Může mít dívka ve 16 letech rakovinu prsu?
Dobrý den,
je mi 16 a už pár měsíců mám problém s pravým prsem. Začalo to tím, že jsem pociťovala divný pocit, když jsem se prudčeji pohla, nějak se otočila nebo předklonila. Bylo to, jako by mě v prsu trochu zatáhlo. Nic mě nebolelo, byl to jen chvilkový pocit.
Pak jednou, budou to asi tři měsíce, jsem si prs chtěla trochu promasírovat a narazila jsem na divně trvdé místečko hodně uvnitř. Víc nahoře a trochu k venkovní straně. Nebylo to cítit jako bulka, nebylo to hladké ani nijak ohraničené. Spíš takové jakoby tvrdší místečko uvnitř tkáně. Nebolelo to a bylo to možná tak centimetr velké.
Hodně mě to vyděsilo. Moje maminka totiž před pěti lety umřela na rakovinu prsu a i když vím, že jsem na to možná moc mladá, prostě mě napadlo, jestli nemám to samé. Tátovi jsem se to neodvážila říct. On je hodný, ale no to s maminkou bylo moc těžké.
Tak jsem si to jen hlídala. Ze začátku mi přišlo, že je to pořád stejné, ale poslední měsíc to najednou hodně vyrostlo. Teď je navíc celá ta část prsu jakoby zatuhlá a přijde mi méně citlivá. Když trochu zatlačím, cítím to divně tvrdé místo, ale teď už je víc jak dvakrát větší. Špatně se to odhaduje, nedá se to jakoby vzít do prsů a není to ani kulaté ani pravidelné. Prostě jakoby tam uvnitř kus toho prsa ztvrdl. Nebolí to, ale při pohledu v zrcadle je ta část trochu propadlá. Je tam taková pložší část a kousek bradavky jakoby se natahoval k tomu.
Mám opravdu velký strach.
Prosím poraďte. Může to být rakovina už takhle brzy?
Jsi úžasná, určitě jsme všichni v dobrých rukou a jednou všechno dobře dopadne. Věřím tomu a věřím tobě, že všechno zvládneš.😘😘😘😘😘
Hezký páteční večer všem. Chtěla jsem vám dát vědět, jak to dopadlo u pana doktora ve středu a co bude dál. Vlastně je to teď už docela jednoduché. Schválili mi zařazení do klinické studie, což je asi dobré. Je to další chemoterapie teď už k tomu, aby mi ještě dala ještě trochu času navíc. Budu na ni chodit tak dlouho, dokud ji tělo snese nebo do té doby, kdy už se nemoc posune tak daleko, že už by ani to prodlužování nemělo smysl. Každý cyklus bude 3 týdny, infuze s léky na stacionáři každý první a osmý den cyklu. Devátý den mi bude tatínek muset doma dávat nějakou podpůrnou injekci, která má pomoci krvinkám, aby se lébe tvořily ptotom, co s nimi ta léčba udělá. Ještě zvažovali ozařování metastáz v plicích, ale prý by to bylo spíše zatěžující a přínos by byl malý. Asi jsem docela ráda, že tohle nebude. Dnes jsem byla v nemocnici na testech a zatím je to všechno v mezích, takže první chemo bude v pondělí.
Přijede tam za mnou na to chemo Tommy a to jsem hrozně moc ráda. Bude to poprvé, co se uvidíme od těch špatných zpráv. Bylo pro mě těžké mu to říct, protože je to další člověk, který se tím trápí, ale myslím, že to vzal dobře a i když jsem chvíli spíš chtěla to, co mezi sebou máme přerušit, aby se netrápil tím, co přijde, tak on nechtěl. Říkal, že je se mnou rád a že se nemám bát, že to zvládne. Pořád jsem z toho trochu nejistá, ale moc se na něj těším.
Přemýšlela jsem, že bych si sepsala seznam, co bych ještě chtěla zvládnout. Prý to tak lidé v téhle situaci dělají. Ale nic mě nenapadlo. Já bych teď chtěla dělat to, co mě baví a co mě těší a být s těmi, které mám ráda. Nemyslím, že by mi v životě uteklo něco, co bych ještě mohla stihnout a bylo pro mě důležité.
