Dcera absolutně neposlouchá pouze a jen mě

Mluvit mluvit a mluvit, vysvětlovat třeba několikrát za sebou proc,důrazně a bez revu, a stát si za tím co reknu

@betelgeuzz nemůžu ji všude a porad nosit, proto potřebuji, aby alespoň na něco málo reagovala souhlasem. Opět - jedna se o kvantitu (to je dulezite pro celý dotaz-diskuzi, to je ten fakt,ale budiž už) a o to, že mě nevyhověla prakticky nikdy,jinym na požádání (jsou noví, zajímavý, jsou atrakce sama o sobe). ano, trvám na tom, že když něco rozjednam, že se tak i stane. Cajk, necháme to být.

@saoirse hele a není to jen obdobím a nebo je nasr.ná, že nebude sama, bude tam další vetřelec...

@emisekkk 😀 Tybrdo jo! Díky! Jo, v průběhu diskuze mi taky došlo, že je to fakt jen obdobim🙂

@saoirse tak teď teda nevím jak to myslíš-sarkasmus?
Ony ty děti mají prostě období, kdy jim něco drbně v hlavě a jsou šílené a pak zas dobrý... Jen my musíme prostě vydržet v zajetých mantinelech, nepolevovat

@emisekkk Ne sarkasmus, myslím to vážně

@saoirse tak to pak jo 😉
Já měla takovýho vysíracího toho prostředního. Měl vždycky hrozný vlny - dobrý, dobrý a pak najednou buch a drb do hlavy a příšernej, že bych ho fakt zabila a pak zas dobrý. Tvrdá palice, oba a boj. Já držela lajnu. Nekdy ruply nervy a buchec, taky to tak bylo. Ale musím říct, že teď je mu 14 let a je to super parťák....

@kajalka pěkné video, zas od někoho jiného, jinak řečeno, ale v podstatě to stejné - vychovávat se dá i bez trestů 🙂

@panickatlamicka ono je bití a bití....plácnutí letmé ve chvíli kdy už to dítě opravdu nereaguje na slovo ne ve věcech, že nesmí utíkat přes silnici apod... si nemyslím, že je špatně a každá mám k tomu občas sklouzne...pak je bytí, které já denně vídám na hřištích, že to dítě doslova seřežou, až to dítě pláče bolestí...tak to je doslova HNUS a ani já nejsem toho zastáncem...moje dcerka dostane přes ručku a zadeček max 1x do týdne a to už opravdu musí být hodně neposlušná...ale nikdy bych jí nebila.....

@lajla souhlasím 🙂 ... když třeba mi utekla dcera přes silnici a opravdu to bylo o fous s autem...jsem se na místě rozplakala a řekla jsem jí, že jsem se děsně bála a ať už to nedělá...od té doby to nikdy neudělala...pochopila, že bych byla moc smutná...

@terlis Jakékoliv bití, plácnutí, drbnutí, bolestivé stisknutí, je násilí z pozice silnějšího. Jen plácnutí je společensky tolerované oproti výprasku. Lze vychovávat bez toho. Samozřejmě, asi každý k tomu sklouzne, jen někdo se poučí a snaží se vykročit ze zajetých kolejí.

@terlis a do toho pláče ses nutila a nebo ti to šlo samo?

@kajalka určitě s tebou souhlasím...osobně mi vadí trestat dítě jakkoliv na veřejnosti...je to ponižování a zesměšňování...a je mi zle z toho když to vidím, ani bych na dceru nikdy nekřičela...šla bych si to s ní vysvětlit stranou...proč udělala co udělala....

