Nápoj k vyvolání porodu podle Stadelmannové, prostě humus hnus:
Ricinový koktejl !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Připravte si směs z ricinového oleje(půl panáku) (ke koupi v lékárnách) s 0,33l meruňkovým džusem a hltem čiré kořalky(slivovice). Tuto vypijte. Během tří až šesti hodin se dostaví silné porodní bolesti. Pokud tomu tak není, musíte vycházet z toho, že se zatím dítě prostě narodit nechce.

Tak tohle jsem opravdu nepoužila, ale prý to fakt funguje.

        V  úterý 27.4.2010 jsem nastoupila do porodnice v Písku. Byla jsem 2 dny po termínu. Jelikož jsme poslední měsíc těhotenství měla hypertenzi, byla jsem přijata pro indukci porodu. Byla jsem vyšetřena (otevřená na necelé 2cm) , udělali mi monitor a UTZ (odhad  3500g). A začala jsem od  10 hodin sbírat moč na bílkovinu, kterou jsem sbírala 24 hodin. Jinak se nic jiného nedělo....

       Ve středu 28.4.2010 mi ráno na vizitě pan doktor řekl, že musíme počkat na výsledky moče a že by to viděl na první tabletku až zítra, protože mě nestihne vyšetřit primář a ten mě musí před tím vyšetřit. Tak jsem byla docela zklamaná, myslela jsem že začnem co nejdříve. No dosbírala jsem moč a odpoledne šla na monitor. Jenže malý tam děsně řádil, měl docela rychlou srdeční akcic (až ke 200) a hrozně velkej rozsah. PA se to docela nelíbilo, takže monitor mi natáčeli 2 hodiny a pak zavolali zástupce primáře. Ten přišel kouknul na to, vyšetřil mě a řekl,  že mi první tabletu dají už dnes v noci. Že nevidí důvod proč to zbytečně oddalovat.Tak jsem byla docela i ráda.  Takže večer kolem 21 hodiny jsem dostala první tabletku. A spala jsem krásně celou noc.

      Ve čtvrtek 29.4.2010 jsem šla ráno na monitor, ten už byl trochu lepší malý se konečně zklidnil. Doktorka mě vyšetřila, stále otevřená na 2 cm. Dala mi další tbl a že se uvidí. Já cítila že se mi už docela stahuje děloha, ale vůbec to nebolelo tak to bylo v pohodě. Během dopledne mi odešla část hlenový zátky a během dne zbytek.  Do odpoledne se nic nedělo, byla jsem na monitoru, ten byl dobrý. A odpoledne kolem 16 hodiny, jsem začala cítit, že mi ty stahy začínají už trochu bolet a jsou docela častý. Tak jsem si to schválně jen tak stopla a měla jsem je po 5 minutách. Ale ještě to byla jen taková mírná bolest. K večeru se to už trochu víc rozjelo, už byly spíš po 4 minutách a musela jsem to už rozcházet. Večer kolem 21 hodiny jsem šla na monitor a řekla jsem sestřičce, že už to docela trochu bolí a mám to tak po 4 minutách. Zkoukla mě, stále jsme byla otevřená na 2 cm. Doktorka mi zavedla rovnou 2 tbl a šla jsem zase na pokoj. S tím že sestřička řekla, že kdyby něco tak ať tam klidně zajdu. Takže já rozcházela každou 4 minutu stahy až do rána.

