Jak reagovat na rozdílné přístupy ve výchově dětí?

@drep s tim naprosto souhlasim. A posledni dobou se i o to snazim a fakt je ten, ze pokud v urcite situaci zatnu zuby a jedu tonem milym a chapavym, konfliktu se casto podari vyhnout...s mamou, tata si jede svou. Ale teda byt neustale v zenu a klidu, to mi zatim fakt nejde...dlouha cesta prede mnou jeste.

@jannym jo ja vim. Ja spis resim, jak na takove situace reagovat sama. Chapu, ze ostatni nezmenim, zmenit muzu svuj pristup a to tu resim, sve reakce, aby byly adekvatni a ku prospechu deti. Aby deti z toho vseho nemely gulas v hlave.

@dominikasn dekuju za typ

U nas to zkousela manzelova maminka, hlavne to vyhrozovani, padaly hlasky typu “snez si to jidlo, nebo ti ho snedi pejskove”, “podivej, jak krasne to snedla tvoje sestra” atd. My na to vzdy reagovali tak, ze jsme detem vysvetlili, co tim asi babicka chtela rict, proste jsme to prelozili do reci, kterou mluvime doma, a dodali jsme k tomu, ze asi nevedela, jak jinak to rict, ale ze jidlo na jejim taliri je jejich a bez dovoleni si ho nikdo jiny nevezme.
Obcas taky mela hlasku o fyzickych trestech, tak jsme zase detem jasne rekli, ze to nedovolime, ale ze babicka by potrebovalo to a to a zase ze to jinak neumi nebo se ji zatim nedari s ditetem domluvit.
A jednou manzel vytahl vyssi kalibr, kdyz zase prisly ty hlasky o fyzickych trestech a prinesl z kuchyne varecku a rekl svoji mamce “myslis, ze pouzijes takovouhle varecku, jako jsi driv pouzivala na me, kdyz se ti neco nelibilo?”, coz samozrejme vzbudilo zajem u deti, tak jim odvypravel, co to znamena a jak to bylo manzelovi neprijemne. A to poslouchala jeho mamka, ktera je hrozne fajn zenska, jen ji vubec nenapadlo premyslet nad zpusobem sve vychovy. Od te doby mame klid.

Chtela jsem temi priklady rict, ze v tu chvili to resime s detmi, aby pochopily, co tim ti druzi rikaji, protoze v zivote se potkaji s ruznymi lidmi a zpusoby komunikace, tak at chapou, ze to, jak jini mluvi, neni problem mych deti a neberou si to osobne. Verim, ze je tim ucim asertivite, kdy dokazou v budoucnu rozpoznat manipulaci a vyhruzky a budou s tim umet pracovat.

Ono se to nezda, ale musi to pro ne byt urcite narocne. Znam to, kvuli vzdalenosti jezdime k prarodicum na vic dni a je to vzdycky hodne intenzivni, takove ty detske projevy, ze deti krici nebo se honi, i kdyz to je normalne pri hre a ne nejake velke radeni, to oni uz ve svem veku dlouho nedavaji, jsou zvykli na klid. Zatimco my se s manzelem divime, ze vznikaji tenze, vzdyt normalka, tohle mame doma furt. Takze v tomto souhlasim s @drep. Zaroven v tomhle veku uz je tezko predelas, vzdyt kolik to da prace mne neco ve vychove potlacit, i kdyz se o to vedome snazim, a jim je o generaci vic. Pokud jde jen o reci, a ne ze jim na ten zadek skutecne daji, ignorovala bych to. Delas to dobre, dal ukazuj dobrym prikladem, ze tvuj styl vychovy funguje, a res problemy s detmi sama. Jina cesta imho neni.

Hrozně ráda bych napsala něco i z druhé strany, protože v této diskusi vidím pouze "oni mi nechápou, nerozumí, oni mi zasahují..." a myslím si, že je strašně důležité se tak trochu vcítit i do té druhé strany, protože to je opravdu klíčem k porozumění.

