Jsou to poporodní deprese či jen hormony? Co se děje?
Je to zhruba půl roku a něco málo, co jsem porodila dcerku, vše bez problémů. Bylo to rychlé, bez komplikací, po porodu jsem byla fyzicky šikovná. Až na ty hormony, co ovlivnily psychiku - plactivost, ale i to pak ustalo. Podotýkám, že nekojim.
A pak, kolem Vánoc to začalo - bolesti břicha, ale spíš takové bodani v podbřišku, vpravo, pak vlevo. Byla jsem na gynekologii, tam vše ok. Pokusím se to zkrátit, i tak to bude hodně dlouhé.🙂
V lednu jsem si zařídila sono v nemocnici a zjistili, že mám tříselnou kylu, zatím není nutna operace.
Tím to bohužel neskončilo. V lednu jsem dostala horečky, bolení těla, do toho průjmy, na které nic nezabralo. Podle lékařky to byla viroza. Na ten prujem nakonec pomohla kombinace Imodia a Endiaronu. Jenomže pak stolice byla stejně pořád řídká. Z toho jsem byla ve stresu, protože, jak je mým zvykem, jsem za tím viděla zase neco vážného. Přítel musel pracovat z domu, sama jsem to nezvládla. Nakonec mi na tu stolici pomohlo Psyllium. Taky mě stresovalo noční pocení, které po viroze ještě nějaký čas trvalo a ja už měla zase obavy.
Jenomže různé bolesti břicha stále byly a mně stejně po 5 letech čekala kontrola na gastru. Tam jsem paní doktorce popsala své problémy i to, že mi našli kylu. Řekla mi, že od kýly ty bolesti nebudou, že podle ní budou z porodu, jak mám vše uvolněné. Provedla orientačně sono a rekla, že je to dobré. Připustila i vliv psychiky.
Protože bolesti břicha byly stále stěhovavé, bolelo mě krom podbřišku třeba v boku a šlo mi to do bricha, taky mě bolelo v bedrech, byla už jsem protivná a psychicky špatná. Začátkem března jsem si tedy zajela na chirurgii. Pořád se nějak obávám, že bolesti břicha = zánět slepého střeva.
Do toho ještě podotýkám, že se mi někdy leden únor dělaly modřiny na nohou a z toho jsem se už i psychicky sesypala. Zpátky k té chirurgii. Doktor mě prohmatal, vzal moc a krev a řekl, že to bude ze stresu, že mám myšlenkový trysk. Fakt je ten, že u lékařů mluvím rychle a obsazne a oni mě musí prerusovat.
Potom, v půli března, jsem chytla covid. Zase se vrátilo noční pocení, ale už min. Váhove spíš nárůst, plus 2 kg jsem měla poslední dobou. Teď mám 63 kg. Když jsem se dostala z covidu, tak jsem řešila bolest při dosedani, to mi byla objevena obrácená děloha, mám to jen v určité části cyklu, takže se dá.
Poslední měsíc a půl řeším knedlík v krku. Byla jsem na Orl, tam zjištěno, že mám podrážděnou stěnu hrtanu asi od refluxu (dlouhodobě zaleceno, na gastro prý nemusím, je to beh na dlouhou trať, držím rezimova opatření atd), ale diagnóza zněla pharyngitis katharalis, dostala jsem kloktadlo. To nepomohlo, krom neustálého pocitu knedliku jsem měla i paleni na levé stane v krku. Šla jsem znova na Orl, kde komplexní vyšetření hltanu a hrtanu optikou, v nosohltanu kamerou. Doktorka řekla, že sliznici v nose mám zdurelou tak, že se diví, že vůbec nosem dýchám. Mně se přitom nosem dýchá dobře. 🙂 Dostala jsem lokální kortikoidy v kapkách a inhalace. Dále jsem dostala zadanku na alergo, protože mám už léta na podzim a na jaře pocit hlenu v nosohltanu. Taky jsem dostala zadanku na endokrinologii, protože mám pohmatove zvětšenou SZ. To mám však již dlouhodobě, a když jsem byla po porodu na odberech a sonu, obojí vyšlo negativně.
