Scéna v obchoďáku. Co si o tom myslíte?

Ja k tem fyzickym trestum. Nebyla jsem nijak zasadne proti, ale.bohuzel na me dite to absolutne nefungovalo. Mel jen vetsi amok. Plus po mem poslednim placnuti, v koupelne uklouznul a upadl hlavou na futra...mel.jsem z toho takove nervy a vycitky, ze jsem se zarekla, ze ho proste bit nebudu. Plus tedy kdyz argumentuji tim, ze se nikdo nebije, nechci ho bit. A nevim jak jinak vysvětlovat to nebiti nez takto...

@zelenaesmolda také by me zajimal navrh trestu za to, ze dite ublizuje takhle zasadne jinému? porad tu pises trestat jinak, ale my bychom asi chteli precist jak

@jasmina2 Budu teoretizovat, protože naše děti nikdy neměly tendence ubližovat druhým. Ale já bych prostě takové dítě vzala, a "když se neumíš ke druhým chovat a nerozumíš, že tohle dělat nesmíš, tak jdeme pryč a nebudeš si holt s nimi hrát". Netuším, jestli by to "fungovalo" na všechny, ale našim klukům by teda vadilo, kdyby nemohli chodit mezi děti. Párkrát bychom takhle odešli z hřiště nebo od kamarádů a podobné chování by si podle mě rychle rozmysleli.
U nás domluvy dost fungují. Ale nebudu to idealizovat, docela často zvyšuju hlas, někdy ječím, večer mi z nich hučí hlava... Ale když jim něco říkám, postarám se o to, aby věděli, že to myslím vážně. Čili na tom trvám a jsem důsledná. Většinou i vysvětlím, proč to myslím vážně (a snažím se, abych si jen nehonila ego, tedy ne že jde o houby a že mě jen musí poslechnout jako autoritu - prostě pokyny, které vydávám a na kterých trvám, jsou smysluplné, mají svůj důvod). Podle mého názoru je naprosto zásadním klíčem k úspěchu "domlouvání" ta důslednost. Trestem pak, že přestanu vycházet vstříc (neuklidíš si hračky - my tu o ně nechceme zakopávat - odnesu je pryč, nebudeš je mít).

Ale nikoho nechci soudit za to, když dítě plácne. Já jako malá taky (velice zřídka) dostávala plácnutí, trauma z toho nemám. Jen jsem chtěla odpovědět na ty "jiné" způsoby trestání.

Necetla jsem diskusi, ale muj syn delal a dela to same. Nevim, jestli to delame dobre nebo ne a nenechame si do toho moc mluvit, ale nikdy syna “nelameme”, aby bylo nutne po nasem. Mame jednu zasadu, ze nesmi omezovat nas ostatni - nekdy ho napadne, ze si nesmim dat treba caj. To se ho snazime usmernit. Ale kdyz si rekne, ze nemam davat neco na jeho zidli, tak to proste nedelam. Je to jeho zidle, js to muzu dat jinam. Beru to tak, ze ho ucim, ze si muze o svych vecech rozhodovat sam a ze i my jsme schopni se podridit jeho pranim, kdyz situace dovoli. Prijde mi, ze diky tomu si necha lepe vysvetlit, ze v nejake situaci to opravdu nejde, protoze vi, ze je mnoho jinych situaci, kdy se domluvime.
A jinak souhlasim, ze ve vasi situaci “pomohlo” hlavne to, ze byl vykuleny z vasi hadky. My kdyz se doma obcas dohadujeme ohledne nejake konkretni situace, kterou treba spolecne nezvladneme, tak syn to jednoznacne pozna a citi, ze to je kvuli nemu a prestane to delat - myslim, ze deti z principu nechteji, aby se v jejich okoli nekdo hadal a uz vubec ne kvuli nim.

@westie tohle dělají naši známí také, že o vlastních věcech si děti můžou rozhodovat samy a došlo to do takové míry, že jakmile si někdo sedne na jejich židličku (třeba my jako návštěva, když v bytě víc židlí není), tak je z toho hysterák, nedejbože aby se někdo najedl na jejich talířku, nebo napil z jejich hrnečku... nikdo si nesmí půjčit (ani prohlédnout) jejich hračku na spaní, děti si diktují, kdo jim přečte pohádku (ne ty ne, dneska může jen tenhle rodič - i když ten druhý má evidentně jinou práci, kterou je potřeba udělat, děti trvají na svém), rozhodují, kdo jim smí utřít zadek, kdo je smí obléct, obout... věčné diskuze... Původně jsem tu jejich myšlenku obdivovala jako super - že oni třeba mají mobil, který nechtějí dítěti půjčit, tak dítě má právo nepůjčit zase svoji hračku... přišlo mi to opravdu logické a správné, ale teď vidím důsledky.

