Dobrý den maminky a taťkové,

dal jsem si za úkol zbavit děti a dospělé nutnosti brát prášky, podstupovat nebezpečné očkování či operace a dnes už vím, že to je reálný cíl.

O Modrém koníkovi jsem se dozvěděl právě díky zapperu nebo spíš plazmovému generátoru a byl jsem mile překvapený, jak pěkně lze udělat komunitní server (a mám se teda co učit) a tak jsem zvědavý jak to tu žije a jak to tu chodí.

Zajímalo by mne .... kdo z vás už má doma zapper či plazmu? ...  a jaké jsou vaše zkušenosti?

Případně, ... kdo už o tom alespoň slyšel od známých (a případně co?) a kdo z vás zatím vůbec neví o co jde?

Pro ty, co zatím vůbec netuší,  tak takto vypadá zapper (Super Ravo Zapper) a níže je pár odkazů a fotek:

„Proč stojíme?“ ptá se asi devítiletý chlapec v kupé. „Na přejezdu v Dolních Zálezlech sedí drak a nechce se hnout,“ odpovídá mu s úsměvem průvodčí. „Ale mně se chce čůrat!“ odvětí na to kluk s důležitým výrazem ve tváři. „Vždyť běž,“ pokyne mu jeho maminka. Za dvě minuty je kluk zpátky s očima navrch hlavy: „Mami, mami, na tom přejezdu je doopravdickej drak!“

Slečna průvodčí se usadí k nám do kupé, tajemně se rozhlédne po našich obličejích a povídá: „To vám bylo tak…

Před mnoha lety, když se dostavěl IV. koridor, přemýšleli radní v Dolních Zálezlech, jak přitáhnout do města lidi. Dumali na poradě zastupitelstva, a když na nic nepřišli, přesunuli se do hospody U dubu. Hostinský Kliment se jich zeptal, co je trápí.

- Ale, nemůžeme přijít na způsob, jak sem dostat lidi, odpověděl mu starosta. Postupně se odtud stěhují a nikdo nový sem nechodí. Vždyť to musíš vidět sám v hospodě, chodí ti sem čím dál míň lidí.

Hostinský mu přitakal, natočil si čerstvou dvanáctku a jal se dumat s nimi. Když ani po třetím pivu na nic nepřišli, rozhodli se, že se zeptají toho nejpovolanějšího, automechanika Jarina.

Jarin byl šejdíř. Všichni o něm věděli, že nepodniká tak úplně poctivě, ale protože dohodil starostovi skoro nové Audi za dobrou cenu a Klimentovi spravoval dodávku, mhouřily se nad tím oči. Nechat si poradit od Jarina byl pořádně odvážný kus, protože ten nedal nikdy nic zadarmo. Nedalo se ale nic dělat, radní byli v koncích. Šlo se za Jarinem.

Kojit nelze donekonečna a tak nastane v životě mnoha rodičů okamžik, kdy je zapotřebí vyrazit do obchodu či lékárny a koupit první balení mléčné kojenecké výživy.

Pečlivě vyskládané regály v obchodech a lékárnách jsou doslova přeplněny různými baleními s mléčnou kojeneckou výživou. Krásně barevné obaly hlásají hesla, jak jsou nejblíže mateřskému mléku a co všechno obsahují. Výrobci se předhání v upoutání pozornosti váhajících rodičů všemožným způsobem. Ale to nejcennější je až uvnitř.

HiPP 2 BIO Combiotik®

Společnost HiPP, přední výrobce jedné z nejkvalitnějších mléčných kojeneckých výživ, poskytla informace o postupu výroby a dokonce na svých webových stránkách uveřejnila video přímo z vlastní výrobny.

Výrobní závod mléčné kojenecké výživy HiPP vypadá z venku jako obyčejná budova. Snad jen 40 metrů vysoká věž komplexu napoví, že se nejedná o obyčejné kancelářské prostory.

Celý proces výroby mléčné kojenecké výživy HiPP je rozdělen do několika částí. Každý den přijíždí do výrobního závodu velké cisterny s BIO mlékem přímo od chovatelů.

Na druhé mimčo jsem se moc těšila. Měla jsem v těhotenství nějaké potíže a na porod jsem čekala jako na smilování. Čas plynul, termín porodu za mnou a nic se nedělo. U lékaře jsem se dozvěděla, že se nic nechystá. Byla jsem týden po termínu, nemohla jsem pomalu ani chodit, jak mě bolel podbříšek. Do toho neustálé poslíčky....

