Střídavka, aneb nechci být jen matka

@janaamax teď čtu, jak to máš s tou prací a tak. no jako nic závidění hodného. já bych tedy rozhodně řešila změnou práce a nebo bych chtěla kvůli péči o dítě v práci nechat přeložit na jinou pozici, kde by ten částečný úvazek šel s dítětem lépe skloubit. já teda k dětem v případě nouze mít někoho budu, ale i tak se budu snažit si to spíš vyřešit tak, abych nebyla na ostatních závislá, abych měla práci tak, abych to v ideálním případě zvládala sama. dát dítě do pěstounské péče...to by jsi dokázala jen proto, aby jsi mohla zůstat na současném místě? asi ne, že? bylo by fajn, kdyby se otec vzpamatoval a navázal se synem vztah tam, kde ho utnul a do té střídavky šel. vyřešilo by ti to dost věcí.
je fakt, že jsem nikdy neslyšela o páru, který by se soudit, že ani jeden dítěte vlastně nechce :-/ je mi teda toho chlapečka děsně líto, to musím přiznat ☹

Dává mi výživné, ale to nezaplatí ani nájemné..... Navíc jsem poměrně na nervy z toho, že jsem jen s malým, takže se to i odráží na atmosféře doma.

promiň, ale neznám nikoho, komu by alíky zaplatili nájemné, natož víc 😀 a druhá půlka obsahu? děláš si srandu? neměla jsi dítě v 16, ale ve 30. to jsi fakt netušila do čeho jdeš? proč jste si to dítě pořídili? 😲 všechny chceme být 100%, všechny jsme na nervy a téměř nikdy nejsme sami. hodně žen, i když má muže večer doma, tak má zápřah, na vše je sama, nemůže chodit sportovat nebo po kafíčkách...to přece nejde takto si říct, že tě to maminkování vlastně ani nebaví. mě to taky občas šíleně nebaví, každá máme občas krizi. doufám, že tato diskuse je prostě jen dočasný krizový výplod a ne tvé hluboké nitro. že v sobě té síly, odhodlání, zodpovědnosti a lásky máš víc než si myslíš a že to prostě nakonec dobře dopadne pro tebe i syna.

@janaamax z jedné strany chápu...taky jsem byla zvyklá se o sebe umět postarat a co mám děti, tak se mi těžko přiznává závislost na chlapovi, taky mi občas vadí, že ani na wc nemám klid, že všechno musím pořádně plánovat, pořád někoho o něco prosit, zařizovat. ze života vyprchá taková ta bezstarostnost, impulzivnost, vzrušení, překvapení...taky mi to chybí. ale fakt to beru tak, že děti jsem chtěla a já jsem pro ně středem vesmíru a oni musí být tím mým. i když je to těžké. jednou fakt vyrostou, závislí budou čím dál tím méně až nakonec lidi ani nevědí co s časem, co se sebou a začíná jim opět volno, koníčky, impulzivnost...ber to jako etapu života, která přejde a pokud ji přežijete dobře, tak ponese své ovoce. nenuť se být stoprocentní. nikdo nejsme. jsme jen lidi. každý si pod dokonalou mámou stejně představí něco jiného 😉 je dobře, že s tím bojuješ. že bys to ráda jinak a pracuješ na tom. chlapa bohužel nepředěláš. snad si budeš časem vědět rady aspoň se sebou.

Smutné, jsou tu ale i maminky které mají dítka vymodlené. Po dlouhé a psychicky náročné cestě. A pak maminky které vlastně chtějí být maminkami jen někdy? Chudáček malý je mi ho líto ☹ musí to z vás cítit. Oba se vzpamatuje! Ted je nejdůležitější to dítě!!! A ne to že "NEJSEM matka, která chce sedět doma na zadku s nataženou rukou a jen se starat o dítě." Na to si měla myslet dřív než jsi si miminko udělala😠

@janaamax s tím bydlením teda zírám, jak to máš vymyšlené. to taky slyším poprvé. já si vždy říkala, jak musí být hrozné, že dítě pořád pendluje a nemá vlastně pořádný domov. to by u vás odpadlo, ale tobě by nevadilo se střídat v bytě jak v hotelu s chlapem, kterého vlastně nemůžeš vystát? spát v posteli, ve které on by tam spával s novými milenkami? tobě by nevadilo nemít vlastně domov? jen vlastně někde přebývat? přespávat? a co až on nebo ty budete chtít zakotvit s novým partnerem? co potom? to není dlouhodobě udržitelný model 😉

@zanetkamaresova,

a Ty jsi již máma, když tak soudíš někoho jiného? Promiň, ale nikdy nevíš jak dopadneš. Nepředpokládám, že autorka předpokládala, že se její život bude ubírat zrovna tímto směrem a bude řešit takovouto situaci.

