Může mít dívka ve 16 letech rakovinu prsu?

Včera přišli výsledky biopsie. Je to špatný. Mám rakovinu, stejně jako měla maminka

@prosteja22 ahoj, jak se cítíš po nějaké uplynuté době? Jak na tebe působí doktoři a samotná léčba? Mockrát za den si na tebe vzpomenu. Kolikrát řeším kraviny a pak si vzpomenu, že někde v Anglii je jedna mladá silná slečna, co řeší skutečně problémy a já si nemám, na co stěžovat. Posílám sílu, myslím na tebe, ať vše dobře dopadne a rychle to utíká.

@macik84 Dobrý den, jste moc hodná, že takhle na mě myslíte. Moc si toho vážím a pomáhá mi to.
Všechno je to teď takové hrozně rychlé. Dny ubíhají a já ani někdy nevím, co je za den. Minulý čtvrtek jsem měla první chemoterapii. Předtím to bylo spoustu různých vyšetření, ani jsem si nebyla vždycky jistá, co zrovna testují. Dobré je, že se nenašli kromě uzlin v podpaží žádné další metastázy. Takže pak doktoři naplánovali prvních 6 cyklů chemoterapie, každé 3 týdny jeden. Měla jsem i sezení s paní psycholožkou. Byla moc hodná. Já se na to moc necítila a vlastně jsem vůbec nevěděla napřed, co říkat, ale pak jsme spolu mluvili hodně o mamince a o tom, jak byla ona nemocná, jak se léčila. Paní psycholožka i pan onkolog co mě má na starosti pořád říkají, že to, že maminka nakonec umřela neznamená, že umřu taky a já myslím, že teď když to celé léčení začalo tak tomu možná i trochu věřím. Nebo aspoň zkouším. Někdy to není úplně lehký. Vím, že u mě na to přišli později než u maminky a to není moc dobrý. Měla jsem to tátovi říct dřív, teď to vím. Moc bych to chtěla vzít zpátky. Ale taky vím, že to u mě rostlo rychleji než u maminky. Poslední testy před chemoterapií ukazovali, že ten nádor má 4cm a uzliny 2 a 1,5cm. Táta taky chodí k panu psychologovi a to jsem moc ráda. Myslím, že mu to pomáhá. Je sice hodně smutný, to vím, ale když je se mnou, snaží se hodně usmívat. Je to nejlepší táta na světě.
Chemoška byla divná. Jen jsem tam seděla s ostatníma nemocnýma lidma a pořád do mě něco kapalo a všude to bylo cítit tak chemicky. Nejhorší byla ta pachuť v ústech. Sestřička mi radila vzít si bonbon a nebo žvýkačku, ale musím říct, že mi to moc nepomáhalo. A pak jsem z toho byla tak unavená, to jsem ještě nikdy nezažila takovou únavu. Teď už rozumím mamince, že kolikrát sotva vstala z postele. Já po chemoterapii sotva došla do auta a pak doma půl den prospala. To ale asi bylo dobře, protože druhý den mi stejně bylo dost špatně od žaludku. A pak ještě asi další dva dny. Ale zvracela jsem jenom párkrát. Táta se o mě moc hezky stará. Naštěstí má dobrou práci, kterou zvládá z domu a tak může být celé dny se mnou. Teď týden po chemošce je mi trochu líp. Už jsem zvládla i trochu víc jídla. Ale mám pocit, že ten divný chemický pach teď cítím skoro všude, i v tom jídle. A někdy jsem hrozně smutná. Hlavně v noci, když se probudím. Nevím proč to dělám, ale něco mě nutí si na to prso vždycky sáhnout, jako bych doufala, že to byl jenom špatný sen a ono to tam nebude. Ale je. A to mě pak někdy přepadnou hrozný myšlenky a usnu až když dlouho brečím. Chtěla bych být víc statečná, ale asi moc nejsem. Paní psycholožka by chtěla, abych chodila na skupinové terapie s dalšími nemocnými dětmi, ale já se hrozně bojím, že by se ukázalo, že oni jsou hrozně statečný a já prostě zbabělec. Nechci brečet před jinýma lidma. Už jsem brečela před nejlepší kamarádkou, když jsem jí musela říct, že mám rakovinu a to bylo blbý.
Napsala jsem toho moc. Ale víte, jak jset mě tu povzbuzovali, ať jdu k lékaři nebo za tátou, tak já šla díky tomu. A možná pokud tu léčbu zvládnu, tak jste mi vlastně třeba zachránili život. A taky mi asi trochu pomáhá se o tom někomu vypsat. Děkuji

