Jak zvládnout dětský smutek po odchodu od babičky?
Zdravím všechny, posledních pár měsíců řeším takovou věc, která se mi teď stává pokaždé, když dávám dceru (6 let) na hlídání k babičce (tchyně). Vždy, když se má vrátit domů, neutěšitelně pláče, že se jí bude po babi hrozně stýskat, a že nechce, aby babi odjela (pokud jí přiveze), nebo že ještě nechce domů a chce být u babi atd....Doma pak ještě pláče třeba 1-2 hodiny a pak už je teda v pohodě.....do dalšího hlídání a návratu zpět domů. 🫣
Já jsem samozřejmě hrozně ráda, že se jí tam líbí, že tam jezdí ráda, a že mají s babičkou krásný vztah, já mám též s tchýní úžasný vztah (je to v podstatě moje druhá máma) a ona se vždy snaží také nějak eliminovat ten pláč a sama to nechápe. Není to typická, rozmazlovací babička, takže tím důvodem není to, že by dcera u ní měla volný režim bez omezení a proto by se jí pak nechtělo domů naopak.
Doma s manželem dceru nebijeme, křičíme na ni výjimečně a to jen, když už na několikáté klidné upozornění nereaguje, snažím se jí věnovat a vyjít jí vstříc ve všem, pokud to jde, ale v mezích - určitě jí nerozmazlujeme. Myslím, že fungujeme jako úplně normální běžná rodina, s manželem si občas vyměňujeme názory, ale nemyslím si, že by to bylo nějak extrémní, že by s námi třeba kvůli tomu dcera nechtěla být. Manželství jinak máme víceméně harmonické. Nechápu v čem je problém a dcera mi to říct nedokáže, i když jsem se pokoušela probírat to s ní několikrát - odpověď vždy stejná "doma to mám ráda, ale stýská se mi po babi", párkrát řekla, že by chtěla, aby babi bydlela s námi. 🤷🏼♀️
Nechápu to, neznám nikoho z kamarádek jejichž děti by se také chovaly takhle, naopak spíš chtějí být víc s rodiči než prarodiči. Dost mě to trápí a hlavně mrzí, protože si nemyslím, že má důvod takhle vyvádět. Zažil jste to někdo nebo máte třeba zkušenosti z okolí? Případně nějakou teorii proč tohle dělá? Budu ráda za každou radu.
Jenom neumí tu emoci zpracovat, v jejím věku normální. Zkusit s ní souhlasit, projevit pro tu emoci pochopení - chápu, že jsi smutná, cítíš se tak.
@lv ano, určitě... jenomže tohle není jen "obyčejný smutek nebo stesk".....pro představu bych to přirovnala k separační úzkosti akorát místo toho, aby chtěla domů k mámě, chce k babičce 🙈 upřímně je to pro mě dost zraňující, protože s tím takhle bojujeme už docela dlouho
Chapu jak se citis. Me takhle breci dvouletak, ze nechce domu ze skolky, kdyz ho prijdu vyzvednout. Vzdycky si pripadam jako nejhorsi matka na svete a premyslim, co si ucitelky mysli, ze mu doma delame, a jestli uz volaji na socialku 🙈
Není to kdovíjak výjimečné. Moje dcery to měly taky. Neber to nijak špatně, prostě má problém s loučením. Je malá na to, aby dokázala pochopit, že se zase brzy uvidí, žije tím, co je tady a teď, a to je loučení, ne to, že se zase uvidí. Já dělala to, že pokaždé, když jsem je plačící odvážela, jsem jim říkala, že je to skvělé, že se jim takhle nechce odjíždět a že se jim stýská, protože to znamená, že se mají s babičkou rády a že si to spolu užily. Postupně to přešlo.
Dcera to dělala taky, někdy i syn. Přesně v tomhle věku. Taky to nemělo "objektivní" příčinu - rozuměj něco, co by byl jasný důvod. Časem to přešlo. Teď je děři 16 a synovi 14 a k babičce jezdí stále rádi.
@lv ano, určitě... jenomže tohle není jen "obyčejný smutek nebo stesk".....pro představu bych to přirovnala k separační úzkosti akorát místo toho, aby chtěla domů k mámě, chce k babičce 🙈 upřímně je to pro mě dost zraňující, protože s tím takhle bojujeme už docela dlouho
@anonym_autor zkus se oprostit od toho, že tě to zraňuje (nemělo by, nejde tam o odsunutí tebe, ne že tebe nechce) - ty svoje emoce, pocity zvládat umíš, jako dospělá, ona se to teprve učí.
Dobře, moc všem děkuji za sdílené zkušenosti. Vidím, že to teda není neobvyklé a nic to neznamená. Já jsem jen přemýšlela nad tím, co dělám špatně, jestli to není mnou. Nicméně, když se to děje docela často i jinde, tak mě to trochu uklidnilo. 🙈 Nikoho v okolí s takovým problémem bohužel nemám.
Já párkrát takhle brečela i v dospělosti, když jsem se vrátila z nějaké echt povedené akce s přáteli.
Dobře, moc všem děkuji za sdílené zkušenosti. Vidím, že to teda není neobvyklé a nic to neznamená. Já jsem jen přemýšlela nad tím, co dělám špatně, jestli to není mnou. Nicméně, když se to děje docela často i jinde, tak mě to trochu uklidnilo. 🙈 Nikoho v okolí s takovým problémem bohužel nemám.
@anonym_autor souhlasím úplně s tím, co psaly holky… a já bych ještě dodala, co myslím, že k tomu může přispívat. Že prostě ta babička má pro dítě plnou pozornost a na tu dobu, co tam má dítě, tak je dítě její hlavní náplň. Já si myslím, že se svým dětem taky dost věnuju, ale přece jen musíme jako mámy dělat i jiné věci, byť by to byla jen pračka-myčka-sušička trojboj a uvařit přílohu k obědu. Pracovní hovory, vyřizování, reálně kolikrát denně človek aktuálně není k dispozici. A prarodič si ten jeden víkend měsíčně (nebo nevím, jak často to máte) může plně dovolit být teď a tady. Tomu se těžko konkuruje. Nic to nevypovídá o tobě a je to jen fáze, určitě uznat pocity, mít pro to pochopení a nebrat si to osobně.
Jenom neumí tu emoci zpracovat, v jejím věku normální. Zkusit s ní souhlasit, projevit pro tu emoci pochopení - chápu, že jsi smutná, cítíš se tak.