Jak naznačit dceři, že by měla ubrat s jídlem
Ahoj,
mám osmiletou dceru. Není to takovéto úplně hubené dítě, od malička je baculatější, svalnatější, má sílu, je na svůj věk vyspělá jak fyzicky tak psychicky. Nicméně jí trochu roste bříško a sklony k nadváze mít určitě bude.
Každý den má pohyb, má tři sportovní kroužky týdně (jedno je tancování), plus 2x Tv ve škole, každý den je venku ať už s družinou nebo s námi. Ale také hodně jí. Jí teda všechno, ale porce vyžaduje velké a dojídá i po mladší dceři, když může. Klidně spořádá tři chleby s pomazánkou k večeři a dala by si i čtvrtý, kdybychom jí nezastavili. Má velkou chuť k jídlu. Nejíme nijak nezdravě, jsme spíše na té zdravé straně, žádné knedlíky ani smažené u nás není. Ale sem tam jdeme do restaurace nebo něco objednáme, občas pizzu. Tak normálně, nejsme ani ezo bio, ani rodina kde se jí rohlíky. Sladkosti sem tam také má, ale spíš jí vytahuju z aktovky papírky od bonbonů, které dostane ve škole, protože tam pořád někdo něco slaví.. Fakt se snažíme aby měli zdravé snídaně, svačiny i večeře, obědy má ve škole.
Také mi jednou řekla, že kdyby mohla na sobě něco změnit, tak by to bylo to, aby nebyla tlustá. To mě trochu píchlo u srdce. Nikdo z nás jí nikdy neřekl, že je tlustá a celkem otevřeně mluvíme o tom, že každý je nějaký a někdo tlustý a někdo hubený a že něco se dá ovlivnit a něco ne.
Nechci z toho dělat velkou vědu, ani před ní ani před nikým jiným. Ale chtěla bych jí nějak naznačit, že tolik jíst není dobré a všeho s mírou. Občas jí řeknu, že už stačilo a za chvíli si může vzít třeba broskev, když bude mít ještě hlad, ale nevím jestli to padá na úrodnou půdu. Rozhodně ji nechci nějak ranit, chápu, že je v citlivém věku.
Nemáte nějaké tipy? Třeba i na nějakou knihu, kterou bych jí mohla dát přečíst..
Stručné shrnutí
- Osmileté dítě s vysokou denní aktivitou a třemi sportovními kroužky může mít zvýšenou chuť k jídlu, kterou lze řešit úpravou složení jídelníčku a kontrolou porcí místo jednoduchého odebírání jídla.
- Konzultace s dětským lékařem pro kontrolu růstové křivky a případné vyšetření štítné žlázy spolu s vyhledáním nutričního terapeuta pro úpravu poměru bílkovin, sacharidů, tuků a vlákniny jsou doporučená řešení.
- Praktické metody z diskuse zahrnují zapisování jídelníčku a počítání kalorií, začínání porcí zeleninou a sklenicí vody, náhradu sacharidového pečiva za zdroje bílkovin (vejce, kaše, cottage) a citlivý přístup bez hanění, aby se nezvyšilo riziko poruch příjmu potravy.
Nejčastější otázky
Q: Jak poznat, zda u dítěte zasáhnout kvůli váze nebo jen počkat na růstový spurt?
A: Nechat dětského lékaře zkontrolovat růstovou křivku, výšku a váhu; pediatr může doporučit sledování nebo další vyšetření, včetně vyšetření štítné žlázy.
Q: Komu se poradit o skladbě jídelníčku a správných porcích pro dítě?
A: Obrátit se na nutričního terapeuta nebo poradce pro výživu, který doporučí konkrétní kalorický příjem, poměr bílkovin, sacharidů a tuků a poradí s praxí jako zapisování jídelníčku a používání kalorických tabulek.
Q: Jak citlivě omezit přejídání u dítěte, aniž by se vytvořily negativní vztahy k jídlu?
