“

Řekněte to jinak:
„Každý dělá chyby. Chyba je krok dopředu k umění a znalostem. Příště už se nesplete.“

Říkáme:
„Podívej, jak pěkně to dělá a ty…?“

Dítě slyší:
„Jsi horší než jiní.“

Řekněte raději:
„Mám tě ráda takového, jaký jsi!“

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
21. led 2016
PEPCO inspirace a bytové dekorace 69 fotek
kami1984 AMBASADORKA
16. led 2016 Čtené 6332x

Každá z nás je alespoň jeden den v roce ze svých dětí unavená a říká si, jen ať už jsou velcí a my máme chvilku klid. Dneska mě rozněžnil syn, když mi na procházce řekl:"Maminko, mám pro tebe dárek" a v rukavičkách ukrýval malou zmrzlou šnečí ulitu a tak natěšeně čekal na moji reakci... Včera jsem se dívala na svého maldšího, jak po obědě spí, zrovna měl 16měsíců  a já si říkala, jak moc mi ty měsíce utíkají pod prsty. Dnešní noc zase patřila k těm výživným, vzbuzená asi 7x, nevyspaná, ale pak mi mladší spokojeně říká mama, mama a starší mi dal dárek-ulitu. Být mámou je v tuto chvíli to nejlepší zaměstnání a já jsem ráda, že mám takové šéfy:slight_smile: A tohle jsem nyní našla na fcb, ja jsem hlídala spánek mladšího a po jeho uspání ještě chvilku setrvala v ložnici.. myslím, že si mě ten článek dneska tak nějak vybral:slight_smile:

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Vím s jistotou, že přijde den, kdy mě nebude potřebovat nikdo. Mé děti se rozběhnou na všechny strany a budou pohlceny vlastním životem. A já budu sedět někde v domě pro seniory a pozorovat, jak uvadá moje tělo. Tehdy už mě nebude potřebovat nikdo. Možná budu dokonce na obtíž.

Samozřejmě, že mě budou navštěvovat, ale moje ruce už nebudou jejich azylem. A moje polibky už pro ně nebudou mít uzdravující moc. A už nebudou žádné malé botičky, ze kterých bude třeba otřít bláto. A nikomu nebudu utahovat bezpečnostní pásy v autě. A pohádku budu před spaním číst leda sama sobě, klidně sedmkrát za sebou. A nebudu už vděčná i za ty nejmenší chvilky oddechu. A nebudou žádné batohy, které bude třeba večer chystat a pak zase vyklízet, žádné krabičky se svačinkou. A jsem si jista, že mé srdce bude naříkat a toužit, aby alespoň ještě jednou, jedenkrát uslyšelo ty tenké hlásky oznamující „Maminko, někdo tě potřebuje!“

Teď mi ta pokojná tichá krmení ve čtyři ráno připadají překrásná. Sedíme s maličkou samy v naší malé útulné dětské ložnici. Sedíme ve vlastním levandulovém hnízdečku. Díváme se, jak tiše padá sníh a jak po rovném bílém trávníku utíká zajíc. Jen já a moje maličká, všude u sousedů je ještě tma a ticho. Jen my vidíme, jak vychází bledý měsíc a po zdech dětského pokoje tančí stíny. Jen my dvě, ona a já slyšíme, jak v dáli houká sova.

Pak jsme k sobě přitulené pod pokrývkou a já ji ukolébávám, aby znovu usnula. Jsou čtyři ráno, jsem ospalá a utahaná, ale to nevadí, protože mě potřebuje. Právě mě. A ze všeho nejspíš já zase potřebuju ji. Protože ze mě dělá MAMINKU. Přijde čas, kdy bude spát tvrdě celou noc. Přijde čas, kdy budu sedět na kolečkovém křesle, nebudu nikoho držet v náručí a budu snít o těch tichých nocích v dětském pokoji. O čase, kdy mě potřebovala a byly jsme samy dvě na celém světě.

Opravdu se dokážu kochat tím, že mě někdo potřebuje? Někdy mě to nepochybně vyčerpává. Vysiluje. Ale nekochám se vyloženě každou minutou. Vím, že je to i povinnost. Bůh chtěl, abych byla matkou. A to je věc, o kterou jsem usilovala dlouho před tím, než jsem ji vůbec pochopila.

