Jak vychovávat 15měsíční dítě?
Poslední dobou si začínám připadat bezradná ohledně přístupu k malému (15 měsíců), třeba zažíváte to samé nebo jste na tom naopak lépe a poradíte mi...🙂
Připadá mi, že s malým začíná být strašně těžká domluva a já nevím, jak na to. 🙂 Nechci ho být a křičet na něj (to stejně v ničem nepomůže, jen jako bonus on začne brečet), spíš bych ráda šla cestou domluvy (ikdyž asi jedno výchovné plácnutí přes zadek nikomu neublíží), jen mám pocit, že to nefunguje po dobrém ani po zlém...🙂
Kubík asi tak tři týdny chodí, během dvou dnů začal chodit sám na delší trasy, jenže.... v kočárku se mu moc nelíbí, tak ho dám ven a on mi zdrhá - buď se otočí a letí na opačnou stranu, já musím letět za ním a kočár třeba ujíždí z chodníku na cestu (nestihnu zabrzdit) a když ho chytnu a nasměruju, že půjdeme tam, kam potřebujeme jít, tak si sedne na zem nebo se nechce postavit na nohy. A tak tam sedí a sedí a já čekám minutu, dvě a přemlouvám ho, aby si stoupnul, spousta lidí projde (bydlíme ve městě), já ho musím zvednout a posadit do kočárku. On už by si znovu nestoupnul.
Na hřiště s houpačkou (jeho oblíbenou) můžeme chodit jen dopoledne, když tam nejsou maminky s dětmi, protože on tam MUSÍ sedět a houpat se třeba hodinu... Když ho vezmu, tak je strašný řev a scéna. Odpoledne se chce na houpačce prostřídat víc dětí, takže to tam s ním chodit ani nemůžu. Když jsme na jiném hřišti, kde je skluzavka, tak si stoupne ke spodku skluzavky a leze na ni, ostatní děti chtějí jezdit, tak zase vysvětluju, lákám ho někam jinam, ale nic nepomůže, tak ho musím vzít a odnést třeba dva metry. On si lehne na zem a začne brečet, bušit pěstma do chodníku atd. Jak v takové chvíli reagovat např. před ostatními maminkami? Být ho nechci, domluva nepomáhá, takže čekám, než přestane... Je to správné řešení?
Neustále strká něco do pusy - kamínky, písek, trávu, vlasy, cokoliv co najde venku i doma na zemi. Pořád mu říkám, že se to nedělá, říkám, že je to fuj, ee, nene atd. Nepomáhá ani plácnutí přes ruku. Když je to málo, tak se usměje a pokračuje dál, když je to víc, začne brečet (je hodně přecitivělý), uklidní se a stejně to dělá znovu. Jak zareagovat?
Od začátku, co jsme začali s příkrmy, tak krásně papal všechno. Ale poslední dobou je to strašné. Nemyslím si, že by to bylo zoubkama, spíš začíná být strašně vybíravý. Nechce jogurty, pudinky, ani žádné jiné věci typu Pribiňáček (sní tak 3 lžičky), z ovoce jí jen banán, občas hrušku, jahodama krmí mě, přesnídávky nechce, v obědu se vyloženě porýpe, večeři rozhází - chleba, sýr, rajčata a vlastně jí jen pečivo, pokud má náladu a nezahodí rohlík na zem... Změní se to ještě nějak? Když háže jídlem, jak mu vysvětlit, že se to nedělá? Když mu to vysvětluju, myslíte, že mi rozumí a chápe to?
Asi je toho víc a na všechno jsem si teď nevzpomněla. Opravdu bych ráda šla cestou domluvy, jen prostě nevím jak na to... a jestli je vůbec v jeho silách porozumět mě...🙂 Děkuji za názory. 🙂
Mě tohle přijde naprosto normální, domluva u tak malého no to je spíš k smíchu, to začne fungovat později. Je to zkouška ohněm a trpělivosti ale mě se osvědčilo neustále nalézat nové podněty, odvést pozornost atd. To funguje ale to musí fakt umět děti poznají když je to jen na oko, takže něco co zaujme i vás i kdyby to byla blbost. S chozením to samé, nechce jít nebo zdráhá, tak medializovat. Posadit do kočárku, chvilku bude remcat ale pak se uklidní. Zkoušet to dal. Prostě tím procházíme všichni, tady začíná výchova. Co nepomáhá je křik a bití, co ano objemout a odvést jinam. Já i všimla,ze syn všechno bere jako hru, takže hraní s ním. Místo abych munadala utíká, domlouvala narezala na zadek, chytám ho jako při honičce a smeju se s ním, pak nehrozí žádné hysterické záchvaty leda smíchu, a to funguje. Na každé platí něco, ale podle me jste na dobré cestě, vychovávejte instinktem.
