• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Kdy jste začaly milovat své dítě?

27. března 2017 
@mmlenka Tak to jsem moc rada :wink: vcera jsem mela na navsteve kamaradku s desetimesicnim synkem a to uz byl zase obrovsky rozdil,porad zvatlal Mama,smal se na cele kolo,lezl jak torpedo,vsechno straslive zkoumal,fakt legrace. Uz se tesim,az to u nas taky nastane :wink::wink: Jak pise Karp,miminum chybi ctvrty trimestr,teprve po tretim mesici jsou snesitelna :wink:
16. lis 2012 v 10:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@kamino Jojo, ja bych si ty prvni tri mesice klidne odpustila :slight_smile: Taky se tesim, az zacne byt trosku akcnejsi a interaktivnejsi. I kdyz je mi uplne jasne, ze pak budu s laskou vzpominat, jake to bylo, kdyz jenom lezel :grinning:
16. lis 2012 v 16:05  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@mmlenka asi ano,ale uz se tesim,az budu spat dele nez 3 hod v kuse:wink:
16. lis 2012 v 16:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já to moje mrně ráda od chvíle, co jsem se dozvěděla, že ji čekáme. Už se nemůžu dočkat, až se nám narodí :slight_smile:
16. lis 2012 v 16:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já se přiznám, že jsem se cítila stejně. Po porodu jsem byla strašně bolavá, nešlo nám kojení, bolelo mě to hodně....Malá byla hodná, ale já jsem furt přemýšlela, proč necítím tu euforickou lásku, o který všichni mluví :frowning2: Šestinedělí byl mazec, já furt brečela, protože malá brečela, ještě pořád se taková silná láska nedostavovala...Čím byla malá starší, tím víc jsme si na sebe zvykaly a už je to uplně jiný :slight_smile: je s ní teď hrozná prča, když brečí, většinou už vím proč...mateřství neni nic jednoduchýho :wink:
16. lis 2012 v 16:48  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Holky, já jsem asi z té druhé skupiny - naše miminko jsem milovala od prvního momentu, co jsem zjistila, že jsem těhotná. A když se náš chlapeček narodil, tak jsem se do něj zamilovala okamžitě, hned jak jsem ho uviděla. Ale i já jsem měla pochybnosti, jestli to všechno zvládnu, a byla jsem si vědoma té obrovské odpovědnosti, kterou to obnáší... A v šestinedělí jsem si taky prošla momentama, kdy jsem si říkala, že na to nemám.
Nebojte, pokud necítíte totální záplavu lásky od začátku, tak se nic neděje a nejste "horšími" matkami jen proto, že to nemáte hned jak z románu :wink:
16. lis 2012 v 18:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
já to u dcery měla jak na houpačce, po porodu jsem se zamilovala okamžitě, asi i proto,že jsme nechtěli vědět co čekáme a strašně jsem chtěla holčičku, celé noci jsem na ní koukala jak na svatej obrázek, nabitá endorfiny...:slight_smile: po návratu z porodnice přišla krize, dostavila se únava, malá celý šestinedělí prořvala a já byla na pokraji zhroucení, to byla doba kdy jsem si říkala,že to prostě nedám s nadsázkou řečeno jsem sháněla baby box:slight_smile: po šestinedělí to přešlo a od té doby je ta láska čím dál silnější, u syna se dostavila taky hned ale nepolevila ani během toho šestinedělí:slight_smile:
16. lis 2012 v 18:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mmlenka. Ahojky,já jsem necítila žádnou lásku ani na porodním sále,ani po celou dobu v nemocnici a první 3 měsíce byly šílené,protože malá jen brečela a brečela,třeba 10h přes den nespala,kupovali jsme kvůli ní kdeco,závěsnou houpačku atd.
Měnit pocity se mi začaly kolem půl roku,když už jsme si na sebe zvykly,byla akčnější,teprve potom jsem začala naplno cítit tu bezmeznou lásku.
Takže nebuď smutná,pocity jsou normální a jde jen o to,abyste si na sebe zvykli a byla jsi v pohodě ty a tím pádem i brouček.
Držím moc pěsti,mějte se hezky!
