A je to doma - náročné 3leté dítě
Maminky, už jsem na hraně možností a zoufalá z našeho synka. Třeba vy, které máte s něčím podobným vlastní zkušenosti, poradíte, nasměrujete na někoho, kdo vám s podobnou situací opravdu pomohl, nebo mě alespoň povzbudíte.
A hned zkraje píši, že jsme objednaní k psychologovi a na logopedii, ale ty terminy...
Velmi radostně očekávané miminko poté, co jsme o jedno přišli. Absolutně pohodové těhotenství a porod (přestože to bylo v době covid šílenství) ... začalo to ale hned po narození. Všude ticho, ale on celé dvě hodiny od narození prořval .... a pak už se to s námi táhlo. Ještě v porodnici si sem tam i pospal, ale po návratu domů absolutní psycho. Kombinace nespaní a nespokojeného řvaní.
Jelikož jsem po zavažném onkologickém onemocnění nemohla kojit, tak měl UM. Měla jsem všechno hned u postele a naučila se připravit mlíčko za chvilinku, brzy i třeba 15 sekund, ale ani to mi nedal. Vyslechla jsem si rady, že se dá krmení oddálit hlazením po bříšku až po ty, že se má matka rozhodnout, že dítě prostě už v půl roce v noci krmit nebude a že bude klid... grrrrr. Řev strašnej, mléko hltal, blinkla, a zase hlad.... no čekala jsem, že si to sedne po šestinedělí, ve třech měsících, že se bude trošku rozkoukávat, jak se začne víc hýbat, přetáčet, pást koníčky, .... nic a nic a nic. Nespokojené a nespavé miminko. Uspávání psycho. To bylo i u prvního dítěte, ale ne tak hrozný.
A dnes čerstvý tříleťák a rodina v totálním rozstřelu z toho, jak malý ne/reaguje ne/komunikuje. Nechci psát, že je hroznej a co nám to dělá. Jasně, hedno, dvou ani tříleté dítě nic z toho nedělá schválně, ale celá ta situace je naprd... Ano, měl by být v období vzdoru, s tím jsem obeznamená, ale je to s ním náročný vlastně od narození. Je to extrémně nespavé a neuspatelné dítě, věčně nenaložené a uřvané. Ne uplakané, že se srdce usedá, ale uřvané, že byste chtěli raději zavrtat hlavu někam do hromady písku ... Já, muž i starší syn jsme tiší a klidní a teď toto. Já jsem totáním vyčerpáním lezla po zdi už po pár týdnech s ním a trvalo celé dva tři čtvrtě roku, než začal spát v kuse alespoň 2, 3 hodiny... Miminko, které neuklidnilo tulení ani mazlení, kterému se prostě přes všechnu snahu nedal udělat žádný pořádný režim, spávalo jen v kočárku za rychlé chůze a zhruba od roku mi bojkotovalo denní spaní, přestože bylo unavené. Ano protivné únavou a uřvané, ale ne a ne zabrat, utíkal z postýlky ve chvíli, kdy ji zvládl přelézt a to bylo zhruba v roce a čtvrt. Navíc tím, jak se začal pohybovat dle svého, se vše doma ještě zhoršilo. Je to typ tvrdohlavý, velice obratný mrštný rychlý a silný... Jak si něco vezme do hlavy neplatí na něj žádné psycho triky a finty. A to od miminka. K tomu je to typ, který je hrozně hlučný. Ale on nepláče, on řve. Většina našich dní začíná jeho probuzením s řevem a případně i pláčem. Během dne mívá záchvaty agresivního vzteku, kdy řve běžně 30-40 minut, ale klidně i hodinu v kuse, nabíhá do nábytku, zrcadel (ta jsme museli oddělatal a schovat), do dveří... Bouchá hlavou o zeď , podlahu, dveře, postel... Nedokáže usnout v postýlce a, takže spí se mnou, aby se v rodině alespoň otec a druhý syn vyspali. Uspávání unaveného dítěte trvá klidně i několik hodin, během nichž ho musím držet za ruku, nebo on si moje ruce polohuje po sobě na těle, štípe pod nehty, kope kolem sebe, dělá v posteli veletoče,. Často si připadám jako zápasník. Navíc v noci se občas budívá s řevem, asi noční můry, a to kolem sebe bouchá, nebo sebou hází do stran a směrem na člověka, který vedle něj spí. Je to i nebezpečné. Pusu jsem měla několikrát rozraženou, modřiny nepočítám. Je to naprd, a po takových nocech se budím do jeho řevu. Co se týká spaní, máme vše myslitelné i nemyslitelné pořešené, ale ani se spánk. poradnou jsme na nic nepřišli. U dětské doktorky - žádný problém, zdráv, na dětské fyzioterapii kvůli případnému kiss syndromu též nic nestandardního, poradna dětského spánku,.... nic.
