Film Sbormistr. Jak poznat, že se něco děje?
Zdravím, maminky. Viděli jste někdo film Sbormistr? Myslím , že už je dnes na kroužcích zdravější prostředí, ale teda děsí mě, že to ty rodiče na holkách nepoznali. Četla jsem jednu zajímavou recenzi, ze který mě mrazí, protože jako rodič nevím, jestli bych poznala že vůbec něco děje.
Tohle je kus textu, co mě zaujal.
"Veřejnost má ráda jasno. Hrdinové mají pomáhat a chránit, od obětí se očekává útěk nebo boj. Kdo nepatří do jedné ze škatulek, jakoby neexistoval. Ale mezi útěkem a bojem existuje propast, kam se vejdou desítky let ticha. Třetí škatulka. Vyrostla jsem v době, kdy poslušnost a úcta k autoritám byly nad hodnotou a vlastní identitou dítěte. Díky filmu, vidím, jak bych působila. Na venek možná stejné chování jako dívky ve filmu, uvnitř ticho, které bolí. Bylo mi jedenáct. Mozek "zamrznul". V šoku z toho, že mi ublížil někdo v koho jsem vložila jako dítě nejvyšší důvěru, mozek vypnul obranný mechanismus a zůstala jen poslušnost. Byla jsem figurkou na šachovnici, kterou posouval někdo podle pravidel, která jsem si nevybrala. Dnes snad vím, jak poznat první signál u svého dítěte.
Autorka je samosebou anonym (možná je jednou z účastnic kauzy), ale na konci psala, že by možná založila sbírku na kampaň a uvolnila zbytek svých zápisků, pokud budou návodem, pro ostatní, jak to poznat. Já bych byla pro. Hodila bych možná klidně text na sítě, ať je vidět, že je o téma zájem.
Co myslíte?
@anonym_autor Ono to klidně může být naopak. V pribuzenstvu pedagogem vedený kroužek vyhodnotili rodiče jako bezpečnější než ostatní. "Nastesti" se těsně podařilo, že děvče uz šlo zplnoletnit a nastávající otec byl ochotný si ji vzít.
@anonym_08a19f To mě moc mrzí. Taky se tady mohlo stát, že rodiče dítěti (děvčeti) možná správně nevysvětlili kde jsou hranice, které by neměla překročit - jestli ji v jejím věku vůbec nějaké hranice sexuality stačili vysvětlit nebo taky ten pedagog/lektor neudržel prostě poklopec. Řekla bych, že tam to bylo kombinací obojího. Je mi líto rodičů i děvčete (to je prostě mentálně dítě) nad kterým se musí dospělí prostě ovládnout.
Pokud je to pro rodiče, ale vlastním selháním, měli bychom se zamyslet, kdy začít dítětem ta rizika ukazovat a jak hranice jejich intimity jako rodiče budovat už od malinka. Myslím, že to nezačíná v 11 nebo v 15 poučením o tom, co se ti může stát.
Do sboru jsem chodila od pěti let. Znala jsem tedy vedení velice dobře již od útlého věku. Ji jsem brala jako druhou mámu, byla milá, krásná a jakakoliv pochvala od ni byla tou nejvetsi odměnou. Vedla ty nejmenší a všichni ji milovali. On tam za námi obcas přišel. Tehdy to byl mladý kluk a vždy nas strašně rozesmíval, dělal blbosti a všechny děti (5-7 let) ho braly jako vtipálka kámoše. Ovšem čas postupoval a i já postupovala do vysších a lepších oddělení. Ze zábavy a pohody se stávala povinnost a velký dril. Na díte 10 let 4xtydne třihodinnocé zkoušky a mnoho vystoupení natáčení a zájezdú. S vedením sboru jsme byli téměř v denním kontaktu. Vznikne zvlástní vazba. Berete je jakou součast svého života, kterou však berete jako ikony a vzory jinak než vaše rodiče. Ona byla vždy mic hodná on se měnil. Najednou to nebyl vzdy ten vtipný blázen, ale opravdu velky šéf. Dokud jsme nepodali vynikajici výkon dřeli jsme. Byl schopny nas drzet o hodinu déle na uzkiušce, nikoho a niceho se nebal a vzdy dostal to co chtěl. Proto jsme byli nejlepší. Za to vzdy prisla obrovska pochvala , kvetiny , dobrá nálada… ta se stridala s tou spatnou pokud se vyskytla nekde chyba. Všichni byli tam i kluci, ksme k němu vzhlíželi . A pochvala od něj byla jak milionovy bonus v zamestnani. Vsichninhsme touzili byt v jeho přilzni aby se na nas usmal, pred vsemi nas pochvalil, dal nám sóla…. Rodice ho uctivali uplne stejne. Vidina , ze se dite tesne po padu komoušu dostane do Japoncka USA atd byla takový hřeb večera…. Ovšem stinne stranky jaksi neexistovsly, alespoň ne na povrchu…
Poutem od tak útlého věku se vytvoří zvlaštní vztah… je tam znacna davka domacnosti jste spolu porad, zaroven vidíte ty vudci osobnisti jako vase vzory a ikony, zaroven je nesnasite kdyz na vas rvou a pred vsemi dehonestuji pod zaminkou “ chci z vas dostat to nejlepší” , ale nechcete to cele opustit, protoze tam prostě neco znamenáte a mate jakousi zavislost na tom vsem celém….