16. lis 2012 v 18:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já se na první dítko moc těšila celé těhotenství, pak jsem ho 14 dní přenášela, vyvolávali porod, nakonec se narodil akutním císařem, jen mi ho ukázali, pak mi ho přinesli v zavinovačce, abych mu dala pusu a pak jsem ho dostala k sobě až po 12 hodinách. I babička si ho pochovala dřív než já. Měla jsem ho ráda, ale pořád mi nějak nedocházelo, že je náš, můj, že ho nevrátím jako synovce a neteře a že by mě zahltila nějaká všeobjímající láska..A když Adamovi bylo 6 týdnů, tak mu řval alarm a nebyl to planý poplach a když mi ho přítel dal do náruče, tak jsem Adama držela, on přestal plakat, mě tekly slzy jako hráchy a já si říkala, nedám tě, nikomu tě nedám, jsi náš. Teprve mi došlo, jak ho miluju. A u druhého dítka to přišlo během pobytu na šestinedělí. TA naše potvůrka usnula jen na mé posteli v mým malíčkem v puse. Tak když takhle odfukovala, já vedle ní ležela zkroucená a bolavá (taky byla císařem) a ona mě žužlala a spinkala, tak jsem si říkala, že tohle je tedy ono:slight_smile:
27. lis 2012 ve 21:56  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
V těhotenství,které enbylo jednoduché, jsem se na miminko těšila,ale pořád se bála,aby se zase něco nestalo.. Zamilovala jsem se opravdu na 1.pohled, jak na mě ten uzlík koukal s otazníkem v očích a co po mě chcete, kde jste?? Pak mi ho vzali na 4dny a 3noci do inkubátoru kvůli žloutence ajá to vždy obrečela...
spíše se bojím, zda dokážu druhé milovat stejnou měrou...
27. lis 2012 ve 22:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mmlenka Leni, k tomuhle tématu mám docela dost co říct. Jak víš, mám dvojčata, rodila jsem císařem. Jenže u Viktorky doktoři objevili nějakou neobvyklou vyrážku, která mohla být infekční, ani jsem ji pořádně neviděla, odnesli mi ji, a já na ní chodila koukat ode dveří. MArka jsem měla od druhého dne u sebe, prošla jsem si s ním tímkrušným začátkem a učila jsem se mu porozumět. Po 4 dnech mi dali Vikinku, a já ji bohužel vnímala jako to druhý dítě. Fakt blbej pocit, vůbec jsem ji nedovedla odhadnout, co udělá, nechápala jsem ji. Trvalo to pár týdnů, než se to začallo lámat, úplně se to zlomilo, když cca ve 3 měsících vyžadovala výhradně mojí pozornost, navíc to doprovázela tak nádherným úsměvem, že tomu nešlo odolat. Teď mám " dvě jedničky", nejhezčího kluka a nejhezčí holčinu. Ale nebudem si tady nalhávat, že je to vždy idylka, ale už je to oběma stejným metrem.
27. lis 2012 ve 23:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, narazila jsem tady na to téma a ráda bych řekla svou zkušenost s tzv bondingem. Ani jsem nevěděla, co tohle slovo znamená, teď jsem si ho dohledala v encyklopedii. Ano, jde o přirozenou věc a nikdo nemá právo po porodu oddělit miminko od matky. Já jsem si u druhého dítěte přála zůstat s dítětem od porodu do odchodu z porodnice neustále s malým. Své přání jsem předala porodní asistentce při příchodu do porodnice v podobě porodního plánu vytištěném na papíře. Doktor měl hubu, i když jsem v porodním plánu měla napsané, že si velmi vážím učenosti doktorů a pokud nastane zdravotní problém, samozřejmě porodní plán padá. I tak a i když jsem byla po příchodu do porodnice " v posledním tažení " ( porod postupoval rychle ), bylo na něm vidět, že se ho mé rozhodnutí nedat dítě z ruky dotklo a dokonce jsme měli v kartě malýho napsaný, že dítě bylo bezprostředně po porodu předáno do péče rodičům. I když jsme zůstali v porodnici :slight_smile: . Musím říct, že jsem cítila, že to naprosto v porodnici nepraktikují, ale mé přání respektovat museli. Jsem matka a mé dítě bylo naprosto v pořádku.

Když jsem mimi vytlačila, doktor se zeptal mého partnera, jestli chce přestřihnout pupeční šňůru, o což jsme neměli zájem, zdá se mi to jako teatrální gesto, kdy otec dítěte dělá zákrok, který i vizuelně díky nástroji v ruce přísluší lékaři. Myslím si, že to lékaři praktikují proto, aby udělali radost rodičům dítěte a přesto jim zůstaly v moci veškeré nesmyslné procedury, které jsou podle mě naprosto nadbytečné. Říká se tomu - vlk se nažral a koza zůstala celá :slight_smile:

Malého tedy sestřička rychle zabalila do dek, trošku mu očistila tvářičky hadříkem a předala ho tatínkovi. Ten mi ho přinesl do náruče a od té doby jsme se od sebe nehli až do konce šestinedělí, to mi ho hlídala tchyně, když jsem musela k lékaři.