Takže jsem šla na alergo, kde výsledky negativní. Stěžovala jsem si paní doktorce na ty modřiny na DK- když zmizí, udělá se nová, jsou hlavně žluté. Ona se podívala a rekla, že to nejsou žádné krvacive projevy a že nemusím mít strach. Viděla, v jakém jsem psychickém stavu a rekla mi, že to může být způsobeno hormony, že tělo se dává dohromady až rok a půl po porodu. Je pravda, že když přijdu k lékaři, začnu mluvit o tom, že je toho na mě hodně, mluvím rychle, vyjadřuji obavu a své zdraví atd. Prý se hodně pozoruji, což už kdysi řekla matce má pediatricka…
Na endokrinologii mi sestra nebyla schopna vzít krev, což byla moje vina. Z ničeho nic mi začaly téct slzy, ona mě utesovala a já se omluvila s tím, že je toho na mě už moc, že pořád něco řeším a chodím k lékařům. Řekla mi, že se na mě tedy paní doktorka podívá, ať si počkám. Lékařka vzala anamenzu, udělala sono a rekla, že je to negativní, že si myslí, že ten problém s knedlíkem v krku může být způsoben stresem, od psychiky a že by bylo dobré to poresit s nějakým odborníkem, který by mi napsal třeba lehčí antidepresiva.
Cítím se labilne, když se rozbrecim, protože mi nejde odebrat krev, ale přiznám se, že to bylo hlavně ze zjištění, že ty testy nejsou na krevní obraz, kdy by se ozrejmily ty modřiny, resp zda jsou krvinky ok. Ta paní doktorka řekla, že kontaktuje moji praktickou lekarku, ať mě doresi a ta že mi zavolá. S tak nadstandardnim přístupem jsem se nesetkala, ale asi jsem vypadala jako uzlík neštěstí. Moje praktická lékařka je zlata, ale má toho hodně a nemůžu ji pořád obtěžovat. Tak to řeším přímo u specialistů.
Tento týden jsem byla na neurologii, kvůli té dávnejsi bolesti boku vyzarujici do podbřišku. Zároveň někdy mívám bolesti pod prsem směrem k hrudní kosti, tak jsem si myslela, že to může být od zad a od porodu třeba. Také jsem si řekla, že se ho zeptám na ten knedlík v krku. Všechno si nevyslechl, do zprávy napsal jen, že popisuji bizarní a polytopni potíže, vysetril mě fyzikálně a stanovil neurogenni tetanie. Na noc mám 0,5 Rivotril a 3× denně magnesium. Pravda je, že se teď vyspím. Když malá začala v noci dělat humbuk, často se mi stahoval žaludek, jsem i precitlivela na hluk, když někdo s něčím bouchne třeba, to mi dělá úzkost. K té tetanii by možná i sedělo, že mi někdy brni levá noha a ruka. Měla jsem chvíli i extrasystoly, ale s dechem problém nemám. Hlava mě nebolí, jen nějakou dobu zpátky jsem měla jeden večer silnou závrať.
Nevím, zda je to tetanie, ptz hodnoty magnesia jsem měla vždy v normě. Ale od porodu jsem prostě jiná. Celkem by na mě seděly příznaky hyperfunkce SZ, ale to prý nemám.
Strasne mě ta situace mrzi, tohle bych nečekala. Po porodu a 6 - neděli vše fajn, ale pak to zacalo.
Myslím, že to odstartovaly stresy s malou.
Hodně plakala až rvala, neměli jsme babičku, která by pomohla. Od rána jsem byla ve stresu, kdy přijde partner, počítala jsem hodiny. Venku sníh, zima, moc se nedalo chodit na procházky. Pak ta viroza, pak covid, členové rodiny v nemocnici, já i partner přetazeni, malá náročná, do toho me fyzické potíže. :( Opravdu by mě tohle nenapadlo.
Teď zase řeším to, že mě občas bolí holení kosti.
V pátek jsem se napila vody, okamžitě bolest do boku, pak křeče celého břicha a šlo mi to až do hrudníku. Vrátila jsem se z procházky, pak to postupně odeznelo.
Dnes mám zase problém, že mám bodani v břiše těsně u trnu kosti kyčelní. Při pohybu i v klidu. Hned mi v hlavě naskočí že budu volat sanitku, bude to zánět slepého střeva a jedno s druhým. Často vyjadruju obavy o svůj zdravotní stav.
Ještě dodám k tomu knedliku v krku, že ho nemám pořád. Někdy ho půl dne nemám.