@andza Všechno má své výhody a nevýhody, pozitiva i negativa.... je těžké být rodičem. Sama jsem si říkala, že prcka nebudu bít a ony ty moje reakce jsou mnohdy rychlejší, než hlava 🙂 (teda bít - nepředstavuj si nějaké seřezání, myslím tím, že ho plácnu přes ručičku)... osobně když by se po mě nějaké dítě rozehnalo a praštilo mě, tak mi ta ruka vylítne rychlejš, než myšlenky a vrátila bych mu to zpátky a to by mohlo být dítě kohokoliv. Bít se prostě nenechám ani od dítěte, ani od dospělého. Třeba bych byla první, která by mu ukázala, že to bití bolí a že mu to není příjemné, tudíž to druhému neudělá. Babičku bych za to plácnutí neodsuzovala, ale to pokračování (řvaní na tebe, že nezvládáš výchovu apod.) - to už bylo přes čáru, to rozhodně. Náš prcek (2roky a 1 měsíc) zatím takovéhle záchvaty nemá, zatím si jen lehne na zem (bez řevu, bez hysterie), tak prostě stojíme a čekáme, až ho to přejde. Kolemjdoucí se většinou jen potutelně usmívají 🙂 Zatím teda z vlastní zkušenosti nevím, jak bych to řešila. Každopádně přeju pevné nervy 🙂 jak s hysterákama prcka, tak s babičkou 🙂

@martiina_k Ona ta myšlenka, že dítě rozhoduje o svých věcech, není špatná. Kámen úrazu je, jak je uchopena. Je třeba ruku v ruce dítě zároveň učit respektu k ostatním. Upřímně nechápu, proč si děti rozhodují, kdo jim bude číst pohádku. Tam je to rozhodnutí jednoznačně na straně rodičů - jde o jejich čas a ochotu. Pokud má jeden rodič práci a nemá čas, není co řešit. To se snad s rozhodováním o věcech nedá srovnávat.

U hraček a jiných věcí, které jsou výlučně dítěte, je to jiné. Tam by se měl rodič i kdokoli jiný dovolit, jestli je může použít. Dospělého se také zeptám, než si půjčím jeho věc. Zároveň by ale děti měly být vedené k tomu, že i ony nejdřív poprosí, než si půjčí věc někoho jiného. V tom já třeba vidím podstatu toho všeho: naučit se vzájemnému respektu. Jedna půlka bez druhé postrádá v tom učení význam (dítě se nás ptát musí, ale o jeho věcech rozhodujeme bez něj x úzkostlivě opečováváme práva a potřeby dítěte, ale ono naše respektovat nemusí).

Ale konkrétně u těch židlí mi to přijde postavené na hlavu. I u nás v rodině jsme zvyklí, že určitou židli (jednu ze čtyř stejných, ale na konkrétní pozici) obvykle používá konkrétní člen rodiny. Ale je zavedené, že se při návštěvách židle operativně používají, přeskupují, přináší se další... Aby dítě vřískalo, když mu někdo sedne na tu "jeho", je extrém a chyba nastavení pravidel, ne chyba té původní myšlenky, že má dítě některé věci jen svoje a o těch si rozhoduje. Ono cokoli se žene do extrému ad absurdum a nepoužije se u toho selský rozum, tak těžko může nějak rozumně fungovat...

@barulina Nikoliv, to s čím se setkáváte jako příslušnice represivního aparátu a také pracovnice OSPODu, jsou důsledky autoritativní a zanedbané výchovy, poruch attachementu apod. A respektující výchova je něco jiného než výchova liberální.

@pratensis řekla bych, že třeba s tou pohádkou je to "předcházení" nějaké scéně... jak už tu někdo výš psal, jak jsou děti unavené, rychlejš dojde ke vzteku a scéně... takže bych řekla, že ti známí radši vyhoví, aby se děti před spaním nezačaly vztekat a rychlejš usnuly. Ale chápu, jak to myslíš.
U toho "zeptat se a poprosit" - to myslím zrovna v této rodině funguje, prosí obě strany, jen na straně dětí je odpověď v případě jejich věcí vždy NE, nepůjčí, nechtějí.
Celkově s tvým názorem souhlasím. Sama jsem zvědavá, až bude prcek starší, zda budeme s výchovou spokojení, nebo si budeme vyčítat, že jsme měli něco udělat jinak.