Já te chapu...je nefer aby si jeden rodič odešel jakoby nic a mel svuj život a ty si padala na hubu "protoze si máma a musis"!! je to spíš otázka na pravnika,zda jde nařídit stridavka i přes nezajem druhého rodice..drzim palce ať to klapne,chapu ze chceš Mít občas taky život (což většina nadmamynek kritizuje).

@dominikaromanova ještě ne ale zažila jsem si svoje. Boj o miminko! V první řadě je to tu nebohé a nechtěné děťátko☹ doufám že alespoň jeden z tech rodičů si uvědomí že ten malí za nic nemůže! Ale to že tu v podstatě autorka přiznala že ani jeden z nich dítě nechtějí je hnus!

@dominikaromanova no asi nepredpokladala ze ji chlap opusti, ale uz 3 roky dite nemiluje, zarlila na nej a vlastne ji vadilo ze ji bere pozornost otce. proste bylo trpeno jenom proto ze s ni pak chlap byt. ted chlap odesel tak uz ho nechce protoze neni duvod. ano materska laska nemusi naskocit ale svoje stavy mela moznost 3 roky resit s psychologem, aqle ocividne ji to tak vyhovovalo.

@zanetkamaresova,
tak tuto ženu prosím nesuď, nevím zda jsi četla všechny její příspěvky zde, ale i když v jednom napsala, že nechce výhradní péči (své argumenty proč jsou celkem dobře napsány), dále i uvedla, že malého chce, jen ne v takovém zápřahu (nevím zda si dokážeš představit zůstat s dítětem sama, na vše být sama). V dalších svých příspěvcích mluví o malém Maxíkovi velice pěkně, danou situaci řeší i s odborníky tak nechápu to Tvé odsuzování zde.

@lucyp13 tak ono nejde o to, že nesmí chtít víc. to chceme asi téměř všechny. něco víc než máme. problém je, že ani v úplné rodině to často nejde zařídit a ano, žena je většinou ta, co se obětuje pro blaho ostatních. já bych toho taky chtěla mraky, ale přece si za tím nemůžu jít na úkor spokojenosti dítěte. což si myslím, že střídavka v tomto případě by byla...na úkor zájmu dítěte.

@tulikiss,
zda jsi zde četla všechny příspěvky, přečti si je znovu a lépe, více se k Tvému příspěvku vyjadřovat nehodlám (stejně jako v pondělí 25.09.2017 v diskusi „Kolik mi má dát měsíčně“, i když tam jsem se k tomu vyjádřila).

@zanetkamaresova tak já si nemyslím, že by zakladatelka dítě vyloženě nechtěla, ale nakonec je vše jinak, než si kdysi růžově malovala a těžko se jí s tím smiřuje a vyrovnává. vypadá to, že fakt bojuje, co to jde. ale prostě asi dítě není na prvním místě, jak se to spoustě maminek přenastaví. někomu holt ne a pak je dítě vlastně životní brzda. je nefér, že často se tatínci otočí zády, oni si prchnou a ženy v tom nechají a ty prchnout nemůžou. nejsou tak většinou nastavené. jenže život není fér. někdo se o ty potomky starat holt musí, když už je zplodil. je to smutné, ale bohužel některým dětem je lépe v ústavu nebo u náhradních rodičů než u těch biologických ☹

@blahova_andrea,

ano, v tomto s Tebou souhlasím, ženy musí obětovat pro blaho rodiny většinou více než muži. A střídavou péči zde soud stejně nepovolí. Myslím si, že autorka si svoji situaci uvědomuje velice dobře, proto chtěla poradit a přečíst si názory ostatních žen, které s podobnou situací mají nějakou zkušenost nebo rozumně poradí co dál a s kým to řešit.