Pohybově je dopředu od miminka, ale asi nestíhá mozek. Teď čerstvě ve třech letech nemluví, resp. používá první slabiky slov, ale skládá z nich věty. Vidí i slyší dobře, když má náladu, ukáže na obrázku, co po něm chci, hodně toho ví a zná, ale nějak nechce/neumí/nemůže komunikovat. Jinak je to s ním náročné. Doma u ničeho nevydrží, pořád někam leze, běhá z jednoho konce bytu na druhý a zpět, u toho mlátí dveřma, když některé zůstanou nezamčené, rozsvěcuje všechna světla... přitom nemá nedostatek pohybu venku ale ... Nedá se s ním jít ven mimo náš pozemek. Nejde u mě, pořád někam utíká, opravdu pořád a to tam, kam ho to táhne - na silnici mezi auta. Má neuvěřitelnou paměť. I z lesa nebo úplně nového prostředí bezpečně najde cestu k silnici. Takže nějaká vycházka, kde by se uchodil nepřipadá v úvahu a to tomu vždycky po dvou, třech týdnech dám šanci. Končí to tím, že ho řvoucího a kopajícíiho nesu v náručí domu a jsem totálně vyřízená. A to často po návratu k nám ještě dál řve. Na dětské hřiště to též nejde, nemám v okolí takové, které by se dalo zamknout. Menší oplocení přeleze, branku si otevře a valí na ta auta. Je to psycho.
Takže se ho snažím nepříliš úspěšně unavit na zahradě, kde má klouzačku , lezeckou stěnu a spoustu dalšího, přestože si s ním hraju, honím ho a tak... on nikde déle než 5 minut nevydrží. On si prostě dělá, co chce a často jak něco chce a neumí si o to říct, tak řve. Na plný pecky, vytrvale, dlouho, na celý údolí. Mám se za velmi vcítivého člověka, ale tomuto dítěti nejsem schopna prostě nic nabídnout. A to opravdu projdu všechny potřeby, které by mohl mít a neuměl v tu chvíli vyjádřit. Málokdy to je k něčemu.
Stejné je to i doma, máloco ho zaujme na víc než 5 minut, jedině pohádky na mobilu. Ty jsem mu dala, když jsem byla v zimě nemocná a navíc pršelo, takže jsme fakt nemohli jít ven. A ano, bylo na něm vidět, že by brzo sklouzl k závislosti. Po těch několik dnech (kdy tam byl tak hodinu až dvě) byl šílený absťák.
Já jsem i několik malých dětí hlídala, vedla kroužky, kde byli různí výtečníci ať už předškolkoví či mladší školní věk, ale to své dítě já vůbec nedávám. Žádné psycho finty na něj neplatí. Žádný přístup jako Výchova, nevýchova (chachaaa) dovychovat, malý tyran, pevné objetí.... nic nic nic. Se starším fungujeme pěkně na principu respektu, ale zde bude zřejmě pes zakopán jinde...