@lenka5731 doslova samo...já jsem děsná cíťa... včera spadla s klouzačky a taky na mě viděla slzy a taky jsem jí vysvětlila, že musí být opatrnější...a pak se hned začala snažit..je to opravdu znát když se s tím dítětem mluví jako s respektovaným člověkem...snažím se jí vysvětlit vždy ty následky...jako že by jí to moc bolelo, bude bebí, bude au, že já budu plakat...apod...je jí sice 18 měsíců a ne vždy je posvícení, jsou věci, kde nerozumí a musíme vydržet, než začne, ale jsou věci, které chápe velice dobře, až jsme šokovaný jak je šikovná

Holky, vase příspěvky jsou moc pěkný, ale jsou mimo úvodní dotaz zakladatelky tématu. Ta je naštěstí rozumna a velmi elegantne z diskuse vybruslila, za to ji fakt tleskám. Život je pestrý, kdybych mela jen sve druhe dite, taky bych možná byla schopna vypustit z pusy, že ho nebudu nikdy trestat nebo na ni křičet. Není to totiž potřeba 😀 A není to dite roční.

mě nebaví jí říkat stále NE a NE...dáváme jí prostor aby si určitě věci vyzkoušela, dáváme pozor aby se nezranila...prostě se snažíme aby měla vše co my, samozřejmě s ohledem na její věk apod...

@terlis Pro mě je výchova jedna z nejtěžších věcí, s jakými se v životě musím vypořádat. Před dětmi jsem se holedbala, jak budou šlapat jak hodinky a kdesi cosi, že stačí selský rozum. Ale nedalo mi to a začla jsem číst i psychologické učebnice a literatura mi otevřela oči, zvlášť, když jsem viděla pak v praxi, že nenásilná výchova, domluva a respekt fakt fungují. Oproti dětem, co znám, je starší dítě nesrovnatelně akčnější, v 8měsících lezl po žebříku, schody zvládl levou zadní, kotrmelec ještě dalece před 2. narozkami, před třetími zvládá stojku. Po stromech leze jak opičák. Snad neumí chodit, jen běhá, v klidu je chvíli u jídla a u spánku. Zas ho nebaví básničky, cílené tvoření, nikdy si samostatně nehrál, jen vymýšlel, co ještě podnikne. Bylo by jednoduchý ho řezat, aby chvíli seděl na zadku. Od miminka si s ním povídám, vysvětluju, hledám pro nás oba cestu, vyrovnávám se se svým strachem o něj. Samozřejmě jsem ho i praštila, ale brečeli jsme oba, on leknutím, já svým výchovným selháním, prostě mi naskočil zajetý vzorec chování. Ale když se zastaví, je to nesmírně citlivá duše, vnímá už potřeby druhých, a to narozdíl od jeho vrstevníků a kolikrát i starších dětí. Vidím, že se problém snaží řešit hlavičkou, né že ho "zaplácne" a jede si dál..

@terlis uz vysvetlila @kajalka

@terlis nechci hodnotit, ale po přečtení tvého příspěvku mi nepřijde žádoucí , aby dite vidělo u matky slzy a litost u tak bezne situace jako je pád ze skluzavky. .. To mi připadá jako vydírání az nasili zase na druhou stranu. .. navíc určite z te skluzavky nespadla schválně, že. ..

Mě baví, jak se po podobných otázkách téma úplně odchýlí od původního dotazu a nová diskuse začne žít vlastním životem tak, že už by zakladatel po letmém přečtení ani nepoznal, že to patří k jeho dotazu. 😀 Neberte to prosím někdo zle, jen mě to napadá zas a znova, když se dívám na fórum. Vím, že i tento můj příspěvek je off topic, jen jsem to chtěla poznamenat a už to tu plevelit nebudu. Přeju všem hezký den a hodně radosti z mateřství a také empatie a solidarity s ostatními matkami, jsme všechny na jedné lodi, tak se z ní pokusme nevyhazovat přes palubu. 🙂)