Nakonec po dohodě s lékařem jsem nastoupila na vyvolání. Byla jsem 41+3tt. Na příjmu mi udělala lékařka Hamiltona /celkově asi můj třetí/ a ubytovali mě na pokoji s další maminkou na vyvolání. Ten den nám bylo veselo, povídaly jsme si, koukaly na seriály a jediné, co se ten dělo bylo natáčení monitoru. Ráno v šest jsme se sbalily a přesunuly se na porodní oddělení. Dostala jsem první tabletu Prostinu a šla na čekací pokoj. Bylo osm hodin ráno a já měla plno elánu a radosti, že konečně uvidím svoje miminko.

Za asi 20 min. nastoupily docela razantní bolesti, pomáhalo jen pochodovat po pokoji. V deset mě zavolali na kontrolu. Byl tam mladý lékař a bohužel mi byl velmi nesympatický, po "citlivém" vyšetření mi řekl, že se vůbec nic nepohnulo. Navrhl zavést další tabletu, ale PA mu řekla, ať počkáme ještě hodinu. Tak jo, přesunuji se zpátky na pokoji je veselo, nikdo nerodí. Paráda. Za hodinu mě opět volají na vyšetřovnu. Tentokrát vím, že žádný posun není, úplně mě přešly bolesti. Tentokrát mě vyšetřuje jiná lékařka, je velmi milá a já mám potřebu ji pochválit. No asi jsem to neměla dělat, protože při mé chvále "ztratila" ptostinovou tabletu a není si jistá, jestli je tam, kde má. No nic, já tele mlčím a nechám si dát ještě jednu na správné místo. Je něco málo po dvanácté, oběd nedostanu, můžu jen pít. Začínám být nervózní a mám hlad. Holky ten den s tabletkama končí, prý až zítra, mají dobrou náladu a šveholí u nějakého seriálu. Po půl hodině mi začíná být neskutečně blbě. Bolesti mě donutí pochodovat po pokoji a hekat. Přichází PA natáčet monitor. To se zbláznila? Vydržet cca 20 min. na zádech jsou muka. Prý nerodím a mám jít do sprchy. To bych sice ráda, ale nečekaně silné bolesti mě přikurtovaly k posteli. Nemůžu vstát, nemůžu se otočit..Je půl třetí a k mé spolubojovnici přichází na návštěvu maminka. Je milá a pomůže mi do sprchy a vydolovat z nevybaleného kufru ručník. Ve sprše se mi rozjedou nesnesitelné bolesti jedna za druhou. Nejsem schopná se ani osušit, vylézám a neudržím hekání. Přichází PA a já ji prosím o svůj vlastní pokoj, cítím, že potřebuji být sama.  Podle ní tedy nerodím, ale na pokoj mě dá, prý mám počítat s tím, že se můžu také vrátit, pokud přijede nějaká maminka OPRAVDU rodit. Někdo mi balí věci a já se potácím na vyšetřovnu, je tam zase nějaká jiná lékařka, začíná mi to být fuk. Nejsem schopná se ani vyštrachat na křeslo-jako proč je tak vysoko?-a při kontrole neskutečně trpím. Kontrakce je jedna za druhou a mám pocit, že snad nemám ani oddechový čas.

Jsou tři odpoledne a jsem konečně sama. Vyšetřuje mě ještě PA-jsem na tři prsty, mám jít do sprchy a vydržet. Tak jo, jsem ve sprše, ale ani teplá voda mi nedělá dobře. Nedělá mi dobře nic, mám pocit, že prasknu, bolesti jsou k nevydržení. Volám manžela, ať okamžitě přijede, že už nemůžu🙂. Přichází PA a nabízí masáž zad. S radostí příjmám, olejíček krásně voní, těším se na úlevu, k mému překvapení mi tlačí na nějaký reflexní bod, který mi pomůže s otvíráním. Bolí to, bolí to, bolí to...neudržím výkřik a strašně se stydím. Drtím PA ruku a prosím ji, ať nikam nechodí a je tady se mnou. Takže ležím na zádech, drtím ruku PA a následně jí tvrdím, že asi umřu🙂