Neříkám že jsem striktní rodič co svoje děti v jednom kuse řeže, vyhrožuje jim pasťákem a obecně se k nim chová škaredě. Ale mám dle mého názoru průměrnou, obyčejnou výchovu, kdy spolu trávíme čas, máme se rádi, poskytuju jim bezpodmínečnou lásku, ale také občas trestám, zakazuji, křičím, vyhrožuji (spíš bych řekla že ukazuji možné následky chování) a obecně jsem přísný rodič.

Máme několikery známé s respektující výchovou a musím říct, že pro mě je jejich návštěva vždycky očistec a psychický teror. Děti se mají rádi, tak to zvládám, ale jsem pak opravdu strašně ráda když odjedou. Proč tomu tak je? Vysvětlím.

Moje děti mají nastavená pravidla přes které "vlak nejede" - vědí tedy, že mají určité mantinely ve kterých se mohou pohybovat a je vše v pořádku, ale pokud mantinely překročí, přijde zásah z mé strany (příkladem je hlasitý křik - ruší sousedy, ničení věcí, nerespektování zákazů, běhání do silnice a podobné). Navíc jsem hodně striktní ohledně hádek a třeba ubližování si mezi sebou - tedy, pokud někdo někoho, byť ve hře, bouchne, dost zásadně řeším a "zlobím se" - to je pro mě velký ne (děti fyzicky defakto netrestám). Další věc co hodně řeším je nezasahování do hovorů jiných, tedy - pokud já si s někým povídám, dítě mi nesmí skočit do řeči. Stejně tak ale já nikdy neskáču do řeči jim, vždy je vyslechnu a když něco řeší dvě děti spolu, počkám než domluví a začnu mluvit až pak.

No a tady přichází kámen úrazu. Moje děti mají pravidla, pravidla fungují a my spolu velmi dobře vycházíme. Ale pak přijde návštěva kdy dítě třeba začne někoho mlátit na trampolíně (to je dost klasika) a rodič řeší tím, že si s nim začne potichu povídat. Moje dítě se cítí ublíženě, nejistě a je z toho špatné. Ono tohle dělat nesmí, ale když to udělá někdo jiný, tak mu rodič šeptem něco vysvětlí (a dítě pak jde mlátit znovu, všichni víme jak to funguje). V tu chvíli už zasahuji já jako rodič, protože moje dítě mi věří že ho ochráním (a budu trvat na dodržení pravidel v našem domě) a na to, které není moje, ale je "agresorem" houknu. Musím, pro dobro svých dětí. Pokud bych to neudělala, strašně bych v očích dítěte klesla (neochráním ho) a navíc bych přišla o složitě vybudované pravidla chování, kdy tím, že na nich nebudu trvat, bude moje dítě zkoušet hranice a povede to celé k vypjaté situaci mezi mnou a mým dítětem.

Tahle situace je naroubovatelná úplně na všechno - zrovna o víkendu jsme měli návštěvu a chystali jsme se jet na koně. Jejich syn si velmi hlasitě vymručoval že chce na kolo a trval na tom. Rodiče mu polohlasně vysvětlovali (on je ignoroval, protože chtěl to svoje) proč to nejde. Já a moje děti jsme stáli vedle nich a čekali, až teda oni dohovoří, což už tak bylo nepříjemné, protože on svým histerákem omezoval nás a nutil čekat... no a samozřejmě mezitím přišlo "a my můžeme na kole? Já chci taky na kole!!" V tu chvíli jsem nevydržela, zavrčela velmi nepříjemně na kluka, výhružku "klidně jeď na kole, ale pak si nesedneš na koně, to zařídím". Klid byl během vteřiny, kluk se uklidnil a mohli jsme jet.