@amazonka.k Nikdo tu nemluví o bití. Dítě že poslechne samo, jo to je vidět dost často. V obchodech a hlavně na hřištích. Asi ráda čtete články o výchově, ale to je asi tak všechno 😀 To zas člověk asi narazil na inženýrku 😀 Se alespoň pobavím.
@janickajana Tak já čtu znovu tvůj příspěvek "seřvala a naplácala a už to nikdy neudělala. Prostě dát na prdel a hotovo." ještě s výmluvnym obrázkem ohnutýho kluka přes koleno a takhle si plácnutí ani ne dvouletýho dítěte nepředstavuju. Ale je to únavný, místní klasika. Druhá stránka a už se slovíčkaří 🙄
Môj syn je ešte malý (aj keď to je relatívne), ale chystám sa na knižku Respektovat a být respektován, sú na ňu dobré recenzie, aj tu na koníkovi https://www.modrykonik.cz/group/4575/detail/
možno ti to pomôže ;)
@amazonka.k načo hneď urážať a nadávať do primitívov?
@lucisuska já to teď mám s holčičkou, měla jsem to i s chlapečkem, takže to považuji za normální chování dětí. S tím jídlem my jsme třeba na tom teď tak, že taky spoustu věcí nechce, hlavně svačinek a snídaní, jo ale takhle kdybych za ní s tou snídaní běhala a dávala jí do pusy, tak to si dá uplně všechno, do posledního drobku. Když nechce jíst, tak jí to seberu a dám jí to za půl hodiny. To už má velký hlad a jakž takž slušně sedí. I když ona při jídle v jídelní stoličce většinou postává už od 9ti měsíců. Křičet nepomáhá, plácnout taky moc ne, snažím se o důrazné napomenutí nebo odvedení pozornosti. Například na tom hřišti ji honem strčím k jiné atrakci, občas to zabere, občas si to odkřčíme. Teď bojujeme s tím, že synovi je 3,5 roku, dceři 13 měsíců a syn pochytil ve školce sem tam nějaké to plácnutí, takže je občas najdu, jak se mydlí o hračky. To jsou boje a vysvětlování....Taky už se hůř dělá to, že když na hřišti zlobí, tak tam s ní nejdu, protože syn tam jít prostě chce. Chce to, najít si k nim nějakou cestu a tu používat, ale hledá se to často, protože to strašně leze na nervy a člověk má chuť reagovat zbrkle
Milé dámy, reaguji na první stranu. Proč se diskuze strhává jiným směrem? Docela jsem se těšila, že tu najdu podnětné příspěvky. Jestli se chce někdo hádat, může kdekoli jinde. Vždyť máme všechny děti a jsme rády, když si najdeme chvíli čas na to, abychom si mohli předávat nápady. Proč někdo přispívá, když chce vnutit své metody, ikdyž v úvodním textu je jasně psané, že cestu bití nechce? Proč??? Tady by se nemělo diskutovat jestli použít facky, plácání apod. Vždyť tyto příspěvky navštěvují ty maminky, které volí jinou cestu. A pokud s tím někdo souhlasí nebo ne, je to jeho volba. Ale zdržte se podobných komentářů nebo si založte jinou diskuzi. Tam najdete rodiče stejného názoru.
Já osobně nebiju a nemám s dětmi problém. Jak tu bylo zmíněno - chce to hodně trpělivosti a důslednost.
Podle některých příspěvků usuzuji, že jisté maminy byly v dětství řezány jako žito..
Tak teď mi přijde jako bych to psala já sama 🙂. Mám 17 měsíčního taky Kubíčka a je to hrozný divoch. Nám začal chodit už ve 12 měsících,takže teď už je to vysloveně rychlost při procházkách. V kočárku už taky moc sedět nechce,a když ho vyndáme,tak jde chvíli hezky a najednou si usmyslí,že půjde opačně,nebo si klekne na bobek a začne se šťourat v prachu na cestě,okolo 15 měsíců taky vše strkal do pusy,kamínky,písek,sedmikrásky,psí granule,prostě vše. Neustále a dokola jsme mu říkali fuj,nesmíš,a plácali přes ruku vždy když udělal něco špatnýho. A teď už to udělá opravdu jen vyjímečně. Chce to vytrvalost a hlavmě neustupovat. Vy jste máma a autorita,nedovolte mu přerůst Vám přes hlavu. Když se mi malej začne vztekat na veřejnosti tak ho vždy chytnu za ruce a koukám mu přímo do očí a přísnějším a hlasem mu říkám: přestaň,přestaň,neplakej,přestaň se vztekat. Ale neřvu na něj. Vetšinou to zabere a zklidní se. Pak ho pohladim,aby věděl,že i přesto ho mám ráda. A doma z něj šílim. To je samé: nech toho psa,neotvírej ty šuplíky,zavři ty skříňky,nerozhazuj ty hračky. Venku je to mnohem lepší 🙂. Taky nám hodně pomohlo,když jsme okolo 14 měsícú začli chodit do herniček mezi děti. Naučil se tam dělit o hračky,hrát si s ostatními. No a s jídlem také bojujeme. Máme jen 7 zoubků. Dělají mu problémy tužší kousky,maso rozkouše a už nepolkne. Ale některé dny jsou světlejší a některé zas horší. Každý mi říká,že se to časem zpraví a bude jíst hezky. A ještě máme problém se spaním. Doktorka říká,že od roka by měl mít klidný a celonoční kvalitní spánek,ale Kubík se stále budí 1-2 za noc. A vždy s brekem. No snad Vám můj příběh trošku pomohl. Prostě nezoufejte,vše se samo časem zpraví,jen musíte být důsledná a vytrvalá.