@macik84 Dobrý den, jste moc hodná, že takhle na mě myslíte. Moc si toho vážím a pomáhá mi to.
Všechno je to teď takové hrozně rychlé. Dny ubíhají a já ani někdy nevím, co je za den. Minulý čtvrtek jsem měla první chemoterapii. Předtím to bylo spoustu různých vyšetření, ani jsem si nebyla vždycky jistá, co zrovna testují. Dobré je, že se nenašli kromě uzlin v podpaží žádné další metastázy. Takže pak doktoři naplánovali prvních 6 cyklů chemoterapie, každé 3 týdny jeden. Měla jsem i sezení s paní psycholožkou. Byla moc hodná. Já se na to moc necítila a vlastně jsem vůbec nevěděla napřed, co říkat, ale pak jsme spolu mluvili hodně o mamince a o tom, jak byla ona nemocná, jak se léčila. Paní psycholožka i pan onkolog co mě má na starosti pořád říkají, že to, že maminka nakonec umřela neznamená, že umřu taky a já myslím, že teď když to celé léčení začalo tak tomu možná i trochu věřím. Nebo aspoň zkouším. Někdy to není úplně lehký. Vím, že u mě na to přišli později než u maminky a to není moc dobrý. Měla jsem to tátovi říct dřív, teď to vím. Moc bych to chtěla vzít zpátky. Ale taky vím, že to u mě rostlo rychleji než u maminky. Poslední testy před chemoterapií ukazovali, že ten nádor má 4cm a uzliny 2 a 1,5cm. Táta taky chodí k panu psychologovi a to jsem moc ráda. Myslím, že mu to pomáhá. Je sice hodně smutný, to vím, ale když je se mnou, snaží se hodně usmívat. Je to nejlepší táta na světě.
Chemoška byla divná. Jen jsem tam seděla s ostatníma nemocnýma lidma a pořád do mě něco kapalo a všude to bylo cítit tak chemicky. Nejhorší byla ta pachuť v ústech. Sestřička mi radila vzít si bonbon a nebo žvýkačku, ale musím říct, že mi to moc nepomáhalo. A pak jsem z toho byla tak unavená, to jsem ještě nikdy nezažila takovou únavu. Teď už rozumím mamince, že kolikrát sotva vstala z postele. Já po chemoterapii sotva došla do auta a pak doma půl den prospala. To ale asi bylo dobře, protože druhý den mi stejně bylo dost špatně od žaludku. A pak ještě asi další dva dny. Ale zvracela jsem jenom párkrát. Táta se o mě moc hezky stará. Naštěstí má dobrou práci, kterou zvládá z domu a tak může být celé dny se mnou. Teď týden po chemošce je mi trochu líp. Už jsem zvládla i trochu víc jídla. Ale mám pocit, že ten divný chemický pach teď cítím skoro všude, i v tom jídle. A někdy jsem hrozně smutná. Hlavně v noci, když se probudím. Nevím proč to dělám, ale něco mě nutí si na to prso vždycky sáhnout, jako bych doufala, že to byl jenom špatný sen a ono to tam nebude. Ale je. A to mě pak někdy přepadnou hrozný myšlenky a usnu až když dlouho brečím. Chtěla bych být víc statečná, ale asi moc nejsem. Paní psycholožka by chtěla, abych chodila na skupinové terapie s dalšími nemocnými dětmi, ale já se hrozně bojím, že by se ukázalo, že oni jsou hrozně statečný a já prostě zbabělec. Nechci brečet před jinýma lidma. Už jsem brečela před nejlepší kamarádkou, když jsem jí musela říct, že mám rakovinu a to bylo blbý.
Napsala jsem toho moc. Ale víte, jak jset mě tu povzbuzovali, ať jdu k lékaři nebo za tátou, tak já šla díky tomu. A možná pokud tu léčbu zvládnu, tak jste mi vlastně třeba zachránili život. A taky mi asi trochu pomáhá se o tom někomu vypsat. Děkuji

