Může mít dívka ve 16 letech rakovinu prsu?

Hezké úterý všem, chtěla jsem vám dát vědět, jak to se mnou teď je. Minulý čtvrtek jsem měla třetí chemo. Naštěstí to šlo lépe, než to druhé, hned jsem mohla s tátou domů. Už jsem tak nějak zvykla na to, co se mnou ta léčba dělá, takže víc spím a když mi není moc ok, tak jen odpočívám.
Minulé pondělí jsem byla na skupinové terapii. Měla jsem docela strach, ale nakonec to bylo dobré. Bylo nás tam sedm, od 15 do 21 let. Tři z nás s rakovinou a pak další s jinými nemocemi. Všichni už se léčí dýl než já. Jedna holka dokonce třetí rok, ale ne s rakovinou. Byl tam jeden kluk, Jimmy o rok starší než já. Kvůli nádoru v noze mu museli odoperovat nohu pod kolenem. Ale má protézu a vypadá s ni dost v pohodě. A podle toho, co říkal, brzy by měl končit léčbu a bude zdravý. To je skvělý. Nakonec jsem zvládla taky trochu mluvit i když se mi hrozně třásl hlas. Je mi trochu trapně říkat, že mám rakovinu prsu. Vim, že by nemělo, ale prostě lidi divné koukají. Naše sousedka se třeba rozplakala, když mě poprvé viděla potom co mi to zjistili.
S Cat si občas napíšeme ale je to jiný. Chtěla bych ji napsat opravdu, jak mi je, když mi třeba není dobře, prostě se vybrečet, ale nejde to. Píšeme si o jiných věcech, o škole hlavně, ale ne o mé nemoci. S tátou o tom taky moc nemluvím, on by chtěl, ale nejde mi to. Když ho potřebuju, tak se k němu přitulím a to pomáhá hodně.
V pátek musím na větší kontrolu. Tam zjisti, jestli se to lepší. Moc doufám. Prosím držte mi palce

@prosteja22 Děkuji za zprávu, já na tebe občas myslím, ale nechci vyzvídat, abych nebyla jak nějaká pavlačová drbna.

Prsa jsou citlivá záležitost, intimní část, tak je to náročnější o tom mluvit. A je i naprosto v pořádku o tom nechtít mluvit, nebo mluvit jenom s někým. Tobě ta situace musí být komfortní. Někdy má smysl jít mimo svou komfortní zónu např. jít na tu skupinovou terapii, ale někdy to nemá smysl lámat přes koleno. Není tvoje povinnost každému na potkání říkat, že procházíš léčbou rakoviny prsu. Až budeš cítit, že je to správné, řekneš víc.

Já mám ráda knížky z osobního rozvoje, vždycky mě nějaké nadchne, můj poslední objev se jmenuje Kun dička - návrat k sobě od Reginy Thomashauer. (Je to psáno dohromady, ale nevím, jestli to není moc citlivé slovo pro admina 🙂 ) Ona tam píše, že jsme učeny nenávidět svá těla a píše tam o tom, jak se opečovat, jak zaměřit svou pozornost na svou kun*ičku, jak je to zdroj naší síly, našeho potěšení, intuice, že naše kun. ví, co je pro nás dobré a když oni pečujeme, tak nedovolíme špatné zacházení sama se sebou. Teď přemýšlím, proč ti to píšu. Jednak jak mě nějaká kniha nadchne, tak ji doporučuji a je to kniha, která nás učí mít rada sama sebe, nestydět se za sebe, své tělo, přijmout se taková jaká jsi, ctít se jako bohyni, pečovat o sebe, plnit si své sny.

Jak jsi se cítila, když se sousedka rozplakala?

To je hezké s paní Bolton, někdy nám přijde do života takový člověk a je skoro jako anděl❤.

To je základní lidská vlastnost, že prožíváme emoce. Nejsme roboti. Příběh někoho jiného nás zasáhne, někdy více, někdy méně.