@chiara75 řekla bych, že spousta rodičů dneska říká, že mají respektující výchovu, ale ve výsledku je ten respekt jen z jedné strany... a rozhodně ne ze strany dítěte... rodiče diskutují, rodiče přemlouvají, rodiče ustupují a dítě si dělá co chce. Že to s respektující výchovou nemá nic společného? No ano, ale tito rodiče to za respektující vydávají (sami si to myslí) a pak dle toho vypadá polovička dnešních dětí.

@martiina_k To myslím, každý rodič se snaží karambolům předcházet...na druhou stranu trocha frustrace a práce s ní neuškodí. Někteří rodičové ustupují stále a stále, neodhadnou mez, nebo jsou příliš pohodlní a nacouvaj tak leda na pomyslný sráz ze skály.

@martiina_k Tady je ale řeč o dvouletých dětech, tedy batolatech, ta ještě nejsou zralá na takovou výchovu, která zahrnuje tresty apod. V tuto dobu je spíš třeba budovat bezpečný vztah s pečující osob, učit, že je dítě bezpodmínečně přijímáno. Výchova, kdy dítě nesou důsledky za své chování a činy a také mají určité povinnosti by měla nastoupit až ve třech letech. Období vzdoru je přirozené a je znakem zdraví, je třeba s tím pracovat, ale nezastrašovat dítě, které se mnohým věcem teprve učí.

@martiina_k Tyjo tak to bych byla asi v koncích, jak reagovat. S našimi dětmi domluva je (jasně, jako všude - pokud nejsou unavené, hladové, v nepohodě...). Určitě se nechci stavět do pozice, že u nás je to ideální, jediné správné, že mám recept na správná řešení - budu jen přemýšlet nahlas. Jestli tam v té rodině nebude ještě jiný problém, kvůli kterému mají děti potřebu se vymezovat. My se děti snažíme celkově naučit ohleduplnosti, vstřícnosti, sdílení, schopnosti se o věci podělit nebo se o ně vystřídat. Máme zavedené, že pokud někdo něco používá, ostatní na něj netlačí, aby jim to dal. Na druhou stranu, až to používat přestane, půjčí si danou věc někdo další. Atd. atd. Pokud my jsme vstřícní k dětem, ony nemají tendenci se "šprajcnout" vůči nám. Aspoň teda v to věřím. 😀 Ale je pravda, že člověk těžko může cokoli zobecňovat na všechny děti. Od té doby, co máme mladšího syna a vidím, jak jsou oba naši kluci naprosto povahově rozdílní a rozdílně reagují, jsem z jakéhokoli zobecňování vyléčená.

Jinak souhlasím s názorem, který zazněl kousek nade mnou: trocha frustrace neuškodí. Ono pocítit diskomfort v souvislosti s tím, že překračuji něčí hranice, je docela účinná cesta k tomu, abych se ty hranice naučila ctít. Názorný příklad je skákání do řeči. Pro děti je hodně citelné, když musí chvíli vydržet neříct svoji důležitou myšlenku. Naše děti vždycky nevydrží, zkusí, ale když se ohradíme, tak už vědí. 🙂

@andza řekla bych, ze není náhoda, ze se to stalo s tvou mámou. Nemá ráda nenormální věci, vy jste nezlobily...zřejmě jste byly poslušné, možná až trochu zakřiknuté děti- a intuitivně vychováváš syna trochu jinak. Necepuješ ho, chceš mu dát víc volnosti— tvoje maminka v tom vidí neschopnost, ale to proto, ze už navždy bude přesvědčená, ze její výchova je správná. Myslím si, ze bys nemela nechat mámu převzít tak moc otěže za tvou výchovu, bere ti je, protože si myslí, že nevíš jak na to- máma svého syna jsi ale ty. Doporučuju si to vnitřně ujasnit, co chceš dělat ve výchově a proč, Např. že chceš být jemnější, intuitivnější- a bojovat s mámou o svoje pozice. Takhle to cítím, klidně to chlapečkovi i vysvětli svými slovy, co se stalo, ať tomu rozumí.