@macik84 Dobrý den, jste moc hodná, že takhle na mě myslíte. Moc si toho vážím a pomáhá mi to.
Všechno je to teď takové hrozně rychlé. Dny ubíhají a já ani někdy nevím, co je za den. Minulý čtvrtek jsem měla první chemoterapii. Předtím to bylo spoustu různých vyšetření, ani jsem si nebyla vždycky jistá, co zrovna testují. Dobré je, že se nenašli kromě uzlin v podpaží žádné další metastázy. Takže pak doktoři naplánovali prvních 6 cyklů chemoterapie, každé 3 týdny jeden. Měla jsem i sezení s paní psycholožkou. Byla moc hodná. Já se na to moc necítila a vlastně jsem vůbec nevěděla napřed, co říkat, ale pak jsme spolu mluvili hodně o mamince a o tom, jak byla ona nemocná, jak se léčila. Paní psycholožka i pan onkolog co mě má na starosti pořád říkají, že to, že maminka nakonec umřela neznamená, že umřu taky a já myslím, že teď když to celé léčení začalo tak tomu možná i trochu věřím. Nebo aspoň zkouším. Někdy to není úplně lehký. Vím, že u mě na to přišli později než u maminky a to není moc dobrý. Měla jsem to tátovi říct dřív, teď to vím. Moc bych to chtěla vzít zpátky. Ale taky vím, že to u mě rostlo rychleji než u maminky. Poslední testy před chemoterapií ukazovali, že ten nádor má 4cm a uzliny 2 a 1,5cm. Táta taky chodí k panu psychologovi a to jsem moc ráda. Myslím, že mu to pomáhá. Je sice hodně smutný, to vím, ale když je se mnou, snaží se hodně usmívat. Je to nejlepší táta na světě.
Chemoška byla divná. Jen jsem tam seděla s ostatníma nemocnýma lidma a pořád do mě něco kapalo a všude to bylo cítit tak chemicky. Nejhorší byla ta pachuť v ústech. Sestřička mi radila vzít si bonbon a nebo žvýkačku, ale musím říct, že mi to moc nepomáhalo. A pak jsem z toho byla tak unavená, to jsem ještě nikdy nezažila takovou únavu. Teď už rozumím mamince, že kolikrát sotva vstala z postele. Já po chemoterapii sotva došla do auta a pak doma půl den prospala. To ale asi bylo dobře, protože druhý den mi stejně bylo dost špatně od žaludku. A pak ještě asi další dva dny. Ale zvracela jsem jenom párkrát. Táta se o mě moc hezky stará. Naštěstí má dobrou práci, kterou zvládá z domu a tak může být celé dny se mnou. Teď týden po chemošce je mi trochu líp. Už jsem zvládla i trochu víc jídla. Ale mám pocit, že ten divný chemický pach teď cítím skoro všude, i v tom jídle. A někdy jsem hrozně smutná. Hlavně v noci, když se probudím. Nevím proč to dělám, ale něco mě nutí si na to prso vždycky sáhnout, jako bych doufala, že to byl jenom špatný sen a ono to tam nebude. Ale je. A to mě pak někdy přepadnou hrozný myšlenky a usnu až když dlouho brečím. Chtěla bych být víc statečná, ale asi moc nejsem. Paní psycholožka by chtěla, abych chodila na skupinové terapie s dalšími nemocnými dětmi, ale já se hrozně bojím, že by se ukázalo, že oni jsou hrozně statečný a já prostě zbabělec. Nechci brečet před jinýma lidma. Už jsem brečela před nejlepší kamarádkou, když jsem jí musela říct, že mám rakovinu a to bylo blbý.
Napsala jsem toho moc. Ale víte, jak jset mě tu povzbuzovali, ať jdu k lékaři nebo za tátou, tak já šla díky tomu. A možná pokud tu léčbu zvládnu, tak jste mi vlastně třeba zachránili život. A taky mi asi trochu pomáhá se o tom někomu vypsat. Děkuji