Setkání s druhými lidmi nás něčemu učí, někdy třeba asertivitě, že se musíme vymezit někomu, kdo je nám nepříjemnými. Jindy nás to učí pokoře, soucitu, empatii, podpoře. Zkus to brát tak, že ty lidé, co se s tebou potkají se mají něčemu naučit, mají si zpracovat emoce, co to v nich vyvolává, a ty emoce můžou být bolestné, ale fakt nepřemýšlej tak, že někoho trápíš.

Vezmu to trochu oklikou, v křesťanství byl Ježíš Kristus ukřižován, pak vstal z mrtvých. Křesťané si to připomínají křížovou cestou, má několik bodů - zastavení. V každém zastavení je nějaká událost. V jednom zastavení Ježíš potkává plačící ženy, on jim říká, neplačte nade mnou, ale plačte sami nad sebou. Defacto jim říká, že ho nemají litovat. Oni tím nepomůžou sobě ani jemu. To platí i pro lidi, co se s tebou setkají. Neneseš zodpovědnost za to, že se někdo rozbrečí při větě léčím se s rakovinou prsu. Nemělo by tě to trápit, vyvolávat pocit viny, že to někdo špatně nese, že si procházíš léčbou. Ta situace je blbá, to jako bez debat, ale holt se to děje.

Změnila bych slovník, přestaň říkat mám rakovinu, ale říkej léčím se s rakovinou, pokud možno když o tom budeš přemýšlet, dej si pro sebe větu, uzdravuji se z rakoviny. Zaměř se na zdraví, uzdravení - to je proces, někdy to trvá.

Já si úplně nejsem jistá, jestli je to nejlepší rada od psychologa zaplašit tu myšlenku. Moje zkušenost je, že když něco ignoruješ vrátí se ti to. Chce to zpracovat na přijetí. Klidně si dej denně čas např. 20 minut, kdy si dovolíš vědomě se bát, mimo ten čas to odložit. Když přijdou splašené pocity, zapisuj je na papír, nemusíš je nechat v hlavě, to, že to vypadá chaoticky, nevadí. Můžeš zkusit nějakou meditaci na uklidnění.

Přijetí přináší úlevu, přestaneš se bát. Určitě to neznamená, že to vzdáváš.

To je hezké s paní Bolton, někdy nám přijde do života takový člověk a je skoro jako anděl❤.

To je základní lidská vlastnost, že prožíváme emoce. Nejsme roboti. Příběh někoho jiného nás zasáhne, někdy více, někdy méně.

Setkání s druhými lidmi nás něčemu učí, někdy třeba asertivitě, že se musíme vymezit někomu, kdo je nám nepříjemnými. Jindy nás to učí pokoře, soucitu, empatii, podpoře. Zkus to brát tak, že ty lidé, co se s tebou potkají se mají něčemu naučit, mají si zpracovat emoce, co to v nich vyvolává, a ty emoce můžou být bolestné, ale fakt nepřemýšlej tak, že někoho trápíš.

Vezmu to trochu oklikou, v křesťanství byl Ježíš Kristus ukřižován, pak vstal z mrtvých. Křesťané si to připomínají křížovou cestou, má několik bodů - zastavení. V každém zastavení je nějaká událost. V jednom zastavení Ježíš potkává plačící ženy, on jim říká, neplačte nade mnou, ale plačte sami nad sebou. Defacto jim říká, že ho nemají litovat. Oni tím nepomůžou sobě ani jemu. To platí i pro lidi, co se s tebou setkají. Neneseš zodpovědnost za to, že se někdo rozbrečí při větě léčím se s rakovinou prsu. Nemělo by tě to trápit, vyvolávat pocit viny, že to někdo špatně nese, že si procházíš léčbou. Ta situace je blbá, to jako bez debat, ale holt se to děje.

Změnila bych slovník, přestaň říkat mám rakovinu, ale říkej léčím se s rakovinou, pokud možno když o tom budeš přemýšlet, dej si pro sebe větu, uzdravuji se z rakoviny. Zaměř se na zdraví, uzdravení - to je proces, někdy to trvá.

