Odejít od hodného člověka kvůli rozdílnému pohledu na život? Potřebuji nestranný názor.
Ahoj,
už dlouho si nedokážu srovnat myšlenky a byla bych moc ráda za upřímné názory lidí, kteří třeba zažili něco podobného.
S bývalým partnerem jsme byli spolu 9 let, máme šestiletého syna. Náš vztah skončil velmi bolestivě a uvědomuji si, že jsem mu svým chováním hodně ublížila. To si nesu jako svou chybu a nijak to nechci omlouvat.
Teď se ale snažím pochopit hlavně to, jestli jsme si jako partneři dlouhodobě opravdu seděli.
Prakticky po roce vztahu jsem otěhotněla. Pak přišlo miminko, pes, rekonstrukce starého domu, stavba nového domu… Mám pocit, že jsme od začátku vztahu pořád něco budovali a řešili provoz. Nikdy jsme vlastně neměli moc času být jen spolu jako pár a zjistit, jestli nás spojuje i něco jiného než společné povinnosti.
Bývalý partner je opravdu hodný člověk. Je pracovitý, spolehlivý, umí opravit snad úplně všechno, postará se o dům, nikdy mi nebránil v podnikání ani v tom, abych si plnila své pracovní cíle. Myslím, že všechno, co dělal kolem domu, dělal opravdu s představou, že buduje domov pro naši rodinu.
Jenže zároveň mám pocit, že jsme si postupně přestali rozumět v tom, jak chceme žít.
Velkou roli podle mě hraje i to, z jakého prostředí pochází. Od malička vyrůstal na vesnici, pomáhal rodičům ve vinohradu, jezdil s traktorem a prakticky pořád pracoval. Nikdy moc necestoval, nebyl u moře, neumí anglicky a jeho rodina obecně netrávila čas poznáváním nových míst nebo kultur. Neříkám to jako kritiku, prostě to tak měl celý život nastavené. Ke spokojenosti mu opravdu stačí práce, dům, zahrada a rodina.
Já jsem ale úplně jiná. Miluji cestování, města, koncerty, výstavy, nové restaurace, poznávání jiných zemí, cizí jazyky a obecně lidi, kteří jsou zvědaví na svět. Nejde ani o to být pořád někde, ale chybí mi partner, který se sám nadchne pro nový výlet, pošle mi článek o místě, kam bychom mohli jet, nebo se mnou plánuje, co bychom chtěli jednou zažít.
On na výlet nebo dovolenou jel, ale většinou proto, že jsem to navrhla já. O dění ve světě se moc nezajímal, neměl potřebu učit se nové věci nebo poznávat něco nového. Když jsme byli s přáteli, často jsem měla pocit, že se do některých debat nemůže zapojit, protože ho ty věci jednoduše nezajímaly. Na dovolených jsem řešila komunikaci v angličtině vždycky já.nemela jsem moc pocit, ze by me někam táhnul. Nebylo to proto, že by byl líný nebo zlý. Prostě ho to nelákalo.
Na druhou stranu si teď říkám, jestli jsem nebyla netrpělivá. Celých osm let neco dělal okolo domu a pořád říkal, že až bude hotový, bude mít víc času na nás, na výlety a na společný život. Možná měl pravdu. Možná jsem to vzdala moc brzy. A možná by se opravdu něco změnilo.
Jenže zároveň si pokládám otázku, jestli by se změnil jen jeho čas, nebo i to, co ho přirozeně baví. Jestli člověk, který celý život nepotřeboval cestovat, poznávat svět nebo se učit nové věci, najednou začne mít stejné nadšení jako já.
A právě v tom mám dnes největší zmatek.
Neřeším, jestli byl dobrý člověk. O tom vůbec nepochybuji. Byl.
Řeším, jestli jsme byli vhodní partneři pro společný život.
Máte někdo zkušenost s tím, že jste odešli od opravdu hodného člověka ne proto, že by byl zlý, ale protože jste cítili, že každý chcete od života něco jiného? Litovali jste toho? Nebo se vám časem potvrdilo, že samotná dobrota a spolehlivost ke spokojenému partnerství nestačí?
