Potřebuji se svěřit, trochu vypovídat
Zdravím všechny, kdo si otevřeli můj příspěvek,
určitě si všimnete, že profil je založený nově. Je to proto, že na svém druhém profilu, přes který sem chodím, nemám "koule" na to, mluvit o tomhle... To, co se tu chystám popsat není snadné, ani příjemné. Čekám od ostatních spoustu komentářů, které mě odsoudí, spoustu nepochopení a nepříjemných řádků... Možná proto, že za to, o čem chci mluvit, jsem se odsoudila už i já sama... Pokud by někdo takový komentář měl, napište ho. Mě už nemůže ublížit asi nic...
Jsem nějakou dobu vdaná, svého manžela miluji a náš vztah je, až na pár detailů, naprosto bezproblémový. Jediné, co nám chybí ke štěstí je miminko. Loni v únoru jsme se domluvili, že to zkusíme. A tady to začíná být horší... Z důvodů, o kterých se mi nechce moc mlivut, nemůžeme mít dítě klasickou cestou. Tedy, pohlavním stykem. Tohle slovní spojení se u nás doma ani nevyslovuje, natož cokoli dalšího. Věděla jsem o tomhle problému téměř hned, jak to mezi mnou a manželem začalo být vážné. Po pár schůzkách mi to řekl. Čekal, že uteču. Ale já jsem si to srovnala v hlavě a řekla jsem si, že takový chlap mi za to stojí. Že to prostě nějak zvládneme. Neznamená to, že nevedeme žádný intimní život, to naopak. Jen prostě nedochází ke klasickému pohlavnímu styku. Zvykla jsem si. A vlastně mi to vůbec nevadí. Tím jsme se ale dostali před otázku, jak se vlastně snažíme o miminko. Chcete vědět jak? Jako je to u krav v kravíně. Manžel nechá vzorek v koupelně v kelímku, já ho pomocí stříkačky dostanu tam, kam patří... Romantika a potěšení jako blázen. Děláme to takhle už dlouho... Asi osm neúspěšných pokusů. Už od malička mám tu nepříjemnou vlastnost, že pokud něco chci a ono to nejde, sama sebe přesvědčím, že je lepší, když to nevychází. Totéž jsem udělala se svojí touhou po miminku. Prostě už to není takové, jako loni touhle dobou, kdy jsem nedočkavě počítala dny do dalšího pokusu.
Před dvěma měsíci byl předposlední pokus. Už tehdy se mi do toho moc nechtělo. Ale kvůli manželovi jsem to udělala. Od té doby přišly dvě menstruace s trochu zvláštním průběhem, ale to je celkem jedno. Přišly. O víkendu začal manžel mluvit o tom, že bychom to měli zkusit znovu. Nechtěla jsem se ani zapojit do toho rozhovoru, natož realizovat další pokus. Ale viděla jsem, jak hrozně chce on. To mě zlomilo a souhlasila jsem. V úterý jsem udělala ovulační test. Vlastně náhodou. Bolelo mě v podbřišku, tak jsem chtěla vědět, jestli to je ovulace, nebo nějaký jimý problém. Test byl pozitivní. A já jsem ho zapomněla vyhodit. Manžel ho našel a clelý šťastný přiběhl, že to večer můžeme konečně vyzkoušet. Přemluvila jsem ho, že to necháme na druhý den, protože mi není moc dobře. Chvilku se mě ještě snažil přesvědčit, ale nakonec souhlasitl. Ten den byl včera. Celý den jsem z toho byla nervózní. Bylo mi špatně od žaludku, nemohla jsem se na nic soustředit. Večer manžel přijel z práce a hned po večeři chtěl jít na věc. Řekla jsem mu, že to necháme na později a nebudeme si kazit večer. Měla jsem v plánu udělat si romantický večer, trochu jsem mohla vyjít ven si ten večer užít a pak to udělat. Ale nedokáala jsem nic jiného, než sedět a koukat před sebe. Manžel poznal, že něco není v pořádku. Ptal se, co se děje. Ale já jsem vždycky řekla, že nic. Nedokážu mu říct, jak je to pro mě těžké. Nedokážu mu říct, co cítím, když ležím v koupelně na zemi a pokouším se donutit se k tomu, abych zavedla stříkačku... Prostě to nejde. Nemůžu mu tolik ublížit. Když pak šel do koupelny, aby mi tam nechal kelímek, nevydržela jsem a rozplakala jsem se. Než přišel zpátky, dokázala jsem se uklidnit. Nechtěla jsem, aby něco poznal. Neřekla jsem ani slovo a šla jsem splnit svojí část úkolu. Hned, jak jsem zavřela dveře koupelny, znovu jsem se rozplakala. Byla jsem přesvědčená, že to tentokrát nedokážu... Trvalo mi skoro hodinu, než jsem mohla vyjít ven. Ale svoje jsem splnila...