Teď zase přemýšlím, od čeho mám to bodani v břiše vedle kosti kyčelní. :(
Zatím jsem nikdy na ty problémy nemusela brát analgetika. Bojím se ale, že se to třeba bude stupňovat. Potřebovala bych uklidnit, protože teď zase myslím na to břicho, jak mě to tam boda. Zároveň nemůžu pořád někam běhat.
Závěrem, od tohoto roku jsem byla:
2× zubař,
2× gynekolog,
3× Orl, ještě mám kontrolu,
2× chirurgie,
1× neurologie,
1× alergologie,
1× kožní,
1× endokrinologie
Ještě mě čeká ortopedie, protože mám občas v bedrech křeče, ale jsou snesitelne.
Moc se omlouvám, když to po sobě čtu, je to hrůza, ale zároveň jsem ráda, že jsem to mohla vše popsat a někdo si to přečtě a třeba mi napíše, že to zná, nebo mě povzbudí. Teď mám strach, aby mě s tím břichem neodvezli do nemocnice. Momentálně mi tam kruci a píchá u té kosti. Beru Biopron, lék na ten reflux, magnesium, b komplex, vit c a d. No a teď ten Rivotril, ale to doufám, že jen přechodne. Léky tedy 2, zbytek doplňky stravy.
Ještě jednou děkuji za přečtení. 🙂
Z uvedeného to možná nevyplývá, ale druhé dítě neplánuju, chtěla jsem vždy stejně jedno, poporodní štěstí bylo super, ale to co následovalo, mi stačilo jednou.
Prnonymně, citlivé údaje o zdravotním stavu. Děkuji.
Nechci nijak zlehcovat tvoje problemy, prvni diagnoza co me napadla je hypochondrie.
Ja treba po porodu mela velke bolesti a prujem po zeleze, ktere jsem brala. Nocni poceni take- to je zpusobene hormony. Plno veci ma sve vysvetleni 😉
To, že to můžu mít v hlavě mě napadá pořád, vlastně si myslím, že to tak asi i bude. Když to po sobě celé čtu, připadá mi to místy až úsměvné, ale bohužel je to realita. Silné pocity úzkosti jsem zvažovala hlavně do toho března, pokaždé, když malá zaplakala, stáhl se mi žaludek, nesnasim bouchnutí čehokoliv, to mi dělá zle. Byla jsem i dost labilní, někdy až agresivní vůči partnerovi. Ta úzkost byla strašná, teď už je to lepší, ale pokud teď cítím, že mě píchá vpravo u trnu kycelni kosti, tak je pro mě těžké uvěřit, že je to jen v hlavě.
@minemma Díky moc, úplně tě chápu a jsem ráda, že někdo chápe mě 🙂 Ano, každé pichnuti a vždy čekám, kdy se to vystupnuje. Podle mě to spustil stres po porodu, kdy jsem byla na malou sama, když byl přítel v práci, ona strašně křičela a já jsem to psychicky vůbec nezvaldala. Mrzí mě to, ale nemůžu za to. Přes ten týden nikdo nepřišel, aby mi pomohl. To byl asi spouštěč.
Já jsem si taky nikdy nebyla ochotná připustit, že je nemoc v mé hlavě. Já jsem zase pořád zvracela a bylo mi blbě ( já byla dlouhodobě ve středu + mám hypochodrickou povahu). Tak mě léčili na všechno, co šlo, pořád mi bylo blbě. A když nezabraly ani silné léky na nevolnost a přidala se úzkost, doktorka potichu nadhodila, že nervy... A já jsem se smála, že určitě ne...no, výsledek byl úzkostná porucha a dvoje antidepresiva. Jak já se styděla...☹️☹️ Přitom na tom nic není. Tři měsíce jsem byla totálně vyřízená, léky na uklidnění, antidepresiva, nerada na to vzpomínám. Nejhorší dny vůbec. To bylo v říjnu, po měsíci antidepresiv jsem začala cítit zlepšení, na Vánoce jsem byla už skoro dobrá a v březnu jsem dostala požehnání pomalu vysazovat a v létě už jsem byla bez léků.
