Osamělá
Holky, potřebuju nahlédnout pod pokličku k ostatním.
S manželem jsme spolu přes 20 let, máme 4 děti, od školky až po 2.stupeň. A já si uvědomila, jak strašně osamělá jsem. Cítím se dlouhodobě partnersky nenaplněná, nemilovaná, nemám se na co těšit. Před 2 lety jsem prošla vyhořením a těžkými depresemi, ano, z péče o rodinu. A nezměnilo se nic, krom toho, že jsem ještě začla budovat své podnikání. Cítím, že se zas řítím do propasti. Mám na starosti vlastně úplně vše, on platí hypo, pojistky atd, zbytek jde za mnou. Což to mi ani nevadí, vadí mi psychická zátěž.
Manžel do poradny nepůjde, to už vím. A já se zdráhám dětem rozmetat jejich klidný svět. Dá se takhle dlouhodobě žít? Dá se utlumit touha po lásce a péči?
Určitě terapii pro sebe, delegování povinností mezi ostatní, tedy děti, muže, popř. placenou výpomoc na cokoliv - úklid, večerní hlídání... Zvolit pevně nějaký den v týdnu, kdy bude rodina pečovat o tebe - klidně i jen odpoledne s večerem, ale někdo vyzvedne školkáče, cestou domů přikoupí čerstvé potraviny, udělá jednoduchou večeři (klidně typu pomazánka...), tobě odpoledne uvaří kafe, trochu doma poklidí, nebude ten den pokud možno řešit domácí úkoly, děti se vysprchují.... Ty si dáš masku, budeš věnovat aspoň hodinu jen sobě, vana, čtení, jít běhat, jít někam cvičit, malovat, háčkovat, s kámoškou na kafe, cokoliv, co tě baví... Muž ten den rozhodně přijde dřív a všechny děti se postarají o to, aby tys nemusela nic, i to nejmenší ti třeba přinese tu namazanou bagetu... Uděláš jim na ten den seznam běžných činností, ať si to podle toho mohou rozdělit, odškrtávat, co už je hotové. Taky vlastně uvidí, co vše je potřeba udělat. Bude to cílit na jejich samostatnost, pomoc v domácnosti, tobě se trochu uleví.
Myslím, že ta mentální zátěž je častěji na ženách. Trochu jsem si říkala, že mi opadne třeba po rozvodu, když už máme tu společnou péči, tak tě ubezpečím, že ani ne😂 Ale hodně mi pomohlo vést děti k samostatnosti. A seznamy. Držím palce, aby ses z toho dostala.
Určitě terapii pro sebe, delegování povinností mezi ostatní, tedy děti, muže, popř. placenou výpomoc na cokoliv - úklid, večerní hlídání... Zvolit pevně nějaký den v týdnu, kdy bude rodina pečovat o tebe - klidně i jen odpoledne s večerem, ale někdo vyzvedne školkáče, cestou domů přikoupí čerstvé potraviny, udělá jednoduchou večeři (klidně typu pomazánka...), tobě odpoledne uvaří kafe, trochu doma poklidí, nebude ten den pokud možno řešit domácí úkoly, děti se vysprchují.... Ty si dáš masku, budeš věnovat aspoň hodinu jen sobě, vana, čtení, jít běhat, jít někam cvičit, malovat, háčkovat, s kámoškou na kafe, cokoliv, co tě baví... Muž ten den rozhodně přijde dřív a všechny děti se postarají o to, aby tys nemusela nic, i to nejmenší ti třeba přinese tu namazanou bagetu... Uděláš jim na ten den seznam běžných činností, ať si to podle toho mohou rozdělit, odškrtávat, co už je hotové. Taky vlastně uvidí, co vše je potřeba udělat. Bude to cílit na jejich samostatnost, pomoc v domácnosti, tobě se trochu uleví.
Myslím, že ta mentální zátěž je častěji na ženách. Trochu jsem si říkala, že mi opadne třeba po rozvodu, když už máme tu společnou péči, tak tě ubezpečím, že ani ne😂 Ale hodně mi pomohlo vést děti k samostatnosti. A seznamy. Držím palce, aby ses z toho dostala.
@zuzkasim souhlasím, delegace a péče ze strany dětí o společnou domácnost je obrovská úleva, ve větším aplikujeme letos u našich dětí a je to opravdu veliký rozdíl a domácnost nevypadá neustále jako chaos
Víš, já si myslím, že člověk dokáže vydržet hodně, ale to ještě neznamená, že takhle má žít celý život. A hlavně bych nepodceňovala to, co popisuješ. Vyhoření a těžké deprese nejsou maličkost a dost mě zaráží, že se po dvou letech vlastně nic nezměnilo a ty na sebe nabaluješ ještě další povinnosti. 🙈 A upřímně, nezůstávala bych v tom jen kvůli tomu, aby děti měly klidný svět. Ony vnímají mnohem víc, než si myslíš. Nemusíš hned dělat žádná radikální rozhodnutí, ale začala bych určitě sama u sebe. Našla si psychologa nebo terapeuta, zkusila si nastavit hranice a hlavně přestala automaticky přebírat úplně všechno. I kdyby to znamenalo, že některé věci prostě nebudou hotové.
Zkus poradnu sama. Nebo terapii, dlouhodobě a zároveň léčbu nastupujícím deprese (psycholog+psychiatr), taková kombinace je nejúčinější. Postupně by bylo dobrý část svých povinností přenést na muže a děti, abys ty měla zátěže méně. Je to dlouhodobá práce, změna není hned, ani za půl roku, ale je to cesta k lepšímu.