Jinak ještě k upřesnění: možná se ty reakce vztahují k původní otázce v tom smyslu, že reagující nabízejí jako odpověď na otázku, proč se dcera chová rozdílně ve spolupraci s maminkou a ve spolupráci s ostatními, to, že zakladatelka nejedná cíleně vždy podle určitých výchovných konceptů a dceřino chování by mohlo být reakcí na to. Ale z reakcí zakladatelky neplyne, že přistupuje v příkrém rozporu s metodami respektující výchovy, padla jediná zmínka o ojedinělém nebolestivém plácnutí, nikoli to, že by dítě cíleně a s výchovným úmyslem plácala opakovaně jako řešení problému. Ani z toho neplyne, že by její příbuzní vůči dceři zaujímali nějaký odlišný výchovný postup. Z otázky plynul pouze údiv nad tím, proč za obdobých podmínek matku neguje a příbuzné nikoli. Ačkoli přistupují stejně. Respektuji všechny, kteří přicházejí s tipy a a dobře míněnými radami, jak lépe vycházet s dítětem, jen se mi zdá, že ty reakce neodpovídají námětu založeného dotazu a mohou se zakladatelky zbytečně dotknout, chybí v nich empatie, která se tak zdůrazňuje právě v přístupu k dětem, ale moc se neřeší v přístupu k jejich rodičům.

Obecně si myslím, že každé dítě zkouší hranice a velmi často to zkouší u maminky - protože tam toho taky zpravidla víc projde, babičky se s tím tolik "nepářou". V tvém případě se zdá, že už to ale zašlo až moc daleko. Já většinou dělám to, že když něco nefunguje, zkusím to jinak. U tebe, zdá se, přísnost moc nefunguje, zkusila bych svobodu. Tím myslím vycházet dceři vstříc ve věcech, v nichž to pro tebe není problém (co si dá k večeři, kudy se půjde na procházce apod.), abys mohla důrazně lpět na věcech, na kterých nezáleží. A pak prostě říct bude to takto, protože já to tak potřebuji a hotovo. S tím, když po dceři něco potřebuji, u nás funguje poprosit a poděkovat. Všichni se navzájem prosíme a děkujeme si a nikdy s tím nebyl problém - snad ani nebude .-) A zatímco někdo tu napsal mluvit, mluvit, yvsvětlovat, podle mě se naopak mnohdy mluví zbytečně moc. Podle mě stačí požádat, pak to připomenout a pak jenom říct Ty víš, co máš udělat, že? Když nepolevím a neudělám to za ni, nakonec to sama udělá. Jen to chce trpělivost, někdy to fakt trvá. V zásadě bych řekla, že trpělivost při výchově využívám nejvíc, na jiné prostředky díky ní většinou nedojde 😀

@rebe a co když to to dite nakonec neudělá? 🙂 Já už několik dni čekam az bude odnesen talíř se zbytkem ovesne kaše z dětského pokoje a přijde mi, že ten talíř spis dřív odejde sám 😀 Trpěliva jsem, to jo. Ale nedávno me dcera pobavila, řekla mi, že si ráda poslechne muj názor, ale pak si udělá to, co bude sama chtít. Např. Když ji zákazu jít ke kamarádce (z objektivního důvodu xyz), tak ona tam proste půjde, protoze tam jít chce.

@lenka5731 Pokud dítě nehodlá spolupracovat, zkusím se domluvit, pokud to nezabere, vemu ho za ruku a jdu to dělat s ním.

@kajalka tak pak jsou dvě možnosti. .. bud dite vodíš celý den od jedné činnosti k druhe, k třetí, desate a priste to stejne neudela... a nebo bude hysterak, popr. kombinace obojího. Už druhým rokem resime, že po návratu ze skoly vyndá z aktovky láhev a krabičku, láhev v ideálním případe vypláchněte vodou? A myslíš, že to dela??? Tak už jsem to s ni nesčetněkrát udělala, a co myslíš, že bude zítra? ? Udělá to? 😀

A to se samozrejme nejedna jen o situace, kdy dite něco dělat nechce, ale má se přimět k tomu, aby to udělalo. Možná stejne často jde o situace, kdy chce samo dělat něco, co dělat nemá.

@lenka5731 Zatím moc nedovedu posuzovat situace se staršími dětmi, dceři jsou 2,5, tím jsou moje zkušenosti omezené. Po tomhle by u mě ale jídlo do pokojíčku bylo tabu, jedla by jen v jídelně, abych se nemusela bát zbytků jídla po celém domě. A asi bych jí to předhodila, když by chtěla zas ona něco po mně 🙂

@rebe jídlo do pokojíčku je u nás tabu.

@lenka5731 Tak jak se tam ten talíř dostal?