Já si úplně nejsem jistá, jestli je to nejlepší rada od psychologa zaplašit tu myšlenku. Moje zkušenost je, že když něco ignoruješ vrátí se ti to. Chce to zpracovat na přijetí. Klidně si dej denně čas např. 20 minut, kdy si dovolíš vědomě se bát, mimo ten čas to odložit. Když přijdou splašené pocity, zapisuj je na papír, nemusíš je nechat v hlavě, to, že to vypadá chaoticky, nevadí. Můžeš zkusit nějakou meditaci na uklidnění.

Přijetí přináší úlevu, přestaneš se bát. Určitě to neznamená, že to vzdáváš.

@macik84 Operace je v plánu, pokud se podaří chemoterapie. Pokud se nádor zmenší, pak mi ten prs vezmou. Celý. Mám malá prsa a teď už to, co roste vevnitř zabírá skoro třetinu prsu. Prý by to ani jinak nešlo, než to vzít celé. Nechci na to moc myslet, musím zatím moc doufat, že zabere chemoterapie. Ale na druhou stranu si říkám, mamince vzali jen nádor. Možná kdyby to vzali všechno, nemoc by se ji nevrátila.

@levandule_k Já to s tím plašením myšlenky nenapsala dobře. Paní doktorka mě učí ji promyslet, zpravovat a pak vyřešenou nechat odplout jako obláček, aby byla zase jasná obloha. Většinou mi to jde, ale v noci to bývá těžší

@prosteja22
@levandule_k
Ženy, krásné čtení mezi vámi ❤️. Hřeje mě to u srdce. Budu ti zítra držet pěsti ❤️, nepochybuji o tom, že se uzdravíš.

@prosteja22 Přiznám, že nevím, jak dlouho se čeká na výsledky, když jdeš na nějaké důkladnější vyšetření při léčbě rakoviny. Už máš výsledky, nebo na ně čekáš?
@macik84 Děkuji❤

@levandule_k Výsledky byly hned v pátek. Pan doktor dělal ultrazvuk a pak ještě MRI prsu. Chtěla jsem vám je napsat hned, ale nedokázala jsem to. Nejsou moc dobré. Vypadá to, že léčba moc nezabrala. Teda zpomalil se růst, od posledního vyšetření ten nádor v prsu narostl jen o 4mm, ale to není dobré. Nemělo to růst, mělo se to zmenšovat a to se nestalo. Uzliny zůstaly stejné.
Věděla jsem, že se to může stát a je pravda, že ultrazvuk po druhém cyklu taky neukazoval zmenšení, ale doktor předtím říkal, že někdy je účinek pomalejší. Ale když teď doktor řekl, že ta léčba nezabírá jak potřebují, nezvládla jsem to a rozbrečela se tam. Ten pátek byl strašný, chovala jsem se hrozně. I k tátovi, i když vím, že on za to nemůže a dělá pro mě všechno, co může. Řekla jsem věci, který jsem neměla a je mi to tak líto.
Doktor říkal, že dojde k přehodnocení léčby a nasadí mi jiná cytostatika. Prý si nemám dělat hlavu, stává se to. Zvlášť u těchto agresivnějších nádorů se někdy chvíli hledá nejlepší léčba. Navíc teď mají výsledky geneticky testů - jsem BRCA1 pozitivní. Tak podle toho to taky upraví.
Snažím se myslet pozitivně, ale teď trochu panikařím. Hrozně těžko se mi o tom i píše. Vím, že jste mě všichni povzbuzovali a věřili, že to bude dobrý, tak mi přijde, jako bych zklamala i vás. Ale slibuju, že se nebudu vzdávat, prostě musím věřit, že teď už to bude lepší.

@prosteja22 Nezklamala jsi mě. Jako, že jsi nereagovala na špatné zprávy s klidem anglického lorda?? Nebo by to zklamání mělo být z toho, že tvoje tělo nereaguje na optimálně na léčbu a ty se neuzdravuješ. Vždyť to zní jako úplná blbost, že?. Jo, naše mysl umí vyplodit občas slušnou dávku blbosti. Takže ne, nezklamala jsi mě a troufnu si mluvit za ostatní ženy tady, nezklamala jsi nikoho tady v diskuzi. Takže žádné pocity viny vůči nám. Tohle je tady takový prostor, který tě má podpořit, ne ti naložit.