Mějte se hezky a děkuji za podporu. Jsem moc hodní ❤
Hezký páteční večer všem. Chtěla jsem vám dát vědět, jak to dopadlo u pana doktora ve středu a co bude dál. Vlastně je to teď už docela jednoduché. Schválili mi zařazení do klinické studie, což je asi dobré. Je to další chemoterapie teď už k tomu, aby mi ještě dala ještě trochu času navíc. Budu na ni chodit tak dlouho, dokud ji tělo snese nebo do té doby, kdy už se nemoc posune tak daleko, že už by ani to prodlužování nemělo smysl. Každý cyklus bude 3 týdny, infuze s léky na stacionáři každý první a osmý den cyklu. Devátý den mi bude tatínek muset doma dávat nějakou podpůrnou injekci, která má pomoci krvinkám, aby se lébe tvořily ptotom, co s nimi ta léčba udělá. Ještě zvažovali ozařování metastáz v plicích, ale prý by to bylo spíše zatěžující a přínos by byl malý. Asi jsem docela ráda, že tohle nebude. Dnes jsem byla v nemocnici na testech a zatím je to všechno v mezích, takže první chemo bude v pondělí.
Přijede tam za mnou na to chemo Tommy a to jsem hrozně moc ráda. Bude to poprvé, co se uvidíme od těch špatných zpráv. Bylo pro mě těžké mu to říct, protože je to další člověk, který se tím trápí, ale myslím, že to vzal dobře a i když jsem chvíli spíš chtěla to, co mezi sebou máme přerušit, aby se netrápil tím, co přijde, tak on nechtěl. Říkal, že je se mnou rád a že se nemám bát, že to zvládne. Pořád jsem z toho trochu nejistá, ale moc se na něj těším.
Přemýšlela jsem, že bych si sepsala seznam, co bych ještě chtěla zvládnout. Prý to tak lidé v téhle situaci dělají. Ale nic mě nenapadlo. Já bych teď chtěla dělat to, co mě baví a co mě těší a být s těmi, které mám ráda. Nemyslím, že by mi v životě uteklo něco, co bych ještě mohla stihnout a bylo pro mě důležité.
Mějte se hezky a děkuji za podporu. Jsem moc hodní ❤
@prosteja22 Ahojky Věrko, tohle jsou vlastně první dobré zprávy za celou dobu, co jsi napsala. ❤️ Tommy musí být skvělý kluk, to se jen tak nevidí. Věřím, že spolu ještě prožijte krásný čas. Užij si každý krásný den. Cítím, že jsi smířená ❤️
Hezký páteční večer všem. Chtěla jsem vám dát vědět, jak to dopadlo u pana doktora ve středu a co bude dál. Vlastně je to teď už docela jednoduché. Schválili mi zařazení do klinické studie, což je asi dobré. Je to další chemoterapie teď už k tomu, aby mi ještě dala ještě trochu času navíc. Budu na ni chodit tak dlouho, dokud ji tělo snese nebo do té doby, kdy už se nemoc posune tak daleko, že už by ani to prodlužování nemělo smysl. Každý cyklus bude 3 týdny, infuze s léky na stacionáři každý první a osmý den cyklu. Devátý den mi bude tatínek muset doma dávat nějakou podpůrnou injekci, která má pomoci krvinkám, aby se lébe tvořily ptotom, co s nimi ta léčba udělá. Ještě zvažovali ozařování metastáz v plicích, ale prý by to bylo spíše zatěžující a přínos by byl malý. Asi jsem docela ráda, že tohle nebude. Dnes jsem byla v nemocnici na testech a zatím je to všechno v mezích, takže první chemo bude v pondělí.
Přijede tam za mnou na to chemo Tommy a to jsem hrozně moc ráda. Bude to poprvé, co se uvidíme od těch špatných zpráv. Bylo pro mě těžké mu to říct, protože je to další člověk, který se tím trápí, ale myslím, že to vzal dobře a i když jsem chvíli spíš chtěla to, co mezi sebou máme přerušit, aby se netrápil tím, co přijde, tak on nechtěl. Říkal, že je se mnou rád a že se nemám bát, že to zvládne. Pořád jsem z toho trochu nejistá, ale moc se na něj těším.
Přemýšlela jsem, že bych si sepsala seznam, co bych ještě chtěla zvládnout. Prý to tak lidé v téhle situaci dělají. Ale nic mě nenapadlo. Já bych teď chtěla dělat to, co mě baví a co mě těší a být s těmi, které mám ráda. Nemyslím, že by mi v životě uteklo něco, co bych ještě mohla stihnout a bylo pro mě důležité.