     V pátek 30.4.2010 v 1 hodinu ráno už ta bolest byla docela dost nepříjemná, a ještě jsem se snažila moc nebudit spolupacientky, takže jsem to opravdu rozdýchávala co nejtišeji.  Tak jsem se rozhodla a vydala se na porodní sál za PA a řekla jí že ty bolesti už jsou fakt docela silný. Ona mi píchla injekci a řela, že pokud to jsou poslové tak mi to za chvilku přejde a vyspim se a pokud se rozbíhá porod tak se to víc rozjede. Rovnou mě vyšetřila a stále jsem byla otvřená na 2 cm. No samozřejmě, že se mi to víc rozjelo ....a bylo mi trapný už chodit znovu za sestřičkou tak jsem to protrpěla až do rána....nejhorší noc mýho života!!! Ráno jsem se nemohla dočkat až půjdu na kontrolu na sál. Šla jsem zase na monitor, ten byl dobrý. PA mě vyšetřila a řekla že jsem se po tý injekci otevřela na těsný 4 cm. Tak jsem se trochu vyděsila, že za celou noc bolestí jsem se otevřela jen o necelé 2 cm.  Ale aspon se už něco dělo. PA mi řekla, že už tam zůstanu. Šla jsem na přípravu. Udělaly mi klystýr, vysprchovala jsem se a šla si lehnout na porodní sál a od této doby jsem byla připojená celou dobu na monitoru.Což pro mě bylo hrozný, protože při chůzi to ještě šlo ale na stole fakt ne. Tak jsem tam začala už docela hekat.   Doktorka mi řekla, že mi udělají dirupci blan aby se to trochu urychlilo...No představa horších bolestí byla děsná.  V tom přišla PA a zeptala se mě jestli nechci napíchnout epidurál. Tak jsem řekal že jo, že by to bylo fajn na chvilku si ulevit od bolestí. Tak v 10 hodin přišla doktorka z ARA  a napíchla mi ho. Do 11 hodin jsem tam ležela, úplně krásně bez bolestí. V 11 hodin mi přišla PA prasknout vodu. Moc jí to nešlo, tak jsem byla ráda, že jsem nic necítila. Chtělo se mi čůrat jenže to nešlo, tak mě sestřička vycévkovala. No a já si dále ležela, sice už jsem kontrakce začala trochu cítit ale nic hrozného. Ve 12hodin jsem byla otevřená už na  6cm.. Daly mi kapat oxytocin a to už sem začala kontrakce zase pořádně cítit. A každou kontrakcí to sílilo a bolelo víc a už se dost zkracovaly.  Postupně jsem se otvírala, hekala a myslela jsem že už to nevydržim. Pak přišla kol 13:30 PA , vyšeřila mě a řekla že už jsem skoro úplně otevřená, že už mi chybí jen lem. A že když mě to bude už tlačit trochu na konečník, tak to nemusim prodýchávat, ale můžu si klidně trochu zatlačit. Že už jen čekáme až se malý dorotuje dolů. No a asi po 2 kontrakcích sem začla cítit příšerný tlak na konečník, a když jsem to měla dovolený tak jsme zatlačiloa. Řvala jsem jak nevim co...přiběhla PA a hned do mě šáhla, a řekla že se dorotoval nějak rychle a běžela pro doktorku. No a pak jsem už byla úplně mrtvá. Kontrakce každou chvilku, silný tlak na konečník. PA mi dala nohy na kozy (což byl docela výkon je dát nahoru) a řekla mi, že musim při kontrakci co nejvíc zatlačit do konečníku. Jenže já byla úplně mrtvá, tlačila jsem ale spíš do hlavy.  A všichni na mě tlačte do konečníku...no děs běs. Neměla jsem skoro žádnou sílu, PA byla už připravená na to mi skočt na břicho..🙂 Malýmu zase nějak blba srdeční akce, tak radši zavolali i dětského doktora, to jsem se docela vyděsila. A doktorka řekla že musim pořádně tlačit aby byl co njedříve venku. Takže jsem musela tlačit a potom se jen nadechnout a znova tlačit. Byla to příšerně těžký, hend po sobě tlačit. Cítila jsme jak se mi rozepíná hráz, a pak jak mě dr. nastřihla tak se mi ulevilo a hlavička byla venku. Při další kontrakci jsem musela co nejdříve tlačit aby byl venmku celý. Jenže já už neměla sílu, zatlačila jsem jednou to troczu povylezl, ale pak jsem už fakt tlačila jak jsem mohla ale moc mi to nešlo...PA mi proto skočila na břicho aby malýmu pomohla ven...a potom jsem cítila jen hroznou úlevu. 🙂) Bylo přesně  13:48.  Viděla jsem na chvilku malýho ,jak vyklouznul ale doktorka ho dala hned dětské sestře , kvůli tý srdeční akci. Ale jelikož začal hned plakat tak jsem věděla, že bude určitě v pořádku. No a potom následovalo jen porození placenty, teda spíš mi ji PA vytrhla, bolelo to jako čert. A šití o tom nebudu radši ani psát. Ještě ted stehy trochu bolí..To šití bylo fakt hrozný....:-//

       No ale ten náš kulíšek za tohle všechno stál. Ještě jsem měla nějaké komplikace související s epidurálem. Ale už je to vše pryč.🙂 

Rozhodla jsem se, že se podělím o své pocity z mateřství. Nejprve jsem netušila, co mě čeká, malovala jsem si život s miminkem, následně pak s batoletem a také jsem snila o tom, co bude, až se z mého dítka stane dospělák. Mohu jen potvrdit, že heslo "Člověk míní a život mění" je pravdivé. O tom co bude mé dítko dělat, až bude dospělákem jsem už snít přestala, zatím můj život plně zaměstnává 20ti měsíční dcerka Nikolka, která dává zabrat nejen mě, ale i manželovi, babičkám, dědečkům
a dalším členům rodiny.