@macik84 Dobrý den, jste moc hodná, že takhle na mě myslíte. Moc si toho vážím a pomáhá mi to.
Všechno je to teď takové hrozně rychlé. Dny ubíhají a já ani někdy nevím, co je za den. Minulý čtvrtek jsem měla první chemoterapii. Předtím to bylo spoustu různých vyšetření, ani jsem si nebyla vždycky jistá, co zrovna testují. Dobré je, že se nenašli kromě uzlin v podpaží žádné další metastázy. Takže pak doktoři naplánovali prvních 6 cyklů chemoterapie, každé 3 týdny jeden. Měla jsem i sezení s paní psycholožkou. Byla moc hodná. Já se na to moc necítila a vlastně jsem vůbec nevěděla napřed, co říkat, ale pak jsme spolu mluvili hodně o mamince a o tom, jak byla ona nemocná, jak se léčila. Paní psycholožka i pan onkolog co mě má na starosti pořád říkají, že to, že maminka nakonec umřela neznamená, že umřu taky a já myslím, že teď když to celé léčení začalo tak tomu možná i trochu věřím. Nebo aspoň zkouším. Někdy to není úplně lehký. Vím, že u mě na to přišli později než u maminky a to není moc dobrý. Měla jsem to tátovi říct dřív, teď to vím. Moc bych to chtěla vzít zpátky. Ale taky vím, že to u mě rostlo rychleji než u maminky. Poslední testy před chemoterapií ukazovali, že ten nádor má 4cm a uzliny 2 a 1,5cm. Táta taky chodí k panu psychologovi a to jsem moc ráda. Myslím, že mu to pomáhá. Je sice hodně smutný, to vím, ale když je se mnou, snaží se hodně usmívat. Je to nejlepší táta na světě.
Chemoška byla divná. Jen jsem tam seděla s ostatníma nemocnýma lidma a pořád do mě něco kapalo a všude to bylo cítit tak chemicky. Nejhorší byla ta pachuť v ústech. Sestřička mi radila vzít si bonbon a nebo žvýkačku, ale musím říct, že mi to moc nepomáhalo. A pak jsem z toho byla tak unavená, to jsem ještě nikdy nezažila takovou únavu. Teď už rozumím mamince, že kolikrát sotva vstala z postele. Já po chemoterapii sotva došla do auta a pak doma půl den prospala. To ale asi bylo dobře, protože druhý den mi stejně bylo dost špatně od žaludku. A pak ještě asi další dva dny. Ale zvracela jsem jenom párkrát. Táta se o mě moc hezky stará. Naštěstí má dobrou práci, kterou zvládá z domu a tak může být celé dny se mnou. Teď týden po chemošce je mi trochu líp. Už jsem zvládla i trochu víc jídla. Ale mám pocit, že ten divný chemický pach teď cítím skoro všude, i v tom jídle. A někdy jsem hrozně smutná. Hlavně v noci, když se probudím. Nevím proč to dělám, ale něco mě nutí si na to prso vždycky sáhnout, jako bych doufala, že to byl jenom špatný sen a ono to tam nebude. Ale je. A to mě pak někdy přepadnou hrozný myšlenky a usnu až když dlouho brečím. Chtěla bych být víc statečná, ale asi moc nejsem. Paní psycholožka by chtěla, abych chodila na skupinové terapie s dalšími nemocnými dětmi, ale já se hrozně bojím, že by se ukázalo, že oni jsou hrozně statečný a já prostě zbabělec. Nechci brečet před jinýma lidma. Už jsem brečela před nejlepší kamarádkou, když jsem jí musela říct, že mám rakovinu a to bylo blbý.
Napsala jsem toho moc. Ale víte, jak jset mě tu povzbuzovali, ať jdu k lékaři nebo za tátou, tak já šla díky tomu. A možná pokud tu léčbu zvládnu, tak jste mi vlastně třeba zachránili život. A taky mi asi trochu pomáhá se o tom někomu vypsat. Děkuji

Včera přišli výsledky biopsie. Je to špatný. Mám rakovinu, stejně jako měla maminka

@prosteja22 Jsi hrozně moc statečná o tom nepochybuj. Já jsem šťastná, že nemáš v těle metastáze. To je výborná zpráva 😊. Opravdu věřím, že se zcela vyléčíš. Zeptám se, operace tě čeká? Ty skupinové terapie mi připadají jako bezva nápad. Mohlo by pomoci vidět, že v tom trápení nejsi sama. Podpora od těch lidí musí být neskutečná.

@macik84 Operace je v plánu, pokud se podaří chemoterapie. Pokud se nádor zmenší, pak mi ten prs vezmou. Celý. Mám malá prsa a teď už to, co roste vevnitř zabírá skoro třetinu prsu. Prý by to ani jinak nešlo, než to vzít celé. Nechci na to moc myslet, musím zatím moc doufat, že zabere chemoterapie. Ale na druhou stranu si říkám, mamince vzali jen nádor. Možná kdyby to vzali všechno, nemoc by se ji nevrátila.