Je půl paté a přichází manžel, PA mu s radostí předá moji ruku a dá instrukci, ať jde se mnou do sprchy a masíruje mi kříže. V těch šílených bolestech mě dovleče do sprchy a plní úkol. Je mi neskutečně zle a ječím, že už nemůžu. Kecnu si na wc a dostavuje se krátká úleva. Tak jo, pomáhá při kontrakci sednout na wc a zapřít se o muže. Je mi zle a zároveň trapně, co všechno manžel vidí. Teče ze mě krev, koupelna vypadá za chvíli dost hrůzostrašně. Přichází PA, opět mě s mužem dotáhnou na křeslo a verdikt zní sedm cm. Jsem už mimo, nemám ani radost, cítím jenom neskutečnou bolest. Odcházíme opět směr wc, kde mi při kontrakci prdne voda. Je 17.00 hodin. Jdu do sprchy se trochu umýt, když začínám cítit neskutečný tlak na konečník. Krev ze mě teče proudem a já ječím na muže ať okamžitě někoho přivede. V mezičase, kdy jsem schopná vnímat zvoním na zvonek a doufám, že konečně někdo přijde. Přichází PA, koukne a říká, že jdeme na křeslo, jinak porodím v koupelně.

Najednou je sál plný lidí a já konečně můžu tlačit. Napojí mě na monitor, svíjím se, poloha na zádech mě ničí, dostanu kyslík a jdeme na to. PO třech zatlačeních se narodil Filípek. Je 17.33 hod. Držím ten mokrý uzlíček a jsem tak mimo, že nemám ani žádný pocit štěstí či radosti. Manžel je dojatý, já čekám na placentu a dva kosmetické stehy. Pocit úlevy se nedostavuje, naopak znovu mi příjde jako bych rodila. Je mi řečeno, že některé druhorodičky mají zpětný porod, či jak se to jmenuje a tělo si jej přehrává znovu.

Konec září 2013 – zjistili jsme, že naší Terezce nebije srdíčko, proběhla revize a byl konec.

Říjen 2013 – proč se okolí dívá tak divně? Copak jsem spadla z Marsu? Cítím se divně, odtrženě a nevím, jak se k nim zase připojit. A tak hledám v knihách. A jejda, knihy nenacházím. Tak hledám v sobě. A ejhle, uvnitř se rodí nápad! Knihy nejsou – napíšu nějakou sama. A přemýšlím, jak na to.

Listopad 2013 - dávám světu ve známost, že sbírám příběhy žen, které přišly o miminko v těhotenství. Příběhy začínají přicházet a s nimi podpora, ocenění nápadu i spousta slz a bolesti, někdy však také naděje a víry. Super! Nejsem v tom sama! Hledám vydavatele, poslouchám rady zkušených, rozhlížím se, jak to provedem. Teď můžu zúročit své zkušenosti psychologa i prožitky mámy andílka.

Prosinec  2013 – už jsem knihu chtěla mít napsanou, no, Řím taky nepostavili za měsíc, ok, zpomalím.

Leden 2014 – zjišťuju, že jsem těhotná. Za několik dní zjišťuju, že už zase ne. V den příchodu z nemocnice po revizi mi volá Lilia (partnerka projektu a vydavatelka knihy), zdali stále ještě nemám vydavatele, že by se mnou do toho šla a knihu vydala. Jupí! Vesmír našel cestu, jak knihu ukázat světu.

Únor – červen 2014 - kniha dostává název – Čekala jsem miminko, ale..., přicházejí další příběhy, probíhají korektury, s autorkami si vyměňujeme autorské smlouvy, kniha dostává kapitoly, články odborníků, ilustrace, obsah i obal, aby.....  

Titulek zní krásně, romanticky a optimisticky. Obsahem tohoto článku je však bolest, smutek a pocity rozporuplnosti až zloby. Navíc je to snad už třetí verze, ale vždy jsem si pak nechala druhý den na to, abych se ujistila, zda je to napsáno, tak jak to cítím. Jak to cítím? To se nedá asi nikdy napsat nebo říci přesně, každý pojem může druhý člověk vnímat jinak. Bolest, na ni každý reaguje jinak, někdo méně jiný více. Já jsem spíše ta bolestnější osobnost. A další? Je to individuální. 

Při prvním sepsání zněl jinak i titulek, uložila si text i v počítači a řekla si: ,,Nevím? Nebude to zbytečně moc emotivní nebo až moc poučující? Myšleno to je, ale dobře“. Druhou verzi jsem si stále jen tak promítala v hlavě a říkala si, že není potřeba dávat odkazy o tom či onom. Určitě se zde najdou maminky i teprve ty nastávající nebo i tatínkové, kdy se s případem, který se stal mé mámě někdy setkaly, když ne přímo, tak třeba i z příběhů někoho známého. Nač tedy poučovat.

