Jak zvládáte strach o své dítě?

Ahoj maminky,
podelte se prosim o to, jak zvladate ten vsudypritomny strach o sve dite. Ja uz se hodne bala v tehotenstvi, aby vse dobre dopadlo a po porodu je to mnohem horsi. Porad se mi hlavou honi myslenky, aby nemela nejaky uraz, aby mi neonemocnela, aby ji nekdo neco neudelal, casto kvuli tomu placu, ale nechci ji kvuli svym fobiim v budoucnu omezovat. Netusila jsem, ze matersky cit je tak silny. A nebo jsem jenom ja takovy straspytel? Zmirni se to casem, a nebo je to jako v tom rceni, ze mit dite je jako vytrhnout si srdce z tela a nechat ho do smrti chodit vedle sebe?
luccy.luccy
9. črc 2014
Ahoj, mám to podobně. 🙂 Mít strach o svý dítě je určitě normální, ale tak nějak v mezi, ta moje je určitě posunutá. :-| A jak to zvládám... snažím se na to nemyslet a zbytečně sama sebe netrápit. Co má přijít, to příjde.. Je pravda, že když měla jet starší tříletá dcera poprvé s mými rodiči na dovolenou, proběhlo mě hlavou tisíc černých myšlenek, ale nakonec jsme to všichni zvládli. Dělám všechno pro to, aby byly zdravý a nic se jim nestalo, ale všechno ovlivnit nejde.. 😞
suzanna123
9. črc 2014
@scheetje Ahoj, zmírní - já to měla po porodu taky, úplný stihomam, že není možné, aby se jí něco nestalo. Už je to lepší - respektive ten strach není tak paranoidní a všudypřítomný
scheetjeautor
9. črc 2014
@suzanna123 Presne, stihomam 🙂 Ja tusim, ze to je jeste i hormony (mala ma 2 mes.), ale i tak potrebuji vedet, jak to zvladat a nezblaznit se 🙂
ffiinnkkaa
9. črc 2014
@suzanna123 Já mám teda ten strach pořád větší (ale asi jde o jiný typ) protože už ho nehlídám jenom já...je starší a hlavně se bojím co bude...ale lépe to teda koriguju než předtím 😉
hohe
9. črc 2014
jééééé no já jsem byla skoro na vestu... fakt jsem se o malou příšerně bála... neskutečně... příklady, když pominu, že jsem furt kontrolovala v kočárku jestli dýchá asi co 20 metrů, jsem měla ještě několik debaklů... nenechávala jsem ji ležet pod lustrem, vše jsem přemisťovala - co kdyby na ni náhodou spadl... na gauč - na tu otevírací část, kde je úložný prostor jsem se bála ji položit - co kdyby se náhodou otevřela a malou mi vystřelila a podobně... byla jsem fakt hotová... eliminovala jsem všechny možné nástrahy.. koukala jsem po únikových východech a podobně... postupně to sláblo 🙂 je to šílený adrenalin...
scheetjeautor
9. črc 2014
@ffiinnkkaa Mne na to rekla sestra (2 deti), ze s vekem fobie pribyvaji. To me moc neuklidnila 🙂
ffiinnkkaa
9. črc 2014
@scheetje Tak určitě, protože už chodí do školky (tak si říkáš..nevletí tam někde na cestu), pak půjde do školy (nechytne se nějaké špatné party) prostě čím starší tím horší...ale jak říkám člověk se to nějak naučí korigovat...
luccy.luccy
9. črc 2014
Já si myslím, že v každým měsíci, roce dítěte bude něco jinýho, čeho se budeme bát. Malá když začala lézt, bála jsem se, aby nevylezla schody a nespadla, když začala chodit, měla jsem strach, aby mi někam neutekla, teď už lítá jak cepelin, tak mám strach, aby mi nevběhla pod auto... až začne chodit na diskotéky, což si ani nedokážu představit, budu se modlit, aby se mi vrátila domů.
Ten strach je na celý život, jen se z toho nesmíme zbláznit. 😉
scheetjeautor
9. črc 2014
@hohe To je vystizne, na vestu 😃 Ano ano, dychani kontroluji v kocarku taky 😞 A veci taky premistuji, aby na ni nespadly. Momentalne mam strasny problem se sklenenym stolem v obyvaku a jeho hranami :-| Nejradsi bych ho vyhodila 🙂 A je to opravdu obrovsky adrenalin, resily tohle nase matky nebo byly proste vic v pohode? Mozna tim, ze se zilo vic spolu, vic generaci, tak na chmury nebyl prostor. Ja doma sama si pripadam kolikrat jako agent 😃
hohe
9. črc 2014
@scheetje ono se to bude mírnit, ale strach jako takový tě nikdy neopustí... skleněný stůl je v pohodě, na hrany dáš nějaký ten dzinzik na ochranu... neboj to se zlepší, časem... já mám teď infarkty, když malá skáče z gauče, sedí na stole a podobně... je z ní horolezkyně😃
scheetjeautor
9. črc 2014
@hohe To se mám teda na co těšit 😃
fressa
9. črc 2014