Proč to všechno píšu. Vy žijete v tom, že vaše výchova je správná, nejlepší a že by to tak měli dělat všichni. Kolem dítěte se vytváří bezpečný prostor a to kolikrát na úkor nejen vás jako rodiny, ale i vašeho okolí. Tomu okolí je to opravdu velmi nepříjemné, potřebuje si taky vzít kousek toho prostoru a normálně žít. To že houká na vaše děti není vyjádření hulvátství a nerespektu, ale vymezování si také svého osobního prostoru. Potřeby vaší rodiny prostě nemůžou a nesmějí být nadřazené potřebám koholiv jiného, s kým sdílíte společný prostor. Proto by bylo fajn najít společnou řeč - nejen jednostranné "chci abyste to dělali takto" ale také "Co můžu udělat a změnit i já, aby se nám spolu lépe žilo".

Věřte tomu, že pro prarodiče žít s rodinou s respektující výchovou je peklo které nemá obdob (znám z okolí) a pokud oni jsou u sebe doma a vy tam bydlíte, myslím, že byste se měli opravdu snažit vycházet jim vstříc - ne tím že začnete řezat děti, ale že začnete koukat na problém jejich očima a pokusíte se najít řešení, které bude vyhovovat oboum stranám.

Tak, stejně to nikdo nepřečte... Ale musela jsem...

@anetka1701 děkuji ti za tvůj příspěvek, dalo mi to vhled i z druhé strany. Ale fakt nevím, jak sladit dva rozdílné přístupy v rámci jedné rodiny...

@anetka1701 ptecetla jsem to cele a ano, mate pravdu, ze je treba koukat na to i z druhe strany. To rozhodne souhlasim. Asi to nepisu dostatecne jasne, ale snazim se o to. A je mi jasne, ze pokud dite rve, tak to neni okoli prijemne. A verte mi, ani mne jako matce, to neni prijemne. Navic je to o to horsi, kdyz vim, ze nejsme sami a stveme tim dalsi. Proto, jak pisu, v techto situacich odchazim s ditetem pryc...chci dite uklidnit po svem a zaroven, pardon, nesrat okoli.

Zasadni problem je presne v tom, kdyz se rekne respektujici vychova...presne jako ted vy...spousta lidi si mysli, ze z deti delame spratky, ze jim tise vysvetlujeme, prosime a oni nam skacou po hlave. Ale respektujici vychova neni volna vychova bez hranic. I moje deti znaji pravidla a maji nastavene hranice a pokud delaji neco spatne, zasahnu. Pokud je to schvalnost, prijde adekvatni trest. Ale nesnasim fyzicke tresty a vyhrozovani a opravdu neocekavam, ze male dite (coz ve 2 a 3/4 letech dite male je) mne vzdy a vsude poslechne ve vterine na prvni dobrou. Neocekavam, ze dite bude sedet a byt tiche a cely den si samo v klidku hrat. Respektuju dite a snazim se ho ucit napodobou, co nechci, aby delalo, sama nedelam. Deti vedi, ze kdyz neco provedou, ma to sve dusledky. Ale neberu je jako male vojaky,kteri musi poslouchat dospelaky z pozice sily. Ja chci, aby veci delaly spravne, protoze chapou proc, ne protoze se boji, ze je serezu, nebudu mit rada, dosadte si...

A ani neni to rozhodne o tom, ze bych na rodice hazela spinu nebo tvrdila, ze jen oni..je mi jasny, ze i pro ne je to narocny jak prase a jak velmi jsou velkorysi s bydlenim.

Snazila jsem se zde najit rady, jak se chovat v konfliktnich situacich, kdy rodice hrozi, ze..

Hledala jsem rady ohledne sebe, ne ohledne toho, jak predelat ostatni.

Ja se snazim respektovat ostatni, bylo by proto fajn dostat toho respektu zpet.

Rozumim, ze "houknete" na cizi dite, pokud ublizuje vasemu a jeho rodic nezasahne. Moje deti ostatnim neublizuji a pokud by se tak stalo, byla bych prvni, kdo by to resil a nedovolil gradovat to dal.