A: Začínat jídlo zeleninou a sklenicí vody, naučit dítě jíst pomalu a před přidáním nechat dítě pít a počkat 10 minut; vyhnout se kárání a komentářům o váze a při obavách konzultovat psychoterapeuta.
Q: Co nabídnout místo třech krajíců chleba k večeři?
A: Nabízet zdroje bílkovin a vlákniny jako vejce, kaši nebo pomazánku z cottage sýru se zeleninou, doplnit porci zeleninou a omezit sacharidové pečivo.
Q: Může zvýšená chuť k jídlu u aktivního dítěte indikovat zdravotní problém?
A: Ano, zvýšená chuť může být způsobena růstem nebo hormonálními poruchami; diskuse doporučuje vyšetření štítné žlázy pediatrem, pokud je chuť neobvyklá nebo dlouhodobá.
Q: Jak předejít riziku poruch příjmu potravy při omezování jídla?
A: Vyvarovat se přísného odebírání jídla a nepřetržitého komentování porcí, používat citlivý přístup, a v případě rizikových signálů vyhledat psychoterapeuta nebo odbornou pomoc.
Závěry z diskuze
Shoda
- Konzultovat dětského lékaře pro kontrolu růstové křivky a případné hormonální vyšetření.
- Zaměřit se na složení jídelníčku (více bílkovin a vlákniny, méně rychlých sacharidů) a na kontrolu porcí.
- Používat praktické postupy jako zapisování jídelníčku, kalorické tabulky a pitný režim (voda před přidáním) a přitom postupovat citlivě, aby se nenarušil vztah k jídlu.
Sporné názory
- Někteří doporučují striktně omezit pečivo a porce (odebrat další chleby), jiní varují, že dítě může mít skutečný hlad kvůli růstu a má se spíše upravit skladba a frekvence jídel.
- Někteří považují chléb k večeři za nevhodný a volají po náhradě bílkovinami, zatímco jiní tvrdí, že kváskový chléb s vajíčkovou pomazánkou a cottage sýrem může být v pořádku.
Otevřené otázky
- Je aktuální zvýšená chuť k jídlu způsobena normálním růstovým spurtem, nebo jde o dlouhodobý problém s příjmem vs. výdejem energie?
- Jak přesně nastavit denní kalorický příjem a porce pro konkrétní dítě při vysoké tělesné aktivitě?
- Kdy je nutné zapojit psychoterapeuta kvůli prevenci poruch příjmu potravy?
Zmíněné značky a firmy
žádné
Zmíněné produkty a metody
kalorické tabulky, záznam jídelníčku, růstová křivka, vyšetření štítné žlázy, nutriční terapeut, poradce pro výživu, počítání kalorií, pitný režim, metoda „napít se a počkat 10 minut“, zvýšení podílu bílkovin, zvýšení vlákniny, omezení rychlých sacharidů, pomalé jídlo, vejce k večeři, kaše k večeři, cottage cheese v pomazánce, zeleninové svačiny, psychoterapie, monitorování porcí, poruchy příjmu potravy
Místa a osoby
žádné
Za sebe bych se osmiletemu diteti, ktere ma dostatek pohybu a roste a meni se - jeho telo ma obrovskou spotrebu - neodvazila "odpirat" jidlo. Ona muze mit opravdu hlad. Protoze jeji telo i metabolismus jedou na maximum. Je dulezite, aby jedla zdrave. Je dulezite, aby netlaskala hory sladkosti. Ale proc omezovat kvaskovy chleb s pomazankou? A propo doporuceni, ze zatim dost a ma si vzit za chvili treba broskev mi prijde horsi, nez dat si dalsi chleba..
Hlidala bych jen slozeni a aby nehltala, ale dala telu cas vsimnout si, ze uz je plne. Hlidala bych, aby jidlo nebyla "omluvenka" proc si jeste nejdu delat ukoly nebo uklizet (to je muj mor v dospelosti - jeste muzu koukat na serial - vzdyt jim :D ) Ale jestli i tak bude mit hlad, nechala bych ji.
btw. ja si jako mala klidne 3-4 chleby k veceri dala. Presto jsem byla jak z Dachau, protoze jsem hodne rostla a hodne behala.