Přitom nápadů i aktivit nabízím a vymýšlím nespočet, máloco ho zaujme, a už vůbec ne na delší čas (třeba aspoň těch 5 minut aktivity na jednom místě). On vše jen pořád dokola vytahuje, rozhazuje, nejradši po něčem leze, z něčeho skáče salta, ... Ani ne v roce si dotáhl židli ke stolu a vylezl na něj a pak na kuchyn.linku, všude se dostne a všechno zvládne, ale já nemůžu na vteřinu zavřít oko, protože v té chvíli spolehlivě zvládne vyrobit nějakou katastrofu... A ano, měli jsme i opakovaně týdny úplně pryč židle z bytu a ta zrcadla, to už jsem psala, ty jsme nenainstalovali zpět dodnes. Většinu místností, kde s malým nemůžu v té chvíli být, z bezpečnostních důvodů zamykáme - pokoj staršího syna, ložnici, kde muž pracuje na HO a musí mít ticho na konf. hovory apod., koupelnu, kde chce syn skákat do vany. Ale to se přece nedá. Ano, koupili jsme dětskou ohrádku, ale to rodeo, co pokaždé bylo, bylo k nevydržení, řev, mlácení hlavou o ohradu a navíc velmi rychle ji přelezl, takže zase nic. Ale co s tím? Já potřebuju uvařit, visí mi na noze -ok, řve u toho - hrůza ale dobře, ale on mě tahá pryč plnou silou. Zkoušela jsem ho zapojit do činností jako je prádlo, zametání, zalévání záhonů, míchání, krájení, vykrajování perníčků,.... ale nezajímá ho to. Přitom motoricky je šikovný, ještě neměl rok a pil z normálního hrnku a jedl lžičkou bez cintání...
My se doma málokdy i v klidu najíme, protože zhruba od toho roku on nechce sedět v zidlicce a rvát ho tam násilím a nějak ho tam vázat, jak mi radila matka a tchyně, mi přišlo hrozný. To jsme zkusili, ale nebyli jsme ani ja ani manžel schopni ho vůbec vzpouzejícího se a bojujícího do te židličky dát. Takže v lepším případě po mně leze nahoru a dolu, nebo mě táhne od stolu ke hráčkám nebo jinam.
Mám doma ještě staršího, velmi talentovaného na jazyky a hudbu, klidného, tichého, extrémně citlivého, který je z něj ale už taky na nervy. Takže aby měl ten starší trochu klid hrát na klavír (3hodiny), tak já beru mladšího pryč, aby mu doma neřval. Nebo jsme s mužem jeden na jednoho, abychom se dětem pověnovali , ale na sebe nemáme čas. Jen ve chvílích, kdy ten malý neřve, po sobě hulákáme akutní provozní věci. A to musím říct, že muž se zapojil, už půl roku mi malého bere 2*týdně na noc, a snaží se pomoct i po práci, když skončí před 17:30. Ale je to pro něj taky moc.
A ta sociální izolace s takovým dítětem. Jsme tu nastěhovaní pár let a stálo mě to jako introverta i dost energie navázat tu nějaké kontakty. Zapojila jsme se do místních akcí a tři z nich jsme tu i spolupořádali. Myslela jsem, že tu mám 3 kamarádky, ale to vše vzaly covid lockdowny a následně moje totální nasazení s dítětem. Není prostě na koho se obrátit. Nevidím pro nás řešení. Jsme daleko od města, takže tu není možnost třeba hlídání na pár hodin jednou týdně, abychom si vůbec s mužem mohli něco v klidu říct. On totiž malý běžně usíná nejdřív ve 23, ale většinou se od půl páté vrtí, někdy ještě zabere třeba do sedmi, někdy do osmi. My nejenže nemáme žádný čas pro sebe, ale já ani nemám kdy si třeba nachystat věci na další den...
Ťukám to tu jedním prstem do mobilu už přes týden po chvilkách, jak malý dovolí, tak shovívavě pohleďte na sloh, styl a překlepy.
Cítím velkou beznaděj a vyčerpání. To je prostě dlouhodobě na hranici možností fyzických i psychických. To by nedal ani zenový mistr.
@konvalinka207 tento popis sedí na moji první dceru, jako bych četla o ní. Dg má neurovývojová porucha - vývojová dysfázie. Mozek dozrává nerovnoměrně, proto ty záchvaty vzteku, mlácení hlavou do země, do zdi. Cítila se být nepochopena, chtěla něco říct a nebyla schopna ro vyjádřit slovy.
Teď má dcera 6, mluví a všechno se zlepšilo.
A jinak já jsem nenechala rozvinout ty záchvaty vzteku, jinak by omdlela (měla afektivní záchvaty), takže jsem na ni zařvala přestaň se vztekat, jdem si kreslit nebo něco podobného. Odvést pozornost, aby dělala nějakou činnost.
