Píšu hned dokud to je opravdu vše čerstvé. 30.12.2010 jsem já a budoucí tatínek dorazili v 7 hodin ráno do porodnice u Apolináře. Tam jsem se hned převlékla do jejich košile a šla jsem na monitor. Pak mě vyšetřil doktor a šlo se na klistýr. Toho jsem se ani moc nebála, a jsem ráda, je to prkotina.🙂 Potom jsme vyzvedli tatínka na chodbě a šli se přesunout na porodní sál číslo 1. Jelikož se nějak špatně domluvili, tak jsem musela čekat, už tam byla maminka pře de mnou. Takže mě a tatínka posadili do vyšetřovny a dali mi kapačku. To čekání byla hrůza. Pak jsme uslyšeli miminko a bylo nám jasné, že už to má ta maminka za sebou. V tu chvíli jsem byla už opravdu vyděšená, protože jsem věděla, že už to přijde. Tatínek mi byl velikou oporou a nevím co bych si tam bez něj počala. A pak to přišlo. Taˇtka se měl jít převlíct a že to bude chvilka, že si ho vyzvednou. No a chvilka to opravdu bohužel nebyla. Epidural mi napichovali na 5krát a to už sem je prosila, že nemůžu ať mi dají celkovou nárkózu, že už se to rýpání nedá vydržet. Vystřídali si na mě dvě anesteziološky a té druhé se to nakonec na třetí pokus povedlo kdy mi raději už umrtvila o obratel víš. S tím, že jinak už bych vážně šla pod celkovou. Ta bolest když se netrefili, hrozná. Nejde popsat.... Trvalo to 45minut rýpání... Pak už to šlo vše docela rychle. Dali mi cévku a zkoušeli umrtvení. To proběhlo rychle. Konečně mi tam dovedli taťku a já byla hned klidnější když mě držel za ruku a koukal do očí. Cítit to bylo, ale jen to jak se tam jakoby rýpali a když tlačili na břicho aby malého dostali ven, tak jsem musela vydýchávat jak u porodu. Ale každopádně to nebolelo. Ale to když malý poprvé zakřičel, to se nedá ani popsat jaká to byla úleva a nádhera. Oba jsem brečeli a tatínek mě líbal na čele a děkoval. Prostě nepopsatelné. Pak mi ho ukázali, ale to byl jen letmý pohled. Pak šel taťka fotit a po nějaké chvíli mi přinesl ukázat ten náš malý zázrak co mě tak dlouho kopal v bříšku. A najednou tady byl s námi. Držel mi ho u hlavy, a já si ho mohla pohladit a koukat na to jak je tatínek šíleně hrdý.... Prostě krása a jsem ráda, že to nakonec vyšlo a nemusela to být celková narkóza. Pak mě došili, malého odnesli a tatínka poslali domů. To se mi chtělo šíleně brečet, ale co se dalo dělat. Nic. Na JIPu byly úžasné sestřičky, takže to i utíkalo. Jen vedle mě dali nemocnou maminku ruské národnosti, která celou dobu chrápala (ani prášek na spaní nepomohl a celá noc vzhůru), to by ani tak nevadilo, ale samozřejmě jsem od ní chytla pořádnou rýmu, takže se bojím kdy jí bude mít i malinkatý. Pak už bolelo hlavně vytahování drenů, měla jsem bohužel dva a první den kdy mě zvedli stál opravdu za to... Nějakou dobu to znovu opravdu zažít nechci, ale tak za dva až tři roky na druhé určitě dojde. Teď jsem vyšokovaná i z Domči, protože nám hodně blinká, takže jsem i v porodnici nespala a pod.... no jo první miminko, ale snad se to během šestinedělí spraví a uklidní....