Říká se: ,, Čas vše zahojí“. Něco pravdy na tom je, ale mozek moc neoblbneme, pokud sám neonemocní, tak v hlavě to bude, i když bolest bude ustupovat. Určitá data a nebo situace, vždy tu událost nějak připomenou nebo dají podnět mozku: ,, Hele na něco jsi zapomněla, tak si vzpomeň“!

Teď tedy rychle přeskočím k tomu, co se událo.

Začal prosinec 2014, já se těšila na Vánoce, zejména kvůli dceři, které jsme nakoupili dárečky a představovala si, jak malá bude obdivovat stromeček a ozdoby, bude trhat balicí papír z dárků a v rámci svátků navštívíme své rodiny a rodinné příslušníky. Mé krásné představy neměly dlouhého trvání ☹

Opět to tedy urychlím.

Drtivá většina nás si už těhotenstvím a nebo kojením prošla, či jimi právě prochází, a tak bylo už jen příjemnou chvilkou svou zkušeností a radou pomoci dalším ženám. Těm, které na Vaše rady čekají, těm, které chtějí slyšet, že na určité věci nejsou samy, resp., že si tím prošel i někdo jiný... a tak to byly právě Vaše zkušenosti, které opět pomáhaly a věříme, že i dále pomůžou těm, které je budou vyhledávat. 

V tomto týdnu jsme se mohli potěšit dvoum krásným číslům, a to celkovému počtu zkušeností, za které jsme posílaly srdíčka a také počtu maminek, které se do lednového Týdne Wiki zkušeností zapojily. Tady jsou čísla: 

• Přibylo 185 zkušeností k Wiki článkům z kategorie Těhotenství, Kojení
• Zapojilo se 80 maminek

Nejoblíbenějšími tématy pro napsání zkušeností byly:

1. Kojení
2. Těhotenství
3. Kojicí podprsenka
4. Kojicí polštář

A nejčastějšími přispěvatelkami do Týdne Wiki zkušeností byly:

Nový rok přinesl řadu změn v označování potravin, na které jsme my spotřebitelé čekali celou řadu let. Jedná se o nové, srozumitelnější informování zákazníka o konkrétních potravinách, jejich složení nebo třeba zemi původu.

Čeští spotřebitelé byli až doposud často mylně informováni o řadě skutečností týkajících se potravin, které nakupovali. To, co bylo na potravinách uváděno, nebylo vždy přesné a už vůbec ne čitelné. Nyní musí být písmo větší, čitelnější, supermarkety mají nově povinnost informovat o pěti zemích největších dodavatelů zboží a od dubna letošního roku se dočteme doposud často těžko dohledatelné informace o zemi původu vepřového masa.

V tuzemsku je vepřové maso sice nejprodávanější, přesto tato povinnost platila pouze u masa hovězího. Na balíčcích masa byla uvedena pouze země, kde proběhla s masem poslední výrobní operace – například kde bylo maso baleno.

Nově se tedy dočtete, kde se konkrétní zvíře narodilo, kde bylo vykrmeno a kde následně poraženo. Tyto informace můžeme označit jako rodný list každého prasete.

Pro mnohé bude překvapivé zjištění, kolik kilometrů konkrétní zvíře nacestovalo, vybere-li si maso od zahraničního dodavatele – chovatele. Nacestované kilometry znamenají pro prase poměrně vysokou psychickou, ale mnohdy i fyzickou zátěž. Pomineme-li nepohodu zvířat, projeví se mnohahodinový transport zejména v kvalitě masa.

Včera som si pozval na "kávičku" mamičku wwera. Tu si môžete prečítať náš krátky rozhovor 🙂

Tušíš, prečo som pozval práve teba na "kávičku"?

Překvapilo mě to a vůbec netuším, proč právě mě?

Možno na to spoločne prídeme 🙂 Je ťažko spoznať niekoho len cez príspevky, povedz mi niečo o sebe. Pokojne sa môžeš pýtať aj ty, ak ťa niečo zaujíma. Ja toto pozvanie neberiem ako rozhovor mňa s tebou, skôr ako spoločný obojstranný dialóg.

Tak něco o mě... V úterý mi bude 28 let, uuž.. čas hrozně letí. Jsem plně vytížená našemi dvojčaty, jsou to skvělí kluci 🙂 Manžel mi moc pomáhá... máme pěkný vztah... i když občas to u nás lítá..máme moc malý byt, takže někdy je u nás ponorková nemoc. Už rok se snažíme sehnat větší byt, ale zatím se nám bohužel nedaří. Jinak ráda jezdím na koni, ráda tancuji a moc ráda spim. 😀 A co ty? Bude ještě holčička k těm tvým krásným chlapečkům?