Davat zakazy cizimu diteti mi teda prijde uz trosku mimo, ale vase vec.

Kazdopadne dekuji za odpoved.

@konidana klidným dialogem (bez dětí), který nevznikne při řešení nějakého konkrétního sporu, ale jedna, nebo druhá strana s tím přijde. Pozvala bych si druhou stranu, posadila bych je proti sobě, požádala bych je, ať nepřeruší a dají ti prostor mluvit a vyjádřit se - že vy jim ho pak dáte taky - a v klidu, bez emocí, obhajování nebo urážení bych vysvětlila svůj postoj. A dala bych jim příležitost udělat to samé. No a potom bych se snažila najít společné řešení situace, společnou řeč. Najít, co konkrétně komu vadí, které aspekty upravit (na obou stranách) tak, aby se vám společně dobře fungovalo. Chce to hodně pokory z obou stran, ale fungovat to může velmi dobře.

anonym: ale ono se nejlíp řeší situace právě tak, že se člověk vcítí do toho, jak tu situaci prožívá ten druhý. Proto jsem to napsala. Pokud chcete hledat řešení jak se zachovat v konfliktních situacích, doporučila bych jim předcházet, vést dialog a ptát se už dopředu. Jsem si jistá, že vaše maminka, která, jak píšete, se snaží vyjít vstříc, by se snažila ještě víc kdyby viděla i nějakou snahu z vaší strany ji pochopit a snažit se jí vyjít vstříc i jinak, než že odnesete dítě pryč - což se může zrovna té mamince jevit i tak, že se urazíte. "Odchod pryč" obecně je hodně silný psychologický signál a kdokoliv si ho může špatně vyložit, cítit se špatně a pak i hůř reagovat - hlavně v situaci kdy něco řekne a protistrana se bezeslova sebere a odejde pryč. I když je to z důvodu "uklidním si dítě aby nerušilo" ale může to vypadat že říkáte "nechci tu s vámi být". Co se týká respektující výchovy, už jsem viděla velké množství jejich "produktů" v různých fázích života, soukromě i pracovně. Nemám jednoznačný názor a už vůbec ne, že to je špatné - je to prostě jen jedna z možných cest jak vést své děti.

@anetka1701 jj. Ale ten odchod se řvoucím dítětem, aby nerušilo, je podle mne naprosto v pořádku. Já svoje dítě znám a vím kolik času potřebuje na uklidnění. A pokud k tomu do něj někdo furt reje útočným stylem: Neřvi! Co děláš? Na tohle jsi moc velký! To si nesmíš dovolit! Tak vím, že prostě se neuklidní, naopak to vygraduje...

Švagrové bych řekla, že holka si potřebuje odžít emoce. Že chápu, že ji to otravuje, ale mě zas otravuje to, že se nafrní, když něco není podle ní.

Jak bych trampolínu řešila se synem, nevím. Když je to rozjetý spor, tak je asi nejlepší strategie, jít stranou, protože řešíš jenom dítě. Jinak bys musela řešit do toho ještě mámu/tátu. Eventuálně říct, děkuji mami, že si děláš starosti, aby se neublížili, ale já už si je porychtuji sama a vyřešíš, to jak umíš.

Možná bych se u trampolíny snažila dohodnout předem, že tam syn bude určitou dobu sám, kdy může víc běhat a skákat, protože je starší a je kluk, tak potřebuje akčnější zábavu. Pak tam bude zase jeho ségra sama, kdy si bude mírně pohopsávat. Když tam budou spolu, musí brát ohled i na ségru a hopsat méně. Syn zas tak velkou nepravost nedělal, prostě se chtěl pořádně vyblbnout. Má na to právo, akorát se musí naučit blbnout tak, aby neohrožoval ostatní, ale zároveň na to musí mít někdy prostor, kde může divočit. Když nebude na trampolíně, tak mu nabídnout nějakou jinou zábavu. Pojďme vymyslet něco, co tě bude bavit.