Já to zkusím napsat citlivě, ale tohle téma se mě dost dotýká. Takže... za mě by si rodiče měli odpovědět nejprve na otázku, jestli se víc bojí nadváhy/obezity anebo poruch příjmu potravy. Protože to, co popisuješ, zní hodně podobně jako ten moment, kdy mně začaly problémy s jídlem.
Byla jsem vždy hodně hubené dítě. To se ale kolem 10 let změnilo, začaly prepubertální změny, začala jsem nabírat váhu (tvoje dcera je mladší ale dnes prepuberta přichází dřív a tvá dcera je i dle tebe dost vyspělá). Viděno zpětně jsem byla naprosto zdravá holka, ale máma vyrůstala s názorem, že být tlustá je horší, než být nemocná. A stoupající váha a oplácanost se jí nelíbily. Takže začala řešit, že moc jím. Protože mně fakt tři chleby k večeři nestačily. On chleba (i s pomazánkou) zasytí fakt jen málo, obvzlášť aktivní dítě... no, začala mi omezovat jídlo (ne moc, ale přesně to - tři chleby přece stačí, další už nepotřebuješ, přece nemůžeš mít pořád hlad apod), vést se mnou rozhovory o váze a tak.
Z toho celého jsem si vzala to, že mít hlad je normální stav a jen tak jsem zdravá. A že moje máma bude šťastná, když budu hubená a smutná, když přiberu. A že být hubená je jediný přijatelný stav, i za cenu velkého osobního nepohodlí (hlad byl kámoš, všudypřítomný a časem i vítaný, protože jen tak jsem byla přece v pořádku).
Od té doby bojuju s jídlem, sebenenávistí a hraniční poruchou příjmu potravy. Jako normální mám v hlavě nastavenou váhu, která je pro mě už nezdravá (podvýživu) a nejde mi to změnit. Po letech psychoterapie jsme jako začátek identifikovaly tenhle moment. U mě to dopadlo celkem dobře, zdravý vztah k jídlu pořád úplně nemám, ale žiju. Porucha příjmu potravy mě jen šmrncla a minula (velký dík patří mé učitelce ze základky, která mi v té době začala podstrkovat beletristické knížky o anorexii a myslím, že mi doslova zachránila život).
Za mě je naprosto alarmující kombinace dvou věcí, co píšeš. A to, že tě "píchne u srdce, když ti dcera řekne, že se bojí být tlustá", ale zároveň jako řešení vidíš, že jí půjdeš říct, že má míň jíst? Podle mě by měl někdo promluvit do duše tobě (myšleno vážně, třeba psychoterapeut), protože tvoje dcera vidí, co si myslíš, není pitomá. A těch minináznaků, že máma nesouhlasí, bude za den hodně (to, jak se tváříš, když chce přidat, to, že je jídlo najednou problém, že komentuješ kolik toho sní, že řešíš jídlo, jeho množství, co je normální apod).
Ráda bych to zakončila nějak laskavě, ale na to mám v sobě příliš bolesti. Tak snad jen... živá tlustá dcera je lepší, než mrtvá hubená. Aspoň doufám...
@anonym_eef1cb jenomže navykat dítě na přejídání je taky špatně. A ne, není to buď PPP nebo obezita. Je naprosto správné vnímat, jaký má dítě vztah k jídlu a řešit to. Já bych nerada, aby moje děti měly pocit, že musí být hubeňouři, ale taky vědí, že mít nadváhu je špatně. Spíš než na vzhled dávám důraz na to, aby se v tom těle cítily dobře, což podle mě vylučuje jak vychrtlost, tak velkou nadváhu.
Já bych zkusila začít jídlo zeleninou a sklenicí vody a pak jí dala porci jídla, která mi nepřijde přehnaná. Pokud by měla pořád potřebu jíst, nabídla bych jí víc zeleniny nebo ovoce jako dezert.