Tři volné dny strávené v intenzivní blízkosti manželky a potomků přivedly mého muže k pocitům děsu a soucitu, s nimiž se mě ptal: „Takhle je to vždycky? Pořád?“ Měl tím na mysli nekonečné „Mami, mami, maminko!“, s nímž se na mě obraceli klučinové. „No ano“, potvrdila jsem mu. „Je to tak každý den. To je moje práce, víš?“ Jsem nucena přiznat, že to je vůbec ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy vykonávala.

V minulém životě jsem byla manažerkou jedné z restaurací velmi oblíbené restaurační sítě na Floridě. V 19:30 jednoho sobotního večera jsem zrovna stála u výdeje nekonečného proudu talířů, když vtom vypadla elektřina. To však nebylo nic ve srovnání s tím, co se děje u nás doma v 17:00. A můžete mi věřit, že uspokojit klienty na Jižní Floridě je daleko těžší, než kdekoli jinde. Přesto však je to dárkové balení čokolády proti mým nespavým potomkům s nízkým obsahem cukru v krvi.

Kdysi jsem mívala čas. Pro sebe. Teď by bylo fajn najít chvilku alespoň pro svoje nehty. Podprsenka mi nějak divně sedí. Fén myslím nefunguje, ale ani to nevím jistě. Nikdy se nesprchuju bez diváků. Začala jsem používat krém na oční víčka. Nikde už neověřují mou totožnost. To je důkazem mého mateřství. Důkazem, že mě někdo potřebuje. Právě teď mě někdo pořád potřebuje. Stejně jako minulou noc…

Ve tři ráno slyším capání malých nožiček. Někdo jde ke mně do pokoje. Ležím potichu, sotva dýchám. Třeba se vrátí k sobě do pokoje…

«Maminko!“

«Maminko!“ Hlásek je teď trochu hlasitější.

«Ano“, říkám šeptem. „Copak je?“

Na chvíli se odmlčí, oči se mu lesknou v matném světle.

«Mám tě rád!“

A odešel. Vrátil se do svého pokoje. Jeho slova však zůstala viset v chladivém nočním vzduchu. Kdybych se jich mohla dotknout a uchopit je, vzala bych je a přitiskla si je na srdce. Ten tichý hlásek, který zašeptal ta nejkrásnější slova na světě. Mám tě rád. Úsměv mi rozšířil ústa, tiše vydechuju. Bojím se, aby ta vzpomínka nezmizela. Znovu se propadám do spaní a slova mého synka se usadila v mém srdci.

Jednou z tohohle malého chlapečka bude dospělý muž. A už mi nebude šeptat tak sladká slova v tak nemožnou hodinu. Uslyším jenom troubení aut a manželovo chrápání. Budu moci klidně spát po celou noc a nebude mě trápit starost o nemocného synka nebo pláč miminka. To už budu mít jen uloženo v paměti. Zůstanou mi v paměti ty roky, kdy mě potřebovali a bylo to tak vysilující, ale bohužel tak krátké.

Nesněte o tom, jak „jednou to bude všechno lehčí“. Protože pravda je taková: Ano, možná to bude i lehčí, ale nic lepšího, než dnešek nebude už nikdy. Dnešek, kdy jsem usoplená a uslintaná od malých chlapečků. Dnešek, kdy si vychutnávám objetí malých dlaní. Dnešek je dokonalý. „Jednou“ budu mít dokonalou pedikúru a sprchovat se budu sama třeba celé hodiny. „Jednou“ si sama sebe vrátím. Ale dnešek je doba, kdy se dávám jiným, jsem utahaná, celá upatlaná, ale mají mě TAK rádi, a proto za nimi zase musím jít. Někdo mě potřebuje.

 (с) Megan Minneman Morton, «Mommy, Somebody Needs You»

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
13. led 2016 Čtené 453x vybrali jsme

Není to tak dávno, co jsem si stěžovala mamce, že mám nějaké černé období. Jsem po operaci štítné žlázy a hodnoty mám děsné, stále unavená, otrávená, bez nálady. Navíc mi štítka i změnila hodně postavu a docela tím trpím.. Poslední 2-3měsíce se ani nesměju a můj životní přístup se bohužel nějak negativizuje.