Btw. Jak reagoval syn na babiččiny výhrůžky "okamzite prestan nebo tam vlitnu a fakt ti jednu placnu". Si myslím, že ji ignoroval a lítal dál.

Ono to neděláš špatně, já tě do jisté míry obdivuji, že to zvládáš v klidu, ale na druhou stranu mi přijde se strašně potlačuješ a že se chceš trochu prosadit, ale nevíš jak na to. Možná máš trošku problém s osobními hranicemi, kdy ti je druzí narušují.

@anetka1701 Na jednu stranu brečící dítě svoje okolí obtěžuje, na druhou stranu, když s ním matka odejde stranou, aby se srovnalo, tak tím může dávat okolí signál, "nechci tu být s vámi", tak jak má taková matka reagovat, když už je ta situace rozjetá?

Dobrou komunikací se dá spoustě věcí předejít, ale ne vždy se to podaří.

Je respektující výchova a "respektující". Někdy je ta respektující zaměněna na výchovu bez hranic a věčné "domlouvání" se s dítětem (tedy spíš přesvědčováním, aby dítě dělalo, co chci a já a ono na to háže bobek.) a omlouvání jeho chování. To, ale pak není respektující výchova.

@konidana
@levandule_k Tohle se strašně špatně vysvětluje v psané formě, ale dá se odejít dobře i špatně. Odnést dítě vyřešit si s ním problém je naprosto v pořádku, spíš je problém "jak" to udělat. Naši rodiče bývají velmi vztahovační a odchod v nich může vzbuzovat negativní emoce. Ty je potřeba vyřešit. Nemusí se hned, ale je třeba na to myslet a třeba se k tomu vrátit... Hodně lidí používá odchod hodně "pasivně-agresivně", proto o tom píšu.

@anetka1701 No to mě napadlo, že pro některé lidi je odchod pasivně-agresivně. Každopádně, chce to dobře komunikovat s rodiči, když je vše v klidu. Což jako "dobře a správně" komunikovat, to je mistrovská disciplína.

@levandule_k no já si hlavně myslím že to je i odpověď na otázku v této diskusi - když je krize, tak se prostě "nějak" vyřeší, ale je třeba se vrátit a v klidu a bez emocí to pak probrat. Což je těžké, ale pokud se to člověk opravdu naučí, je to půlka úspěchu. Když se řeší nějaký akutní problém, člověk může reagovat sebelíp, ale je to prostě vypjatá emoční situace pro obě strany. Pokud si pak sednou a proberou to, může to skutečně být řešení problému.

To je pravda.

Já bych si třeba hlavu se švagrovou nelámala, prostě bych ji odpinkla. (Na hrubý pytel, hrubá záplata.)

S těmi rodiči to jiné, tam to chce najít způsob, jak komunikovat, každý na slyší na něco trochu jiného. I když jak psala @drep, je strašně důležité uznat pohled druhé strany.

Vlastně hodně s tím pracuje i nevýchova, kdy autorka vždycky vysvětluje i pohled dítěte. Když člověk pochopí, že to dítě nás nemá potřebu týrat, ale neumí situaci jinak řešit, tak se podaří dospělému třeba trochu poodstoupit a zvládnout to lépe.

Navíc prarodiče se můžou jen bát, že když nebudou přísní, že to dítě bude rozmazlené a vyroste z něj kriminálník.

@levandule_k to mě prostě vždycky fascinuje, když vidím někoho kdo se k dítěti chová s respektem k jeho emocím, snaží se asertivně komunikovat a vciťovat se do něj a ke svému okolí se chová jak hulvát, neřeší jejich emoce, které kolem chování dítěte (a jeho doprovodu) má a ještě dost nevybíravě komentuje, když se člověk dovolí ozvat že je mu celá ta situace nepříjemná... To je fuk, svoje jsem si už asi řekla. Tohle je téma které mě hodně bolí a osobně se mě dotýká pracovně i osobně, takže se k němu občas vyjadřuji víc, než je zdrávo.