@prosteja22 Ahoj, jak se ti daří?❤🍀

@levandule_k Dobrý den, omlouvám se, že odpovídám až teď, ale minulý čtvrtek jsem měla druhé chemo a po něm si mě nechali v nemocnici. Táta říkal, že jsem měla po poslední infuzi moc nízký tlak a asi jo, protože si z toho vlastně vůbec nic nepamatuju. Vím jen, že najednou jsem ležela na pokoji a táta tam byl se mnou. Byla jsem tam do včerejška. Tentokrát to asi bylo horší než poprvé, zvracela jsem víc a celkově mi bylo docela špatně. Ale teď už je to lepší i když z postele ještě vstát sama nedokážu. Když si vzpomenu na mámu, tak ona to na začátku léčby zvládala líp. Ale třeba to bude příště lepší, snad jo.
Vlasy už nemám začaly vypadávat hned druhý týden a táta mi je oholil. Poprosila jsem ho, ale pak jsem půlden probrečela. Nechtěla jsem brečet, bylo to hloupý, ale když já vypadala fakt hrozně. Pořád vypadám hrozně, ale už jsem si tak nějak zvykla. Táta mi chtěl koupit nějakou paruku, ale to nechci. Nevím proč, ale přijde mi jako bych tím chtěla okolí obelhávat. Teď mám různé čepičky. Jsou měkké a pohodlné, ale lidi divně koukají. Asi vědí, že mám rakovinu a proto mám na hlavě čepičku. Byla bych raději, kdyby nekoukali tak smutně.
Tak asi tak ode mě. Děkuji, za podporu. Moc

@levandule_k Dobrý den, omlouvám se, že odpovídám až teď, ale minulý čtvrtek jsem měla druhé chemo a po něm si mě nechali v nemocnici. Táta říkal, že jsem měla po poslední infuzi moc nízký tlak a asi jo, protože si z toho vlastně vůbec nic nepamatuju. Vím jen, že najednou jsem ležela na pokoji a táta tam byl se mnou. Byla jsem tam do včerejška. Tentokrát to asi bylo horší než poprvé, zvracela jsem víc a celkově mi bylo docela špatně. Ale teď už je to lepší i když z postele ještě vstát sama nedokážu. Když si vzpomenu na mámu, tak ona to na začátku léčby zvládala líp. Ale třeba to bude příště lepší, snad jo.
Vlasy už nemám začaly vypadávat hned druhý týden a táta mi je oholil. Poprosila jsem ho, ale pak jsem půlden probrečela. Nechtěla jsem brečet, bylo to hloupý, ale když já vypadala fakt hrozně. Pořád vypadám hrozně, ale už jsem si tak nějak zvykla. Táta mi chtěl koupit nějakou paruku, ale to nechci. Nevím proč, ale přijde mi jako bych tím chtěla okolí obelhávat. Teď mám různé čepičky. Jsou měkké a pohodlné, ale lidi divně koukají. Asi vědí, že mám rakovinu a proto mám na hlavě čepičku. Byla bych raději, kdyby nekoukali tak smutně.
Tak asi tak ode mě. Děkuji, za podporu. Moc

@prosteja22 statečná silná slečno ❤️. Držím ti pěsti! Vy to zvládnete. Čas tak rychle utíká, že bude za chvíli po všem. Zasloužíš si s tatínkem už jen samé štěstí.

@prosteja22 To je naprosto v pořádku, nemusíš se omlouvat za to, že odepíšeš za pár dní. To je takový nešvar dnešní doby, že jsme pořád on-line a jakmile nám někdo např. v práci neodepíše na mail do hodiny, tak trochu šílíme 🙂

V pár dílech v Sexu ve městě měla hlavní hrdinka rakovinu prsu, v jednom díle měla vystoupit na podporu žen s rakovinou prsu. Samozřejmě si vybírala paruku, žádná se jí nelíbila, protože to vypadalo jako paruku a v žádné to nebyla ona. Nakonec zvolila tuším růžové vlasy, které vypadaly na první pohled, že jsou umělé. Zvolila to tak schválně, chtěla, aby bylo hned jasné, že má paruku, protože to nejde skrýt, že to nejsou tvé vlasy. Napřed mluvila drsně, ale nikoho její projev nijak neoslovil a spíš byly posluchačky v rozpacích. Pak celé otočila, stáhla si paruku, ukázala pleš, svou zranitelnost, popsala jak se cítí mizerně. Když byla autentická její projev oslovil a spojil publikum. Ne každý se cítí komfortně v paruce. Tak je fajn, že jsi našla, co je ti pohodlné.