Já to zkusím napsat citlivě, ale tohle téma se mě dost dotýká. Takže... za mě by si rodiče měli odpovědět nejprve na otázku, jestli se víc bojí nadváhy/obezity anebo poruch příjmu potravy. Protože to, co popisuješ, zní hodně podobně jako ten moment, kdy mně začaly problémy s jídlem.
Byla jsem vždy hodně hubené dítě. To se ale kolem 10 let změnilo, začaly prepubertální změny, začala jsem nabírat váhu (tvoje dcera je mladší ale dnes prepuberta přichází dřív a tvá dcera je i dle tebe dost vyspělá). Viděno zpětně jsem byla naprosto zdravá holka, ale máma vyrůstala s názorem, že být tlustá je horší, než být nemocná. A stoupající váha a oplácanost se jí nelíbily. Takže začala řešit, že moc jím. Protože mně fakt tři chleby k večeři nestačily. On chleba (i s pomazánkou) zasytí fakt jen málo, obvzlášť aktivní dítě... no, začala mi omezovat jídlo (ne moc, ale přesně to - tři chleby přece stačí, další už nepotřebuješ, přece nemůžeš mít pořád hlad apod), vést se mnou rozhovory o váze a tak.
Z toho celého jsem si vzala to, že mít hlad je normální stav a jen tak jsem zdravá. A že moje máma bude šťastná, když budu hubená a smutná, když přiberu. A že být hubená je jediný přijatelný stav, i za cenu velkého osobního nepohodlí (hlad byl kámoš, všudypřítomný a časem i vítaný, protože jen tak jsem byla přece v pořádku).
Od té doby bojuju s jídlem, sebenenávistí a hraniční poruchou příjmu potravy. Jako normální mám v hlavě nastavenou váhu, která je pro mě už nezdravá (podvýživu) a nejde mi to změnit. Po letech psychoterapie jsme jako začátek identifikovaly tenhle moment. U mě to dopadlo celkem dobře, zdravý vztah k jídlu pořád úplně nemám, ale žiju. Porucha příjmu potravy mě jen šmrncla a minula (velký dík patří mé učitelce ze základky, která mi v té době začala podstrkovat beletristické knížky o anorexii a myslím, že mi doslova zachránila život).
Za mě je naprosto alarmující kombinace dvou věcí, co píšeš. A to, že tě "píchne u srdce, když ti dcera řekne, že se bojí být tlustá", ale zároveň jako řešení vidíš, že jí půjdeš říct, že má míň jíst? Podle mě by měl někdo promluvit do duše tobě (myšleno vážně, třeba psychoterapeut), protože tvoje dcera vidí, co si myslíš, není pitomá. A těch minináznaků, že máma nesouhlasí, bude za den hodně (to, jak se tváříš, když chce přidat, to, že je jídlo najednou problém, že komentuješ kolik toho sní, že řešíš jídlo, jeho množství, co je normální apod).
Ráda bych to zakončila nějak laskavě, ale na to mám v sobě příliš bolesti. Tak snad jen... živá tlustá dcera je lepší, než mrtvá hubená. Aspoň doufám...
@anonym_eef1cb tak přesně tomuhle se chci vyhnout, proto se ptám, jak to řešit citlivě a jak ji neranit. Nechci aby začala držet nějaké diety nebo si myslela, že je tlustá. Chci aby věděla že mezi příjmem a výdejem je nějaký vztah a pokud bude jedno větší než druhé, tak to bude mít nějaké následky. Sama celý život bojuju s nějakou drobnou nadváhou, vím co je to za pocit a ač jsem nikdy žádnou poruchu příjmu potravy neměla, zkoušela jsem vše možné, abych se těch pak kil navíc zbavila. Až později v životě mi došla ta rovnice. Chtěla bych aby na to přišla dřív. Chci aby měla zdravý vztah k jídlu a myslím že čím dříve se to nastaví, tím lépe. Rozhodně ji nijak netrápím hlady ani nenutím do nějakých diet a šťastná budu, když bude šťastná ona.
Je mi lito, čím jsi musela projít nebo čím ještě procházíš, ale s Tvým názorem se nemohu ztotožnit.