Ha osobně jsem za celých 11 let zadne se.ualni natlaky osobne nezažila… do sauny me zval, tam jsem vsak nesmela kvuli me arytmii. Vím ze spousta hllek mu strasne nadbihala a chtěly to byt ony koho on bude preferovat. Co se dělo za zavrenymi dveřmi nemohu potvrdit ani vyvratit.
S odstupem casu to vidím jako narcistni bipolarni poruchu . Alkoholismus a mozna i vic. Myslim , ze az v dopelosti jsem si uvedomila jak moc mi to vse ovlivnilo budouci zivot( sebevědomí, stres z nedokonalosti, sebekontrolu a vse jine) kdyz jsem odešla citila jsem obrovske prazdno , najednou zo vse ze dne na den zmizelo …. A ja zacala objevovat ten zivot venku mimo bublinu…
A závěrem co si myslim , ze by pomohlo zjistivat od deti vic informaci co se deje v bublinách??? Proste s nima vic mluvit , pratelsky . Dite nechce mluvit jen tak o tom ze na ne nekdo saha nebo jim sproste nadava. Je to ponizujici a dite si VZDY MYSLI , ze je to jeho chyba a ze si to zasliuzi . Takze prevence opravdu mluvit o vsem a porad…. Dite si musi byt jiste, ze bude vyslyšeno a bude mu hlavně uvěřeno❤️
@anitta moc děkujeme za svědectví.
Díky @aniitta už chápu proč příběh tvůrce filmu tak fascinoval. Prostředí které tam vzniklo a osoba jeho samotného byla směsicí lehce disfunkcni širší rodiny. Takova "polyschizofrenni" osobnost je vážně zajímavé a skvělé téma pro scénáristu/dokumentaristu. Ukazuje to taky jak moc může tlak na výkon změnit charakter člověka? Možná.
Mrzí mě co jste si zažila vy i celá rodina. A o to víc se nedokážu ubránit pocitu, že jako společnost ztrácíme to velké svítící 💓, které bylo za pana prezidenta Havla nad hradem a taky jeho morální přístup ke společenským tématům v odborném prostředí.
Filmaři (i herci) odvedli brilantní práci z pohledu řemesla, estetiky i výkonu, ale tvůrci ji odřízli od lidského dopadu. Ego 1:0 Morálka. Společnost, která dokáže ocenit umělecké dílo, ale nedokáže ochránit skutečnou oběť před dalším ponížením je na pokraji morální krize. Pokud umění ztratí empatii, na úkor budování kariéry na cizím neštěstí a dostává za to ocenění, je mi vážně smutno. Co si o tom prosím myslíte?
@anonym_08a19f To mě moc mrzí. Taky se tady mohlo stát, že rodiče dítěti (děvčeti) možná správně nevysvětlili kde jsou hranice, které by neměla překročit - jestli ji v jejím věku vůbec nějaké hranice sexuality stačili vysvětlit nebo taky ten pedagog/lektor neudržel prostě poklopec. Řekla bych, že tam to bylo kombinací obojího. Je mi líto rodičů i děvčete (to je prostě mentálně dítě) nad kterým se musí dospělí prostě ovládnout.
Pokud je to pro rodiče, ale vlastním selháním, měli bychom se zamyslet, kdy začít dítětem ta rizika ukazovat a jak hranice jejich intimity jako rodiče budovat už od malinka. Myslím, že to nezačíná v 11 nebo v 15 poučením o tom, co se ti může stát.
@anonym_autor Myslím, že tam osvěta nebyla žádná, protože některé věci se prece sluší až po svatbě. Respektive tím osvěta ze strany rodičů skončila.
Je důležité s dítětem mluvit otevřeně o těchto tématech. Používat správná pojmenování a nenutit ho do interakcí jako je objímání a pusinkování. Je úplně jedno, že se strejda Petr chce obejmout a dát hudlana, pokud je to dítěti nepříjemný, tak to dělat nebude. Dítě si musí hranice vymezit samo. A musí z vás cítit podporu a důvěru. Musí mít pocit, že mu uvěříte, když se svěří. Rodiče mají povinnost si zjistit, jak takoví predátoři pracují, co říkají a jak si svoji oběť namotávají. Normálního člověka to nenapadne a je dobrý se vzdělat. A jakmile dítě někam chce docházet, nebo už dochází, tak se s ním pobavit o tom, co je správné a co ne a že se vám vždy může svěřit. I kdyby to dítě bylo schopný to napsat jen na papír. Některý děti jsou stydlivý a je pro ně těžký to vyslovit... Ne vždy se tomu dá ale zabránit, ale vzdělání dítěte a rodiče dělá hodně. A hlavně nikdy nemávnout rukou a říct "aaaale, to nic nebylo". A pamatovat na to, že u rodina může být nebezpečí, a často je to to nejčastější....
Problém je i to, a bohužel to vidím často kolem sebe, že je spoustu ambiciozních rodičů, kteří až nepochopitelně tlačí své dětí do pokud možno perfektních výkonů.V takové atmosféře se pak jde jen těžko divit že to dítě nemá ani odvahu se rodičům svěřit. Protože trenér je přece bůh
@anonym_autor Tehdy se tato témata veřejně neprobírala, byla více méně tabu. Stejně tak zneužívání dětí rodinnými příslušníky.
Je smutné slýchat, že “to za našich časů nebývalo”. Bylo to, existovalo, jen se o tom prostě mlčelo.
@brunetka11 To nepochybně.