V jiném seriálu jsem slyšela větu, která mi utkvěla v paměti, chemoterapie je cesta spálené země. Léčba je drsná.

Máš energii si pustit aspoň nějaký film?

Klidně mi tykej, je to tady neformální prostředí.

@levandule_k Děkuji za zprávu.
S tatínkem si občas pustíme nějaký film nebo seriál. Tatínek má rád seriál Fawlty Towers. Je starší britský ale moc zábavný. Hodně se u něj nasmějeme. Jsem ráda, že se směje i táta. Potřebuje to. Já se ráda dívám na film Daleko od hlučícího davu. Takový romantický. Dívaly jsme se na něj s maminkou, to už byla nemocná. A četly jsme si navzájem i knížku, podle které je natočen. Ke konci jsem už četla jen já a moc mě mrzí, že jsem ji mamince nestihla dočíst.
Táta je nejlepší, vážně. Nikdy bych si nemohla vysnít žádného lepšího. On přesně nějak pozná, kdy ho potřebuju a kdy je lepší mě nechat samotnou. Bez něj bych nevydržela ani den.
Ale myslím, že jsem přišla o kamarádku. Cathy byla první, s kým jsem se seznámila, když jsme do Anglie po maminčině smrti přijeli. Táta tu sehnal dobrou práci a myslel, že nám změna prostředí pomůže. A asi jo. Jsem tu ráda.
S Cathy chodíme do stejné třídy. Byly jsme v jednom softbalovém družstvu. Věděla o mé nemoci, byla jediná, komu jsem to řekla. Cathy za mnou přišla minulý týden. Vrátila se zrovna z tábora. Měly jsme tam jet spolu, stejně jako loni, ale no to samozřejmě letos nešlo. Bylo fajn ji poslouchat, jaký to tam bylo, ukazovala mi spoustu fotek. Jsem ráda, že si to užila, i když mi bylo lito, že já nemohla. Jenže pak se Cat začala ptát na mě, jak mi je, jaký je chemo a tak. Už jsem měla vypadané vlasy a tak když mě tak poprvé uviděla, dost ji to zarazilo. A pak chtěla vidět, jak vypadá to moje nemocné prso. Nevím proč, ale chtěla. A já ji to nemohla ukázat. Nemohla protože vypadá hrozně špatně. Od začátku léčby se ještě zhoršilo. Pak doktor říkal, že si nemám myslet hned, že by léčba neúčinkovala, to jen ten můj typ rakoviny je hodně agresivní a chvilku mu trvá, než zareaguje léčba. Ale prostě je hrozně křivé a taky trochu narudlé. I pro mě je těžké ho takto vidět. Takže jsem ji řekla, že nemůžu. A ona se naštvala. Říkala, že ji asi jako kamarádce moc nevěřím a že si myslela, že by mi taková blbost neměla vadit. A pak odešla. Psala jsem ji, omlouvala se, že se prostě stydím za to, jak teď vypadám. Jen odepsala že ok, že to chápe. Ale teď mi moc na zprávy neodpovídá. Když jo, tak jen trochu, ale je to jiné. Jenže já se bojím, že kdybych ji to ukázala, že bych se ji hnusila. Je mi to tak hrozně líto. Mám ji ráda,nevím, co jsem měla udělat.

@prosteja22 Komediální seriály a romantické filmy jsou fajn, člověk u toho přijde na jiné myšlenky.

Cathy je trochu blbá, sorry, že jí tak musím nazvat. V 16 se člověk někdy chová jako debil, většinou z toho vyroste. Když ne, tak je to trochu smutné, ale to je je jiná kapitola. Některé věci bere jako senzaci a nedochází mu, že ten druhý to nechce. Ona se chovala jako uzurpátor a chtěla ti narušit intimní hranice. (Jsme si s žádnou kamarádku prsa neukazovaly. Ano viděly jsme se třeba při převlékání na plavání, ale nebylo to cílené koukání a ukazování.) Myslím, že je to dobře, že jsi jí ho neukázala. Ne z důvodu, že se máš za to stydět, ale je to tvoje tělo, tvoje rozhodnutí a nikdo ti nebude diktovat komu máš ukazovat svoje tělo. Cathy je po tom kulový. Jestli to potřebuje vidět, ať si vygooglí obrázek.