Budu moc ráda za upřímné názory. Nehledám potvrzení svého rozhodnutí ani odsouzení. Jen se snažím pochopit, jestli jsem jen nedocenila dobrého člověka, nebo jestli jsme se skutečně dlouhodobě míjeli v tom nejdůležitějším.
Dodám, že krizi jsme měli dlouho, malému je 6 a tak to není už mimino, které je na nás nalepené a nám se ty cesty rozešly více a každý jsme si dělali to svoje. Intimita nula. Poradnu jsme zkoušeli. Nezměnilo se nic.
Muj manzel se o svetove deni taky nezajima,nechodil do divadla, necte,nemluvi anglicky...na vylety,dovolene jezdi rad,do divadla se mnou taky jde,ale vsechno organizuji ja..ale je hodny,co si vymyslim doma nebo kolem domu udela, v nicem me neomezuje...asi jak se pise vyse,mela jsi byt rada za hodneho chlapa,
Z mýho pohledu se okolo mě už moc hodných chlapů,kteří jsou pro rodinu a budování domova neobjevuje. Jsou to spíš výjimky a toho bych si teda vážila...ale teď už je to přece jedno,už je konec,tak netřeba nad tím už přemýšlet...snad do budoucna přijde někdo ještě lepší no...a nebo taky velký cestovatel,ale doma to může být sobecký a zlý blb.
Tak pro nas s muzem jsou priority jine - predevsim rodinny zivot. A presne jak se pise vys - nijak me neomezuje v mych koniccich, haha. Ja rada chodim do divadel, za kulturou, jsem spolecenska, chodim sportovat. On se rad hnipe na zahrade a stavi chatu. Vzajemne se respektujeme v nasich koniccich a spolecenskych akcich. Jako cestovani mam rada, ale s detmi cestujeme jen o hlavnich prazdninach - to mi staci. Vymyslim to hlavne ja. On se prida. A| je rad, ze pozna neco noveho. Na ty ostatni akce mam kamaradky - jsme tak vsichni spokojeni.
Ale hlavni je rodina a deti - vse pro ne.
Jo anglicky muj muz taky neumi, ale zase se spolu umime zasmat. To mi prijde dulezitejsi. Ja anglicky nejak umim, a ted nam dorustaji deti, taky jsou prekladace. Nekteri lide se umi dorozumet i bez znalosti jazyka.
Proste si najit v tom vztahu to pekne. Nikde to neni dokonale. I muj muz me obcas pekne s..e.
Já ti naprosto rozumím a taky bych v takovém vztahu nebyla šťastná. Nestojím o majetek, nechci barák, bazén, pergolu ani záhon na jahody, já chci zážitky. A jakkoliv je jasný, že v každém vztahu je vždycky jeden v něčem víc tahoun a ten druhý se víc veze, tak mně by nejvíc vadila ta absence zájmu a rozhledu. Mám vyšší vzdělání než muž, miluju kulturu, která ho nechává chladného (ale do divadla se mnou jde, na koncerty chodím spíš s kámoškama), já zase nemám ráda sport (ráda se s ním podívám na F1 a NFL, zbytek je pro mě utrpení), ale ve všeobecném přehledu mě trumfuje, zajímá se o svět kolem sebe, často spolu dlouze diskutujeme o geopolitice a já bych nesnesla vedle sebe chlapa, který umí mluvit tak o počasí, ale neví, kdo byli Rudí Khmérové nebo generál Kutlvašr. A ano, je to pro mě důležitější, než jestli sám vyzdí místnost. Dovolené plánujeme spolu, já zařídím ubytka, naplánuju pamětihodnosti, on naplánuje pěší výlety, komunikaci zajistím já, jsem jazykově vybavenější (ale popravdě tu komunikaci zajišťuju i v ČR, můj muž je fakt introvert), ale jsou to naše společné cesty, společně je prožíváme, tmelí nás. Nepotřebuju, aby mě muž táhl ve všem, mám sama velmi intenzivní potřebu se rozvíjet a posouvat, ale ano, aspoň v něčem mě táhnout musí.