@veritanas Díky za zkušenost 🙂
Jo a mimochodem u mě taky spouštěčem porod a vývoj syna. A potom mu situace doma moc nepřidala - dělala jsem školu a státnice, potom hledala místo..no hukot..😁😁 Taky by mě ani nenapadlo, že můžeš denně několikrát zvracet z "hlavy", ale vážně se mi to stalo.. a to píchání v Třísle mám taky..😁😁 Najednou taková křeč a píchnutí,taky mi to léčili vším možným a taky nic nenašli...🙂 Jen jsem chtěla říct, že ta antidepresiva nejsou nic špatného a je určitě dobré je zkusit.❤️
Zklidňuje to a ty budeš víc v klidu a pohodě... A nikde není napsáno, že je budeš muset jíst pořád. Třeba to bude jenom taková epizoda. ❤️ Držím ti palce 💙
Taky nechci zlehčovat tvé problémy, ale asi bych zkusila psychologa. Mě pořád něco bolí, někde píchá, modřiny mám na nohou taky každou chvíli. Ale neřeším to, nikdy jsem svoje zdraví moc neřešila, a co se mi narodila malá tak na to ani nemám čas...
Díky všem, teď jdu spát, ale zítra se ještě rozepisu, tak přijďte 🙂 je to složitá problematika
Ahoj, vzhledem k tomu, jak obsazne to licis, a jaké problémy máš, myslím, že se hodně a velmi úzkostně ppzorujes. Nemyslím to rozhodně ve zlem, ale opravdu to vypadá na hypochondrii, a to je na péči psychiatra. Určitě se objednej.
Porod je spouštěč, může trvat až 2 roky než se to srovna a člověk pochopí, že neumírá. Je to hodně psychicky náročný. Vydrž
Osobně doporucuju knihu Jana Vojacka, Umění být zdráv, případně třeba nějaký rozhovor s ním na Cukrfree podcastu atd. Necetla jsem všechny ty tvoje diagnózy a návštěvy lékařů, skončila jsem v půlce. Působí to na mě tak, že tě něco velmi intenzivního trápí, něco co vylezlo porodem na povrch, ale možná si to nejsi schopná uvědomit a tim padem zpracovat. Na tvém místě bych šla velmi hluboko do sebe, možná regresní terapie? Klidně bych začala tím psychologem, od něčeho je dobré se odpichnout. Porod dokáže otevřít hodně stará traumata a tohle mi opravdu tak přijde. Ze te něco nesmírně trápí, hledáš příčinu a výsledkem jaou ty všechny symptomy, kdy prostě zoufale chceš najít nějakou diagnózu a někoho, kdo se tě ujme a bude o tebe pečovat. Teď mě ještě napadá Helena Maslova, dělá psychosomatiku, zkus pogooglit, je dost známá. Každopádně na tvém místě bych se vykašlala na obcházení všech tech doktoru, sama vidíš že to nikam nevede a jsou to jen zástupné problémy. Určitě by stálo za to podívat se na svou vnitřní ženu, na své vnitřní dítě.... já od porodu zažívám obrovskou transformaci, jsem ve fázi opravdu hlubokého sebepoznani, léčení různých drobných traumat, učím se fungovat na ženském nikoliv mužském principu, intenzivně pecuju o svoje zdraví. Mě se krátce po porodu absolutně nečekaně rozvedli rodiče a spustilo to taky dost nepekne věci. Moc ti držím palce, ať brzy najdeš odpovědi na své otázky.
Zní to jako panická úzkostná porucha. Zkus si najít její definici a pak se objednej na psychiatrii. Bez antidepresiv se Ti neulevi, pak až zaberou, chce to psychologa a terapii.
nezlob se, ale všechny Tvé problémy začínají v hlavě.. určitě doporučuji knihu Vojáčka Umění být zdráv.. to je dobré doporučení a zajímavá kniha pro každého..
Já si tedy myslím, že by si k těm všem lékařům měla hlavně zařadit psychologa.
Taky mi příjde, že je to spíš psychogenní původ, než, že by ti něco opravdu bylo. Dle mého to, co popisuješ jsou docela banality. Příjde mi úplně normální, že tím, jak se po těhotenství a porodu dává tělo hodromady, jak člověk vstává, s dětmi, je unavený, hůř spí, tak ho prostě občas někde píchne a zabolí. Ale to nijak nezmenšuje fakt, že to vnímáš jako vážné, a komplikuje ti to život. Šla bych určitě být tebou na terapii, je dobré podívat se na svoje strachy - z vlastní smrti, např., nebo zda ti ta "nemoc" něco přináší (pozornost, péči, a pod.).