Mějte se hezky a děkuji za podporu. Jsem moc hodní ❤
@prosteja22 Mila Verko, je moc dobre, ze mas vedle sebe dalsi podporu, kamarada. Drzim palce, at dalsi lecbu dobre zvladas. Uzivej kazdy okamzik, preji plno hezkych chvil🍀❤️
Ah jo, doufala jsem v jine zpravy. 🥺 Obdivuji, s jakou lehkosti to dokazes zvladat.
Drzim moc palce, at je co nejdyl dobre.
Ahoj, moc tě obdivuju, jsi úžasná. Máš skvělí přístup. Přeju všechno nejlepší! Myslím na tebe a modlíme se za tebe. ❤️🫶🍀🌸☀️
Tvůj příběh a přístup je na knihu! Jsi skvělá! ❤️ Měj se krásně 🌼!
Veru nikdy jsem sem nepsala, ale ctu od zacatku tvuj pribeh. Jsi krasna, cista duse s neuveritelnou pokorou. To se dneska uz jentak nevidi. Moc me to inspiruje a uvedomuju si i diky Tobe, jak malichrne veci kolikrat resim a uplne zbytecne.
Drz se holka. Moc Ti drzim palce a myslim na Tebe i na tatinka. Posilam moc sil ❤️
Jste moc hodní, ale myslím, že mě asi vnímáte jinak, než jaká skutčeně jsem. Možná to špatně popisuji.
Nejsem tak statečná, jak si myslíte. A rozhodně nejsem smířená. Doufám, že jednou, snad brzy, budu, ale teď mi to ještě nejde. O tom špatném se mi těžko píše, nechci, abyste z toho třeba byli smutní nebo tak. Ale zkusím to trochu lépe popsat.
Když mi pan doktor říkal ty špatné zprávy po těch vyšetřeních, byla u toho i paní psycholožka a můj tatínek. Na něm jsem poznala, že plakal, i když se to snažil skrýt a tak jsem tušila, že to asi nebude dobré. Ale i tak mě to hrozně zasáhlo. Věděla jsem, že se to může stát, že nemoc prostě bude silnější než léčba a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale nebyla jsem. Moc si z toho pak nepamatuju, jen, že jsem hrozně moc brečela a nedokázala se uklidnit, takže mi dali nějaké léky, po kterých jsem usnula. Dalších pár dní bylo hrozně těžkých. To už jsme byly s tatínkem doma, ale já s ním prostě nedokázala mluvit. Nedokázala jsem nic jen být zalezlá u sebe v pokoji, jen ležet a brečet a myslet na to všechno špatný. Tatínke se snažil mi pomoci, ale nešlo to. Vůbec jsem nevěděla, jak si s tím poradit. Věděla jsem, že tatínka tím jak se chovám hrozně trápím, navíc k tomu všemu jak těžký už to pro něj je... Ale nevědla jsem jak dál, možná jsem skoro doufala, že to vlastně skončí brzy. Teď vím, že to bylo hrozně hloupé.
Pak mi došlo, že tak už dál nemůžu, bylo to, jako bych byla pod vodou a nemohla dýchat. Zkusila jsem něco, v co jsem doufala, že to pomůže. Zkusila jsem to všechno, co se mi honí hlavou a co bolí napsat jedné přítelkyni, se kterou si píšu tady na koníku. Píšeme si už dlouho a ona mi hrozně moc pomáhá a já jsem jí za to hrozně vděčná. Když jsem to všechno napsala, prostě tak, jak to v tu chvíli přicházelo v hlavě, a poslala, trochu se mi ulevilo a já se na to najednou dokázala podívat trochu s odstupem. Dokázala jsem se zvednout a jít za tatínkem. Byl v pokoji. Nemohla jsem mluvit, to ještě ne, ale jen jsem se mu schoulila do náruče a vyplakala se. Usnula jsem a on mě tak v náručí držel celou noc. Myslím, že tehdy ani nespal.
Pak se to všechno začalo lepšit. Ne naráz, ale postupně, pomalu.
Není to pořád dobré, ale většinu dne už je mi mnohem lépe a když přijde do hlavy zase to těžké a bolavé.... to temno, které občas vykoukne, vím, že tatínek pomůže. Naučili jsem se s tím nějak pracovat. Někdy pomůže jen objetí, jindy potřebuju, aby na mě mluvil a říkal něco hezkého. A když nepomůže ani to, tak mám od paní psycholožky léky na úzkost. Asi jsou docela silné, protože mě většinou uspí. Mám jeden každou noc na nočním stolku, když tohle přijde v noci. Tatínek by chtěl, abych i v noci přišla nejprve za ním, ale to nechci. On už je hodně unavený, vidím to na něm a jsem ráda, když se aspoň trochu vyspí.