Já měla to samé..teď jsou malému 3 roky a je to mnohem lepší,občas mě to samozřejmě chytne,třeba když vidím co se kde děje,ale už jak začal mít i pud sebezáchovy,tak to je lepší.. mě nepřidala teda tchýně-furt ho chtěla hlídat,ale její moto-zdravé dítě přežije všechno. Takže ho nechávala chodit bez držení u silnice,klepat zimou.. děs-neboj,bude to lepší,ale strach je i přítel-aspoň dokážeš předvídat a být 2 kroky na před,takže se ho nutně nesnaž zbavit,ani by to moc nešlo-spíš se o to zajímej a tím pádem předejdeš spouště věcem a samotě to bude uklidňovat,že už víš co a jak a to nedopustíš,aby se to stalo 😉
scheetjeautor
10. črc 2014
@fressa Je fakt, ze diky strachu predvidame, ale nesmim byt uz paranoidni 😃 Manzel vyhrozuje psychiatrem 🙂
jancip
10. črc 2014
@scheetje Já myslím, že to je o nastavení člověka. Někdo je více a někdo méně úzkostlivý. Každý rodič má strach, ale nemělo by to přesáhnout nějakou únosnou mez. Teď jsi pod vlivem hormonů (já jsem zase nechápala, jak mě mohou samotnou pustit z porodnice s tak malým miminkem, když přece nevím, jak se o něho starat🙂 Pokud by to ale časem neustávalo a pořád by jsi plakala strachem, nějak bych to řešila.
zuza01
10. črc 2014
Já to mám taky... Až chorobný strach, když není se mnou. Bojím se, i když je s manželem a já u toho nejsem, přitom vím, že na ni dá pozor, ale... V září jde do školky. Taky vím, že to není v pořádku, ale už aspoň vím, z čeho to v mém případě pramení - ve třech letech jsem měla vážný úraz, šlo o život. A četla jsem, že se to může stát třeba po nějakém nepříjemném zážitku, třeba zavření se v dětství do skříně atd. Nicméně mám i strach se toho strachu zbavit, abych nebyla míň ve střehu 😉
daniellah
10. črc 2014
Ahoj, tak to je výstižné. Někdy mě to tak chytne, že to je šílený. Pořád vidím, co všechno se může stát, pak si řeknu, že jsem blázen, že si to akorát přivolávám. Jednou Elenka tak plakala, že jsem hystericky brečela s ní a viděla jen to nejhorší, až jsem zblbla i manžela 🙂 .No, jsem ráda, že to je "normální" a nejsem sama 🙂
Jak píšou holky, bude hůř, začnou chodit do školky, školy...doufám, že do té doby se to nějak zlepší, nebo ze mě bude nejhorší matka, protože ji od sebe nepustim dál než na pár metrů, dokud budu na živu 😃 😃
anatanka
10. črc 2014
Ja zadny chorobny strach nastesti nemam, ale jak uz nekdo psal, vekem se ten strach o dite asi spis zvetsuje, protoze jako maminky jsme s nim cim dal min a tim padem nas prostor pro ochranu se zmensuje. Ja zazivam nejvetsi strach, kdyz je mala s tatinkem (jsme rozvedeni) a to nejvice ted v lete, kdyz maji jet na dovolenou atd.
Snazim se nad to povznest, resp. to nejak prezit 😃
Cim je ale Miri starsi, tim vic si uvedomuju, jak bezmocna jednou budu a jak casto budu muset ten strach v sobe prekonavat. Uz vidim pred sebou ty probdele noci, kdy budu cekat na cvaknuti dveri, ze se v poradku vratila z nocniho tahu Prahou s kamaradkama, kdy budu cekat na zpravu, ze uz dojeli, az pojede s prateli autem na dovolenou apod.
Nastrah je moc a lidsky zivot je tak krehky, tak nezbyva nez verit tomu, ze co se ma stat, se stane a ze kazdy ma na sobe jen tolik, kolik unese...
scheetjeautor
10. črc 2014
Blbe je, ze je tolik hroznych veci v novinach, zpravach...Pak se clovek nema bat. Onehdy jsem rikala manzelovi, ze asi nezvladnu davat dite ve skole na plavani - reakce na pripad, kdy ucitelka si nevsimla, ze jeden zak chybi, ten byl 20 min pod vodou. A takovych veci je kazdy den plno 😞
jancip
10. črc 2014
@zuza01 Toho, že by jsi nebyla ve střehu, bych se nebála. Já patřím spíše k matkám, co strach docela slušně korigují. Nikomu nevolám, když syna hlídá někdo jiný jak já, nestojím mu s prominutím za zadkem, aby odněkud nespadl (dokáži odhadnout, co zvládne a co ne), a když spadne, učí se tím (samozřejmě nenechám ho spadnout ze schodů, apod.). Zlomit si může cokoliv i při sebemenším pádu, kterému se nedá zabránit....a i přesto jsem ve střehu pořád. I když s někým mluvím, něco dělám, vím přesně, co dělá on. Ale z velké části ho nechám, předávám mu tak důvěru. Ono když jsou hodně úzkostní rodiče, předávají to chtě nechtě na své děti.
zuza01
10. črc 2014
@jancip Já vím, že to není dobře, držím se, ale vnitřně teda ukrutně trpím... Pouštím ji k babičkám, ale mám z toho doma deprese...
scheetjeautor
10. črc 2014
@jancip Tohle je, myslim, ten problem. Moje mamka se o nas se sestrou taky hrozne bala, takze jsem to urcite "zdedila" po ni 😞
jancip
10. črc 2014
@zuza01 A to je podle mě už ten moment, kdy to přesahuje mez. Místo toho, aby jsi byla ráda, že máš čas pro sebe a nějak efektivně ho využila a nečerpala sil, se trápíš. A dcera to podle mě vycítí.