Viděli jste někdo čtyři dohody😀?
Jarda Dušek: ""Okamžitě se uklidní" - příkaz, se kterým by měl problém i zkušený jogín!"
Více zde: http://novazeme.webnode.cz/news/rodice-nekdy-da...
@maminapaja28 Co jsem tím chtěla říct...tady bych byla hodně opatrná ("Když se mi malej začne vztekat na veřejnosti tak ho vždy chytnu za ruce a koukám mu přímo do očí a přísnějším a hlasem mu říkám: přestaň,přestaň,neplakej,přestaň se vztekat.").
Malé děti se s emocemi teprve seznamují, je to silná věc a pochopitelně je pro ně těžké je regulovat (je to často těžké i pro nás, že).
Postupně bysme je měli učit jejich projevy usměrňovat , ale pozor - ne potlačovat. Což pravděpodobně dělá Váš syn, aby Vám udělal radost... Potlačené emoce jsou velmi nebezpečné v tom, že co se někam zatlačí, vybublá časem jinde - často mnohem mohutněji a pokud bude syn v potlačování opravdu "dobrý", může se to projevit i fyzickou formou - nemoc. Sama jsem během dětství i dopsívání pohřbila vztek, jelikož byl pro mou rodinu vysoce nepřijatelný (jevila jsem se jako velmi klidné a tiché dítě) a výsledek po mnoha letech - ve věku adolescence sebepoškozování, bolestivé a nemocné zažívání a autoimunitní porucha...takže radím - opatrně.
Jinak tuším, že dělit se o hračky (pochopit rozdíl mezi "půjčit" a "dát") jsou děti schopné (vývojově a mentálně) až od určitého věku, ale už si nepamatuji tu hranici (stejně bude u každého trochu jiná).
@slimacikmia Zaznělo tu snad slovo primitiv ? Věta s omezenci je obecná a týká se každého kdo není schopen přemýšlet o svém dítěti.
@janickajana Celou dobu tu mluvíte o bití, pokud chcete uvádět věc na pravou míru 🙂 Je to to nejjednodušší co člověk může udělat, vzít do ruky rákosku, ale přemýšlet nad tím jak to udělat co nejlépe a zkoušet to aplikovat je daleko složitější, vím o čem mluvím, osobní zkušenost mám s obojím a jsem přesvědčená, že násilí jako výchovná metoda nefunguje. Co dítěti dáte, to předává ono dál. Je to jako štafeta. Když ho budete učit řešit problémy násilím, bude je i ono později řešit násilně, se spolužáky, sourozenci a potom i v dospělosti.
Mluvíte tak, jako by existovaly jen dvě výchovné metody a to : buď silou a nebo nechat dítě růst jako dříví v lese. Důslednost a určení mezí a zásad přeci může existovat i bez bití. Mého manžela maminka nikdy nebila a vyrostl z něj slušný člověk, který s láskou vzpomíná na své dětství. Jeho maminka vychovala tímto způsobem 3 slušné kluky, kteří jsou ve svém životě úspěšní a poctiví. To je přesně to, čeho chci docílit já. Aby mi mé děti důvěřovaly, nestáhly se strachy pokaždé když zvednu ruku nahoru, byly slušné a nezakomplexované a neměly strach mi cokoliv říct. A nečetla jsem žádné knihy, ani nejsem inženýrka, jen se snažím naslouchat vnitřnímu hlasu svých dětí 🙂
@janickajana A vy jste podle mého názorná ukázka takové výchovy, převzala jste štafetu, kterou Vám rodiče předali. A jste na rozcestí, buď si vyberete tuhle cestu přerušit, nebo se necháte stáhnout tou vlnou a budete v ní pokračovat dál a po Vás Vaše děti. Volba je na každém z nás. A jsem si jistá, že Vám to nic dobrého do života nedalo, jak se snažíte naznačit tím obrázkem, protože jste plná negativní energie.