Reálně to vypadalo tak, že jsem do porodního plánu napsala, že si nepřeju mytí, měření, vážení, čištění nosíku, nechávání na zahřívací dečce " zahřát ", česání, a během celého pobytu žádné odnášení bez mé přítomnosti.

Jde o to, že bezprostředně po porodu, je dítěti upřímně jedno, kolik měří a váží, vyčištění nosíku je taky nic moc, když nemá zjevné potíže, zahřívací postýlka je na nic, když na něho na porodním stole čeká krásně nahřátá maminka, která se pořád otáčí, kde má mimčo. Měření, vážení, mytí, všechno vydrželo počkat na potom :slight_smile: Mimi jsem si vykoupala sama, pořád jsme byli spolu. A takhle se holky probouzí láska úplně nejlíp. Vřele všem doporučuju a přeju bezproblémový porod.

Tímto bych chtěla dodat odvahu nastávajícím maminkám, že porodní plán má smysl a pár křivých hub doktorů, kteří zatím ještě toto ve standartu nemají, stojí za to, prožít si první dny života s dítětem, protože na to máme právo. Je to základní právo matky i dítěte. Být spolu. :slight_smile:
1. led 2013 v 11:11  • Odpověz  •  To se mi líbí (7)
Když se mi Sebastian narodil měla jsem hlavně strach. Například z toho, že mi bude plakat a já ho nebudu umět utišit, že nepoznám, když má hlad a tak dále.. Časem jsem se to naučila, i když pořád mám strach. Největší starost mi dělalo "Co, když ho nebudu mít ráda?" Nemilovala jsem ho od prvního dne, ale byl tak malinký, že jsem věděla, že s emu nemsí nic stát. Taky, že změní můj život. Tak jsem si ho zamilovala :slight_smile:
17. led 2013 ve 20:14  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj holky taky se toho bojim ze to nebudu zvladat, do toho mam v baraku babi o kterou se od rijna musim starat (zdravotní problemy) a uz ted to nezvladam :frowning2: pri predstave ze tu do 14 dni bude prcek se mi chce brecet a pripadam si bezradna :cry: . Stale se uklidnuji tim ze budu mit zlate dite a zvladnu to ale realita bude urcite jina :slight_smile: manzel urcite pomuze ale co mi to platne kdyz je v praci od rana do vecera a ja budu na vse cely den sama? Drzte se at to zvladnem :slight_smile:
18. led 2013 v 07:44  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoooj:slight_smile:
měla jsem to samé a i déle, po 17dnech v porodnici (probrečených) a ošklivým porodu, doma nastal nový problém, nemam už žádný čas na sebe, nevyspalá, a někdy bez chuti ke všemu. Zjistila jsem, že když jsem podrážděná miminko je taky, takže jsem se naučila trpělivosti, ono mi stejně nic jiného nezbylo:slight_smile:) nooo a ted čekám kdy konečně už bude větší abych měla kliiid:slight_smile:))))))))))))) přejeme hlavně zdravíčko a nebojte to přijde:slight_smile:
22. led 2013 ve 13:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já jsem mateřskou lásku pocítila po 4 měsících po porodu. Předtím jsem byla jen unavená, nevyspalá, vydeptaná, ubrečená...
25. led 2013 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
od početí, věděla jsem to od začátku, že to bude holčička a moc se na ni těšila.. zůstala jsem doma a hladila si bříško, jsem nevyspala, unavená, ale mám vedle sebe život, který s manželem musíme nasměrovat správným směrem, milujeme ji od početí
25. led 2013 ve 21:14  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Dítěte jsem se dočkala až ve 30,takže jsem byla už tolik lačná tohoto citu,že jsem mimi milovala opravdu od //. Pamatuju si,jak jsem v duchu plavala na obláčku a nemohla jsem si pomoc.......

Bohužel porodnice slibovala vše jinak,než bylo v reále-takže mě s malou po porodu oddělily. Neměli jsme ani jedna zdravotní probémy,ale prostě k porodu odpoledne nedošel pediatr!!!!!!!!! a tak musela malá zůstat do prohlídky přes noc u sestřiček (měli stejný monitor dechu jako já na pokoji,toť vše,ale člověk celý šitý, ubrečený a zoufalstvím úplně zeslablý se stejně ničeho nedovolá......).Byla to pro mě tak krutá noc,že věřím a doufám,že už v životě větší zoufalství nazažiju!!!!!!!!