Bohužel si myslím, že dítě je pouhý nástroj, střídavka jde snad, jen pokud to chce i druhý rodič, pokud nejeví zájem, asi těžko v tomto případě soud tohle povolí. Pravda, kdyby se musel i tatínek starat, vydržela by to ta jeho nová partnerka? No a dále pokud chce někdo jednat v zájmu dítěte, tak pak by to mohly být psychologické posudky rodičů, tedy matky i otce, třeba by mohl nastat zvrat, ale to třeba i takový, že by dítě skončilo v péči otce, nebo u pěstounů dočasně, než se matka vyléčí...
Taky mi zde trochu nesedí, proč otec, který si denně hrál se svým dítětem najednou přestane a najde si novou partnerku, nedověděl se náhodou, že to dítě není jeho? Obvykle, když má muž k dítěti popisovaně pevný vztah, neodloží jej takhle na druhou kolej, dle mého v tom musí něco být.

Jinak ano, dítě je dítě, stojí tě práci, nervy, volný čas, pořád něco chce a potřebuje a ty nemáš čas na práci, na sebe, na koníčky, na kamarádky, ani na to se s někým jiným seznamovat. Hold je třeba počkat až odroste a bude větší, nebo až potkáš partnera, který do toho půjde s tebou, každopádně ten malý drobek, si nezaslouží, abyste se u soudu přeli o to, kdo se o něj postará. On má oba rodiče a teď potřebuje více matku než otce, pak to třeba může být zase jiné...

Asi budu tvrdá, ale doporučila bych ti, abys v zájmu malého zapřemýšlela, že ho dáš pryč a dovolíš mu vyrůstat někde, kde o něj budou mít zájem. Nijak tě neodsuzuji, měla jsem se synem vstup do společného života drsnější než ty a pocity hodně podobné...oceňuji, že si to uvědomuješ a snažíš pro to něco dělat. Já taky dělala a nakonec se vše u nás dostalo do správných kolejí. U tebe to zjevně nejde..prostě je něco špatně. Evidentně za to nemůžeš, nezvolila sis to. Přirovnala bych to asi k tomu, že někdo si nezvolí být homosexuálem, prostě se tak narodili a mají to v hlavě nastavené jinak. Ale to dítě to pocítí a teď je ještě dost malé na to, aby mohlo začít nový život.
Co se týká toho, jak se tu děvčata podivují, že otec najednou přestane mít zájem o dítě, ačkoliv předtím byl ten nej. Máme něco podobného v rodině. Můj bratr je stejný zmetek. S první manželkou dvě krásné holčičky. Na rukou je nosil, volal nám pyšně každý jejich pokrok a byl z nich úplně paf. Pak se rozvedli, on si našel jinou (nebyla příčinou jejich rozvodu), odstěhoval se na druhý konec republiky a prostě ztratil zájem. Nikdo to doteď nechápeme. Tím nevylučuji, že v tomto případě tam třeba může něco být, ale taky nemusí.