Verim,ze uz musite byt na pokraji fyzickych i psychickych sil. Takovehle dite fakt vycerpa,vysaje z cloveka veskerou silu. Ja mela podobneho syna,ne tolik jako ten vas,ale narocny byl taky. A to spal a nerval,jen byl pometlo. Kdyz si predstavim,ze by nespal,tak uz bych byla snas pod drnem. V poradku to urcite neni. Uvidite,co na te psychologii. Jestli jeste logpedie ci jini odbornici. Napr. neurologie,foniatrie. Syn mel projevy podobne. Nemluvil,lital,vsude vylezl,pud sebezachovy 0. Ma tedy vyvojovou dysfazii a ADHD. Vse se zacalo lepsit s reci,hlavne to vztekani. Proste jak si umel rict,tak se to hodne zlepsilo. Jinak my tedy bojujeme stale se vztekem,flustraci atd. I ve skole..Jeste to bude beh na dlouhou trat. Taky jsem videla nejaky takovy batuzky s voditkem. Aby nevlitl treba pod auto. Jinak bych ho vozila do prirody,kde si nic neudela. Jinak oreji pevne nervy 🍀
Bandu dětí, hřiště nebo louku a nechat svému osudu. Já mám 3 divoké, uřvané, nespavé děti a teda nedokážu si představit, že bych jim od rána do noci stala za pr**lí a co pět minut dělala zábavu. Nejlépe se vyběhají právě když jich je víc, napodobují se navzájem, takže se i lépe učí a dospělý jen dozoruje, aby se něco nestalo. Ale jen se mnou na zahradě se samozřejmě po pár minutách nudí a vymýšlí hlouposti. Chce to nějakou bezpečnou trasu na odrážedla, po cestě hřiště nebo něco zajímavého a klidně to dvakrát denně jít. Že jde k cestě? No tak ať se dívá na auta, však můžeš být u něj a pak zas vrátit na bezpečné místo, ne? 🤷♀️ Neznám hřiště, kde by byla ze tří stran dálnice, že by se to nedalo uhlídat. Nevím, jak to máte, nechápe, že má být naboku, když jede auto? Jak moc názorně jsi mu to ukazovala? 🤭 Vím, že je to náročné, ale pořád je to jen batole, nemůže takhle točit celou rodinou. Jak k tomu třeba přijde to starší dítě, které má mnohem méně pozornosti? A co manžel, jak často si kluka vezme a někde ho unaví?
To je na kolaps, opravdu... Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem to četla a je mi tě strašně strašně moc líto. A vlastně i jeho, protože je z toho cítit, že je vlastně sám nešťastný i když děláte všechno, opravdu všechno proto, aby to bylo naopak. Dělá to na mě dojem, že pes je zakopaný opravdu v tom spaní. V tak extrémním případně bych zvážila i nasazení homeopatik na spaní a když nezaberou, tak nevím, jestli existují nějaké léky na spaní pro tak malé děti, které nevyvolají závislost. Na výlety určitě vodítko, a to jsem se jim vždycky smála. I když je otázka, jestli si ho nechá. No a přihlásit od září do školky, ať si odpočineš. Možná sem napiš odkud jsi, třeba by se ti tu našla i dobrá duše na občasné krátké pohlídání nebo třeba poskytnutí svojí zahrady jako oploceného hřiště.
Ahoj, jelikož mám něco podobného, ačkoliv ne tak extrémního, doma, na začátek posílám velké objetí a hodně síly! Přijde mi, že popisuješ mého dvouleťáka, co se týče řevu, vzteku a (hyper)aktivity už v podstatě od narození. Stále to teda trvá, ale co pomohlo mně: dát ho na pár dopoledne v týdnu do dětské skupinky/soukromých jeslí, abych nasbírala sílu a nebyla na něj pak tak protivná a celkově vycházíme lépe.