A dnes mě to čeká znovu.
Omlouvám se za takový výlev, ale někde jsem se svěřit potřebovala... Nemůžu si to po sobě ani přečíst, rozmyslela bych se a smazala to. Proto prosím omluvte moje chyby...
@achjonetusim Snad to nějak vyřešíme... V tuhle chvíli ale dokonce ani nemám chuť o tom mluvit... Já vím, mám k tomu celému špatný přístup... Ještě dneska to nějak zvládnu, zítra si dáme víno a promluvíme si.
@pheobeee právě mi skočil na FB tento článek. Mám pocit, že je pro tebe http://justlove.cz/nezacalo-u-tebe-jak-zdedene-...
@mr_falko Byl u sexuologa, u psychologa i u psychiatra. Nikdy s nikým nespal ani po tom nikdy netoužil. Fyzická láska, pokud tím myslíš klasický pohlavní styk, tak ne, nechybí. Vynahrazujeme si to jinak. Existuje vleká spousta pomůcek, které jsou běžně k sehnání a problém celkem snadno řeší (např. vibrátory a podobně).
Tento způsob snažení o dítě je celkem nešťastný, ale pokud to, jak píšeš, jinak nejde, tak by mi to asi zase tolik nevadilo, pokud bych po dítěti fakt hodně toužila. Mnohe páry tu mají za sebou kolotoč vyšetření a umělých oplodnění, což mi přijde mnohem horší. Co konkrétně je pro tebe tak těžké?
Já si myslím, že situace je daná, popsala jsi to celkem podrobně. Jediné, co můžeš změnit, je tvůj postoj k ní. Mám na mysli ten způsob, kterým se pokoušíte otěhotnět. Možná i za pomoci odborníka.
@pheobeee Hele tak jak píšeš tak je to asi kombinace víc věcí, prostě jsi unavená z výroby. Mám pro to pochopení, prošla jsem si podobným 😉 Někdy byly měsíce (můžeme to rovnou napsat ovulace 😀 ) kdy jsem už nechtěla já, někdy se stavěl na zadní manžel. Na psychiku je to darda i bez toho dalšího marastu okolo. Dejte si pauzu, promluvte si o tom, nebo dejte časový embargo... prostě jakákoli změna je teď vítána.
@pheobeee A co by se mu stalo kdyby se pred tebou svlekl do naha? Panicka ataka? Nebo v cem je problem? Asi to vubec nechapu 😒 Prece jestli jde o uzkost nebo paniku tak s tim se da delat hodne.. bud pres leky nebo pres psychoterapii... taky jsem si prosla stavy uzkosti atd a rozhodne se s tim da delat hodne... ''Nejde to'' je jednoducha vymluva..
Taky by me to zajimalo presne co mu jako nejde ale mam pocit ze uz jsem tady jednou neco takoveho cetla . . .