V této chvíli je úplně normální, že panikaříš, je ti to líto, jsi zklamaná, frustrovaná, naštvaná (nas*aná) a spoustu dalších pocitů. Ono to musí být těžký, hledat v sobě klid, motivaci k další léčbě a pozitivní mysl, když teďka trochu pohráváš o poločase, ale nevzdávej to. Klidně se vypiš i tady ze všech pocitů, co prožíváš.

Posílám ti aspoň obětí na dálku do Anglie.

Můžu pro tebe něco udělat?

@levandule_k Jste tolik moc hodná. To co píšete mi pomáhá, trochu uklidňuje.
Strašně bych teď potřebovala maminku. Od chvíle, kdy umřela, mi chybí každý den, ale teď, teď mi chybí o moc víc. Tatínek je nejlepší a úžasný, ale prostě bych moc chtěla maminku a její náruč.
Vím, že musím být statečná. Vždycky když jdeme na kontrolu na oddělení, jsou tam další děti, které se léčí s rakovinou a i ty malé a ony jsou tam statečné až je musím obdivovat. Nechci myslet na to, co může být, když to prostě nepůjde a taky vím, že i to se stává. Vždyť děti prostě na rakovinu umírají, že jo. Tak když to nevyjde, tak prostě jen budu další v řadě. Ale tatínek tu zůstane sám. A to je to nejtěžší

@levandule_k Výsledky byly hned v pátek. Pan doktor dělal ultrazvuk a pak ještě MRI prsu. Chtěla jsem vám je napsat hned, ale nedokázala jsem to. Nejsou moc dobré. Vypadá to, že léčba moc nezabrala. Teda zpomalil se růst, od posledního vyšetření ten nádor v prsu narostl jen o 4mm, ale to není dobré. Nemělo to růst, mělo se to zmenšovat a to se nestalo. Uzliny zůstaly stejné.
Věděla jsem, že se to může stát a je pravda, že ultrazvuk po druhém cyklu taky neukazoval zmenšení, ale doktor předtím říkal, že někdy je účinek pomalejší. Ale když teď doktor řekl, že ta léčba nezabírá jak potřebují, nezvládla jsem to a rozbrečela se tam. Ten pátek byl strašný, chovala jsem se hrozně. I k tátovi, i když vím, že on za to nemůže a dělá pro mě všechno, co může. Řekla jsem věci, který jsem neměla a je mi to tak líto.
Doktor říkal, že dojde k přehodnocení léčby a nasadí mi jiná cytostatika. Prý si nemám dělat hlavu, stává se to. Zvlášť u těchto agresivnějších nádorů se někdy chvíli hledá nejlepší léčba. Navíc teď mají výsledky geneticky testů - jsem BRCA1 pozitivní. Tak podle toho to taky upraví.
Snažím se myslet pozitivně, ale teď trochu panikařím. Hrozně těžko se mi o tom i píše. Vím, že jste mě všichni povzbuzovali a věřili, že to bude dobrý, tak mi přijde, jako bych zklamala i vás. Ale slibuju, že se nebudu vzdávat, prostě musím věřit, že teď už to bude lepší.

@prosteja22 Prosím tykej mi, nejsem žádná autorita. Tady se chodí na pokec, pro radu a je jedno, jestli je dotyčná ve věku babičky, má doma dva puberťáky, čerstvé miminko, o dítě se snaží, je jedno, jestli studuje, pracuje, je vyučená, nebo má 2 vysoké školy.

Přijde mi zajímavé, že touha po mateřské lásce tě dovedla na mateřské fórum. Některé životní náhody jsou fascinující. Někdo by řekl, že je to synchronicita. (Definice AI: Termín synchronicita zavedl Jung. Popisuje smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, jež spolu nejsou příčinně (kauzálně) spojené, ale pro daného člověka mají hlubší, subjektivní význam. Jde o «náhodné» jevy vnějšího světa rezonující s vnitřním psychickým stavem člověka.)