Jak píše @leni78 -já v tu dobu už o bondingu věděla, uvědomovala jsem si tu šílenou chybu o to víc a snažila se to potlačit,abych se třeba vůbec rozkojila.............Když mi ji konečně "dali" brečela jsem nad ní jak šílená a slíbila jí,že už ji nikdy neopustím, NIKDY!!!!!
Nejen,že jsem věděla a milovala ještě před narozením, díky zážitku po porodu jsem bez ní nemohla vydržet,aniž bych se nehroutila. Nedovolila jsem vozit kočár-jen když jsem jela taky.Nesměli mi ji odnést do vedlejší místnosti-měla jsem ji prostě neustále na dohled-nebo na chůvičce. Trvalo mi to hodně dlouho a pozvolna,než jsem se přestala bát,že mi ji zase někdo vezme.......
Nevím,jestli bych si uvědomila až dýl,že ji tolik miluju, nebo jestli to vše jen urychlilo a zesílelo. Ale já si tu hroznou lásku, pocit štěstí a potlačení vlastní bolesti ze šití pamatuju už hned,když na mě ležela na porodním sále.....

Přesně jak píšeš @kami1984 , já se teď taky hrozně bojím,jestli i to druhé budu vůbec schopná tolik milovat!!!!!!!
25. led 2013 ve 21:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mmlenka a ostatní,co to tak jak já nemáte-chtěla jsem dodat,že mi přijde normální i opak,nevidím to vůbec jako divné, každý jsme na prožívání jiný! Nejste proto horší! :wink:
Všem vám přeju moc,ať taky co nejdříve zažíváte ten pocit létání na obláčku nekonečného štěstí! :dizzy_face:
25. led 2013 ve 21:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
první dceru od chvíle kdy mi ji ukázali v kojeňáku, syna asi v roce, kdy jsem už byla ze sebe zoufalá...nějak jsem ho pořád nemohla přijmout...měla jsme první dceru a té plné srdce..jednou jsem brečela u mámy, že mě nemá syn rád, že ze mě cítí tu odtažitost a máma mi tenkrát řekla "Ty ji máma, ty jsi dospělá, ty to musíš vyřešit!". tak jsem se do lásky a k hezkému chování k němu nutila úplně vědomě. A zlomilo se to. Dnes je mu šestnáct a celé dětství to byl můj nejmilovanější syn...teď je to puboš na zabití,a le stejně spolu máme vajimečný vztah...Pak se mi ve 40 podařilo otěhotnět..od prvopočátku jsme tušila, že je to syn...byla jsem jak zalitá sluncem..šťastná, spokojená..jenže to dopadlo špatně a kus mě tehdy umřel...pak se zadařilo podruhé...věděla jsem, že je to holčička...elé těhu mě naši říkali nemysli na TO, nepojmenovávej TO, bude to bolet pokud to znovu nevyjde...pak se narodila Terka...bohužel akutním císařem, předčasně, takže mi ji jen ukázali a odnesli...mě šupli na JIP a bylo to..druhý den nikod neměl čas, aby mě za ní odvezli na vozíku. Sestra na mě byla hnusná. Že nemá čas se mnou běhat po porodnici. Musel přijett muž cca 60 km, aby mě za ní odvezl...Měla jsem pocit, že neradi vidí, že si ji chci pochovat....hubovali, že místo kojení se s ní muckám a mazlím..Asi čtvrdý den po porodu jsem psala ségře sms, kdy začala milovat svoje děti..jestli hned po porodu... a moje setsra odepsala památnou větu..."Copak? Máš pocit, jako bys sis strašně přála od Ježíška nové boty a pod stromečkem našla staré ošklivé kozajdy? .-))))))"přesně...pocity byl..hmmm, tak jsem po 20 letech konečně dočkala vlastního dítětě..hmmm a dokonce vytoužené holčičky....hmmma je zdravá...no dobrý a co jako? Jenže jak mi ji pokaždé dávali na kojo, pak na krmení do ruky, a pak už jsme si ji mohla chovat sama, tak se to prohlubovalo a pak už to bylo jak má být...ještě si pamatuji jak nás přeložili konečně na splečný pokoj a vrazili mi ji do postýlky a když konečně odešli, tak jsem na ten uzlík koukala a říkala si bezradně. "Ty brdo, co jsem to udělala" Je mi 41 let, doma dvě téměř dospělé děti, už jsem zvyklá na svoje pohodlí...." Tady končí sranda!".ale zvládli jsme to skvělě všichni...Terce už je skoro dva a půl roku..