@holka_zelenooka myslim, zes to docela trefila. Mama proste vyzaduje veci, které treba pro me nejsou vubec důležité( uklid vseho na sve misto ihned, celkove asi "pořádek" ve vsem). Ale zároveň samozrejme nic není jen cernobile, a vim, ze nekdy syna opravdu nezvladam jak bych chtela. Ae nikdo mi neni schopny rict, co s nim. Posledni reakce mych rodicu byla,.ze uz je pozde. Ze jsem si to nastavila špatně (ve smyslu, ze me ma syn na haku) a už se to neda v podstate zmenit. Coz snad proboha nemůže byt pravda, aby dvouleté dítě, bylo "hototvy" člověk.

@andza Zmínila jsi nevýchovu, mě se tam líbil článek o tom, že máme dětem vytyčovat hranice, ale jen ty, které MY cítíme jako hranice- nenechme se donutit mít ty hranice jinde. Proč do tebe vaši tak rejou? Hele, je to starší generace, nikdy je nepřesvědčíš. Budou si myslet svoje. Ale jsem si jistá, že pro vztah tebe a tvého syna je nejdůležitější, abys byla sama sebou, dělalato tak, jak to cítíš, i kdyby stokrát blbě. Moje máma byla ovlivněná svou mámou a já už vím, že nám to ovlivnilo vztah- nebyly jsme tam jen my dvě a máma mě nutila do věcí, co chtěla babička - že musím byt nažehlená, slušná holčička... já jsem jim to plnila oběma, ale napáchalo to škody. Tví rodiče nemaj právo takhle tě zpochybňovat a poslušný dítě v tomhle věku není záruka dobrýho vývoje- může být prostě jen potlačené, nejisté, nedůvěřující rodiči... až do tebe budou rejt, řekni jim, že si povíte za pár let, že věříš, že to děláš dobře a že dnes už se k dětem přistupuje citlivěji. A snaž se co nejvíc přestat v tom vztahu s rodiči být dítě- jakýmkoli způsobem. Vím, o čem mluvím, je to těžký.

@holka_zelenooka Moc hezky napsano.

@martiina_k Chapu a predpokladam, ze deti uz budou asi starsi. Nasemu synovi jsou necele tri roky a taky si urcuje, kdo muze a nemuze pit z jeho hrnecku. Ale i kdyz jeste vekove nema na to, aby byl empaticky, tak ho k tomu vedeme. Zkusim dat priklad rozdilne situace: 1) muzeme uspavat s manzelem oba a syn chce pohadku ode me, tak mu ji prectu ja - syn si jednoznacne rekne, co chce a my to dodrzime. 2) syn chce uspavat ode me, ale ja nemuzu, protoze mam praci - zde to beru jako omezovani me same, takze uspva manzel a se synem se domluvime, ze ja uspim treba druhy den.
Nebo ohledne toho, kdo kde muze sedet: 1) prijde babicka a deda na navstevu a syn rekne, ze babi nemuze sedet na dane zidli, protoze tam sedi maminka. Kdyz si muze babi sednout na jinou zidli, tak to rada udela; kdyby ale jina zidle uz nebyla volna a syn babi zakazoval si sednout na posledni volnou zidli, tak ma syn smulu a budeme mu dokola opakovat, ze babi si sednour potrebuje a bude proste sedet.
Ale uznavam, ze nas syn si strasne rad povida a my mu radi vysvetlujeme, neni to zadne torpedo. A nas bavi ta hra, ze ho bereme jako sobe rovneho, vcetne toho, ze jo ucime ohleduplnosti a empatii. Zkratka nu davame hranice stejne, jako chci ja po manzelovi nebo manzel po mne, vcetne povinnosti a snaze si vzajemne pomahat.

@chiara75 prestoze pracovnice Ospod nejsem, tak koc dobre vim s cim se setkavaji. Neb s nimi spolupracujeme ;) ale mi jento fuk. Ja vim ze ma.dcera dostane i pres prdel, neutesuju ji kdyz.lvuli jejiimi vzteklemu chovni je neco jinak nez by chtela a je z ni paradni holka, ktera vi comse v zivote ma i ne. Minule jyem dostala poklonu pro matlu jednu z nrkhezcich a to tu ze mi pani tady z mistniho obchudku rika, vy mate nejlepsimditko z vesniccky. Hodne mile, slusne a jak pekne o vas mluvi. No ja se roztykala blahem. Tak si kazdy vychovavehte jak chcete. Treba vas ceka nocni hovor z me linky ;)

@westie to je paráda, když to takhle funguje
@pratensis jsou to starší děti (6 roků, 4 roky a 1,5 roku - ten do toho zatím nezasahuje, je ještě malý).. myslím že obecně ti naši známý vedou ty děti dobře, že konkrétně u těchto dětí je to dost povahou. Samozřejmě bych některé věci řešila jinak, ale to je jasný, že nikdy se nikdo nechová stejně jako já 🙂 Ono i ty rodiče to trápí, že ty děti si takto "vymrčují", vysvětlují, že se musí dělit, vysvětlují, že když oni nebudou půjčovat hračky, ostatní děti jim taky nepůjčí, vysvětlují, že když si někdo s něčím hraje, musí si počkat, apod. Ale když jsou večer unavení (což se třema dětma je jasný), tak jim radši tu pohádku přečte ten vyžádaný rodič, než aby riskovali scénu... čemuž vlastně rozumím.