Touha po bezpodmínečné, bezpečné lásce, tohle chceme všichni. Symbolizuje to právě mateřská láska. Kdy nás obejme, nesoudí, je pro nás, jen tiší naši bolest. Někdy matky, jsou sice přítomné fyzicky, ale úplně nejsou podporující, nebo jsou totálně, někdy částečně nefunkční. Každopádně pak člověk musí hledat podporující zdroj sám v sobě.

@prosteja22 ahoj, mně jsi taky rozhodně nezklamala naopak mně pomáháš. A nebuď ani smutná z toho, že jsi v ordinaci vypustila emoce. Každý pacient si že přeje slyšet pozitivní zprávy, doufá v ně, a když je neslyší, je přirozeně naštvaný. Šlo to z tebe ven. Pokud jsi něco nehezkého řekla taťkovi, tak se mu tato omluv ❤️. On to určitě rád uslyší. A doktor? Ten v tomto oboru zažívá určitě horší věci než pláč nebo nadávky, já ty odborníky obdivuji. Musí to být silní lidé.
A víš, jak pomáháš mně? Já mám zaměstnání, dvě malé děti, do toho domácnost, zahradu atd. Dnes odpoledne jsem byla už strašně unavená, celý víkend jsem se nezastavila, a když jsme šly s dcerkou z nákupu, upustila aviváž, ta rupla a tekoucí se kutálela že schodů a ty všechny zlila, takže pro mě to znamenalo další práci. Já to skousla, neřekla jsem jí nic a ani jsem nenadávala (jen duchu trošku 😁), protože vím, že tohle není nic oproti tomu, co prožívá jedná statečná holka v Anglii. Někdy člověk musí přehodnotit, proč si v životě stěžuje. Posílám ti moc moc sil. Jak ti řekl lékař, musí najít správnou cestu, jak tu potvoru zničit. Ta první zatím nevyšla, ta druhá vyjde.
Ty jsi říkala, že jsi chudla sousedce venčit pejska? Nás nějaké zvířátko? Já mám pejska a když je mi hrozně, tak mi vždy zvedne náladu. .

@levandule_k ahoj, já vlastně moc nevím, jak jsem se dostala na tyto stránky. Hledala jsem na internetu nějakou pomoc, radu a odkázalo mě to sem. Na anglické stránky jsem nechtěla. A pomohli jste mi, a pořád pomáháte. Děkuji
Jen jsem asi měla hledat pomoc dřív, než se to celé tak moc rozjelo. Snad nebude úplně pozdě, doufám 😕

@prosteja22 Pokud jsou i jiné druhy cytostatik, tak je to dobré. To je známá definice šílenství, dělat pořád dokola jednu a tu samou věc a čekat jiný výsledek.

Přemýšlela jsem, jestli tohle vůbec psát, nebo ne. Mám ráda bylinky, zajímají mě jejich účinky, tak si o nich občas něco čtu. Na fb jsem v jedné skupině, vede ji Zbyněk Mlčoch, což je lékař, ale začal se zajímat o bylinky, vyrábí z nich tinktury, které prodává. Jednou tam byl příspěvek, že dělal tinkturu na podporu léčby u rakoviny prostaty. Ten pán podstupoval klasickou léčbu, chemoterapie atd. a bral tuhle tinkturu. Nadšeně se svěřil své onkoložce, ta ho zpražila pohledem a řekla mu, že to má takový význam jako kdyby pil čistou vodu. Ta reakce doktory ho zklamala. Nádor se mu zmenšoval, ale jako nedokážu ti říct, kolik procent přinesla západní léčba, kolik přispěla tinktura, kolik přispěla jeho mysl, protože on věřil, že dělá to nejlepší.