Jinak moje dítě taky překypuje energií a strašně snadno jde do frustrace a amoků, my chodili na ergoterapii, kde nám pomohli vychytat nějaké cílené aktivity, které ho stimulují tim správným způsobem - senzorická integrace. Různé válení sudů, tlak na tělo, houpání, točení atd. Syn se taky nedokáže unavit, ale když se třeba hodinu někde matlá v písku a bahně a háže kamení do potoka, tak je najednou totálně vyklidněný. Jinak náš taky extrémně hlučný, pořád ječí, vydává zvuky nebo zpívá, neumí být jemný, do všeho buší nebo naráží, osobně si to spojuji s tou rozhozenou senzorikou.
Kiss syndrom jsme taky řešili, hodně lidem pomohly odbloky v neurocentru v Jesenici, u nás si teda myslím, že pes je zakopaný jinde :-)
Celkově se to taky trochu lepší se vzrůstající schopností se vyjádřit a tím, že mám vychytané, co ho rozhodí a snažím se tomu nějak předcházet a dávat všechno vědět dostatečně dopředu.
Se spánkem problém naštěstí nemáme, ale napadá mě melatonin - to byste mohli pořešit asi s neurologem nebo na té psychologii..
Přeju vám moc, ať se to všechno zlepší a najdete tu správnou pomoc. A hodně síly, drž se 🍀
Musí to být neskutečně těžké. Jenom mě napadlo, jestli jste nezkoušeli znakování. Znám chlapečka, který také dlouho nemluvil. Měl záchvaty vzteku, protože moc chtěl komunikovat. Základní znaky se naučil během pár dní a neskutečně se uklidnil, protože si mohl vyznakovat co potřeboval.
Posílám sílu !Musí to být neskutečně náročný pro všechny včetně něho.
Jen dodám doporučení na spánek: syn má mimo jiné i neurologické onemocnění a poruchu spánku a bere melatonin a CBD olej (6% koncentrace od imuni.eu). A spánek je lepší. Rozhodně ne ideální, ale lepší. Nicméně to trvalo měsíce, než to zabralo. Ale někomu to zabere brzo..zkuste. ten CBD olej začal brát myslím ve 3 letech.
@me_druhe_ja Moc děkuji za povzbuzení. Já malému dávam ores den horcik ve spreji na kůži, večerní hořčík, k tomu spánku jsem zkusula: melatonin, medunku, trezalku, samozřejmě každé zvlášť a dala jsem tomu čas, ale nic. V zoufalství největším dostal jednou i pul dithiademu, ale teda zadny vetsi efekt to nemelo. Takze to jsem odlozila, ze to cesta nebude. Můžu se zeptat, jak probehlo to vyšetření na neurologii? Nas maly nespolupracuje ani u pediatra. V podstate to cele prorve, tak si to neumim predstavit...
@palja Dík za sdílení. Také se snažím, aby se mu ten vztek nerozvinul, jenže to je u nej z 0 na 100 prakticky hned. Nepomaha zakricet ( to jde uplne mimo), jednou dostal ode me pres zadek (jedno plesknuti a lehce, ale aby se probral) a efekt byl, ze se sam zacal bit. Toto uz nikdy neudelam. Převést pozornost tez nefunguje. Jen se snazim ho bud chytit a zatulit, aby si neublizil, kdyz do neceho nabiha, nebo mlati hlavou, telem, ale víš... dlouhodobe uz na to proste nemam silu a fyz. konstituci. No jednou vyvadel tak, ze s nim mel co delat i manzel (90 kg), aby ho proste chytil do naruce.
@kristyn86 Ano, jak pisete, nase dite taky jako by nemelo zadny pud sebezachovy, člověk musi byt porad pripraveny na cokoliv. Taky se upinam k tomu, ze az dozraje k mluveni, bude to snazsi 🙏🏻 aspon o fous.