Takže takhle to je skutečně. Bojím se, hrozně moc. Ale už trochu vím, jak s tím bojovat a lepší se to. A věřím, že na konci už to bude dobré.
Nebuďte prosím smutní, to by mě mrzelo. I když netuším proč, myslím, že to takto asi má být.
Jste moc hodní, ale myslím, že mě asi vnímáte jinak, než jaká skutčeně jsem. Možná to špatně popisuji.
Nejsem tak statečná, jak si myslíte. A rozhodně nejsem smířená. Doufám, že jednou, snad brzy, budu, ale teď mi to ještě nejde. O tom špatném se mi těžko píše, nechci, abyste z toho třeba byli smutní nebo tak. Ale zkusím to trochu lépe popsat.
Když mi pan doktor říkal ty špatné zprávy po těch vyšetřeních, byla u toho i paní psycholožka a můj tatínek. Na něm jsem poznala, že plakal, i když se to snažil skrýt a tak jsem tušila, že to asi nebude dobré. Ale i tak mě to hrozně zasáhlo. Věděla jsem, že se to může stát, že nemoc prostě bude silnější než léčba a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale nebyla jsem. Moc si z toho pak nepamatuju, jen, že jsem hrozně moc brečela a nedokázala se uklidnit, takže mi dali nějaké léky, po kterých jsem usnula. Dalších pár dní bylo hrozně těžkých. To už jsme byly s tatínkem doma, ale já s ním prostě nedokázala mluvit. Nedokázala jsem nic jen být zalezlá u sebe v pokoji, jen ležet a brečet a myslet na to všechno špatný. Tatínke se snažil mi pomoci, ale nešlo to. Vůbec jsem nevěděla, jak si s tím poradit. Věděla jsem, že tatínka tím jak se chovám hrozně trápím, navíc k tomu všemu jak těžký už to pro něj je... Ale nevědla jsem jak dál, možná jsem skoro doufala, že to vlastně skončí brzy. Teď vím, že to bylo hrozně hloupé.
Pak mi došlo, že tak už dál nemůžu, bylo to, jako bych byla pod vodou a nemohla dýchat. Zkusila jsem něco, v co jsem doufala, že to pomůže. Zkusila jsem to všechno, co se mi honí hlavou a co bolí napsat jedné přítelkyni, se kterou si píšu tady na koníku. Píšeme si už dlouho a ona mi hrozně moc pomáhá a já jsem jí za to hrozně vděčná. Když jsem to všechno napsala, prostě tak, jak to v tu chvíli přicházelo v hlavě, a poslala, trochu se mi ulevilo a já se na to najednou dokázala podívat trochu s odstupem. Dokázala jsem se zvednout a jít za tatínkem. Byl v pokoji. Nemohla jsem mluvit, to ještě ne, ale jen jsem se mu schoulila do náruče a vyplakala se. Usnula jsem a on mě tak v náručí držel celou noc. Myslím, že tehdy ani nespal.
Pak se to všechno začalo lepšit. Ne naráz, ale postupně, pomalu.
Není to pořád dobré, ale většinu dne už je mi mnohem lépe a když přijde do hlavy zase to těžké a bolavé.... to temno, které občas vykoukne, vím, že tatínek pomůže. Naučili jsem se s tím nějak pracovat. Někdy pomůže jen objetí, jindy potřebuju, aby na mě mluvil a říkal něco hezkého. A když nepomůže ani to, tak mám od paní psycholožky léky na úzkost. Asi jsou docela silné, protože mě většinou uspí. Mám jeden každou noc na nočním stolku, když tohle přijde v noci. Tatínek by chtěl, abych i v noci přišla nejprve za ním, ale to nechci. On už je hodně unavený, vidím to na něm a jsem ráda, když se aspoň trochu vyspí.
Takže takhle to je skutečně. Bojím se, hrozně moc. Ale už trochu vím, jak s tím bojovat a lepší se to. A věřím, že na konci už to bude dobré.
Nebuďte prosím smutní, to by mě mrzelo. I když netuším proč, myslím, že to takto asi má být.