Tuhle zprávu datluju cestou do Lipska, včera jsme si řekli, že by to chtělo výlet a tam je pěkná zoo, tak jsme koupili ubytko a vyrazili dnes…
Úplně ti rozumím. Hodných chlapů je málo, ale když tam není to něco, společné zájmy, intimita nula, jak píšeš, tak není čeho litovat. Taky jsem odešla od hodného chlapa, na rukou by mě nosil, byli jsme zasnoubeni. Společné zájmy jsme měli a pořád si bylo o čem povídat, ale intimita žádná. Spíš jsem ho brala jako nejlepší kamarádku, ale jako chlap mě prostě nebral, tak jsem to ukončila. Dneska je milionář a já počítám každou korunu, takže jsem se mohla mít, ale nebyla tam ta jiskra, ta přitažlivost. Vím, že bych s ním nebyla šťastná.
Pro mne by to nebyl důvod, odejít od takového člověka. Ty jsi jako můj manžel, já jsem jako tvůj manžel, u nás je to zkrátka opačně než u vás. Klape nám to spoustu let. Manžel nemá problém, se sebrat a jet sám, mně to nevadí, jsem doma spokojená.
V takovém vztahu bych dlouhodobě šťastná nebyla. S mým mužem mě drží mimo jiné to, že oba rádi cestujeme, rádi jedeme na čundr do přírody. Jazyky taky neovládá, mluvčí jsem já, ale zase umí najít cestu, zatímco já jsem schopná zabloudit i na nádraží na kterém pracuju 😅 Taky se mi líbí že je inteligentní, umí o věcech přemýšlet, i když třeba politika, sociologie ho nezajímá, naopak já květů když začne mluvit o technických vymozenostech 😀 Ale celkově s Ferdou mravencem který se drží své hroudy a nic jiného ho nezajímá.bych dlouho nevydržela.
@info1 můj případ je trochu odlišný ale zkrátka: opustila jsem partnera se kterým jsem byla skoro 7 let. Žili jsme spolu, byli jsme dokonce i zasnoubení a mluvili jsme o tom že budeme mít děti. Moc jsem nad tím nepřemýšlela ale najednou když svatba začala být reální (musela jsem ho hooooodně přemlouvat, svatbu jsem chtěla hlavně já), tak najednou mě to vyděsilo a o pár týdnů poté jsme ho opustila. Pak jsem si uvědomila že už dva roky toužím po něčem jiném, že mi něco chybí, že nejsem spokojená, atd. Intimita taky nula, a to byl pro mě zásadní problém. Bývalý byl ale moc hodný chlapec, strašně zamilován, uklízel, vařil, byl ochotný... Ale něco mi chybělo, nevěděla jsem co přesně. To bylo před 5 lety. Dneska čekám první dítě s novým partnerem a jsem šťastná. Je to samozřejmě jiný člověk, a bohužel jsem je hodně dlouho porovnávala, ale rozumíme si, a časem jsem si uvědomila že jako budoucí rodiče si rozumíme líp. Zásadní změna je také můj přístup ke vztahu. Nevím jestli ti moje odpověď pomůže. Ale řekla bych že důvody pro rozchod nemusí vždy být že se něco stalo strašného, a zároveň jde o tom, co člověk chce. V takovém případě je to na tobě, můžeš si vybrat jestli chceš zůstat nebo odejít. Ani jedno ani druhé není špatné rozhodnutí. Někdy to už nejde zachránit.
@info1 hele já byla s otcem dcery skoro 10 let. Uz s nim
10 nejsem. Taky byl asi hodny, asi me miloval, taky byl šikovný a i inteligentní, ale bylo tam proste ale a ja taky odešla. Věděla jsem přesně co nechci a chci a on mi to dat nedokázal, nebo nechtěl. Bála jsem se, ze budu litovat a ne, nelitovala a ted uz vubec. Mam manžela u kterého žádné ale neni. Takze za me, pokud se rozhodneš k rozchodu je tam proste vzdy důvod.
@info1 Tak dneska už ti to je asi k ničemu ne? Měla jsi být ráda za hodnýho chlapa co byl pro rodinu, co pro vás budoval. Můj chlap taky není cestovatel, nezajímá ho veřejné dění. Jo štve mě to že si s ním moc pokecat nemůžu. Na výlety a dovolený jezdí taky kvůli nám, on sám to k životu nepotřebuje. Nějaký posezení s přáteli nemůžeme, není moc společenský člověk, radši sedí a neví co s ostatními mluvit. Ale je pro rodinu, a to je hlavní.