@pheobeee nevím co poradit, ale asi bych z toho zkusila udělat rutinu, prostě něco co, co se dělá pravidelně a často, že už to člověku ani nepřijde, aby ti to přestalo vadit a byla jsi na to zvyklá. Nemusí tě to bavit, nemusí ti to přinášet potěšení, ale měla bys to brát jako běžnou věc a snad se to časem povede.
Jako nesnazim se paniku/psychicky blok v zadnem pripade zlehcovat, sama presne vim co to je, ale prave proto vim ze ''nejde to'' je proste blbost.. vsechno jde, ze vseho se clovek muze ''vylecit/zotavit/prekonat se''... nekdy je to o tom se proste hecnout a udelat to, z ceho ma clovek nejvetsi strach.. a zjisti, ze to jde a ze neumre. Jde to i u fobii, kdyz clovek musi.. jednou jsem se zbavovala mega pavouka, presto, ze jsem myslela, ze strachy umru, a taky to slo.. protoze mi s nim nemel kdo pomoct.
Ale jinak tvuj problem mi pripada jako klasicka depka, kdyz se nekdo dlouho snazi o mimimko a nevychazi to. Tak si o tom s manzelem proste promluvte a navzajem se podporte 🙂 Je mnoho paru, kterym to hned nevyjde..nam to trvalo 7 mesicu a taky uz jsem z toho mela pak depky, je to normalni. Ale chce to se manzelovi sverit a ne v sobe vsechno nesmyslne dusit.
Chápu tě, tvou oddanost k němu, rozumím tomu proč ses rozhodla i nadále s ním takhle žít a postoj, že ti za to stojí. Vše je vpořádku. Pokud ti sex vynahrazuje jinak a věnuje se tobě a dokáže tě uspokojit přesně dle tvých potřeb, jen je u toho prostě oblečený a nedojde k fyzickému kontaktu od něj, ale na tebe "sahá" a dělá ti co si přeješ, proč ne. Když k tomu přičtem že je to úžasný chlap a opora v životě, určitě máš víc než spousta jiných holek, které ten sex s chlapem mají.. nemám proti tomu výtek.
Horší ale je už to, jak prožíváš to miminko..
Pokud to takhle budeš dělat dál, tak dle toho jak popisuješ situaci se mu budeš odcizovat a to může být začátek konce..
Určitě chápu, jak potupné ten proces výroby pro tebe musí být. Ale dokud mu to neřekneš, budeš v tom sama a budeš si to prohlubovat. Začneš ho za to nesnášet.
On třeba vůbec neví, že ti tak je. Bere to jako uzavřenou kapitolu, kterou máte mezi sebou vyjasnějnou, odkomunikovanou a jen pokračuje dál v nadšenosti snažení.. a vůbec neví o tom, že je z tvé strany nějaký problém.
ŘEŠ HO. Opravdu ano. Třeba ti bude stačit jen se mu vypovídat, spadne to z tebe, protože to přestaneš nést sama, ale podělíš se o tu bolest. Pokud on má takové psychické problémy tak určitě ví, jak těžké to pro člověka může být.. určitě ti bude oporou, určitě přijde na způsob jak se těch myšlenek zbavit. Budete na to najednou zase dva. A pak se třeba vrátí i chuť do snažení a pokud ne, když ty akceptuješ jeho jaký je, on jistě bude akceptovat tebe a tvé rozhodnutí, že chceš dát s dítětem pauzu.. Moc držím palce
@evulinka27 Moc děkuji za tvou podporu, stejně tak za podporu všech ostatních . Vážím si toho, že si jiní lidé udělají čas, aby se zabývali mými starostmi. Zítra doma otevřeme dobrou lahev a promluvíme si. Je to nejlepší a jediné řešení.
Holky, já bych neřešila co manžel. Prostě je tam ten a ten problém a řešit se podle všeho nedá, tečka. Je zbytečné se v tom dál hrabat.