... tak nevím... Respektive vím, ale některé zkušenosti jsou opravdu těžko sdělitelné...
Jsem učitelka na 1. stupni, mám tři děti a jsou chvíle, kdy se nestačím nad názory některých rodičů divit... Nechci a nebudu nikoho poučovat, sama bych měla za chvilku nasazenou psí hlavu... 😉
S principem Nevýchovy a dalších "novějších směrů" jsem se dost podrobně seznámila, jednak mě to samotnou zajímalo a potom i z profesního hlediska, ale teď nad nimi diskutovat nechci...
Jedno však vím naprosto bezpečně, dítě si ve svém chování dovolí zajít až tam, kam ho sami pustíme. My určujeme mantinely, hranice a jeho prostor k manévrování. Pokud mu tento prostor nevymezíme, nezíská jistotu a pocit bezpečí...
Do škol se teď (alespoň tady u nás, v zapadákově... 🙂) dostává "jiná generace dětí jiných rodičů" a úplně upřímně, je to fakt síla... Ráda s dětmi diskutuji, pokud je diskuze plodná a ubírá se podle základních pravidel slušného chování, výměna názorů je vychovává a formuje a je potřeba se jí naučit. Ale aby mi matka druháčka řekla, že absolutně neví, co s ním, to mi fakt jezdí mráz po zádech...
Škola není všespasitelná, v první řadě musí děti něco naučit, výchova s tím jde sice ruku v ruce, ale učitelka ve škole nemůže suplovat maminku i s tatínkem dohromady...
Výchova je věda, formování osobnosti malého človíčka je běh na dlouhou trať. Škoda jen, že někteří rodiče si neuvědomují, že škole své děti půjčují jen na chvilku, jim, jako rodičům, zůstávají i s plody rodičovského působení natrvalo...
Pěkný den!
@maybe72 Taky pracuju ve školství a souhlasím s tím, jak se teď věci mají...ale když mi matka řekne, že "neví co s ním" - to považuji za dobrý signál (uvědomuje si, že mají problém)...horší je, když jsou rodiče spokojení s dítkem, které je evidentně problémové a třeba i násilné vůči ostatním..
@janickajana Myslím, že tím co jste právě napsala jste se jen pod to co jsem napsala já jen podepsala 🙂
@amazonka.k Myslím, že jde o trolla - nejlepší ignorovat.
@urtica děkuji za Vám za názor. Ono když to takhle píšete to zní jinak než to vidim já. A asi to z mého pohledu vypadá tak,že nenechám malýho se projevit. Tak to není. Jen když už se vzteká dlouho a přechází to do neúnosného křiku tak se ho tímto způsobem snažim uklidnit. Aby věděl,že už není důvod brečet a rozčilovat se. Doma ho nechávám,ať se projeví. Ale děkuji Vám za Váš příklad,určitě si to pohlídám.
@janickajana Ufff, z toho je mi smutno!
@chiara75 mě s těch nevychovaných parchantu, ale vina je na rodičích. Benevolentní výchova, hnus!!! Pak když to člověk vidí že rodiče poslouchají děti. Příšerný!
@janickajana Hm, to je spíše projev neznalosti. Je velký rozdíl mezi pojmy jako je respektující a liberální výchova, stejně jako liberální výchovou a např. kontaktním rodičovstvím. K čemu vedou tělesné tresty a autoritativní výchovu je už v odborné literatuře slušně zmapováno. Je to trochu práce načíst si to, ale stojí to za to a může to být až překvapujícím způsobem obohacující i pro rodiče. Zkrátka - vychovávat 14 měsíční dítě je nonsens, je dobré seznámit se s fázemi vývoje dítěte.
@lucisuska
Ja nechapu,proc ho beres z houpacky kdyz se na ni houpe?Tak snad ostatni deti,ktere prisly po nem pockaji az bude houpacka volna ne?To mi vuci synovi prijde docela nefer.Jinak k tomu utikani existuji batuzky s ksirama,je to fajn,dite muze bezet ale nevlitne ti treba pod auto.
Jinak taky doporucim Nevychovu.
@janickajana Dítě je schopno poslechnout i bez bití, ovšem k tomu je nutné přemýšlet a v tom u Vás bude nejspíš zakopané jádro pudla, nařezat dítěti bez rozmyslu dokáže i ten největší omezenec, ale to aby Vás dítě respektovalo bez násilí se podaří jen těm nejlepším rodičům. Pokud jej budete bít, nezískáte si respekt ale strach a to není cílem žádného milujícího rodiče.