@prejeta_zaba Dík za názor a zkušenosti s vlastními dětmi. A mimochodem máš super přezdívku. Víš, ono samozřejmě hřiště nemá ze 3 stran dálnici, ale jen ho tam postavím, on se během pár minut rozkouka a projde si atrakce a pak prostě utíká ven do té silnice. Ano, to víš že jsem zkoušela sednout si s ním na bobek na trávu (na lavicku na namesti,...) a prostě na ta auta koukat, a ne jednou, ne desetkrát, ale stokrát... prostě ne, nesedne si. A když ano, tak jen aby okamžitě vyrazil dopředu. To víš, že jsem ho nenechala tam vběhnout. Žádné domluvy (jednoduse a srozumitelně věku) nepomohly. Ale po měsících už na to nemáš prostě sílu. Pokaždé to končilo tím, že jsem ho naštvaného, křičícího, krouticiho sr jako had a kopajiciho musela odnest Do kocaru jsem ho nebyla schopna posadit a zaksirovat, jak se schvalbe prohybal a vylezal... Na odrazedle vali s prehledem, ale proste si nechce nasadit helmu (fakt nemam na to se s nim na silu prat, když to rozjede jen zachvat vzteku) , neposlechne na zavolani, aby zastavil a s gustem mi sjede/seskoci treba schody na terase 🙈🙈🙈 Takze ho na odrazedlo vypustim jen do sadu a do zahrady, kde maximalne spadne do zahonu. Tezko se tomu veri, taky bych neverila, ze to tak muze byt i pres vsechnu snahu.... Myslela bych si, ze je ta matka asi trochu neschopna.... Neni. Je velmi schopna, s prvnim dítětem jsem od roku normalne pracovala a zvladla kdeco dalsiho. Takova ironie osudu...
@konvalinka207 Jen Tě chci povzbudit v tom, aby ses neobviňovala. Člověk se tomu nevyhne (a nevědomé okolí občas rádo přidá), ale taky jsem takhle přemýšlela - jestli to fakt není naše chyba - jestli jsme něco nezvorali...na konzultaci mi to psycholožka rozmlouvala s tím, že "tohle výchova neudělá" - nervová soustava u těchto dětí prostě jede v jiném módu...
@konvalinka207 Syn taky nespolupracuje. On se narodil s genetickou nemocí, takže od narození má plno doktorů. Už má za sebou spoustu rezonancí, EEG, odběrů krve a všechno. Do roku a půl úplně vzorný pacient. Pak si to začal uvědomovat. Teď je každej doktor peklo. Ono stačí, když mu dělá paní odlitek na speciální boty (má jiné nožky). Prostě nemá rád jakoukoliv manipulaci, která je nějaká jiná, divná. Vždycky jde do ordinace s úsměvem, pozdraví....a jakmile ho začnu vyslekat tak konec. Většinou ho nějak udržíme a vyšetří ho, ale třeba zubaře jsme prostě nezvládli. 🤷Po vyšetření, jak ho obleču, zas háže úsměvy a pohoda.
Jinak u nás je neurologie od tří měsíců. EEG měl naposledy ve dvou a půl. Teď jdem příští týden po roce na kontrolu a tak se hrozim, že ho pošle na EEG. To si ted nedovedu představit. Hlavne on u toho monitoringu musí usnout na 15min aspoň a to teď absolutně nehrozí (má 4,5 let). Takže jsem sama zvědavá
...jinak vyšetření spíš se ptá co dělá, nedělá, pokroky, dá mu nějaký "zkoušky" (to docela spolupracuje), změří, zváží.. .
Jinak zkus ještě to CBD. Nejen na spaní, ale mělo by to celkově blahodárně působit na nervovou soustavu, na uklidnění, soustředění....
@konvalinka207 já chápu, jak se musíte cítit a co musíte prožívat. My jsme si to zažívali s dcerou asi ty 4 roky. Pak až dozrál mozek, tak to bylo vidět. Záchvaty vzteku ustupovaly. My jsme jen hlídali, aby si neublížila, jednou mlátila hlavou do země venku o beton, to jsem myslela, že zakrvácí do mozku. To jsme pak snad 2 měsíce ani nechodili ven. Měla jsem strach co zase bude, vztek venku, lidi se dívali jen na nás a taky, aby si dcera neublížila. Manžel v práci, nákupy jsem nechala dovážet. Opravdu nerada na ty roky vzpomínám.
Ještě by bylo dobré vyšetření na neurologii včetně EEG. Nám bylo doporučeno dávat zvýšenou dávku vitamínu D, B, kvalitní rybí olej. Pak ještě z neurologie lék Sedalia a někdo nechává míchat Bachovy esence na zklidnění, to je ale přímo na míru a zkušenost s tím nemám. Jinak ten rybí olej se musí dobře vydavkovat, dcera byla po něm uzkostná, tak musela mít nižší dávku.