Takže, jestli bys chtěla jako doplněk k cytostatikům zkusit nějakou tinkturu, tak zkus rezevec šikmý (čaga) podpora při léčbě rakoviny prsu a jiných druhů, trsnatec lupenitý podpora při léčbě rakoviny prsu a jiných rakovin.

Prober to s taťkou, lékařem, co si o tom myslí.

Rozhodně to není náhrada léčby chemoterapie.

Ahoj, moc na tebe myslím a držím ti palce, i tvému tatínkovi. Nevím, jestli to pro tebe něco znamená, ale modlím se za vás!

@anonym_23ea9a Ano, znamená to pro mě hodně, i když přiznám, že v Boha nevěřím. Ale pokud vy ano, tak je hezké, že na nás takto myslíte. Děkuji

@prosteja22 Věříš v nějakou vyšší sílu, která nás přesahuje, osud, lidskou duši?

@levandule_k To je těžké říci. Věřím, že to, co se nám děje, se děje z nějakého důvodu. To dobré, i to špatné. Ale jen to, co sami nemůžeme ovlivnit našimi rozhodnutími. Prostě, že nám je něco dáno a my s tím pak musíme nějak zacházet. Nevěřím na nějakou bytost nebo jedince, který to všechno řídí, jako bychom byly loutky.
Těžko se to popisuje... ale, to, že maminka onemocněla a že jsem teď onemocněla já tak na to asi měla vliv prostě příroda/genetika. Za to ani jedna z nás nemohla. Ale že můžu za to, že jsem to řekla tátovi pozdě, to je má chyba. Tady není na co se vymlouvat.
A věřím, nebo se aspoň snažím, že v každém člověku je kousek dobra, i když to někdy nevypadá.

@levandule_k To je těžké říci. Věřím, že to, co se nám děje, se děje z nějakého důvodu. To dobré, i to špatné. Ale jen to, co sami nemůžeme ovlivnit našimi rozhodnutími. Prostě, že nám je něco dáno a my s tím pak musíme nějak zacházet. Nevěřím na nějakou bytost nebo jedince, který to všechno řídí, jako bychom byly loutky.
Těžko se to popisuje... ale, to, že maminka onemocněla a že jsem teď onemocněla já tak na to asi měla vliv prostě příroda/genetika. Za to ani jedna z nás nemohla. Ale že můžu za to, že jsem to řekla tátovi pozdě, to je má chyba. Tady není na co se vymlouvat.
A věřím, nebo se aspoň snažím, že v každém člověku je kousek dobra, i když to někdy nevypadá.

@prosteja22 Kdybys to tátovi řekla dřív, klidně se mohlo stát, že by řekl, že to nic není, že když tělo roste, to někdy bolí. A pak bys to neřešila ještě déle, bylo by to ještě horší. I to je varianta. A babička byla v tomhle směru zdravá?

Mně je nejbližší myšlenka, že si sem na planetu Zemi chodíme pro nějakou životní lekci, něco se naučit. Máme duši, která si zde chodí pro zkušenost, ať dobrou či bolestivou a je na nás, co s tou zkušeností ve výsledku uděláme. Máme svobodnou vůli se rozhodovat. Trochu se vyhýbám slovu víra, protože víra ve mě vyvolává pocit, že mám něco následovat aniž bych to prozkoumala a věděla jak to funguje.

Vidět v každém člověku aspoň kousek dobra, to chce odvahu, to pokud dokážeš vnímat, tak je to krásné.❤

Děkuji všem, jste moc zlatí.
Jsem teď od toho posledního vyšetření trochu rozhozená a i když jsem už měla sezení s paní psycholožkou a ta to se mnou probrala, ještě mám trochu potíže vidět to pozitivně i když se fakt snažím. Takže jakékoliv povzbuzení od vás tady je moc velká pomoc. Ono se to asi nezdá, když vlastně nikoho z vás neznám a vy neznáte mě, ale prostě mi dodává odvahu, že to víte a třeba si na mě občas vzpomenete.
Teď mi došlo, že vlastně mě tu povzbuzujete už dlouho a já se ani nepředstavila. Jmenuju se Věra, po mamince 🙂