@anetka1701 Mě zas trochu nepříjemné, když někdo pořád svoje dítě komanduje a buzeruje. Nedávno jsme byla na návštěvě, synovec tam běhal (z mého pohledu nedělal nic strašného, úraz nehrozil, ani škody na majetku, nijak neječel, nepištěl) a babička do toho, že nemá běhat, že bude uřicenej, že bude nemocný a do toho se přidala prababička, jestli tady budeš pořád takhle běhat, vezmu na tebe řemen.

Neříkala jsem nic, protože se do výchovy jiným nepletu, když to nevadí jeho rodičům, tak budiž, ale mně by to vadilo.

Jen pohled jiné strany, že i přehnaná buzerace dítěte je pro mě někdy víc otravná než brečící dítě.

@levandule_k to jsem ráda, že nejsem jediná komu to vadí. U cizích to ani neřeším, ale svoje mám, v tu chvíli, tendenci bránit. Chce to asi jen hodně tolerance na obou stranách, protože každý jsme jiný, a změnit se nejde hned, pokud to vůbec člověk chce....

No a nalejme si čistého vína... Snažíme se všechny (i ty babičky, tetičky) na max a až naše děti vyrostou, stejně bude většina těch našich výchovných metod úplně mimo.
Moje mamka se taky snažila, dělala co mohla a uznala za dobré, měla nás ráda atd. ale já bych napsala několikastránkový seznam, co mi vadilo, co se mi zažralo pod kůži a bojuju s tím jako dospělá, ovlivňuje mě to doteď, co dělám u mých dětí jinak atd. A tak to budou mít i naše děti.
Já se nedržím asi žádné metody, max selského rozumu a nadhledu a snažím se s dětmi komunikovat jako se sobě rovnými (jedna z věcí, která mi v dětství hooodně chyběla). Kamarádce nevynadám za omylem rozlité mléko, nevadí mi, když dává najevo emoce svým stylem, vyslechnu ji kdykoliv... ale klidně jí řeknu upřímně, že dělá blbost, chová se nevhodně či že jsou tyhle šaty úplně mimo.
Asertivní a respektující upřímnost, to je ono... Nevím v čem dítěti do dospělosti pomůže, když ho pokaždé odvedu pryč si s ním pokecat, na pracovišti se s ním šéf taky mazlit nebude, profesor na VŠ, někdo v tramvaji... konflikt bude rovnou tam na místě. Pokud na moje děti někdo zkouší nějaké nové/staré fígle, nemají problém si to s tou danou osobou vyřešit sami.
Není svět jen rozkvetlá louka plná sluníčka a oddaných milujících lidiček. Stejně jako své děti vyslechnu, tak nemám problém jim říct, že překračují moje/babičky či jiné hranice a že nic není zadarmo a že pokud nedodržují pravidla, výsledek se jim nemusí líbit.
Tak jako hrajeme karty u nás doma podle našich pravidel, tak u babičky podle jejich... Tak stejně je to i se vztahy. Moje mamka rozhodně nemá povinnost respektovat půlhodinový řev mých dětí, protože potřebují dát najevo emoce. A když na ně houkne, nepřiběhnu jim na pomoc a čekám jak se jejich konverzace vyvrbí (babi se cítí respektovaná z mé strany, na 99% to dopadne normálně, děti vidí, že ne každý je paf z jejich výlevů). Děti ví, že bych za ně položila život, miluji je takové jaké jsou a mezi námi si to děláme po svém.
Tchán taky zkouší "Dostaneš na prdel." ale rozhodně hned neběžím děti zachraňovat, bránit, vysvětlovat a vyčinit dědovi (nikdy jim na prdel nedal, je to jejich king).
Jo dětem je 6 a 4,5.