Přeji vám všem krásný den. Moc vám chci poděkovat za vaše názory a příspěvky, zejména pak těm, které se snažily alespoň na chvíli vžít do mé situace a pocitů. Děkuji za to, že jste některé byly oponentkami supermatek a také dokázaly sumarizovat moje příspěvky. Díky tomu už vím, že jsem slova volila správně a z příspěvků vyznívá to, co má.
Přesto ale, je třeba doplnit pár informací, které třeba byly napsány nejasně nebo chyběly úplně. Zároveň se s vámi chci podělit o velké změny, které se v našem životě (Maxíčka a mém) za necelý měsíc odehrály a mohly by se stát třeba aspoň částečnou inspiraci pro jiné maminky, které se dostaly do stejně nepříznivé životní situace jako já.
Možná se bude zdát, že řešení, ke kterému jsme se s otcem Maxíčka uchýlili není optimální, ale i když na první pohled se nebude zdát, že by mohlo přinést pozitiva, opak je pravdou. Otec Maxíčka, (dovolte, abych takto ještě reagovala na příspěvek, kde maminka píše, že se nejspíš otec dozvěděl, že maličký není jeho, MARCICEK84 - Maxíček je jeho a není o tom pochyb, má totiž u levého ouška výrůstky, ve stejném tvaru a velikosti jako jeho otec, V naší rodině to nikdy nikdo neměl a maličký byl naplánovaný a přesně víme, kdy jsme ho zplodili. Měli jsme to štěstí, že se mě napoprvé a po oboustranném odsouhlasení povedlo počít), v (ne) spolupráci OSPOD vyřídil Internátní speciální školku na Praze 8.
Řeknu vám, že mě neskutečně bolelo srdce při představě, jak maličký spinká mimo domov. Jak se probudí a nebude u něj ani jeden z rodičů. Jak se má vytvářet vztah mezi rodiči a dítětem, když je dítě v prostředí internátní školky a není s nimi? Jak zprvu radikálně vypadající režim školky může být prospěšný pro vývoj dítěte? Pocity, které jsem prožívala byly smíšené, ovšem jsem si poprvé v životě měla možnost tyto pocity uvědomit a prožít si je.
Ještě bych ráda, než napíšu více o školce, reagovala na část tohoto příspěvku :
"ahoj, četla jsem jen první stranu příspěvků, ale pokud máš úvazek 44h/měsíčně, neměl by být problém je oddělat ne? Je to 11h týdně, to se přece se školkou dá docela v pohodě zvládnout. Pokud máš místo, které je svojí povahou jedinečné a k současnému místu bydliště tě nepojí vazby - otec, rodina.... tak se přestěhuj do města, kde pracuješ, najdi si garsonku, to pro maminku s malým dítětem stačí, nebo nějakou 1+1, a´t máš nižší náklady na žití, zkus si dát inzerát na seznámení s nějakou maminkou, která je taky sama a nebo není, ale má třeba zaměstnaného muže a můžete si vzájemně vypomoci - jednou pohlídáš ty jí, když bude u kadeřnice, podruhé ona tobě, můžete se domluvit i na vodění dětí do školky - pokud by mohla (nebo oslovit nějakou šikovnou sousedku, klidně seniorku, co má ráda děti) - zase může ti tam ráno malého dát a ty můžeš vyzvedávat."¨
Pracuji u PČR, pracuji na speciálním útvaru, který je opravdu svým režimem výjimečný a také pracovní doba. Dostat se na toto místo mě stálo hodně úsilí a práci tohoto druhu miluju a nelze ji vykonávat všude, řekněme, že je asi jen 5měst v ČR. Žiji a pracuji v Praze, i přesto je to přesně 36km z bydliště do kanceláře. Bydliště bylo záměrně voleno, tak aby to měl otec z práce domů cca 100metrů. Vše se podřizovalo otci. Také původní školka Maxíčka je 70metrů od domova, ale bohužel otvírají až v 6.30 a zavírají v 16:30. Podstatné, ale je, že pracuji ve směnném provozu s nepravidelnou pracovní dobou. Což v reálu funguje tak, že když je potřeba, tak jsem v práci třeba 14h a další den jen 6h a další místo na ranní jdu na noční. Konec pracovní doby nelze zaručit a změny směn se hlásí ze dne na den. Tak jak je to potřeba. Ranní začíná v 7h a to jaksi se školkou nelze skloubit. Z tohoto pramenila má velká frustrace, protože nebylo možné přijít do práce později (nikdo tam už totiž po 7h není, všichni jsou v terénu) a otec byť mohl a v klidu by zvládl Maxíčka odvést do školky, prostě jen nechtěl=starej se jako bych nebyl, jeho slova. takže v tomto případě je problém odpracovat i 40h měsíčně.Pokud bych šla na odpolední, opět je tu problém, v 16:30h by ho neměl kdo ze školky vyzvednout, protože otec je již touto dobou na cestě do jižních Čech a přece se kvůli synovi nebude zdržovat, tak jak ráno vstávat dřív, aby ho v 6h ráno u mě půl hodiny pohlídal, než otevřou školku.
Ohledně bydlení.....ano garsonka je řešení, ale s holým zadkem a po rodičovské se stěhovat, také nic moc. Navíc do bytu (byť je městský) jsme investovali kolem 200tis na rekonstrukci a žijeme tu cca 4roky. Nebudu ani zmiňovat, že můj dosavadní kočovný život mě ujistil o pravdivosti pořekadla: "Raději vyhořet než se stěhovat!" Dále mít nájemné 100kč za metr čtvereční v Praze, mít předzahrádku a parkování, jsou pádné důvody proč se nestěhovat. A řekněme, že nájemné činí pouhou polovinu z veškerých plateb, takže bych režie stejně platila i jinde.