To je hodně citlivá a nebezpečnà situace a ač nejsem ten typ který by každou blbost řešil s odborníky tady bych určitě neváhala a s někým se poradila.Pro začátek třeba s dětským lékařem. Ono,a tim se tě nijak nechci dotknout,může být tvůj pohled na to co je nebo neni tloušťka dost zkreslený. Chápu že nechceš aby dcera byla obézní,ale mít dítě s poruchou příjmů potravy taky určitě nechceš.
Já taky nemám záklapku. Prostě pocit sytosti se dostaví po 3 chlebech i kdyz mi objektivne stačí jeden. Musím se hlídat, jinak nabírám. Tvoje dcera to bude mít asi podobně. U nás v rodině se to bohužel neřešilo. Mohla jsem jíst, co jsem chtěla. Naštěstí jsem měla extrémní množství pohybu, takže obézní jsem nebyla. Nicméně čím dřív jí to naučíš, tím asi lépe...
Za sebe bych se osmiletemu diteti, ktere ma dostatek pohybu a roste a meni se - jeho telo ma obrovskou spotrebu - neodvazila "odpirat" jidlo. Ona muze mit opravdu hlad. Protoze jeji telo i metabolismus jedou na maximum. Je dulezite, aby jedla zdrave. Je dulezite, aby netlaskala hory sladkosti. Ale proc omezovat kvaskovy chleb s pomazankou? A propo doporuceni, ze zatim dost a ma si vzit za chvili treba broskev mi prijde horsi, nez dat si dalsi chleba..
Hlidala bych jen slozeni a aby nehltala, ale dala telu cas vsimnout si, ze uz je plne. Hlidala bych, aby jidlo nebyla "omluvenka" proc si jeste nejdu delat ukoly nebo uklizet (to je muj mor v dospelosti - jeste muzu koukat na serial - vzdyt jim :D ) Ale jestli i tak bude mit hlad, nechala bych ji.
btw. ja si jako mala klidne 3-4 chleby k veceri dala. Presto jsem byla jak z Dachau, protoze jsem hodne rostla a hodne behala.
@tereza0111 Hele ono je to strašně těžký. Mám spočítané kalorie od několika odborníků. Víceméně se shodují. Objektivně by to měl být dostatek jídla. Dostatek bílkovin. Ale moje tělo furt vysílá máš hlad, máš hlad. I když má dostatek všeho. Ono i tohle je porucha příjmu potravy svým způsobem...
@anonym_autor jo a ještě mě tak napadlo.Piseš,že pohybu má dost a že se snažíte stravovat se zdravě, bez sladkostí. Tak buď si dcera našla nějaký způsob jak se ke sladkostem a nezdravému jídlu dostat (např.výměna svačiny se spolužakem) nebo to může být i zdravotní problém (štítná žláza...)
@anonym_eef1cb tak přesně tomuhle se chci vyhnout, proto se ptám, jak to řešit citlivě a jak ji neranit. Nechci aby začala držet nějaké diety nebo si myslela, že je tlustá. Chci aby věděla že mezi příjmem a výdejem je nějaký vztah a pokud bude jedno větší než druhé, tak to bude mít nějaké následky. Sama celý život bojuju s nějakou drobnou nadváhou, vím co je to za pocit a ač jsem nikdy žádnou poruchu příjmu potravy neměla, zkoušela jsem vše možné, abych se těch pak kil navíc zbavila. Až později v životě mi došla ta rovnice. Chtěla bych aby na to přišla dřív. Chci aby měla zdravý vztah k jídlu a myslím že čím dříve se to nastaví, tím lépe. Rozhodně ji nijak netrápím hlady ani nenutím do nějakých diet a šťastná budu, když bude šťastná ona.
Je mi lito, čím jsi musela projít nebo čím ještě procházíš, ale s Tvým názorem se nemohu ztotožnit.