Nedávno manžel konstatoval, že naše krásná, milá dcera bohužel přestala chodit
a začala lítat. Ano doslova lítat, nemůžeme jí uhlídat, chození se pro ni nejspíš stalo obyčejnou nudnou záležitostí, a že by brala alespoň trochu ohled na své chudáky staré rodiče, to ani náhodou. Důkazem toho je naše návštěva ZOO. Byla by to určitě super návštěva, kdyby jen to naše dítko chvilku postálo, či posedělo a také se podívalo občas na nějaké to zvířátko. Kdepak zajímaly jí jen dětské atrakce
a schody. Takže jsem mohla Nikolku vzít na procházku po schodech u nás v baráku a pak následně na dětské hřiště a vyšlo by nás to levněji. Nicméně, děkovala jsem bohu, že jsem nešla do ZOO s malou sama a vzaly jsme i manžela/tatínka.
V opačném případě by mi určitě buď někdo odjel s kočárkem a věcmi, nebo odešel
s Nikolkou jako se ztraceným dítětem ke vchodu do ZOO. Největším náporem na nervy bylo asi to, když jsme se snažili postoupit směrem kupředu a odtáhnout Niki od nějaké atrakce, vypadalo to, že jí rozhodně krademe, tak moc křičela a kopala. Byli jsme nakonec všichni tak unavení, jako po nějakém maratonu.

Tak tedy můj sen o klidném dítěti, které krásně papá, hraje si, zajímá se o knížky, tak ten se velice rychle rozplynul. Každý den začíná stejně. Sotva ráno malá otevře oči, už mele, doslova mele. Konečně jsem pochopila manžela, proč mi občas říká, abych už pořád nemlela pantem, že ho bolí hlava. Asi to neřekl takhle doslova, možná nějak podobně, ale přesně tato věta vystihuje mé časté rozpoložení z Nikolky. A jak to asi tak vypadá, když ta naše malá ráno otevře očka?! Nějak takhle: Otevře jedno oko
a vynadá nějakou svou hatmatilkou své oblíbené plyšové hračce, po té otevře druhé oko a začne povykovat. "Maminko", "Maminko", "Kde je?". V tento okamžik nastupuji já, po čtyřech se vyplazím z ložnice a s polo otevřenýma očima jdu do dětského pokojíku. Malá na mě hraje spánek. Tak vyčkávám nad postýlkou, co se bude dít. Niki se po chvilce prudce otočí a řekne "kuk" a má ten nejhezčí úsměv na světě.
A pak už jen mele a mele, co mám dělat já, co má dělat Opi, tak se kupodivu jmenuje její oblíbený plyšák žirafa, což někdy strašně moc mate naše známé, a taky určuje tatínkovi, že rozhodně do práce chodit nemá. A to slovy: "tatínku, do pláce, neceš". Zvláštní na to všem je, že když pak tatínek nakonec do práce odchází, mává mu tak úporně, že to vypadá jako by nechtěla, aby se vrátil. Opak je pravdou.

Abych přežila den s tímto malým čertem, pardon s batoletem, musím hodně plánovat a vymýšlet aktivity, jinak by mě i sebe Niki ukousala nudou, to asi v tom lepším případě. Mám obrovské štěstí, že mám skvělé kamarádky, které mají dítka ve stejném věku a nebojí se nás pozvat na návštěvu, nebo přijet za námi. Do nedávna totiž ještě Nikolka všem těmto dítkům ubližovala, asi z lásky nevím 🙂 Vypadalo to asi takto: „Nikolko, přijde na návštěvu Kubík“, malá na to: „Guba, bum, bum“. Tak se snažím trpělivě vysvětlit: „Ale Nikolko, Kubíček je přece moc hodný, máme ho rádi“. Niki na mě chvilku kouká, opakuje slovíčko rádi a pak dodá: „Gubík, bum, bum“
a běží si připravit něco, čím by chudáka Kubíka mohla majznout. Ach jo prostě se s tím nedá nic dělat a jen trpělivě vysvětlovat dál. Naštěstí toto bum, bum období, kdy dítka od nás odcházely plačící, již přešlo. Máme ale jiné období a to moje, moje. Řekla bych, že taky není o co stát. O tomto období zkusím napsat v dalším svém příspěvku o Niki na  http://vancurova.blog.idnes.cz/