Jak se vyrovnat s autismem dítěte ve věku 4,5 roku?
Tak si jdu vylít srdíčko. Máme s mužem jedno dítě, a sice autistu. Včera to především na muže dolehlo, teď jsem tím splínem nakazená taky. Tím spíš, že je to naše jediné ditě. Jedno bychom snad mít chtěli, ale bojíme se, že by byl taky autík a to by byla konečná. Tak zvažujeme jít na genetiku, jak nám poradili v raní péči, kam se synem chodíme, ale nevím nevím. Taky tam hraje roli věk, já mám 38 let, muž 44, já měla syna ve 33 letech, manžel v 39. Ale třeba já se mojí mámě narodila ve 35 letech. Syn zatím nemluví, nebo lépe řečno mluví velmi málo, spíš si žvatlá pro sebe, sem tam řekne normální slovo, ale je to výjimečné, chodím s ním na logopedii, neurologii, raní péče, speciálního poradenského centra, kde se jen dá. Všude říkají něco jiného. Už jsem slyšela, že těžký autista se rozmluvil v 10 letech a to takřka přes noc, ale to je asi jako jeden z miliardy vyhraje milion a ted se celá ta miliarda lidi k tomu upíná a věří. Můj muž tomu nevěří. Nedávno jsem byla na jednom pobytu pro tyhle poruchy a viděla jsem tam opravdu případy - holka věk 21 let na úrovni 3 měsíčního dítěte na vozíku, nevěděla ani kousat, všechno musela mít mixované, vodnaté, vychudlá na kost. Tak to je tragédie. A rodiče se z toho nehroutili, já je tak obdivovala! Nebo jedna paní taky jedno dítě a holka 8 let, těžká retardace, nevěděla vůbec smysluplně mluvit, matka jí musela krmit a každý večer záchvat, někdy i vícekrát za den, že 3 psychologové hodinu kolem ní, aby se utišila. Můj malý má záchvat velmi málo, jen když ho něco dost rozruší, ale dokáže se dost rychle utišit. Já už vím,jak s ním. Je pohybově nadaný, chodím s ním na různé pochody, turistiku, ve školce s asistentem se na 80% odplenkoval, takže i tu hygienu pomalu zvládáme, chodíme do aquparku, rád plave a vodu miluje od narození, jen je tam hlučný a dělá takové ty austické projevy - třepe rukama, piští, že lidí se otáčí nebo vrhají soucitné pohledy. Obávám se toho, že nebude možné, aby někdy žil plnohodnotný život - jako oženil se, měl ženu a rodinu, nebo klidné i byl svobodný a měl práci a vydělával si, žil si po svém, že bude potřebovat pořád pomoc. Až na tu pohybovou stránku, pohybově zdatný je. Máte to někdo nějak podobně? jak to probíhá, pokud má dítě 7 let a nemluví? Syn má 4,5 roku. Speciální škola asi? Blízko nás je Korálek. Velmi nerada bych byla, kdyby skončil někde v ústavě, ale myslím, že tohle na ústav není.
Můj bývalý partner prý chodil do školky pro hluchoneme protože nemluvil a maminka s ním nemohla jet vůbec autobusem jak tam vyváděl. Byl třetí dítě, tak maminka viděla jak moc je jiný než starší dva. A stejně je teď ženatý, asi šťastně, má vystudovanou školu a co vím, tak práce ho baví.
Jestli je ten váš ještě skolkovky, školku nějak zvládá a projevuje se jen jak popisuješ, nakonec to bude podle mě jen maličko uzavrenejsi dospělý, tak jako ten kterého znám 🌼
Doplnění - vysokou školu má.
Podle mě u toho autismu je nejdůležitější milující podnětné prostředí a rodiče Jakš takš v klidu a schopni uvidět co to dítě potřebuje (ne jen třeba co si přečetli že potřebuje) a jdou zázraky, když to není až tak silná forma.
Ještě doplním, že ten můj bývalý má skvělou maminku která každé ze svých 5 dětí vychovavala trochu jinak, protože každé bylo jiné.