@prosteja22 neumim si predstavit jake to je, ale jedno vim. Jsi strasne statecna! Choulej se k tatinkovi, mazli ho, plakej, basti dortiky z cukrarny ☺️.. delej vse co Ti pomaha a dela radost ❤️ Strasne rada bych Ti upekla kvaskovy, cesky chlebik, skoda ze by nevydrzel cestu za Tebou do Anglie 🙂
Jste moc hodní, ale myslím, že mě asi vnímáte jinak, než jaká skutčeně jsem. Možná to špatně popisuji.
Nejsem tak statečná, jak si myslíte. A rozhodně nejsem smířená. Doufám, že jednou, snad brzy, budu, ale teď mi to ještě nejde. O tom špatném se mi těžko píše, nechci, abyste z toho třeba byli smutní nebo tak. Ale zkusím to trochu lépe popsat.
Když mi pan doktor říkal ty špatné zprávy po těch vyšetřeních, byla u toho i paní psycholožka a můj tatínek. Na něm jsem poznala, že plakal, i když se to snažil skrýt a tak jsem tušila, že to asi nebude dobré. Ale i tak mě to hrozně zasáhlo. Věděla jsem, že se to může stát, že nemoc prostě bude silnější než léčba a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale nebyla jsem. Moc si z toho pak nepamatuju, jen, že jsem hrozně moc brečela a nedokázala se uklidnit, takže mi dali nějaké léky, po kterých jsem usnula. Dalších pár dní bylo hrozně těžkých. To už jsme byly s tatínkem doma, ale já s ním prostě nedokázala mluvit. Nedokázala jsem nic jen být zalezlá u sebe v pokoji, jen ležet a brečet a myslet na to všechno špatný. Tatínke se snažil mi pomoci, ale nešlo to. Vůbec jsem nevěděla, jak si s tím poradit. Věděla jsem, že tatínka tím jak se chovám hrozně trápím, navíc k tomu všemu jak těžký už to pro něj je... Ale nevědla jsem jak dál, možná jsem skoro doufala, že to vlastně skončí brzy. Teď vím, že to bylo hrozně hloupé.
Pak mi došlo, že tak už dál nemůžu, bylo to, jako bych byla pod vodou a nemohla dýchat. Zkusila jsem něco, v co jsem doufala, že to pomůže. Zkusila jsem to všechno, co se mi honí hlavou a co bolí napsat jedné přítelkyni, se kterou si píšu tady na koníku. Píšeme si už dlouho a ona mi hrozně moc pomáhá a já jsem jí za to hrozně vděčná. Když jsem to všechno napsala, prostě tak, jak to v tu chvíli přicházelo v hlavě, a poslala, trochu se mi ulevilo a já se na to najednou dokázala podívat trochu s odstupem. Dokázala jsem se zvednout a jít za tatínkem. Byl v pokoji. Nemohla jsem mluvit, to ještě ne, ale jen jsem se mu schoulila do náruče a vyplakala se. Usnula jsem a on mě tak v náručí držel celou noc. Myslím, že tehdy ani nespal.
Pak se to všechno začalo lepšit. Ne naráz, ale postupně, pomalu.
Není to pořád dobré, ale většinu dne už je mi mnohem lépe a když přijde do hlavy zase to těžké a bolavé.... to temno, které občas vykoukne, vím, že tatínek pomůže. Naučili jsem se s tím nějak pracovat. Někdy pomůže jen objetí, jindy potřebuju, aby na mě mluvil a říkal něco hezkého. A když nepomůže ani to, tak mám od paní psycholožky léky na úzkost. Asi jsou docela silné, protože mě většinou uspí. Mám jeden každou noc na nočním stolku, když tohle přijde v noci. Tatínek by chtěl, abych i v noci přišla nejprve za ním, ale to nechci. On už je hodně unavený, vidím to na něm a jsem ráda, když se aspoň trochu vyspí.
Takže takhle to je skutečně. Bojím se, hrozně moc. Ale už trochu vím, jak s tím bojovat a lepší se to. A věřím, že na konci už to bude dobré.
Nebuďte prosím smutní, to by mě mrzelo. I když netuším proč, myslím, že to takto asi má být.
@prosteja22 Ahoj, hrozně mě mrzí, že situace je jaká je.
Ještě mě napadá, což samozřejmě nevím, jestli jste nezkusili. Nešlo by se obrátit na zdravotnictví v ČR?
Možná je to marná naděje, ale třeba by přinesli jiný pohled, možnosti...
Ale zároven nevím, jak by se k tomu postavili doktoři v Anglii... Možná zatím zkusit konzultaci v ČR radši bez jejich vědomí?