A tohle mi dneska přeposlala, že bych se měla nějak nahodit a přehodnotit. Netuším, zda je text skutečný, ale pokud ano, více takových pozitivních lidí…  Babička dělá sestru u dr., který je i mamolog a kolikrát říkala, že pozitivní myšlení a moderní medicína dokážou divy :slight_smile:

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

To mě uklidnilo. A když jsem pak ležela v posteli, byla jsem se vším zcela smířená. Už jenom proto, že jsem nikam nemusela jít, nikomu jsem nic nedlužila a veškerá moje odpovědnost klesla na nulu. Cítila jsem podivnou odtažitost od světa kolem sebe a bylo mi naprosto jedno, co se v něm děje. Nikdo a nic mě nezajímalo. Získala jsem právo na odpočinek. A to bylo dobré. Zůstala jsem sama se sebou, se svou duší, se svým životem. Já a jenom já. Problémy, spěch a důležité otázky se ocitly stranou. Všechen ten shon za něčím okamžitým se zdál být tak nevýznamný ve srovnání s Věčností, Životem a Smrtí, s tím neznámým, co čeká tam, za nebytím…

Jenomže najednou se kolem začal vzdouvat skutečný život. Bylo to tak krásné: zpěv ptáků po ránu, sluneční paprsky šplhající po zdi nad postelí, zlaté listí na stromě před oknem, tmavě modré podzimní nebe, vzdálený šum probouzejícího se města, troubení aut, uspěchané klapání podpatků na asfaltu, šustot padajícího listí… Panebože, jak úžasný je život! A já jsem to pochopila až teď…

Tak ať, – řekla jsem si, – ale pochopila jsem to. Mám ještě pár dnů, abych si života užila a měla ho ráda.

Pocity svobody a štěstí si žádaly průchod, a tak jsem se obrátila k Bohu – vždyť ten už mi teď byl nejblíž ze všech.

Bože, – radovala jsem se. – Děkuju ti, žes mi dal možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho. I když až před smrtí, ale poznala jsem, jak krásné je žít!

Naplňoval mě pocit tichého štěstí, svobody a jakési vyzvánějící výšky. Svět zvonil a zářil zlatým světlem boží lásky. Cítila jsem mohutné vlny její energie. Zdálo se mi, že ta láska je pevná a zároveň měkká a průzračná, jako vlna v oceánu. Zaplnila veškerý prostor kolem dokola, i vzduch byl najednou těžší a dostával se hůř do plic. Vtékal do nich jako pomalá pulsující energie. Zdálo se mi, že všechno, co vidím, se vyplňuje tím zlatým světlem a energií. Milovala jsem! Bylo to jako spojení mohutné varhanní Bachovy hudby se vzhůru stoupajícím tónem houslí.

Samostatný pokoj, diagnóza akutní leukémie a lékařem konstatovaná nevratnost stavu měly své výhody. K umírajícím pustili kdykoli každého. Přicházely zástupy truchlících příbuzných. Chápala jsem jejich situaci: o čem se dá mluvit s umírajícím? Který navíc svůj stav zná. Jejich zkormoucené obličeje byly až k smíchu.

Radovala jsem se: kdybych je tak mohla ještě všechny vidět! Ze všeho nejvíc na světě se mi chtělo podělit se s nimi o lásku k životu. Copak člověk může nebýt z toho poznání šťastný? Rozveselovala jsem příbuzné i přátele jak jen jsem mohla. Vyprávěla jsem jim anekdoty a historky ze života. Všichni se sláva bohu chichotali a loučení probíhalo v atmosféře radosti a spokojenosti.

Zhruba tak třetí den mě ležení omrzelo a začala jsem pocházet po pokoji a vysedávat u okna. Jednou mě takhle zastihla lékařka a rozzlobila se, že nesmím vstávat.

Upřímně jsem se tomu podivila:

– Změní se tím snad něco?

– Ne, – zrozpačitěla lékařka. – Ale chodit prostě nesmíte.

– Ale proč?

– Vždyť máte výsledky jako nebožtík… Podle nich byste už neměla ani žít a vy tady vstáváte!

Uběhlo maximum, které mi bylo stanoveno – čtyři dny. Ale já jsem neumírala a s chutí jsem jedla šunku a banány. Bylo mi dobře. Zato lékařce ne. Nic nechápala. Výsledky se nijak neměnily, krev jsem měla sotva růžovou, ale já jsem začala chodit do haly na televizi. Lékařky mi bylo líto. Má láska k životu si ale žádala radost lidí kolem.

– Paní doktorko, a jaké výsledky bych tedy měla podle vás mít?

– … aspoň takovéhle. Rychle na jakýsi lístek načmárala nějaká písmena a čísla. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale pozorně jsem si to přečetla.

Lékařka si něco brumlala pod nos a odešla.

V devět ráno vrazila do mého pokoje:

– Jak to děláte?