Tak já plně souhlasím s @malinkaelinka . Skončila jsem v půlce čtení Tvých diagnóz. Není to zlehcovani Tvé situace, ale popisuješ to velmi podrobně, i z toho se dá hodně vyčíst. Mrzí mě, čím si procházíš místo toho, aby ses radovala z malé. Obecně se říká, že tělo se po porodu dává dohromady stejnou dobu, jako bylo těhotné. Po. Porodu jsem taky měla problémy, vysoký tlak, blokace zad takovým způsobem, že jsem necitila třeba ruce nebo jsem nemohla mluvit. Neustále se vracející ječná zrna, která musela být vždy vyriznuta,atd.Byl to hnus. Ale nikdy bych to nerozepisovla jako Ty. Určitě bych zkusila toho psychologa. A co nejdříve. Ostatní doktory na chvíli odlož. Kdybys neměla daleko Kladno (nekoukala jsem se odkud jsi), doporučila bych Ti paní, která mi pomohla. Dělá zdravotní masáže, to je taky úplná bomba. Drž se 🍀🍀 těhotenství a porod je pro tělo velkou zkouškou
Dobré ráno, díky všem za příspěvky. Odpovím takhle pro všechny, ať nemusím vypisovat každému zvlášť. Dlužím doplnit, že u psychiatra jsem taky byla, to bylo předtím, než jsem dostala covid. Nesedl mi, skákal mi do řeči, byl arogantní. Řekl mi, že to mám z porodu, konkrétně z celkového přeřazení. Protože jsem mu mimo jiné řekla, že chci shodit 4 kg po porodu, v dobré víře mi napsal nějaké šílené léky, antiepileptika, prý at nečtu příbalový leták. Já ho četla, samozřejmě ty léky nejsou primárně k zhubnutí a já kvůli 4 kg nebudu brát takové driaky. Taky mi napsal Zoloft. Jenomže! Můj stav se pak zlepšil tak, že jsem zoloft ani nepotřebovala. Jenomže pak covid, rodina v nemocnici, soused do toho skočil z okna zrovna, když jsem si ho otevřela, abych si vyverala :( No masakr. Jenomže k němu už nechci jít. A určitě víte jak těžké je dnes sehnat psychiatra dobrého, a to nejsem z malého města. Psycholožku jsem si našla už někdy v únoru, ale přístup KBT mi vůbec nevyhovoval. Spíš by to chtělo něco hlubinného. Teď je to tak, že mi pomáhají procházky a výlety, když někam jedeme, je to super. Taky bych byla ráda za rehabilitace, protože už mi loni fyzioterapeut řekl, že mám predsunutou čelist a z toho mě bude bolet krční páteř a špatně sedím a kdesi cosi, tak bych ty rehabky brala, pro je i moje dr tak snad mi je na ortopedii dají. V úterý mám kontrolu po inhalacich, jinak už se nikam nechystám 🙂 Jste tady moc hodne, proto jsem sem i napsala, abych si víceméně potvrdila, že to mám ze stresu. Nezaujaty pozorovatel je vždy přínosem. 💛
@nazka V životě bych nevěřila, co potom bude následovat. Vždyť po porodu jsem byla šikovná, jak rybička. A i když se to stydím říct, tak v nejhorších chvílích jsem vzpomínala na loňský rok, kdy jsem byla těhotná a jak mi pak po prvním trimestru bylo dobre. Vyspala jsem se, měla spoustu času, v podstatě mě nic nebolelo, všichni na mě byli hodní. 🙂 Možná si to zpětně idealizuju. Říkala jsem doktorce, jak jsem si představovala mateřskou opravdu jako dovolenou - procházky, kafíčko... A ona říkala, že tak to určitě není, to jsou jen představy. Je to fuška. Já teď když jdu ven a koupím si kafe a sednu si, tak mám pocit, že si to konečně začínam užívat, ale v těch zimních měsících hrůza, malá byla ještě víc náročná, než je teď, respektive ukricena a já nevěděla, co s ní. Vztah s partnerem se tím taky dost zhoršil, nechutné hádky, on toho má nadhlavu v práci, do toho mé problémy, ale zase se stará, stará se o malou, věnuje se jí. To jsem ráda. Ale oba si uvědomujeme, že kvalita vztahu šla rapidně dolů. Bohužel tak to je. Podle mě jsme měli naivní představy a tak drsne jsme to nečekali. On vidí zásadní problém v tom, že když jsem tu sama, nikdo mi nepřišel pomoct. Z toho jsem pak začala mít ty střesy a neurozy. Nikdo se nestavil. O víkendu rodina povozi, jdem na návštěvu, ale to je málo. Aspoň, že teď už je hezky. Jsem ráda, že se můžu takhle vypsat.