Z její strany je to vydírání a citová manipulace, když používá věty, že jí jako kamarádce nevěříš. Shazování - nemocné prso nazve jako blbost.

Nevyžádaná rada nikdy se takovým lidem neomlouvej a neponižuj se před nimi. Moje tělo = moje rozhodnutí. Klidně ať si je uražená. Nejsi zodpovědná za její pocity. Ona se těmi řečmi snaží dosáhnout svého, aniž by brala ohled na tvé pocity, vůbec jí o tebe nejde, ale jde jí o ní. Chovala se jak rozmazlené dítě, co musí být vždy po jeho. (Jí to taky do budoucna prospěje, když jí někdo nastaví hranice, ale teď to tak nevnímá.)

Nech to teď chvíli plynout a uvidíš, jak bude reagovat. A ono je to asi i těžký pro ni, protože neví jak reagovat, nejsme naučeni jak mluvit s člověkem, co čelí vážné nemoci. Najednou řešíte každá úplně jiné věci, je to drsné, ale ta nemoc tě odděluje od lidí.

Kamarádky si v průběhu života najdeš jiné a časem se ti obmění. Málokoho máme v životě na pořád. Možná zažiješ chvíle samoty, i to patří k životu.

@levandule_k Děkuji moc za tuhle zprávu. A vůbec za to, že jsem to sem mohla napsat a někdo si to přečetl. Tátovi jsem to o Cat neřekla. Vím, že mu mohu říct cokoliv a on na to vždy zareaguje báječně, ale prostě jsem se na to necítila to říct nahlas. Všechno se to ve mě trochu mele. Maminka mi teď chybí víc než kdy dřív. Té bych to asi říct dokázala. Ale když jsem to mohla napsat sem, trochu se mi ulevilo. Tak ještě jednou děkuji

@levandule_k Děkuji za zprávu.
S tatínkem si občas pustíme nějaký film nebo seriál. Tatínek má rád seriál Fawlty Towers. Je starší britský ale moc zábavný. Hodně se u něj nasmějeme. Jsem ráda, že se směje i táta. Potřebuje to. Já se ráda dívám na film Daleko od hlučícího davu. Takový romantický. Dívaly jsme se na něj s maminkou, to už byla nemocná. A četly jsme si navzájem i knížku, podle které je natočen. Ke konci jsem už četla jen já a moc mě mrzí, že jsem ji mamince nestihla dočíst.
Táta je nejlepší, vážně. Nikdy bych si nemohla vysnít žádného lepšího. On přesně nějak pozná, kdy ho potřebuju a kdy je lepší mě nechat samotnou. Bez něj bych nevydržela ani den.
Ale myslím, že jsem přišla o kamarádku. Cathy byla první, s kým jsem se seznámila, když jsme do Anglie po maminčině smrti přijeli. Táta tu sehnal dobrou práci a myslel, že nám změna prostředí pomůže. A asi jo. Jsem tu ráda.
S Cathy chodíme do stejné třídy. Byly jsme v jednom softbalovém družstvu. Věděla o mé nemoci, byla jediná, komu jsem to řekla. Cathy za mnou přišla minulý týden. Vrátila se zrovna z tábora. Měly jsme tam jet spolu, stejně jako loni, ale no to samozřejmě letos nešlo. Bylo fajn ji poslouchat, jaký to tam bylo, ukazovala mi spoustu fotek. Jsem ráda, že si to užila, i když mi bylo lito, že já nemohla. Jenže pak se Cat začala ptát na mě, jak mi je, jaký je chemo a tak. Už jsem měla vypadané vlasy a tak když mě tak poprvé uviděla, dost ji to zarazilo. A pak chtěla vidět, jak vypadá to moje nemocné prso. Nevím proč, ale chtěla. A já ji to nemohla ukázat. Nemohla protože vypadá hrozně špatně. Od začátku léčby se ještě zhoršilo. Pak doktor říkal, že si nemám myslet hned, že by léčba neúčinkovala, to jen ten můj typ rakoviny je hodně agresivní a chvilku mu trvá, než zareaguje léčba. Ale prostě je hrozně křivé a taky trochu narudlé. I pro mě je těžké ho takto vidět. Takže jsem ji řekla, že nemůžu. A ona se naštvala. Říkala, že ji asi jako kamarádce moc nevěřím a že si myslela, že by mi taková blbost neměla vadit. A pak odešla. Psala jsem ji, omlouvala se, že se prostě stydím za to, jak teď vypadám. Jen odepsala že ok, že to chápe. Ale teď mi moc na zprávy neodpovídá. Když jo, tak jen trochu, ale je to jiné. Jenže já se bojím, že kdybych ji to ukázala, že bych se ji hnusila. Je mi to tak hrozně líto. Mám ji ráda,nevím, co jsem měla udělat.