– Prosím? Co jak dělám?

– Ty výsledky! Jsou přesně takové, jaké jsem vám napsala!

– Jak to mám vědět? Je v tom snad nějaký rozdíl?

Pré mi skončilo. Přestěhovali mě na pětilůžák. Příbuzní se všichni už rozloučili a nechodili za mnou. Ostatní ženské v pokoji ležely a koukaly do zdi, podmračeně a mlčky a aktivně umíraly. Vydržela jsem to tři hodiny. Má láska k životu začala popadat dech. Bylo třeba okamžitě něco udělat. Vytáhla jsem zpod postele meloun, rozkrájela ho a hlasitě jsem sdělila přítomným:

– Meloun potlačuje nevolnost po chemoterapiích.

Pokojem se nesla vůně čerstvého sněhu. Ke stolu se nejistě vydaly moje sousedky.

– To je pravda? Fakt potlačuje nevolnost?

– Jasně, potvrdila jsem s převahou znalce. – V melounech se jeden nevyzná, pomyslela jsem si při tom.

Meloun šťavnatě chrupal.

– Nojo, přešlo to, – potvrdila ta, co ležela u okna a chodila o berlích.

– A mě… mě taky, – radostně potvrdily ostatní.

– Bodejť, – kývala jsem spokojeně v odpověď. – Bodejť ne, už jsem to zažila.

– A znáte tenhle vtip?

Ve dvě v noci do našeho pokoje nahlédla rozzlobená sestra:

– Tak už toho chechtání nechte! Celé patro kvůli vám nespí!

Za tři dny mě lékařka nerozhodně požádala:

– Nemohli bychom vás přesunout do jiného pokoje?

A proč?

– No, víte, u vás se stav všech zlepšil. Ale vedle je to samý těžký případ.

– Ne! – křičely mé spolupacientky. – My ji nepustíme!

A nepustily. Zato do našeho pokoje začali chodit pacienti z těch sousedních. Posedět, popovídat, zasmát se. Věděla jsem, proč. V našem pokoji totiž žila Láska k životu. Obklopila každého zlatavou vlnou a všichni se rázem cítili v klidu a v pohodě. Zvlášť se mi líbila dívka asi šestnáctiletá, s bílým šátkem na hlavě. Tuhé nemocniční plátno šátku trčelo na všechny strany a ona se trochu podobala zajíčkovi. Měla nádor lymfatických uzlin. Nejdřív to vypadalo, že se snad neumí usmívat. Ale za týden jsem viděla, jak kouzelný je její nesmělý úsměv. Když nám řekla, že léky konečně zabraly a doktor mluví o uzdravení, oslavili jsme to. Na stole stály lahve s kefírem. To nás rychle rozparádilo a začali jsme tančit. Hluk přilákal lékaře, který měl službu:

– Teda, sloužím tu třicet let, ale něco podobného jsem ještě neviděl! – prohlásil užasle. Smáli jsme se ještě dlouho šokovanému výrazu jeho obličeje. Bylo nám dobře.

Četla jsem knížky, dívala se z okna, povídala si se sousedkami, procházela se po chodbě a všechno, co jsem viděla, jsem tak milovala! Knihu, kompot, pacientku na sousední posteli, auto na dvoře, starý strom.

Píchali mi vitamíny. Něco mi píchat museli. Lékařka se mnou skoro nemluvila, jenom se nějak divně dívala stranou, když mě potkala na chodbě. A za tři týdny mi tiše sdělila:

– Hemoglobin máte dvacet jednotek nad normou zdravého člověka. Už není třeba ho zvyšovat.

Zdálo se, že se na mě pro cosi zlobí.Vypadalo to, že si spletla diagnózu, jenomže to nebylo možné a ona to věděla. Jednou mi řekla:

– Nedokážu přijít na vaši diagnózu. Uzdravujete se, ačkoli vás nikdo neléčí. To prostě není možné.

– No a co to tedy je? -ptala jsem se.

– To pořád nevím, – odpověděla potichu a odešla.

Když mě propouštěli, řekla mi upřímně:

– Je mi opravdu líto, že nás opouštíte. Je tu tolik těžkých případů…

Z našeho pokoje propustili všechny. A celkově se na oddělení v tomto měsíci úmrtnost snížila o třicet procent.