@scheetje Tak, tak, tohle se prostě předává z generace na generaci.

Holky, já nevím, ale já bych s tím něco dělala, když tedy fakt pominu ty počáteční hormony.... Ne ten strach potlačovala, to se pak promítne jinde, ale nějak ho zpracovala, klidně bych někde požádala i o pomoc.
leeena_4
10. črc 2014
Ahoj, já myslím, že teď je to u tebe možná ještě ovlivněné hormony po porodu. Mě občas strach taky přepadne, ale říkám si, že se jím nenechám ovlivňovat a hned ho zapudím. Zkrátka na to nemyslím a úvahy o tom, co by, kdyby nerozvíjím. Užívám si každý den. Pokud jsou tvoje obavy fakt tak velké, zkus vyhledat pomoc, ať se tím netrápíš. Tvoje dítě strach cítí a není to po něj dobrá emoce. Navíc pokud by takový úzkostný strach přetrvával, bude to mít negativní vliv na výchovu a celý jeho život
scheetjeautor
10. črc 2014
@leeena_4 Zkusím pohledat nějakou literaturu, když nepomůže, tak psychologa.
snazilkabara
10. črc 2014
@zuza01 také si to myslím, ja zase byla uplne v pohode a když byl dceři rok, tak měla po šesté nemoci velký úbytek bílých krvinek, jenže nemela ještě vyrážku takže všichni říkali, ze to vypada na leukémii.. Byla jsem už před porodem s klukem, oba s manželem v prde... Normálně se i můj muž v noci budil a sedel na posteli a brecet jak se o ni boji a to už jsme věděli, ze je v pořádku, ale od té doby... Dokonce jsem o tom tady i napsala článek " Dá se s tím vůbec naučit žít?".
A to je ten okamžik, kdyby se tenkrát nestala ta stresova situace tak si myslím, ze bych dneska byla ve všem víc v klidu. Ja se tedy nebojím tolik úrazu, protože je ve 3 letech sikovna, plave bez pomůcek, jezdí na normálním kole, ale bojím se nemoci a o zdraví. To co vídám na hematologii, která je v Motole spojena s onkologii, protože stále chodíme jednou za čas na kontrolní odběry, je vázne peklo. Pokaždé jdu od tud a to co tam vidím si říkám, ze nás určitě taky potká a ze se nám určitě něco s detma stane.
Mám to tak ve vlnách... Někdy lepší, ale když přijde rýma nebo teplota( což naštěstí moc často neni), tak vždycky hledám horší diagnózu, je to hrozny, ještě když ma člověk k tomu oboru blízko...

Snad to budeme lepe zvládat.
zuza01
10. črc 2014
@snazilkabara Tak já vím, proč to mám, ten můj dětský úraz - ale mnou nezaviněný, pak jsem o dvě nenarozená miminka přišla. Navíc dcera ve dvou měs. onemocněla a léčba se nám několik měsíců táhla. Navíc ta nepodpora okolí byla strašná, obviňovali mě, že jsem jí nakazila mateřským mlékem apod. Takže mi hormony i vlivem čtyřech těhotenství lítají nahoru dolů... Uvidíme, nicméně si problém uvědomuju.
naomi6
10. črc 2014
@scheetje Ahoj, já se o děti také bojím, to je myslím úplně normánlí, navíc jsi ještě krátce po porodu, takže hormony pracují a časem se to určitě upraví, zlepší. Je to nová situace - mít dítě, a každý je jiný. Teď při druhém dítěti už tolik věcí neřeším jako dřív. To by se člověk musel zbláznit a děti by nikam ani nepustil. Uvidíš, že časem se strach zmenší. Držím palce. Užívej si mateřství, je to krásný a děti strašně rychle rostou.

Začni psát odpověď...

Odešli