@pheobeee Musí to být pro tebe strašně težké a jsi fakt silná ženská, že to dáváš takhle dlouho. Nemyslím tím teď váš intimní vztah, ale snažení se o mimčo. Musí to být strašlivá zátěž na psychiku. Prvních pár pokusů je vlastně taková hra a sranda, ale postupem času naprosto chápu, že se musíš cítit, jak se cítíš. Já být tebou, tak se snažím sebrat zbývající sílu a promluvit si o tom všem s manželem. Pokud totiž budeš tohle i přes svoji bolest, slzy a odpor dělat dál, za chvilku to v tobě všechno přeteče a vybuduješ si ke všemu včetně manžela, kterého za to budeš obviňovat, odpor a váš vztah to zabije. Je mi jasné, že to bude těžké, ale ty to zvládneš a on to určitě pochopí. Za čas, až se to v tobě všechno uklidní, to třeba pak zkusíte znovu, nebo zjistíte, že bude nejlepším řešením asistovaná reprodukce, i když teď v ní vidíte překážky. Držím palce!!
Jsi silná žena, která ctí manžela a hlavně manželství, to se jen tak nevidí. Celkově je zvláštní, že tvůj muž nemá fyzickou potřebu, ale určitě k tomu má své osobní důvody. Jen se chci zeptat, neuvažovali jste o umělém oplodnění? Myslím, že asistované centra, kliniky, jsou zvyklé na všelijaké problémy s početím, nebo homosexuální páry... Pokud jim vysvětlíte váš problém, mohli by vám pomoci. My s přítelem jsme se dočkali jenom díky IVF a před samotným umělým oplodněním, ti pojištovna hradí cca 6 pokusů IUI - inseminace. Něco na způsob toho, co provádíš ty sama v koupelně. Ale s tím rozdílem, že by ti pomohl specialista. Rozdíl mezi inseminací a přirozeném početí je v tom, že se při inseminaci spermiím zkrátí cesta do dělohy. Nemusí tedy procházet děložním hlenem v pochvě a děložním hrdlem. Při inseminaci se spermie zavedou tenkým plastovým katetrem přes děložní hrdlo přímo do dutiny děložní. Podle mě by to bylo nadějnější než pokusy v koupelně... Zkusila bych to manželovi navrhnout, přece chcete dítě oba. A pokud ty toleruješ jeho potřeby, měl by tolerova on ty tvoje, aktuálně ty, které se týkají otěhotnění. Obdivuji tě!
@pheobeee nečetla jsem všechny příspěvky... chápu něco malo, mam to taky za sebou, zila jsem pet let s vozíčkářem, pohlavni styk necitil, tudíž jsme tak také nefungovalo. par pokusu stříkačkou, repromeda, ale vzdala jsem to.
myslim, ze jsi ted v krizi, kterou bys mela resit. dite, duse, prichazi do lasky. u Vas to tak není. myslim, ze uz pujde jen o pratelstvi... je potřeba toto téma jasne otevřít. niceho se nebat. je to muz, který Ti cely život ma byt oporou a se kterym budee musetse dohodou na vychove.
není co resit, musíš se donutit. není to snadne, ale jde o Tvuj život. třeba se Tve telo brani poceti s nim... Tve pocity nelzou a hovori o Tvem nitru... nenech se sama tlacit, kam nechces. partner Te vyslechne, musí. pokud ne? s detma muze byt ještě hur!
jsem sama na deti, na onoho vozickare vzpominam s uctou a me dva tstinky na deti jsem vybrala zajimave- druhy mi po porodu posledního syna udelal peklo. takze je třeba partnery poznat v krizi! v nouzi poznáš pritele...
drzim palce... poslouchej samu sebe!!!!!
dite na rukách, pardon za chyby...
@pheobeee Tak to je mi lito. V tom pripade je to ale cele na Tobe. A jak dlouho se to da vydrzet. Manzelovi by ses mela sverit a on by mel mit pochopeni. Ty ho taky mas. Preju Ti hodne sil a zmeny k lepsimu