Možná jste to už zkusili a já tu jen předkládám něco, co je jasné, ale někdy člověka v náročných situacích nějaká řešení třeba nenapadnou 🙂
Tak i tak přeju tobě i tvému tatínkovi, blízkým, hodně sil, at to dopadne jakkoli...
My ostatní prostě budeme doufat v zázrak 🍀
Věruško, statečná neznamená být nad věcí jako nějaká hrdinka. Statečná je třeba nám o sobě napsat, i ty zprávy kruté, podstoupit léčbu, po které je ti špatně, setrvat týdny v nemocnicích, bez táty, a taky být na to všechno bez maminky. Tvoje realita je velmi krutá a i přes tvůj nízký věk, v mých očích ještě dětský dokážeš takto sdělovat, co se děje. Jsi velmi chytrá, milá a je to příjemná změna po spoustě blbců, lidí zlých, zákeřných, co na světě jsou ❤️
Věrko, i přes to, co jsi nám dnes napsala a zřejmě si kvůli tomu myslíš, že nejsi silná nebo statečná, tak ti musím napsat, že opravdu jsi. To, že pláčeš a že potřebuješ náruč taťky na tom vůbec nic nemění. Nevím, jak bych tě mohla podpořit, ale myslím na tebe hodně často a i na tvého tátu. Posílám ti energii a obětí!
Jsi skutečně statečná a skvělá holka. ❤️🌼🌸☀️🍀
Málokdo by to zvládl líp ☺️🫶...snad nikdo...
Verko, moc ti rozumim, prochazela jsem si necim podobnym. Moc krasne pises. Napadlo me, ze by ti mohlo pomoct sepsat svuj pribeh. Sama jsem si v te dobe psala denik a opravdu tim clovek ziska nadhled, i kdyz je ta sitiace moc tezka. Nechci davat nejake plane nadeje, ale kazda nova lecba muze prinest necekane vysledky. Medicina jde v rakovine prsu neuveritelne dopredu, i v pripade metastaticke. Moc bych ti to prala. Myslim na tebe❤️
Ahoj, já myslím, že tvá reakce je naprosto v pořádku. Jsou to emoce a ty nejdou ovládat. Určitě jsi tím nikoho nezklamala. Zvedla ses ze dna, spoustu lidí by tam zůstalo. Je to neskutečně těžké a ty jsi opravdu moc statečná. A jsi skvělá, že to sem píšeš, tak jak to je. Já smekám klobouk před tebou a tvým tátem. Je to vážně úžasný člověk. Jak o něm píšeš, cítím velkou lásku. Víš, můj táta mě má taky rád, ale jsem si jistá tím, že kdyby se nebo takového stalo u nás, tak můj taťka by toto nedokázal. On by se uzavřel a myslím, že by to i řešil alkoholem. Nakonec bych to byla já, kdo by se víc staral o něj. Tvůj tatínek je to oporou a to je nejvíc. Jsi v dobrých milujících rukou. Tommyho ti poslalo samo nebe. Ať se daří v nové léčbě. Užívej života a pokud bys chtěla přestat psát a zůstat jen u psaní s kamarádkou, nám to určitě vadit nebude. Dělej jen to, co ti dělá radost ❤️🍀. Posílám obětí na dálku.
Souhlasím s Macik 84...
Znám jeden pěkný citát "Naděje není víra, že to dopadne dobře, ale že ať to dopadne jakkoliv, má to smysl." Ja bych ho trošku poupravila s tím, že mám naději, že když něco dopadne špatně, ještě to neskončilo...a nakonec všechno dopadne dobře, jenom nevíme, kde ten konec je😊. Posílám mnoho sil❤️🫶🍀!
Jste moc hodní, ale myslím, že mě asi vnímáte jinak, než jaká skutčeně jsem. Možná to špatně popisuji.
Nejsem tak statečná, jak si myslíte. A rozhodně nejsem smířená. Doufám, že jednou, snad brzy, budu, ale teď mi to ještě nejde. O tom špatném se mi těžko píše, nechci, abyste z toho třeba byli smutní nebo tak. Ale zkusím to trochu lépe popsat.