Ja som to už v minulosti spomínal, že by sme chceli ešte tretie dieťa, dievčatko by bolo úžasné 🙂 Je to však ťažké rozhodnutie a zatiaľ nam chýba odvaha. My sme sa práve presťahovali do vlastného, tak sa musíme najprv trochu udomácniť.

Obligátní odpovědí na otázku kdy začít učit děti lyžovat je lakonické stanovení nejnižší věkové hranice, a to mezi dvěma a třemi lety. Hotovo. Tečka. Takovéto zjednodušení má v mnoha případech za následek zbytečné rozčarování zklamaných rodičů, jejichž tříleté i starší ratolesti, vytrvale padající zpravidla na záda při pokusech o sjetí sebemenšího kopečku, chápou lyžování jako nezasloužený trest a lyže nenávidí. Donucovací prostředky se míjí účinkem, dětské slzy i nervy cvičitelů tečou.

Příčinou opakovaně neúspěšných prvních pokusů je ve většině případů opožděný rozvoj balančních schopností. Děti pociťují radost z klouzání (a lyžování není nic jiného než klouzání po sněhu), až když je u nich dokončen vývoj centra pro rovnováhu, uloženého ve skalní kosti spánkové části lebky. Problém spočívá v individuálních odlišnostech spojených s procesem „zrání“ této důležité řídicí jednotky. 

Mnohé tříleté i mladší děti tak „předbíhají“ své starší a zpravidla větší a silnější kamarády, jež vlastní trapné začátky a lyžařská neohrabanost deprimují a odrazují. Co s tím? 
Nabízí se jednoduchý kontrolní test:

Dříve než začneme analyzovat situaci na trhu s lyžařskou výzbrojí, přihlašovat děcko do lyžařské školky nebo vybírat terén pro rodičovskou úvodní lekci, hledáme příležitost, při které by se náš potomek mohl sklouznout jen tak v botách na ledové ploše v bruslařské hale, nebo na zamrzlé louži. Přijde-li této kratochvíli rychle na chuť, mají první nákupy výzbroje a úvodní lyžařské lekce smysl. Zkušenosti ukazují, že vyrovnání se „šikovnějším“ mladším dětem je při optimálních podmínkách záležitostí necelé jedné sezóny, po které na někdejší zaostávání nikdo ani nevzdechne.

Pokračování:  http://www.cestujsdetmi.cz/rady-a-tipy/sportovani-s-detmi/nakup-detskych-lyzi-jak-postupovat-pri-vyberu-a-nakupu

Nestíháte? Proklínáte nakupování s dítětem a nejste už schopná myslet na tisíc věcí naráz? Víte, že můžete platit bez stresu, rychleji a pohodlněji? Nabízíme vám pomůcku, která vám ušetří čas i nervy.

Zná to každá máma. Rychlý nákup s kočárkem a pak dlouhé přehrabování v tašce plné plínek, rozmačkaných piškotů a hraček, mezi nimiž, pochopitelně až někde na dně se ukrývá naše peněženka. V tom lepším případě. V tom horším leží doma na botníku. Děsivá představa. A když už vítězoslavně máváme peněženkou nad hlavou a chystáme se platit… Zapomeneme PIN ke kartě. Ovšem ani v té chvíli není obraz zkázy domalován. Chybí tu ještě rohlík, který váš miláček hodil po pokladní, dětská výživa na saku souseda ve frontě a bonbony rozsypané po podlaze. V tu chvíli už se z fronty čekající u pokladny stává nelítostný dav, každá vteřina trvá celou věčnost a vy děkujete za to, že je u nás zakázáno lynčování.

Máme pro vás jednoduché řešení. S kreditní nálepkou České spořitelny můžete zaplatit bleskově a bezkontaktně a do částky 500 Kč navíc nemusíte zadávat PIN. Lupněte si nálepku třeba na telefon, který máte určitě pořád sebou, mávněte nad starostmi i platebním terminálem rukou a máte klid. V uspořeném čase se můžete pokladní pochlubit tím, co váš malý génius dokázal postavit na pískovišti. Platit s kreditní nálepkou je zkrátka hračka.

Jaké výhody má kreditní nálepka?

Peněženku můžete nechat doma – v obchodech zaplatíte jen přiložením nálepky k bezkontaktnímu terminálu. Do 500 Kč nezadáváte PIN, nad 500 Kč potvrzujete platbu zadáním PIN.