Jak vyřešit separační úzkost a žárlivost u dětí?
Hezký den, mám dceru 2 a 3/4 roku a mladší 7 měsíců. Starší je od narození citlivá na změny, hodně aktivní, hodně pohybově napřed, ale strašně splašená, celkem náročná. Zároveň ale obrovsky chytrá, mluví asi od roka, má neuvěřitelnou slovní zásobu, fantazii. Do školky ještě nechodí, chtěla jsem ji dát až skoro ve 4 letech, aby se teď s miminkem necítila odstrčená. Do kolektivu spolu chodíme, s dětmi si ví rady, bojí se jen občas starších dětí. Jsem s nimi pořád, manžel je často doma, jezdí milovaná babička. Po porodu žárlila ale srovnala se, našly jsme si cestu, na mladší je hodná (trochu to asi hraje kvůli nám, ale ráda ji má). Teď po 7 měsících mám ale pocit, že úplně zešílela. Asi že mladší už se snaží komunikovat, směje se, začíná se plazit, najednou si mě starší za 1) nárokuje pro sebe, neustále mě volá i když jsem jen za rohem, brečí když jdu do obchodu, běhat, i když dřív to zvládala. U babičky už nechce spát sama. Za 2) má záchvaty vzteku když se jí vteřinu nikdo nevěnuje, mlátí do věcí i sebe, mám strach že si ublíží a za 3) pořád kvůli všemu kňourá, brečí, pak pláče, že jí pálí oči protože si je mne jak brečela, atd... Spala už ve své posteli skoro celou noc, teď v noci vříská, když pro ni dojde manžel že ji přenese za mnou do postele, i tu chvíle provází příšerný jekot a vztek.
Padám na hubu a nevím jak na ní. Snažím se být s ní často, zapojovat ji do činností, věnovat pozornost když mladší spí. Přijde mi ale že ji ani nic nebaví, dělá naschvály, hraje si znuděně, nechce nic zkoušet sama... Mazlím jí, lochtám, vysvětluju, vždy slíbí že bude hodná a za chvíli vztekle řve. Když se pak vytočím (nebiju jí, ale už občas nechám vyřvat), zas je chvíli hodná, mně to je líto, pže chápu, že mě potřebuje... Je to začarovaný kruh. A když jsem s nimi náhodou pak úplně sama celý den, skoro ho probrečí ve chvílích, kdy se věnuju mladší (snažím se jí to vynahrazovat když se musím postarat o mladší, pustím pohádku nebo uspává malou se mnou a mazlíme se... Má někdo podobnou zkušenost, přejde to? Nevím, jestli jsem moc měkká nebo naopak tvrdá, ale už mi dochází síly
Neboj se, časem to přejde, musíš být jen trpělivá. A začalo to až teď, nebo už od narození druhého sourozence
Neboj se, časem to přejde, musíš být jen trpělivá. A začalo to až teď, nebo už od narození druhého sourozence
@fifani díky, od narození, ale bylo to jiné, netrvala tolik na mě ale prostě na pozornosti, stačilo jí, že když jsem uspávala, hrála si s tatínkem apod, to teď neexistuje. V noci řvala už od narození druhé, ale trvali jsme na tom, aby aspoň část noci spala u sebe, protože jí budil každý sebemenší zvuk co malá udělala a starší z toho dostala amok, to už se teď zase zlepšilo, kolikrát prospí pláč malé.
Jo, to jsem si připomněla, jak starší brečela kvůli tomu, že má oči od slz🙂. Poněkud začarované kruh🙂. Myslím, že jí miminko už zevšednělo a už chápe, že jsou s ním starosti a že je to napořád. Plus jak už je aktivnější, tak je to konkurence, no. Nechce nikam pryč o Tebe, aby konkurence nedostala prostor. Dcera si mě takto nepřivlastňovala nikdy, ale taky v cca v pár měsících mladšího měla takové náročné období. Takové různé hysteráky, negace a odmítání, zdánlivě kvůli ničemu. Pamatuju si, že několikrát jsme kvůli tomu ani nedokázali odejít z domu nebo já do patra domu. Ale jak to přišlo, tak to samo odeznělo. Myslím, že to děláš dobře. A fajn je i rada, že máš jakoby udělat spiklenectví s ní, že prostě s miminkama je to někdy náročné a otrava. Což je, takže já jsem s ní prostě mluvila upřímně, jak je mám ráda, ale jak mě to někdy vyčerpává a vypíchla, co ona už umí a miminko ne. Zároveň do teď u nás dost platí vzpomínat, jaká byla v tom věku mladšího. To ji fakt baví. A u nás jsem ji nikdy moc do péče o mladší nezapojovala. Nějaké děti to baví a cítí se důležitě, ale dcera k tomu nějaký valný vztah nemá (asi po mě), takže pro ni by to byla jen otravná povinnost spojená s mladším. Párkrát si to zkusila a stačilo. Tohle je u hodně dětí různé.
Jo, přejde, klasika vzdor. Co můžete udělat, co malinko pomůže: - ukázat jí sem tam “naštvání” na mimino - něco ve smyslu, jejda zase brečí, to je ti někdy pěkná otrava; být jen s ní bez malé, i kdyby na hodinu třeba 2x týdně; vyzdvihnout, to, že je ona velká, co umí a mimi ne (cokoliv, písničku, říkanku, něco podat…). Dá jí to důležitost, my chápeme, že mrně musíme nakrmit, přebalit, uspat, ale pojem teď musí počkat je v necelých 3 letech moc abstraktní. Spaní u babi to samé, u vás taky, miminko nemusí a ona jo? A slib, že bude hodná to samé. Držte hranice, co může, co už ne a vydržte