Když mi pan doktor říkal ty špatné zprávy po těch vyšetřeních, byla u toho i paní psycholožka a můj tatínek. Na něm jsem poznala, že plakal, i když se to snažil skrýt a tak jsem tušila, že to asi nebude dobré. Ale i tak mě to hrozně zasáhlo. Věděla jsem, že se to může stát, že nemoc prostě bude silnější než léčba a myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale nebyla jsem. Moc si z toho pak nepamatuju, jen, že jsem hrozně moc brečela a nedokázala se uklidnit, takže mi dali nějaké léky, po kterých jsem usnula. Dalších pár dní bylo hrozně těžkých. To už jsme byly s tatínkem doma, ale já s ním prostě nedokázala mluvit. Nedokázala jsem nic jen být zalezlá u sebe v pokoji, jen ležet a brečet a myslet na to všechno špatný. Tatínke se snažil mi pomoci, ale nešlo to. Vůbec jsem nevěděla, jak si s tím poradit. Věděla jsem, že tatínka tím jak se chovám hrozně trápím, navíc k tomu všemu jak těžký už to pro něj je... Ale nevědla jsem jak dál, možná jsem skoro doufala, že to vlastně skončí brzy. Teď vím, že to bylo hrozně hloupé.
Pak mi došlo, že tak už dál nemůžu, bylo to, jako bych byla pod vodou a nemohla dýchat. Zkusila jsem něco, v co jsem doufala, že to pomůže. Zkusila jsem to všechno, co se mi honí hlavou a co bolí napsat jedné přítelkyni, se kterou si píšu tady na koníku. Píšeme si už dlouho a ona mi hrozně moc pomáhá a já jsem jí za to hrozně vděčná. Když jsem to všechno napsala, prostě tak, jak to v tu chvíli přicházelo v hlavě, a poslala, trochu se mi ulevilo a já se na to najednou dokázala podívat trochu s odstupem. Dokázala jsem se zvednout a jít za tatínkem. Byl v pokoji. Nemohla jsem mluvit, to ještě ne, ale jen jsem se mu schoulila do náruče a vyplakala se. Usnula jsem a on mě tak v náručí držel celou noc. Myslím, že tehdy ani nespal.
Pak se to všechno začalo lepšit. Ne naráz, ale postupně, pomalu.
Není to pořád dobré, ale většinu dne už je mi mnohem lépe a když přijde do hlavy zase to těžké a bolavé.... to temno, které občas vykoukne, vím, že tatínek pomůže. Naučili jsem se s tím nějak pracovat. Někdy pomůže jen objetí, jindy potřebuju, aby na mě mluvil a říkal něco hezkého. A když nepomůže ani to, tak mám od paní psycholožky léky na úzkost. Asi jsou docela silné, protože mě většinou uspí. Mám jeden každou noc na nočním stolku, když tohle přijde v noci. Tatínek by chtěl, abych i v noci přišla nejprve za ním, ale to nechci. On už je hodně unavený, vidím to na něm a jsem ráda, když se aspoň trochu vyspí.
Takže takhle to je skutečně. Bojím se, hrozně moc. Ale už trochu vím, jak s tím bojovat a lepší se to. A věřím, že na konci už to bude dobré.
Nebuďte prosím smutní, to by mě mrzelo. I když netuším proč, myslím, že to takto asi má být.
@prosteja22 Ahoj Věru, moc diky za důvěru a otevřenost tveho příspěvku! Opět jsi to tak krásně sepsala, vyjadřujes se moc hezky, tady na koníku spousta příspěvků nemá takovou úroveň jako ty tvoje. Myslím, že je skvělé, že v Anglii je u všeho hned pani psycholožka a pomáhá vám s tím vším. Slovy i léky. Je to úplně nová situace, neskutečně náročná, každý by vám rád pomohl a ona aspoň vi jak na to a i ostatní lékaři hledají cesty. Je dobře, že jsi i tady našla spřízněnou duši, se kterou si píšeš a ze i takhle na dálku může někdo pomoci. Já to moc neumím, ani v psaní nejsem tak obratná, tak alespoň posílám hodně energie na to všechno! ♥️
@prosteja22 Ahoj, hrozně mě mrzí, že situace je jaká je.
Ještě mě napadá, což samozřejmě nevím, jestli jste nezkusili. Nešlo by se obrátit na zdravotnictví v ČR?
Možná je to marná naděje, ale třeba by přinesli jiný pohled, možnosti...
Ale zároven nevím, jak by se k tomu postavili doktoři v Anglii... Možná zatím zkusit konzultaci v ČR radši bez jejich vědomí?
Možná jste to už zkusili a já tu jen předkládám něco, co je jasné, ale někdy člověka v náročných situacích nějaká řešení třeba nenapadnou 🙂
Tak i tak přeju tobě i tvému tatínkovi, blízkým, hodně sil, at to dopadne jakkoli...