A nemluvil do 5 let, i když rozuměl.
Omlouvám se, že píšu takhle na 3x, malému rostou zoubky 🙉 neslyším chvilkama ani vlastní myšlenky (a protože už nemám jak mu pomoct, civim do koníka 😁)
@me_druhe_ja Šíleně pitomá smůla to je. Máme 5 děti, a třetí a čtvrté mají autismus...
@marketa11112 hezky to píšeš, vidět, že své děti bezvýhradně miluješ, jako já svého. S tou muzikou to máme dá se říct stejně . Od miminka miloval hudbu, melodie, zvuky. Dokonce v půlroce ručičkou naznačoval takty, jakoby dirigoval. Zpívat umí, každý zná o jakou písničku nebo znělku se jedná. Taky má dobrého pamatovaka, jednou slyší někde v televizi nebo tak písničku a ještě dlouhé měsíce po tom ji zpívá, když se mu zalíbí. Třeba od ABBY, když jsem s ním byla v nemocnici kvůli rotavirum, tak nemohli jsme vycházet nikam ven, jedna malá cimra, ale byla tam televize, tak cele dva dny tam hrál hudební kanál. Ale jsme si všimli, že má období. Jedno obdobi udělá obrovský krok dopředu, tak se radujeme a říkáme si, že není tak zle, ale pak za pár dnů udělá zase dva kroky dozadu a vrací se ve vývoji trepe rukama, mlátí kusy lega nebo něčeho o sebe jako kojenec, musím mu pomáhat absolutně se vším. Bude to asi těžký introvert, ale tak s tím se dá žít, doufám, že se bude umět nějak začlenit. Nejhorší je, že moje rodina (rodiče hlavně) říkají, jak ho moc miluji a dýchali by za něj, a když tam přijdu, proto už tam chodit nechci, pořád jen, že skončí v ústavu, skončí nejde mezi důchodci a jako mladý umře a takové kydy. Taky mi říkali, že ho vyloučí ze školky, i když má asistentku, ale nestalo se.
@sfet ty kroky dopředu a vzad máme také. Vše stále opakujeme, aby to nezapoměla. Roky jsme třeba dřeli, aby si uměl obléct ponožky. A on to najednou zapoměl a prostě to nedá. Anebo rád se koupal, až na mytí vlasů, to byl boj vždy. A teď najednou scény. Problém je i rychlá sprcha. Házení věci a bouchanoli s nimi máme, období se střídají. Vždy se najde něco, co najednou začne dělat, pak to vymizí a začne něco nového. Aktuálně pouští vodu v koupelně proudem do umyvadla. Takže jsem jak bachař a chodím to kontrolovat. Před tim se třeba snažil vylamovat dveře přes pojistku/zarážku , dobrý bylo cvakání zubů a řev, že si je vyláme 🙄. Prostě pořád něco.
A k hudbě...máme doma malou bicí soustavu, piano, kytaru a různé malé nástroje. Syn vyniká v hudebce ve škole. Tolik písniček neznají ani učitelky 💪. A perlí v prvouce, má rád přírodu, máme doma mraky zvířat, má rád mapy. matika ujde, čeština průser. Miluje vědomostní soutěže, až kvízy. Apod. . Do pěti let ho nezajímala televize. Pak reklamy, nakonec kreslené pohádky. Teprve teď začíná koukat na hraně pohádky, ale musí se tam zpívat..takže třeba princezna ze mlejna u nás frčí. U nás ta hudba opravdu pomohla. A pomáhá k tomu, aby mluvil a lepší se mu slovní zásobu i výslovnost. Občas se stava, že mu někdo nerozumu, ale je to méně a méně. Bylo období, kdy jsem ho učila, aby to co neumí vyslovit, vysvětloval obloukem. Protože jinak řval. Ale občas se to prostě nepovede, občas jo.