Život šel dál. Jenom můj pohled na něj se změnil. Zdálo se mi, že jsem se na svět začala dívat víc zeshora. Proto se mi změnila měřítka toho, co se děje. A smysl života byl najednou tak prostý a tak dostupný! Je třeba zkrátka se naučit milovat a tvoje možnosti jsou pak naprosto neomezené. Všechna přání se splní, když je dokážeš vyslovit s láskou. Přestaneš lhát a závidět, přestaneš se cítit ukřivděným a přestaneš lidem přát něco špatného. Tak jednoduché a tak složité to je. Je pravda, že Bůh je Láska. Jenom je třeba včas si to uvědomit…

Ludmila Lamonová

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
7. led 2016
"Hrnečku vař".. to je tak, když si manžel poplete gel s jarem.))
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
kami1984 AMBASADORKA
6. led 2016
PEPCO dárky do 60Kč 155 fotek
kami1984 AMBASADORKA
28. pro 2015 Čtené 40673x

 Přišel mi tento článěk, úvaha e-mailem a já bez dechu  seděla a četla ho. Zaráží mě, jak moc pravdivý je a ruku na srdce, kolikrát jsem se v článku našla. Dneska, když jsem se šla podívat na internet, hned jsem si na tento článek vzpomněla, mobil zahodila pod polštář a celé dopoledne jsem se věnovala jen dětem. Jak očisťující. Doufám, že mi toto dlouho vydrží a článek tisknu a připínám na ledničku, ať ho mám stále na očích.

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak mál

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.

Aby to bylo opravdu poctivé, chtěly jsme spočítat i víkend. Ovšem ukázalo se, že každý víkend jsou děti u babičky. Jejich maminka zatím doma uklízí a pere, potom chodí po nákupech, schází se s kamarádkami a někdy dokonce stihne pobýt i s manželem. No a s dětmi těch obvyklých deset minut před spaním.

«Ale vždyť chodím do práce kvůli nim!» — říká mi málem s pláčem, ačkoli ji nijak neobviňuji.

«Tak za prvé, máš taky manžela, vzpomínáš si? A za druhé, copak opravdu právě tohle tvoje děti potřebují? Ty ses jich snad na to ptala?» — ptám se velmi opatrně.

«No, pravda je, že nedávno ten mladší namaloval ve školce obrázek. Pojmenoval ho „Až maminka nebude chodit do práce“. Namaloval nás tam všechny, jak jsme někde v parku…» — dál nebylo třeba nic vysvětlovat, všechno pochopila sama.

Nějak se ukazuje, že děti sice jsou pro nás vůbec tím nejdůležitějším, ale pozornosti a času jim věnujeme nejmíň ze všech. Možná tedy sami sobě lžeme ? Víme, že by bylo správné, kdyby se staly tím nejdůležitějším ze všeho. Ve skutečnosti však vlastní uspokojení a kariéra jsou pro nás mnohem důležitější, než jejich pohled nebo hry.

Problém není v tom, že bychom je neměli rádi. Vlastně jde o to, že čas, který strávíme s dětmi, nepokládáme za něco důležitého. Za důležité pokládáme spíše praktické, materiální věci, které pro ně děláme – platíme školy, kroužky, tábory, dovolené, sportovní výbavu, hračky. Ale je opravdu tohle všechno tak moc důležité? Je to to nejdůležitější?

Nevíme, co máme dělat, když jsme s dětmi, jak se s nimi bavit – a když to víme, zdá se nám taková činnost neužitečná. Co je užitečného na tom, že budu čtyřicekrát nemocná a dítě bude čtyřicetkrát doktorem? Co je užitečného na tom, že budu vozit sem a tam autíčko? Stokrát za den skládat tentýž puzzle nebo stavět dům?

Ustavičně máme málo času, pořád se nám ho na něco nedostává. Věčně nemáme na děti ani pomyšlení. Minimálně tedy na hraní si s nimi. Žádáme je, aby počkaly. Vždyť když jejich záležitosti, jejich hry, jsou pro nás tím méně důležitým, je zřejmé, že mohou počkat. Počkej, počkej, potom, teď mám práci, jen dopíšu tenhle chytrý článek, jen vyřídím tenhle důležitý telefon, pak tě hned budu učit číst a psát, pak z tebe udělám člověka… a dítě zatím roste. A jednou, až všechno doděláme a budeme mít čas si s ním popovídat a pohrát, bude vdané nebo ženaté.