@prosteja22
Ahojky,

netrap se situaci s kamarádkou, to ti teď nepomůže. Víš co, je to 16ti letá mladá holka, která asi v životě nezažila větší bolest než odřené koleno. Za to ty si v sobě neseš úmrtí maminky a teď boj s takovou nemocí. Ona si to asi nedovede vůbec představit, co prožíváš nebo to také musí vstřebat. Začne škola a už možná nemá tolik času odepisovat, neber si to k srdci, opravdu. Tátovi bych to klidně zkusila říct. Určitě za nic nemůžeš. Já mám dvě děti, dokážu se vcítit. Ona je puberťačka jen s malichernými problémy. Podle mě si vážně vůbec nedokáže představit, co vy a tátem teď protžíváte.

Mě moc zaujalo, že jste vlastně bydleli v Čechách a přestěhovali se. Jestli budeš mi čas a chuť, tak nám můžeš napsat, kde jste tady bydleli a na co ráda vzpomínáš a naopak, kde bydlíte teď. Jestli cestujete v Anglii po památkách? Anglie mě hrozně fascinuje. A jak to vlastně budeš mít teď se školou? Budeš mít nějaký individuální plán nebo tak? Teď bude babí léto,mám ho ráda, určitě vyrazíte na nějaký výlet nebo procházku, viď?.

@macik84 Bydleli jsme ve Vyškově, to je menší město u Brna. Hezké, občas mi chybí. Hlavně knihovna, ta tam byla krásná. A pak mi chybí český chleba takový ten voňavý s kůrkou a kmínem. Táta občas koupí podobný v Polish shopu, ale není to úplně ono. Bydlíme ve městě Poole to je přímořské městečko hrabství Dorset. Na jihu. Je tu krásně. Ráda chodím dívat se k moři, hezky to tam voní.
Se školou to je domluvené tak, že mi budou posílat probranou látku a taky nějaké testovací a cvičební materiály a když mi bude dobře mezi léčbou, tak zkusíme i nějaké online soukromé hodiny. Ale uvidí se, jak to půjde. Táta říkal, že škola teď není důležitá, a že si z toho nemám dělat těžkou hlavu. Asi má pravdu

Hezké úterý všem, chtěla jsem vám dát vědět, jak to se mnou teď je. Minulý čtvrtek jsem měla třetí chemo. Naštěstí to šlo lépe, než to druhé, hned jsem mohla s tátou domů. Už jsem tak nějak zvykla na to, co se mnou ta léčba dělá, takže víc spím a když mi není moc ok, tak jen odpočívám.
Minulé pondělí jsem byla na skupinové terapii. Měla jsem docela strach, ale nakonec to bylo dobré. Bylo nás tam sedm, od 15 do 21 let. Tři z nás s rakovinou a pak další s jinými nemocemi. Všichni už se léčí dýl než já. Jedna holka dokonce třetí rok, ale ne s rakovinou. Byl tam jeden kluk, Jimmy o rok starší než já. Kvůli nádoru v noze mu museli odoperovat nohu pod kolenem. Ale má protézu a vypadá s ni dost v pohodě. A podle toho, co říkal, brzy by měl končit léčbu a bude zdravý. To je skvělý. Nakonec jsem zvládla taky trochu mluvit i když se mi hrozně třásl hlas. Je mi trochu trapně říkat, že mám rakovinu prsu. Vim, že by nemělo, ale prostě lidi divné koukají. Naše sousedka se třeba rozplakala, když mě poprvé viděla potom co mi to zjistili.
S Cat si občas napíšeme ale je to jiný. Chtěla bych ji napsat opravdu, jak mi je, když mi třeba není dobře, prostě se vybrečet, ale nejde to. Píšeme si o jiných věcech, o škole hlavně, ale ne o mé nemoci. S tátou o tom taky moc nemluvím, on by chtěl, ale nejde mi to. Když ho potřebuju, tak se k němu přitulím a to pomáhá hodně.
V pátek musím na větší kontrolu. Tam zjisti, jestli se to lepší. Moc doufám. Prosím držte mi palce