Máme zase jiné libůstky, třeba to trvání na ulpělé informaci, kterou někde buď zaslechl nebo si ji nějak vsugeroval. A nikdo mu to nedokážeme vymluvit. Nesmím nikdy slíbit nic, co nedokážu splnit, nikdy nelžu, nikdy nezkresluji informace. V tomhle trošku bojují s manželem. Vznikají pak situace, které končí řevem a zbytečně. Takže vysvětluji ještě manželovi. 😏.
Ale bojují za syna. A budu. Za to, co mu je nemůže. Prožil si toho od malá mraky, vybojoval si svůj život a vlastně bojuje dál. Je skvělej.
Každé dítě je prostě jiné.
@sfet a rodiče...u nás také žádný med. Zase jiné libůstky. Můj táta třeba nechce přijmout, že vnuk je nemocný a myslí si, že z toho vyroste.
Mám doma dítě s kombinovanyma vadama ( 6 diagnóz, dětský autismus je jedna z nich). Syn je po krvácení do mozku, nedonošené mimino. Dcera má menší problémy, je to dítě ,, vyležené,,. Díky bohu, že je to tak, jak to je. Někdy je to masakr, někdy dobré. Já se s tím vším dlouho smiřovala, potřebovala jsem hlavně informace a tak jsem šla ještě do školy. Manžel vzal dobře diagnózy, ale zase hůř nese projevy. Další dítě nechce. Chápu ho. Ale stejně mě to mrzí. Po třetím dítěti jsem toužila. Ale kdo mohl vědět, že to bude u nás takto složité.
Každopádně synovi bude devět. Je ve druhé třídě, šel o rok později. Držím ho na běžné základce, na malé vesnické, s asistentkou. Dceři bylo v létě šest a je v první třídě. Zvažovala jsem odklad. Rozhodování bylo teda šílené. Ale dáváme to, ikdyž je to teda mazec. Do toho cvičení, terapie, lázně. Jinak syn mluví, slovní zásobu má slušnou, ale je mu špatně rozumět. Pokroky jsou vydřené, pomalé, ale jsou. Ve 4 letech jsem mu rozuměla jen já. Výhoda je, že hraju na piano a od mimina s ním zpívám. Zpívané, hrajeme, tancujeme, posloucháme muziku. Roky jsme v tom žili a neskutečně to pomohlo. Cvičili a cvičíme tak paměť, rozvíjíme slovní zásobu. Syn teda skvěle drží rytmus a melodii. Ale zná to už z břicha, z inkubátoru a pod. Já mu prostě zpívala vždy. A vždy ho muzika uklidňovala, když plakal. Má smíšenou vývojovou dysfazii, dyslalie, narušené porozumění, paměť. Takže mluva narušena je, ale mluví. Má oční kontakt- naučený, vydřený, ale nemá rád cizí lidi, prostředí, známé lidí v jiném prostředí než je zvyklý, musíme dodržovat režim, rituály, pravidla, rok třeba kouká na stejnou pohádku ( my ji nenávidíme), má různé zvláštní zvyky, je buď šťastný nebo nešťastný, nic mezi... Jednodušše má snad všechny jasné projevy..byla bych tu hodně dlouho, kdybych to vypisovala.
Ale... Je můj, náš. Miluji ho, vypiplala jsem si ho, stalo mě to hodně sil, nervů. U nás bylo smíření těžké i proto, že nejdříve to bylo dle lékařů na houby, pak zase ok, no a pak zase na houby, a dnes je vlastně ještě hůř. Mezi tím dvě operace. Ale dnes už jsme asi na konci, máme všechny diagnózy, snad. Defakto by to měl být slintající ležák, ale není. Jsem na něj pyšná. Spolu jsme ušli dalekou cestu a jdeme dál...potlačím ho kupředu, co to půjde. A stejně tak dceru- ta má teda problému méně, ale jednoduché to s ní také není. Ale pro mě je to už asi pouť růžovou zahradou po tom, co všechno jsem zažila se synem. Někdo jiný by se z toho možná složil. Já se vybiju na zahradě, zachumlám do psích chlupů, zajedu si na přednášku do školy nebo se nacpu gumovýma bonbónama a čokoládou, a jedu dál. Ke smíření jsem došla při přednáškách na specce.