Ze jste spokojena a pyšná na svou vychovu, a presvedcena, ze to delate spravne Vam zavidim. Ale přát nám ostatnim hovor z vaší linky mi prijde hodně pres čáru. Sve dite doufam nevychovam ani abych musela vyslechnout hovor od Vas, ale ani aby bylo takhle zapskle k okoli. Pěkný den Baro...

K těm názorům na výchovu mezi rodiči a prarodiči mě napadl tento citát z knížky I.Filliozat: Dokonalý rodič neexistuje:
"V oblasti výchovy má každý dost vyhraněný názor. Mezi rodiči to je častým důvodem k výměně názorů. Také vztahy mezi rodiči a prarodiči tím jsou poznamenané. Vyjádřené názory se buď přejdou zdvořilým mlčením, nebo vyvolají živé diskuze, které mohou vést až k tomu, že se toto téma stane při rodinných setkáních zakázaným. Není možné diskutovat v klidu. Postoje vypadají jako nesmiřitelné a energie použitá na jejich obranu je přehnaná. Debaty překvapují svou ostrostí."
tady jsou podrobnější výpisky z této knížky https://www.modrykonik.cz/blog/betelgeuzz/article/dokonaly-rodic-neexistuje-vypisky-k4ksmp/

@jasmina2
vzala bych to dite pryc,pokud si neumi hrat s ostatnimi hezky tak s nimi na tom hristi nebude.ono velice rychle pochopi,ze tudy cesta nevede...

@pratensis
presne tak,souhlasim s tim do puntiku.

@martiina_k Takhle to zni hrozne idylicky, ale nekdy je to o nervy, co si budeme povidat😉

@barulina No, samozřejmě dělejte, jak uznáte za vhodné. Snažím se většinou jednat nejen podle mateřské intuice a dojmů, ale také na základě skutečně vědou a ověřenými výzkumy. Studovala jsem sociální práci, kde jsme se dosti důkladně věnovali vývojové psychologie a bylo zjevné, kdo jsou klienti OSPODů a bohužel i represivních složek. Děti vychovávané s láskou a respektem to nejsou. Problém je v sociálních patologiích v rodině, což jde ruku v ruce se zanedbáváním, autoritářskou výchovou, výchovou ke slepé poslušnosti, zastrašováním, domácím násilím a obvykle je doprovází nízké vzdělání rodičů. Sama to musíte intuitivně tušit, pokud nejste dopravní policistka a skutečně se s takovými problémy setkáváte.

@barulina Tolik sebejistoty nemaji ani mnozi odbornici. Ale tak to zpravidla byva... nicmene ja bych s hodnocenim uspesnosti vychovy pockala alespon po puberte. Voditkem je stesti potomka a jeho schopnost fungovat ve svete, nikoli to ze se prodavacka na navsi roztyka blahem, ze ji ditko nacvicene pozdravilo. Hezky den!

@chiara75 na toto téma je výborná kniha Život s deprivanty od Koukolíka. Zrovna ji mám skoro přečtenou, většinou takové knihy prozradí o chování, myšlení, psychologii lidí nejvíce a je zdrojem mnohého poznání... než knihy ala "návod" na vzdorovitá batolata.

@chiara75 ne opravdu nejsem dopravacka. A vim ze problemove deti nejsou jen z patologickych rodin. Ale to uz je fuk. Stejnak psanim nevyjadris nikdy presne co chces rict.

@meronym jiste janvim ze puberta ukaze a pouze pisi co mi bylomreceno a ted b dcerinnych skoron7 letech jsem na svou vychovu pysna. Po te az bide v puberte uvidime, tam ta vychova nemusi zenat vse, chxtne s blbe party. Budte.v klidu, ja sebejista nejsem a bavim se.ted o malychndetech. Kazdopadne vim ze je vice problemu s pubescebty ktere rodice kdyz to zjednodusim nikdy neplacli.bpekby den