Inzeráty a oslovování lidí na ulici, v obchodech a různých organizací mám také za sebou. Věřte, že zoufalé maminky jsou jak lvice a byť to neříkají hned v prvních větách, učiní, nebo alespoň já, vše proto, abych mohla jít do práce a malého uživila a pokryla nezbytnou pracovní dobu hlídáním. Jenže šibeniční termíny nikomu a ničemu neprospívají.
Shrnu-li to....a)nemožnost chodit do práce,b) bez podpory kohokoli,c) ex, který neuhne ze svého ani o krok,d) vysoké náklady na bydlení, e) nedefinovatelné city k maličkému, f) stres a beznaděj = ŽÁDOST O STŘÍDAVOU PÉČi a založení téma na Modrém koníkovi 🙂
Tak a teď se vrátím k té Internátní školce. Je to tři týdny, co byl Maxíček přijat na žádost nás rodičů, předložení pedagogicky psychologického posudku, doporučení praktické lékařky pro opožděný vývoj řeči do speciální internátní školky. A nikdy bych neřekla, jak významnou roli to může u nás všech sehrát.
Vzhledem k tomu,( a to je dost důležité, Maxíček miluje děti a společnost a nikdy na mě ani otci nezdravě nevisel,) jsme první den do speciální školky šli v rozporuplných pocitech. Já brečela od předchozího večera a jen před školkou a otcem jsem se snažila přestat. Maxíček samozřejmě jako vždy měl radost, že nás vidí oba a přebíhal od jednoho k druhému. Přišli jsme do školky a já s pozdravem spustila.....nemohla jsem zastavit ty slzy, které se neustále kutálely po tvářích. Maxíček se rozhlédl, řekl ahoj a utíkal kamsi, kde zahlédl hračky. Otec ho zavolal zpět a všichni tři jsme se seznámili s velice až nad očekávání příjemným personálem. Paní učitelky, vychovatelky a ředitelka a všichni jsou velice srdeční a nápomocní lidé. Řekly nám, jak vše bude fungovat, vyptávaly se na Maxíčka, co má rád, rituály, zdravotní stav atd. Stále jsem nebyla schopna říct půl slova. Byla jsem ujišťována, že maminky to zvládají hůř jak děti. A měly pravdu. V tu dobu už Maxíček v obležení dalších cca 8 dětí vyváděl na koberci a hrál si "novými" hračkami. Pískal štěstím, děti vřískaly a honily se po pokoji. Později jsme si prohlédli celé zázemí a po seznámením s fungováním školky se mi značně ulevilo. Ano, mají školní řád a pravidla se dodržují, ale vstřícnost veškerého personálu je taková, že lze malého kdykoliv do domluvě odvézt domů a mít ho i několik dní v kuse doma a pokud jde maminka třeba na noční, může přijít za maličkým na návštěvu, odejít na několik hodit třeba do cukrárny a na večír ho vrátit do školky.
Moc ráda bych se s vámi o vše podělila, ale i tak to bude pro některé dlouhé čtení. Potřebuji vám, ale vše říct, že jsem poprvé v životě měla pocit, který jsem doteď neznala. STESK po Maxíčkovi, pocit potřeby ho ochránit a nenechat ho v tom světě samotného. Vím, že některé to máte jako každodenní chleba, ale mě když poprvé přepadla tato úzkost, hodně jsem brečela a přemýšlela, co to vlastně cítím. Ta úzkost a bolest, ale zároveň štěstí, že tyto pocity mám, mě podlomila kolena. Také nedočkavost, až si pro malého pojedu a ta neskutečná a upřímná radost, že ho mám v náručí je něco, co jsem v době stresu a frustrace neznala. Je to nádherný pocit. Trošku ho ovšem kazí fakt, že Maxíček nechce domů........někdy i pláče, že chce být s dětmi. Já mu vždy slíbím,, že se vrátí a on přestane plakat. Ale hodně se snažím, aby náš společný čas (skoro každodenní) trávíme tak, aby byl šťastný a stále se mazlíme.
Dnes už chápu, co mi některé z vás asi chtěly říct, co myslely tím, že mi nerozumí ......... já už díky takové"malé" změně asi rozumím vám.
Dnes mám již čas si uvědomit, jak miluju Maxíčka, dnes mám již čas si zařizovat jinou práci bez směnnosti a docházet do kurzů Vědomého rodičovství, dnes mám prostor se na vše podívat z vrchu a řešit vše s větším klidem. V neposlední řadě je důležité říct, že Maxíček má zajištěnou každodenní logopedickou péči,mámu, která je šťastná , když je s ním a mnoho nových kamarádů. Pravda je, že si Maxíčka beru jak to jde domů i na noc, když nejsem na noční nebo nejsem nemocná, a tak ve školce často nespí, ale ten pocit, že MATKA MÁ ČAS PRO SEBE, může se odreagovat a dělat i jiné věci než se plně věnovat dítěti, dodá MATCE ohromně síly na to, aby i TENTO oddychový čas ráda věnovala dítěti. Alespoň já to takhle cítím a mám........
PS. napětí mezi mnou a otcem také pomalu mizí a na základě navštěvování poradny pro mezilidské vztahy se krok po kroku dostáváme ke kompromisům......snad to stihneme do soudu. 🙂
A abych nezapomněla, otec si Maxíčka pravidelně aspoň jednou za 14dní bere na víkend 😀
Přeji vám všem krásné dny s dětmi i bez nich 🙂