Jak jsem psala, dg má vývojová dysfazie a lehká hyperaktivita, ale hyperaktivitu už jí nepíšou a z neurologie nás vyřadili. Z té hyoeraktivity "vyrostla" = dozrál mozek. Pak je dobré, ještě vyšetření na foniatrii, jestli ty problémy nejsou, že třeba hůř slyší.
Psychologické a logopedicke vyšetření máme taky. Logopedii ještě navštěvujeme.
Tohle bude na dlouho, ale až dozraje mozek, tak bude líp. Chce to čas - hodně času. Chci ti vyjádřit podporu a uvidíte, že bude líp.
Moje dcera už má 6, ty léky na podporu dozrávání mozku už nebere a je úplně normální holka 🍀❤️
@euglena8 Díky moc za povzbuzení 🍀 Skolka neklapne, chteji, aby bylo dite bez plenek a komunikovalo, ale i tak maji pretlak tech starsich. Skupinka tu v okoli neni. Achjoo, vedet to pred pat lety, tak asi zůstaneme ve velkem meste 🤷🏼♀️ tohoto pohledu je tam vice možnosti.
@me_druhe_ja Toho se taky obavam, jak to probehne u doktoru.... pred tydnem na trikete to cele prokricel 🤦🏼♀️ Tep mu namerili 108! a napsala to i bez dalsi vysvetlujici poznamky do karty.
Dcera byla taky nespava a hodne hodne rvaci.vzdy zareagovala uplne obracene nez by clovek cekal.usinala taky jen v kocarku s pustenym fenem a jezdili jsme pres prah.bylo to strasne narocne.kazde probuzeni zacinalo revem.nic ji neuklidnilo.zlepsilo se to kdyz jsme ji koupili velkou postel.mela ji od dvou let.a pak kdyz jsme se prestehovali do vetsiho bytu.bydleli jsme v 1+1.pak jsme sli do 2+1.jak nemela divaky na svoje sceny postupne to zmizelo.lepe spala od 4,5let.jinak jsem k ni v noci vstavala 5 az 10x za noc.nikdo mi to neveril.tak jsem si v noci delala carky.kdyz jsme jeli v aute(jezdime k rodicum skoro dve hodiny) a ona neusnula,tak to cely prorvala.zkousela jsem fakt vsechno.jednou jsem ji na neco odpovidala a rekla jsem UVIDIME a ona prestala brecet.nevim jak to.asi ji to slovo uklidnovala.platilo na ni dlouho.a pritom je to takova blbost.ted je ji 9.vyrostla z toho.krasne spi.je teda vice citliva,ale jinak vse ok👍.drzim palce at se to u vas jen zlepsuje a najdete to,co mu bude pomahat.
@konvalinka207 Moje dítě určitě není takový extrém. Ale ve věku 2-3 let ji určitě nebavilo sedět na zadku a něco pozorovat. Kočárek jsem v podstatě vzdala v roce a půl, protože chtěla všude chodit sama a rvala jsem ji do kočáru většinou s řevem, že tam sedět nebude. Výjimka bylo, když byla fakt hodně unavená. Odrážedlo milovala. Taky byl ale problém, aby zastavila u cesty. Tak jsem za ní běhala. Brala jsem to jako fitness trénink :D Jednou jsem si půjčila koloběžku pro dospělé a po cyklostezce drandila s ní. To bylo moc fajn, i když taky někdy bojkot helmy - bohužel období vzdoru. Musela si vybrat helmu, co se jí líbí. V televizi byl pořad se záchranáři, tak jsem jí ukazovala děti v sanitce, které nedávaly pozor a vjely pod auto (trošku jsem si vymýšlela :D). Nebo když jela kolem sanitka, tak jsem řekla, že tam jede holčička bez helmičky. Super zábava byly různé herničky s trampolínami, kde je relativně bezpečno. Nebo bazén taky milovala - i když řev s ozvěnou mi tam někdy trhal uši - například když jsem na ni rvala rukávky. Věkem se naštěstí všechno zlepšilo.