My ostatní prostě budeme doufat v zázrak 🍀
@erchia Tatínek je skoro od začátku v kontaktu s nějakými lékaři z ČR. Myslím, že s těmi, kteří před pár lety léčili maminku. Konzultoval s nimi všechny kroky, které se dělaly a to s vědomím pana doktora, který mě tady má na starost. Ten to hodně podporuje a myslím, že i on sám si s nimi psal. Pokud vím, shodli se na všem z toho, jak mě tu léčili a léčí.
Já se na tohle táty moc neptala. Nechci přemýšlet nad tím, jestli se mohlo něco udělat jinak a jestli by to pomohlo víc. Nějakou dobu jsem byla na sebe naštvaná, že jsem to měla tatínkovi tehdy říct dříve, když to ještě nebylo třeba až v těch uzlinách, ale minule mi pan doktor říkal, že by to stejně asi moc nezměnilo, že prostě zrovna ten můj typ rakoviny je hrozně moc silný a nejspíš by to dopadlo stejně, i kdybych přišla dřív.
Vím, že jsem v dobrých rukách. Všichni jsou tu hrozně hodní a taky nápomocní. A to je pro mě nejdůležitější
Děkuji všem za krásná povzbuzující slova. Je to jako pohlazení ❤
V pondělí jsem měla první novou chemoterapii. Byl tam se mnou Tommy a bylo to s ním moc hezké, i když jsem trochu plakala.
Po té první dávce mi pár dní nebylo dobře, ale už se to lepší, jen jsem hodně unavená. V pondělí, pokud budu mít dobré výsledky krve, dostanu další dávku. Podruhé už to většinou moje tělo snáší líp, tak snad to bude stejně.
Psychicky je to zase o kousek lepší. Asi pomáhá to vědomí, že ještě pořád můžu bojovat
Přeji všem pěkný víkend🌞
Děkuji všem za krásná povzbuzující slova. Je to jako pohlazení ❤
V pondělí jsem měla první novou chemoterapii. Byl tam se mnou Tommy a bylo to s ním moc hezké, i když jsem trochu plakala.
Po té první dávce mi pár dní nebylo dobře, ale už se to lepší, jen jsem hodně unavená. V pondělí, pokud budu mít dobré výsledky krve, dostanu další dávku. Podruhé už to většinou moje tělo snáší líp, tak snad to bude stejně.
Psychicky je to zase o kousek lepší. Asi pomáhá to vědomí, že ještě pořád můžu bojovat
Přeji všem pěkný víkend🌞
@prosteja22 Tommy musi byt spravnak ☺️ Je krasny jak si s nami zivot hraje, ze Ti seslal takoveho super kamarada, kdyz to nejvic potrebujes. Mas kolem sebe super chlapy. Tatinka a Tommyho ❤️
Děkuji Vám všem. Opravdu, opravdu moc. Jste užasní a pro mě to znamená mnohem víc, než si asi dovedete představit. Opravdu jsem Vám všem neskutečně vděčná.
Není to teď lehké, ale Vaše povzbuzení opravdu pomáhají.
Do té kavárny jsme s tatínkem šli. Pan doktor to povolil a bylo to opravdu krásné. Je to taková malá rodinná kavárna, kde paní majitelka a její dcera pečou samy vlastní dorty. Dala jsem si kávový, ale tatínek mi vzal ještě domů kousek mrkvového a kousek Victoria Sponge (to je takový vanilkový vláčný piškot s marmeládou). Mluvili jsme s tatínkem jen o hezkých věcech, vzpomínali jsme na to nejhezčí a nejzábavnější, co jsme prožili a musím říct, že to bylo moc krásné a malinko smutné. Ale to nevadí. To k tomu všemu asi patří.
Ve středu jdeme k panu doktorovi a tak se rozhodne, co bude dál. Nemám žádné představy, nechám to tak nějak plynout a budu věřit, že to bude tak, jak to být má.
Mějte se krásně.
@prosteja22 to je skvělé, ze cukrárna vyšla, všechny ty dortíky zni dobře a popis celého dne také.
Je to zajímavé, jak si člověk může pres internet udělat vztah k někomu, koho vlastně nezná, pro me je to asi poprvé takhle pres koníka. Ale ty tak hezky píšeš, je radost to číst! Dnes byl asi narocny den, myslim na tebe, a az budes mit zase cas a chut, tak napis ♥️