@janaamax jsem moc ráda, že jste nakonec našli řešení, které vám vyhovuje a dělá vás šťastnými. gratuluji k nově objeveným pocitům 🙂

Díky žes dala vědět. Nevím, zda je to happy end, ale určitě je pozitivní, že pro tuto chvíli je to vyřešeno tak, aby Maxík netrpěl a tys získala čas a klid pro sebe, tzn. abys mohla třeba najít i jiné řešení. A že sis uvědomila své city k dítěti - to asi osobně považuji za průlom, k tomu asi nezbývá než gratulovat. I k těm slzám. Mě osobně by asi děsilo to, že nechce ze školky domů, ale jasně - život není ideál a toto je prostě alespoň nějaké fungující řešení, zřejmě ku prospěchu všech, aby se mohli v nové situaci nadechnout a zorientovat. Je fakt, že třeba já jsem o této možnosti nevěděla. Takže snad mohu gratulovat a hlavně popřát, ať najdeš ještě lepší řešení. Vlastně bych měla napsat najdete s otcem, protože rodiče jste oba a zodpovědní byste taky měli mít oba, ale víme jak to je, realita je někdy jiná. Jen hodně hodně zvažuj ať později nelituješ, některá řešení mohou vypadat supr, ale dlouhodobě se to může obrátit proti Tobě - nechci strašit. Drž se! a zase nám třeba napiš, jak se to vyvíjí.

https://mkczasmodrykonik.vshcdn.net/img/photobl...

@janaamax Takze internátní školka nakonec vše vice méně vyřešila? Nebo je to jen docasne řešení než změníte práci?

Ani jsem netušila, že něco jako internátní skolka existuje. Za sebe si to moc představit neumím, ale četla jsem celou debatu a v dané situaci je to asi lepší než ztracet doma nervy či zvažovat pěstounskou péči.

@hanka_333 Internátní školka je od 2 do 7 let. Je to na zvážení hlavně paní ředitelky a lékařů, zda prcek potřebuje např. denní logopedickou péči, jako náš Maxíček. Je mu 3, 5 roku a zatím si vystačí s ano, ne, auto, máma, táta, babí a ahoj. Lékaři potvrdili, že je vše v pořáku a zatím se to tváří jako opožděný vývoj řeči. Na závažné diagnózy je brzy. A ano, vyřešilo se tím vše. Až dnes si uvědomuji, jak moc důležité je mít někoho v rodině či příbuzných, kdo pomůže......u nás to řeší internát. A hlavně jak jsem psala, jsem s ním vždy, když to trošku jde. Je to super a až si vše trochu sedne, tak uvidím co se dá změnit či udělat dál. Ale dnes jsem moc a moc vděčná za tuhle možnost.
¨
Mám velké problémy odesílat příspěvky, vůbec to nefunguje. Moc vám všem děkuju. Vážim si vaší otevřenosti.

Internátní školka? 😢 z toho je mi u 3,5 letého klučiny úzko. Opravdu myslíš, že se tím vyřeší vše? Podle mě to právě není řešení vůbec ničeho 😢

Ahoj, je to to blbá situace, posílám obejmutí. Myslím, že alfa a omega je ve změně zaměstnání. Musíš si najít něco blízko bydliště a bude po půlce problémů. Do toho sem tam si zaplatit hlídačku, abys mohla si vorazit a svět je zase krásný. A tvůj klučík spokojené dítě. Rozumím, momentální zaměstnání tě baví a nechceš ho změnit, ale seřaď si priority, přečti si znovu svůj příspěvek a je jasné, že takto je to dlouhodobě neúnosné. A střídačka to neřeší.