Diagnóza mi přijde fajn, že člověk se může potkat s rodiči podobných dětí, vyměnit zkušenosti...
My teda ale doma žádnou diagnózu nemáme, k psychologovi jsem nikdy nešla. Prý jsem jako děcko byla to samé :D
Jinak netvrdím, že jsem občas neměla nervy v kýblu. Ale zjistila jsem, že čím víc jsem nervózní, podrážděná a vystresovaná, tak i dcera dělá horší scény. A to jsem člověk, který je někde v hloubi z podobného těsta jako ona. O to náročnější je asi vychovávat malého ďáblíka, když je člověk povahou někde jinde. Asi to fakt chce opečovat i sebe, jak už tu někdo psal. Zajít si na masáž a chvíli neřešit, co malý satan dělá. Zřejmě má tuhý kořínek, tak nějaký ten karambol přežije - třeba i u babičky.
@adelisss Já to taky vidím trošku podobně, prostě nedá se počítat s tím, že dojdeš s takovým dítětem na hřiště a budeš si dvě hodiny číst na lavičce, prostě je člověk pořád v pohybu, klidně se dá lézt s nimi po hřišti, hrat na honenou, vzít míč. Nebo že ho necháš jet na odrážedle a vklidu zastaví. Prostě se musí předvídat, stíhat to dítě a taky dost rázně vysvětlit (já klidně dám na zadek, ale ať si každý dělá, jak uzná za vhodné), že některé věci prostě NEEXISTUJE dělat - vyjíždět do cesty, házet někomu něco do očí a podobně. Za mě láskyplné objímání patří k hezkým chvílím, ve chvíli, kdy dítě dělá nebezpečné věci, je na místě si to vyhradit razantně, ne do zblbnutí vysvětlovat a tulit dítě, to se dost míjí účinkem. 🤷♀️ I když dítě nějakou diagnózu dostane, pořád je to živelné dítě, to se nezmění lusknutím prstů. Snad aspoň psycholog poradí nějaký trik, jak komunikovat. Fajn je i najít pohybové kroužky a začít se sportem už tak od těch čtyř-pěti let, ať si energii směřuje tím směrem a ne nějakým mlácením do věcí a děláním naschválů.
@prejeta_zaba Jj, některé děti mají prostě až moc energie a potřebují ji někde vybít. U nás teda musím hlídat i sladkosti a cukr (Kofola a Coca Cola učiněné zlo), protože to je "rychlá energie", která všechno jenom vystupňuje. Člověk musí asi brát to dítě, jaké je i s výraznějším temperamentem. Základ člověk nepředělá, to by člověk musel to dítě zlomit.
@konvalinka207 psala jsem zpravu
@konvalinka207 poslala jsem zprávu
Zkuste přípravek Esprico.U nás zabral a domácí šílenství se snížilo.Držím pěsti!
@zodat Díky za radu, jdu si vyhledat, o co jde.
Mám doma extrémního nespavce, vlastně obecně byl náročný ale né až tak, takže posílám sílu. U nás na spánek tehdy dostal od pediatra půlku prothazinu (bylo to v době kdy jsme to už s manzelem nedávali). Nebyl to úplný zázrak ale trochu lepší jo. Dobrou zkušenost mám i s Pediakid Spánek nebo dětský Hypnox. Každopadně celonoční spánek přišel až po 4.narozeninách. Velké scény kdy se válel po zemi, kopal do nábytku a vydržel to klidně hodinu byly ještě v 5letech, ale už né tak často, jako když byl menší. Nyní v září nastupuje do školy a má dle PPP poruchu pozornosti. Jak píší jiné, nějaká diagnóza to u vás asi bude, na druhou stranu s největší pravděpodobnosti se to i tak bude postupně lepšit, dobře že to jdete řešit. 🍀 držím palce.
@konvalinka207 koukni na stranky senzirain, mohli by ti pomoct
@konvalinka207 zkuste (vim ze to bude narocne, ale u nas fungovalo) celodenni vylety nekam do prirody, do lesa, kde k ty silnici je aspon nekolik kilometru. Venku se ty deti tak nejak rozpily do prostoru, a ja z nich byla mnohem min na nervy nez doma.