Ono to bude zase lepší. Jak píšeš, sluníčko taky pomůže. Tahle zima byla dlouhá, do toho ten covid. I mě to v jednu chvíli dost psychicky sejmulo. Narozením dítěte utrpí podle mého každý vztah a kdo říká, že je to procházka růžovým sadem, tak kecá. Je to náročný. Když jsem neměla děti, tak kamarád, co měl už dvě rikal:"je to hrozný boj, jsi unavená, oni jeci, není čas na nic a pak se na tebe usmejou a ty víš, že to za to stojí a jedeš znovu." a je to pravda. Já měla první dítě za odměnu, hodné, spave, zdravé, jedlo,co mělo a do jejich 4 měsíců jsem to taky úplně nedávala. Zpětně to vidím, že to bylo i preeklampsii, co jsem měla nakonec. Snaž se trávit čas s kamarádkami, choďte má prochajdy, kupuj si to kafíčko, snaž se rozmazlovat. Každý den si udělej nějakou mini radost. Doktory zkus odsunout, pokud to nebude akutní.
@nazka Díky, fakt mi pomáhá vidět, že to má dost žen. Já jsem na sebe třeba i naštvaná, že takhle jsem to nechtěla, ale bohužel. Před porodem se mi tohle totiž nedělo. Ale snažím se si to jinak užívat v těch možnostech, co jsou 🙂
Nechceš si třeba psát deník? Z antidepresiv si nic nedělej, prostě potřebuješ pomoct, na tom není nic špatného. Určitě zkus nějakou terapii, nechci to celé bagatelizovat, určitě cítíš to, co cítíš, jen příčina holt může být i v hlavě.
Jak ti uz nekterw pisou, problem dle mne budw v hlave. Me v mych 36 letech, po 3 tehotenstvich a po 15 letech v me praci, boli asi i vlasy a nelitam tak k dr. Ja jsem zas ten opak. Ale res to. Najdi si psychiatra a vyreaite to. At je brzy lepe
Kdybys někdy chtěla pokecat, nebo kontakt na tu paní z Kladna, napiš do iz. Držím moc palce.
Ps:na sebe naštvaná nebuď, tvoje tělo vyrobilo člověka. Je dokonalý.
Nečetla jsem všechny odpovědi. Ale nejsi v tom sama. Klidně si můžeme napsat do zpráv.
@nazka To bych neřekla že narozením dítěte každý vztah utrpí. Nás to s manželem ještě víc stmelilo. Ale jinak mateřská jsou fakt fofry ☺
Mateřská je fakt 100% nasazení, žádný odpočinek, ale neboj, ono si to časem sedne, a bude to lepší a lepší. A zkuste si s partnerem udělat čas i na sebe, když vám malé usne, nebo si zajeďte všichni společně na výlet...podle mých zkušeností to chce aby bylo pořád na co se těšit. Třeba já se těším na výlet, nebo že zajedem na nákupy, ve všední den se těším že si koupím oblíbený časopisy...(které nemám ale čas číst takže se mi doma hromadí ☺)
Řešila jsem něco podobného, zhruba tři měsíce po narození syna. Celkově jsem byla fyzicky dost rozsypana a trpím na úzkosti, jedno s druhým už to jelo...mám to do teď, ale už v menší míře.chce to se věnovat sobě, odpočívat (ideálně aktivně), navštívit psychologa. Ale je to na dlouho. Každopádně ty první řadě musíš sama přijít na to, že už v tomhle režimu jet nechceš...