Předem děkuji za pokračování příběhu,opravdu ! Ač třeba pro mě je to smutné čtení,věřím,že pro někoho je to vlastně happyend,že se máte všichni lépe,maxik nebude zažívat ten stres a cítít odmítave pocity,protože děti jsou strašně vnímavé, neskutečně víc než dospělí,tím si vysvětluji,že je mu tam lépe než doma. Snad se vaše situace pomalu srovná,nikdo nežijeme stejný život, tak ať se máte čím dál lépe a jste ty a syn šťastní v živote,protože ten je strašně krátký a nikdo neví jak dlouho tady bude. Carpe diem.

Ahoky jsem ráda, že je ti lépe, že sis sáhla i na ty pocity stesku. Šla bych ale ještě dále, zkusila bych psychologickou pomoc. Nevíme, jak to Maxík cítil doma, nevíme, jak je mu tam v té školce. Ale musím napsat jednu věc. Promiň, že to napíšu. Cítím, že ti tím asi přitížím, ale chci tě varovat.

V rodině máme kluka, který vyrůstal u prarodičů. prostě mu tam "bylo lépe". Chodil tam do školky, školy a maminka za nám jezdila na víkendy, dost často i táta i když ne tak často, protože si založil druhou rodinu.

Všechno vypadlo dobře. Víkendy si užívaly, babička byla zlatá, děda taky fajn. Měl tam sport, kroužky. Staří rodiče ho měli jako vlastního, v podstatě jako syna. Maminka si tio pochvalovala, že ona je mladá, nestíhá, takhle má kluk fakt všechno, jídlo, péči, jezdí s babí na hrady. Pak přišel do puberty. To už byl u maminky, rodiče už ho nezvládali. Začal pít, okrádat zbytek rodiny, říká se že babku kleplo z něho. Každému lhal, každého podrazil,. Dnes už nežije. Bylo to tím, nebo nebylo? Prarodiče byli milí, hodní, to vím. Taky ale vím, že do posledních chvil mluvil o tátovi a mámě.

@pincola mohlo a nemuselo. Treba byl jen "černá ovce", vetsina rodin ma nejakou... U nás je jí třeba nejstarší bratr. Všichni tři jsme byli vychováni stejně, já a jeden brácha vedeme normální život, mame své rodiny, práci, slušný životní standard. Nejstarší bratr, ač mu táhne na 50, žije u našich, v práci nevydrží nikde, to co mu zůstane z výplaty casto prochlasta, alimenty na syna, který ho ani nezná taky neplatil nikdy včas (jen když na to máma dohlidla, coz nebylo vzdy možné...).
Naši si xkrat kladli otázku, kde se stala chyba, co udělali špatně, nebo jinak,když my dva jsme "normální"😀
Při delších hovorech s mámou padla několikrát zmínka o tom, že bracha se podal na dědu, mámy bio otce, kterého jsem neznala,protože babička se s ním rozvedla,já znala až jejího druhého manžela, který pro mě byl jediný děda. Ale co jsem vyrozuměla,tak bioděda byl floutek, chytrej jak sova (to je bratr bohužel taky), ale desnej flakac, ochlasta, hazarder... Takže výchova a rodina opravdu nemusí být primárně důvod špatného chování. Geny jsoubtaky mocné. Bohužel.

@zuzineckah Já nic netvrdím, to ani nejde.Možná by byl takový i kdyby vyrůstal s málou. Osobně bych ale děti k babí nedala, ani do té internátní školky. Oni by si strašně stýskali, ale každá rodina je jiná. Nevidím do toho.

@pincola jasně. Jen jsem nabídla jiný příklad. Dát dítě k prarodičům, nevím no. Snad jako nějaké přechodné řešení, proč ne. Ale napořád? K tomu musí být snad velice vážný důvod 😕

@janaamax Priznam se, zev prvni chvili jsem si rikala, jak to tomu klucinovi muzes udelat. Pak jsem.se nadechla, cetla znovu a myslim, ze jsi udelala ti nejlepsi, co jsi v dane situaci mohla. Je skvele, ze se davas dohromady a beres to jako docasne reseni a je uzasne, ze se tam Maxikovi libi. Preji hodne stesti. Verim, ze to brzy zdarne vyresis 🙂