Nemáme nazbyt pozornost, kterou bychom věnovali dítěti. Dokonce i pohromadě s ním budeme v myšlenkách někde v práci nebo u počítače. Jsme schopni být s ním a zároveň posílat esemesky nebo brouzdat po sociálních sítích. I když jsme vedle něj, ve skutečnosti s ním nejsme. Nejsme, protože naše pozornost s ním není. A potřebuje snad dítě tělo svého rodiče, který je v myšlenkách daleko odsud, pohroužen ve kdoví jaké úvahy, ze kterých kdoví kdy procitne?

Věčně nám na děti nezbývají síly. Protože je vyplýtváme na kdeco a na kdekoho – na kariéru a šéfa, kolegy, na roční uzávěrku, kamarádky a nákupy, na televizi. Takže, dítě drahé, ty musíš počkat. Ostatní čekat nemůžou, ale ty počkej. Se svými silami zacházíme bez uvážení, nezastavíme se, přetěžujeme vlastní zdroje. Často cítíme únavu hned po probuzení. Ani během noci jsme se jí nedokázali zbavit. Přitom by to bylo tak prosté: dítě spí, spi taky. Místo toho vysedáváme u Facebooku – je to pro nás důležitější než spánek, naše zdraví a naše děti.

Napravo nalevo se rozdáváme nepotřebným, dočasným a nedůležitým vztahům, lidem, událostem. A děti zatím rostou. Jednoho dne se vzpamatujeme, rozpřáhneme náruč, ale už nebudeme mít koho obejmout. Bude pozdě, už budou mít vlastní život. A stejně jako my jsme neměli kdy, nebudou teď mít kdy ony. Nebudou mít kdy a nebudou mít proč. Teď zas čekej ty, maminko. Tak dlouho, jako čekalo tvoje dítě. Jednoho dne možná tě bude chtít obejmout. A ty tu třeba ani  už nebudeš …

Ze všeho vyplývá, že děti ve skutečnosti nepatří do naší stupnice hodnot. 

Nevidíme prostě ve svých dětech smysl a hodnotu. Mluvíme o tom, dokonce velmi mnoho, ale chováme se jinak. Smutné.

Sem tam se přece jen objevují maminky, které přemýšlejí nad tím, co skutečně dávají svým dětem. Čtou knihy, myslí na budoucnost dětí i svou vlastní, učí se s dětmi, tráví s nimi spoustu času. Také otcové víc začínají chápat skutečnou hodnotu rodičovství – i na ulicích vídáme víc tatínků, kteří si s dětmi hrají. Všechno není ztraceno. Máme ještě dost možností opravit svou pokřivenou stupnici hodnot.

Dnes už si uvědomuji, kolik let jsem byla matkou jaksi podvědomě. Snažím se teď vychutnat si se svými dětmi doslova každou minutu. Spolu s dětmi, s jejich princeznami a oblíbenými autíčky vaříme těstoviny a pak v nich dlouho kutáme a hledáme každý ty své. Někdo jí jenom zelené, někdo zase jenom domečky, další kytičky. Díváme se spolu na kreslené seriály. Aspoň si tak můžu s dětmi popovídat, co tam je to dobré a co zlé. Čteme spolu, kreslíme si, sportujeme i vaříme. Všechno děláme spolu. Všichni pohromadě. Jsem vděčná za každou minutu. Snažím se naplnit až po okraj štěstím z jejich přítomnosti.

Z těchto chvil získávám energie mnohem více, než kdybych šla třeba na masáž. Mnohem víc si odpočinu. Jsem s dětmi mnohem víc v pohodě. Moc a moc je miluju. Každý den mi dávají šanci změnit své srdce k lepšímu a radovat se z přítomné chvíle.

Zkuste dnes všeho nechat, jakmile k vám dítě přiběhne. Zkuste všechny své super důležité záležitosti nechat pro dnešek nedokončené. Dejte mu najevo, že právě ono je pro vás tím nejdůležitějším na celém světě.

Zkuste na jeho oslovení reagovat ihned, bez „počkej“ a „teď nemůžu“. Zkuste dát takový dárek sami sobě i svému dítěti. Nebudete litovat.

Olga Valjajevá, foto ilustrační

Čti celý článek
kami1984 AMBASADORKA
3. lis 2015
Balíme netradičně dárky - home made 103 fotek
kami1984 AMBASADORKA
28. říj 2015
Adventní tajemství v kalendáři... 143 fotek
kami1984 AMBASADORKA
21. říj 2015
Inspirace na adventní tvoření nejen s dětmi 95 fotek
Strana
z 2
Předchozí Strana
z 2
Další