@jane46 amen sestro... O následcích respektujici výchovy v dospělosti bych mohla psát romány, vídám toho u pohovoru až až... v hlavě mi utkvěl třeba mladej kluk po skole co přišel na pohovor na skladníka a hádal se semnou, že v 5:45 do práce chodit nebude, že je produktivní až od devíti (pracovní doba popsána v inzeratu). Když jsem mu řekla že pracovní doba je dána, jecel na mě že nemám respekt k jeho potřebám a jak si to můžu dovolit. A takových výstupu jsem zažila víc...

@anetka1701 tak to bych nerekla, ze bude respektujici vychovou 😅 ono je opravdu respektujici a "respektujici" - a to jak ve smyslu ze neni, tak je az prehnane moc (a to uz ale taky neni). a taky podle me nemuzes vedet z jake rodiny s jakou vychovou mladik prisel. 🤷🏼‍♀️

@anetka1701 On se to pak totiž zvrtne a chybí tam ten respekt k druhé straně... i k té babičce, kamarádům, cizím dospělým. Každé dítě musí vědět před kým si může prdnout...

@westie tohle je hrozne super pristup. Diky moc. Tohle "prekladani" delate, az kdyz je klid nebo rovnou v prubehu konfliktu? Jestli me chapete, jak to myslim. Umim si predstavit prekladat babicinu vetu typu "kluci ruzovou nenosi" uplne v klidu, kdyz nejde o zadne vyhrozovani. Ale uplne nevim, kdyz dite zlobi, pozrebujete ho nejakym zpusobem "zpacifikovat", do toho babicka za zady hrozici...vysvetlovat az se to asi zklidni nebo jak? Dekuju moc jeste jednou.

@felixfelicis dekuji moc. Predelavat nikoho nehodlam, z toho jsem vyrostla 🙂 spise hledam cesty, jak zkombinovat dva rozdilne vychovne pohledy a nezblaznit se z toho 🙂

@anetka1701 dekuji jeste jednou. Klidny dialog jsem schopna vest s mamkou. Musi k tomu byt vhodne podminky a hlavne nalada klidna, nicmene jde to a urcite se v nejblizsi dobe pokusim vychytat spravny moment, s mamou si sednout a spolecne neco vymyslet.

S tatou to, zel bohu nejde. On je cholerik jak prase a ohledne urcitych veci proste klidny dialog vest nebude. Tam je to jeho pravda a tecka. S tatou v urcitych situacich ci nazorech to mam tak, ze on proste bude reagovat prehnate, tudiz rovnou klidim pole.

Jinak s tim odchazenim...to mate tezke, ja si to chci se svym zlobicim ci rvoucim ditem vyridit sama a zaroven respektuju, ze stveme okoli a nechci, aby se do toho pridavali i ostatni a vygradovalo to. Vezmu dite za ruku nebo malou capnu do naruci a jdeme stranou a nekomentuju to nasrane stylem, ze nekomu vadime. To je fakt tezky. Tohle ale treba te mame vysvetlim, ze ve vyhrocene situaci potrebujeme klid vsichni, proto jdeme jinam resit. Ono se tezko resi, kdyz ti u toho dalsi dva lidi stoji za zadkem, prekrikuji jeden druheho a okrikuji dite i tebe...to je k prdu fakt.

@konidana presne...u nas to pak taky jen graduje a co mas pak delat? Umlatit dite? To nejde. Cim vic se rve, tim vic dite rve nebo se zacne bat a hystericky precet strachy.

@levandule_k diky moc. Syn na vyhruzky, pokud je v rozjete zabave, nereaguje. Dneska ale hrozil deda u obeda, kdyz syn brecel, ze nechce jist, a to, kdyz deda zarval, ze ho nikdy nevezme na dovolenou jako jeho bratrance, protoze by mu dvakrat narezal na prdel, tak to zacal brecet a chtel utesit a pomazlit ode me...coz chapu.