Může být roční dítě rozmazlené?

@kajalka tím myslím tolik lásky že rodič ustoupí v nečem svému dítěti a nakonec pořád ustupuje a ustupeje.

Ale je pravda,že jde o charakter toho dítěte.

@pisisvori Myslím, že každá píšeme o něčem jiném. Já přece nečekám, že moje dítě někdo něco naučí. Ale píšu, že respektuju její názor (pokud se zásadně nekříží s mým názorem 🙂 ) a když jí udělám svačinu a ona jí nechce, tak jí nevynadám nebo jí nenutím jíst. Když mi řekne, že nechce ven, že si chce raději doma hrát, nebo jít za babičkou, tak jí taky vyhovím. Mluvím o tom, že spoustu mamin trvá na - dle mého - nesmyslných pravidlech a vůbec nedává prostor dítěti jako samostatné osobnosti. Jsou věci, které prostě budou po mém, ať se jí to líbí nebo ne, ale nevím proč by rodiče museli rozhodovat o každé minutě svého dítěte. Možná se pletu a za pár let budu mít doma něco šíleného 😀 Ale teď to tak cítím a podle toho se chovám. Moji rodiče byli fajn, ale chovali se k nám přesně tím stylem, nemluv, nekřič, nedělej tohle a udělej támhle to a my jsme dospělí, my můžeme všechno a myslím, že oba s bráchou máme, nebo jsme měli problém o čemkoli rozhodnout a sebevědomí taky nic moc.

@handula83 musíš nám napsat třeba konkrétní příklad, kde se "neshodnete" 🙂

hranice samozřejmě existují a je třeba je dítěti ukázat a pomoci je najít. otázka ovšem je, kde ty hranice jsou a jakým způsobem se vymezují. dítě totiž potřebuje kromě hranic taky ten prostor mezi nimi.

@paulittav ono je dokázané, že malé děti neslyší pořádně to NE... dokonce i dospělí 😉
příklad: jdeme okolo velké bahnité louže... když řeknu nešlapej tam, slyší hlavně to sloveso - šlapat... a čím je menší, tím rychlejší zkrat a akce 😉

lepší je to opsat jinak... např. "tady tu louži můžeme obejít"...samozřejmě to nefunguje stoprocentně, ale mám vyzkoušeno, že to opravdu líp slyší... a dává se jím tim i návod co udělat ...
pokud je něco hrozně láká v určitém období (např. skákání do kaluže, trhání papírů, hrabání se v hlíně) a je vidět, že mají velkou potřebu toho, tak najít způsob jak je nechat v tom vyblbnout...
např. do kaluže ano, v holínkách... trhat může staré noviny nebo krepák a pak z toho něco vyrobit... hrabání se v hlíně - nechat přesazovat nebo fakt nechat pohrabat v lese v hlíně, ale pomalu s věkem začít jasně říkat - ano, v lese nebo na zahrádce jo, cestou do města kdy jdeme nakupovat ne...
s většími dětmi se pak už dá domluvit i kompromis... ale to je tak od 3 let zhruba

ale fakt vřele doporučuju tu knížku Respektovat a být respektován.... mnohem míň konfliktů, ušetřené nervy... dokonce i v komunikaci s manželem 😉 nejdřív mi to nešlo přes pusu, ale teď už opravdu chválím velmi konkrétně a i jasně říkám co chci a co nechci... prostě ta komunikace není tolik o emocích (ani z jedné strany), ale o tom opravdu sdělovat informaci

jinak místo NE je dobré používat Stop - líp to slyší... a i já místo někdy i ošklivého vynadání řeknu prosté "Bello, stop!"... a neletí mi už emoce "vrchem"

@handula83 pořád ustupovat je blbost... je potřeba si sám v sobě ujasnit co je pro mě podstatné a co ne a nechám to plavat... není možné mít milion pravidel... to je na zbláznění pro matku a je to nejlepší cesta k velkému vzdoru (třeba i později)...a ono ani pro okolí není moc záživné jít třeba s kamarádkou do parku a poslouchat pořád jen zákazy 😝

je dobré si fakt vybírat bitvy takříkajíc 😉 a když jsou děti malé a dělají občas jednu věc za druhou co nám leze na nervy, tak si určit priority... třeba nejvíc mi vadí, že bouchá mladšího sourozence a že strká ruce do záchodu... takže se na to zaměřit měsíc dva... až se to zlepší (a ono se to zlepší, pokud si člověk ty bitvy vybere), tak si říct ok, tak wc už je lepší, sourozenec ale moc ne a další co mě nejvíc pálí je že mi utíká do silnice... a pracovat na tom...

a fakt mluvit jasně "tohle mi vadí"... "když moc křičíš, neslyším co mi říká táta v telefonu"... "když křičíš, musím jít pryč, bolí mě uši, nemůžu tu zůstat" (a klidně zahrát, že bolí uši)... "když nám trvá uklízení hraček dlouho, nestihneme pohádku, taky mě to mrzí" (a zahrát třeba i, že mě to fakt mrzí)...

jinak když jsou fakt hodně malí - tak do roka a půl, dvou, tak někdy je nejlepší některé věci prostě obejít... náš starší třeba rval všechny zásuvky pořád ven a všechno vyhazoval, šíleně ho to bavilo 😅
dělal to bleskově a nebyl k zastavení nijak... tak jsme prostě dali zámky a plno věcí přesunuli nahoru, ušetřili jsme si plno nervů a za rok jsme to mohli sundat... mladší tu potřebu nikdy neměla 😉
nebo když dítě nesnáší třeba restaurace a je fakt malé a nedává to, tak je pro dobro všech jednodušší tam prostě třeba půl roku rok nechodit než otravovat celé okolí...

každé dítě je jiné, ale se všemi se dá nějak pracovat... já mám děti velmi rozdílné, takže jsem pěkně zírala, že mi vůbec nefunguje u mladší to co fungovalo u staršího 😅 😅
starší potřeboval odvést pozornost a pak jasně krátce říct co a jak...
mladší hlavně potřebovala vyběhat se a hodně mazlit...
pak oba vcelku vnímali... někdy to vypadá jako běh na dlouhou trať, ale když si člověk dá priority na měsíc, dva, tak je fakt posun, vždycky v něčem, jen to chce opravdu si dobře rozmyslet co mě pálí nejvíc, jak na to jít šikovně a být důsledný... u starších dětí pak už člověk i vysvětlí, že dneska je výjimka, protože... ale mladší děti potřebují ta pravidla velmi jasná a nesmí jich být moc 😉

V žádném případě není rozmazlená. Rozmazlit znamená ustoupit nesmyslným vrtochům staršímu batoleti, nechat skákat po hlavě, obtěžovat a rušit, nerespektovat obecně zažitá společenská pravidla a hranice. Nerespektovat ostatní.
Smysl je hledat způsob, co dítě chce a jak to chce třeba jinak. Jestli chce usínat s tebou, tak si s ní lehni. Jestli chce nějakou hračku, ať ji dostane. Je to jak píše Berenika. Přejde to samo jako vývojová fáze. Šikovný je přístup "na třetiny" - v důležitých věcech zabránit, v neškodných vyhovět, a nakonec odvést pozornost. Nucením a lámáním vůle se nadělají největší chyby. Zjisti, co při tom usínání chce. Náš první chtěl přechodně uchovat. Pak to přestal vyžadovat.