Ony to tu už holky víceméně zmínily skoro všechno, ale jen bych zdůraznila, že psychosomatické problémy jsou opravdické. Jen mají původ jinde a nevyřeší je ani léky na průjem, ani magnézium. Hormonální změny, nevyspání, sžívání se s dítětem, nova role, partnerské obtíže, do toho covidová pandemie, do toho to studené počasí a nedostatek slunečního svitu, myslím, že až nad hlavu toho máme kde kdo, nejen ty a je úplně fuk, že někdo má rodičovskou fakt jako odpočinek (my s kamarádkou třeba říkáme, že úplně pokorně si uvědomujeme, že to pro nás je dovolená, byť obě pracujeme, protože s plným nasazením v práci se to srovnávat nedá), někomu to neovlivnil vztah, někdo má spavé dítko, je to fuk, protože podstatné je, jak to máš ty a hlavně, jak to vnímáš! Myslím, že bez pomoci odborníka (a hledala bych spíš psychologa než psychiatra) to nezvládneš, ale i tak, já jsem systematik, sepsala bych si své problémy (teď nemyslím ty psychosomatické, ale spíš “už půl roku jsem nebyla u kadeřnice, nestíhám běhat, už jsme dlouho nebyli nikde sami jako partneři atd”) a zkusila vymyslet s manželem, co s tím můžeme udělat. Držím palce!
Dobré ráno, dámy 🙂 Omlouvám se, že píšu takhle prerusovane a že odpovím hromadně. Samozřejmě se mi současný stav nelíbí a proto ho aktivně řeším a jsem vždy ráda, když se nekde dozvím, že je to ok. Ohromná úleva. Dnes jdu na kontrolu s tím krkem, knedlík někdy cítím, někdy ne, ale od včerejška zase intenzivní škrábání v krku vlevo. Prostě, jak bych to tam měla rozeskrabane, měla jsem tam prý podráždění, tak uvidím, co dneska
Samozřejmě ten vztah je dost o ničem. I když krátce po porodu nádhera a krásné souznění. Řeknu vám to asi tak - mužům se libim, jsem prý atraktivní typ, i když sama k sobě mám výhrady, ale jsem s tím už v klidu. Na nějaké koketovani mě ale neuzije, to se mi protivi. Jenomže v tom vztahu si prostě nepřipadám jako žena, tedy sama pro sebe ano, ale v očích partnera si tak nepřipadám. Příklad - obleču si něco nového, cítím se velmi žensky, ale od něj reakce nepřijde. Kdybych na sobě měla pytel nebo rifle a triko, je mu to fuk. Přitom jiní muzi si vsimaji, jak vidím. Opravdu se cítím zensky, ale chybí mi ta zpětná vazba od partnera. Nebo si partner hraje s malou, ale už mě do toho jakoby nezapoji. Málokdy mě jen tak pohladí, obejme.... Standardne jestli chci škrábat a koukáme u toho na tv či film. Sami jsme uznali, že si už jakoby nemáme co říct. Včera koukal na hokej, ne na zápas našich, ale já se nudila, tak jsem byla na telefonu. Pak jsem řekla, že jdu spát. On na mě proč jdu spát, že se nudím, ale nic nevymyslim, že jsme si mohli povídat. Já říkám a o čem? A co mám pořád vymyslet? Shodli jsme se, že se ani nemáme o čem bavit. On pořád o práci, já jsem s malou. Když ale někde jsme, třeba výlet, tak je to fajn. Brzy jedeme na wellness, ale to si taky myslím, že jeden půjde na masáž a druhý bude hlídat malou, na procházce sice budeme spolu, ale zase nemůžu čekat nějaké objetí či letmé pohlazení. Tvrdí, že mě má rád, ale jako ty projevy ke mě mi nestačí. Už jsem mu řekla, at si někoho najde, odmítá. Mně tohle ale nebaví. Mám známého, kteremu se léta libim, je to oboustranne. Ale není to cesta. I když někdy už mám myšlenky různé. Díky za reakce.
Ahoj, mrzí mě, čím si zrovna procházíš, bohužel jsem měla podobné stavy. Docházelo to až do takového stavu úzkosti, kdy jsem byla opravdu zoufalá a nesnášela jsem se. Začalo to po porodu první dcery, když ji byl půl rok. Najednou jsem na sobě pozorovala snad každé pichnuti, každou bolest něčeho a přesně jak popisuješ, prostě jsem u všeho myslela na nejhorší.
Vyhledala jsem pomoc psychologa, ten mi doporučil psychiatra. Psychiatr předepsal léky a musím říct, během dvou měsíců jsem byla úplně někde jinde! Ano, nejsem pyšná na to, že beru léky, ale na druhou stranu, jsem ráda, že jsem se odhodlala a řešila to. Teď máme druhou holčičku, a ikdyz je to někdy náročné, už jsem se nedostala tam, kde jsem byla u té první. Díky bohu! Držím pěsti, bude líp ❤️