@anonym_autor nezkusíš ji třeba "pozvat" na společný sport, aktivity? Kolo, plavání, nějaké fajn cvičení v okolí, spolu, aby prostě získala ten návyk, že pohyb je zdravý, běžná součást života a pak postupně řešit příjem a výdej - na základě výsledků, které budete mít? To se do života hodí, obecně, a nemuselo by jí to připadat, že jí omezuješ v jídle.... užijete si to obě, oběma to prospěje🙂, chvíle pro komunikaci spolu.
@anonym_autor nezkusíš ji třeba "pozvat" na společný sport, aktivity? Kolo, plavání, nějaké fajn cvičení v okolí, spolu, aby prostě získala ten návyk, že pohyb je zdravý, běžná součást života a pak postupně řešit příjem a výdej - na základě výsledků, které budete mít? To se do života hodí, obecně, a nemuselo by jí to připadat, že jí omezuješ v jídle.... užijete si to obě, oběma to prospěje🙂, chvíle pro komunikaci spolu.
@anonym_86ed73 no ale autorka píše, že má 3 sportovní kroužky,to se mi nezdá zrovna málo.
Já to zkusím napsat citlivě, ale tohle téma se mě dost dotýká. Takže... za mě by si rodiče měli odpovědět nejprve na otázku, jestli se víc bojí nadváhy/obezity anebo poruch příjmu potravy. Protože to, co popisuješ, zní hodně podobně jako ten moment, kdy mně začaly problémy s jídlem.
Byla jsem vždy hodně hubené dítě. To se ale kolem 10 let změnilo, začaly prepubertální změny, začala jsem nabírat váhu (tvoje dcera je mladší ale dnes prepuberta přichází dřív a tvá dcera je i dle tebe dost vyspělá). Viděno zpětně jsem byla naprosto zdravá holka, ale máma vyrůstala s názorem, že být tlustá je horší, než být nemocná. A stoupající váha a oplácanost se jí nelíbily. Takže začala řešit, že moc jím. Protože mně fakt tři chleby k večeři nestačily. On chleba (i s pomazánkou) zasytí fakt jen málo, obvzlášť aktivní dítě... no, začala mi omezovat jídlo (ne moc, ale přesně to - tři chleby přece stačí, další už nepotřebuješ, přece nemůžeš mít pořád hlad apod), vést se mnou rozhovory o váze a tak.
Z toho celého jsem si vzala to, že mít hlad je normální stav a jen tak jsem zdravá. A že moje máma bude šťastná, když budu hubená a smutná, když přiberu. A že být hubená je jediný přijatelný stav, i za cenu velkého osobního nepohodlí (hlad byl kámoš, všudypřítomný a časem i vítaný, protože jen tak jsem byla přece v pořádku).
Od té doby bojuju s jídlem, sebenenávistí a hraniční poruchou příjmu potravy. Jako normální mám v hlavě nastavenou váhu, která je pro mě už nezdravá (podvýživu) a nejde mi to změnit. Po letech psychoterapie jsme jako začátek identifikovaly tenhle moment. U mě to dopadlo celkem dobře, zdravý vztah k jídlu pořád úplně nemám, ale žiju. Porucha příjmu potravy mě jen šmrncla a minula (velký dík patří mé učitelce ze základky, která mi v té době začala podstrkovat beletristické knížky o anorexii a myslím, že mi doslova zachránila život).
Za mě je naprosto alarmující kombinace dvou věcí, co píšeš. A to, že tě "píchne u srdce, když ti dcera řekne, že se bojí být tlustá", ale zároveň jako řešení vidíš, že jí půjdeš říct, že má míň jíst? Podle mě by měl někdo promluvit do duše tobě (myšleno vážně, třeba psychoterapeut), protože tvoje dcera vidí, co si myslíš, není pitomá. A těch minináznaků, že máma nesouhlasí, bude za den hodně (to, jak se tváříš, když chce přidat, to, že je jídlo najednou problém, že komentuješ kolik toho sní, že řešíš jídlo, jeho množství, co je normální apod).
Ráda bych to zakončila nějak laskavě, ale na to mám v sobě příliš bolesti. Tak snad jen... živá tlustá dcera je lepší, než mrtvá hubená. Aspoň doufám...