Ale stejně zcela zodpovědně, že taková ta rána palicí, to bum aaaaa a už bez tebe nemůžu být jsem měla pouze u té první dcery. Dodnes si pamatuji, jak se otevřely dveře a sestřička přinesla černovlasou holčičku s v růžových dupačkách s oslíkem.-)))))) A to to bylo 20.12 osmnáct let.-))))
25. led 2013 ve 22:48  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Ja jsem k malé ihned po narození cítila tu lásku... bylo to něco neuvěřitelného jak na mě koukala z postýlky vedle a ja vedela, že je to jenom můj andílek :slight_smile: .. Ale je pravda, že i když si myslíte, že to dítě nemáte rádi, tak jak by to mělo být, tak to v sobě stejně ta ženská má... Ja malou milovala od první chvíle, ale po 3týdnech jí zaskočilo blinkání a začala se dusit, neumíte si představit jak se ta láska se starostí a strachem znásobila... Naštěstí vše dopadlo lépe než dobře :slight_smile:
10. čer 2013 ve 22:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
od prvního okamžiku ne, to jsem na sále s ním na břiše úlevou brečela, ale myslím, že ještě v porodnici nebo nejpozději pár dní po porodu doma, to přišlo. Ale ne, myslím, že už v porodnici, asi ano, už tam. A brzy jsem cítila velký strach a obavy o něj, když byl nějak ohrožený.
Teď ale čekám za 2,5měsíce druhé a to si nějak nedovedu představit, jaké to bude, když mezi nás přijde někdo nový "cizí". :slight_smile: Nejen obavy o to, jak to bude zvládat syn a jak miminko přijme, ale jak to zvládnu a jak ho přijmu já. Asi to přijde zase samo, ale Ted si to představit nedokážu.
10. čer 2013 ve 22:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mmlenka Upřímně řečeno, opravdu miluju svého syna až teď, kdy mu je 11 měsíců a je s ním už nějaká domluva, zpětná vazba a prostě sranda. Po porodu jsem měla co dělat hlavně se sebou, navíc miminko je miminko, neřekne, co by rádo a mamka bojuje se svými hormony a celkovou změnou života. Já myslím, že je to normální, ale tenkrát jsem si ty pocity vyčítala a trápila se, že nejsem nadšenější a víc v pohodě.
22. srp 2013 v 11:42  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
prvorozenou sem opravdu milovat začala cca 3.den po porodu, byl to dost náročný porod zakončený akutní sekcí a viděla sem ji poprvé až po 12 hodinách, druhý den mě dali na rooming a třetí sem si už život bez malý nedokázala představit, z druhorozeným to bylo jiný, byl vymodlený, viděla sem ho okamžitě, jakmile ho vyndali z břicha a milovala sem ho od první vteřiny :slight_smile:
22. srp 2013 v 11:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@janatrestikova To jsem ráda, že někdo to má stejně. Vítek měl nedávno rok a až opravdu poslední dobou můžu naprosto jistě říct, že ho miluju. Holt jsme každá jiný typ, já jsem v tomto asi trošku "málo ženská" - ta malá nemohoucí miminka mě moc nebaví. Jak píšes, až teď je s ním sranda, dá se s ním dělat víc věcí a na to jsem asi čekala.
22. srp 2013 ve 13:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Také mě občas přepadají takové myšlenky. Zbývá mi 6 týdnů do porodu a jelikož bylo naše mimčo neplánované a ty dvě čárky na testu přišly v rozchodovém období s partnerem, takže trochu nevhod. Dlouho jsem přemýšlela, zda si miminko vůbec nechat, jestli jsem už natolik vyspělá na to, abych se o něj dokázala postarat a dát mu lásku, kterou si zaslouží.Pak ve mne ale hrko, že možná nebude další taková šance miminko mít, že se vše děje z nějakého důvodu a tak jsem se zodpovědně rozhodla si ho nechat. Že jsem těhotná jsem bývalému řekla asi týden po potvrzení na ultrazvuku. Zprvu byl v šoku, rozčilený a zoufalý, ale smířený s mým rozhodnutím, že na potrat nepůjdu. Za nějaký čas naprosto obrátil, pokoušeli jsme se vztah urovnat, ale mně už to prostě nešlo. Nebyl tam žádný cit vůči němu a přišlo mi sobecké utvářet "pár" jen kvůli tomu, aby dítě mělo oba rodiče pospolu, i když nešťastné.
Těhotenství prožívám bez problémů, ale také bez nějaké euforie. Občas břicho pohladím, na malou mluvím, ale pak je období, kdy je mi to vlastně jedno, připadám si oplácaná, nehezká a nešťastná. Přesto se na malou těším, jen se bojím, jak to bude po porodu. Vždycky jsem se snažila si s někým o těhle pocitech promluvit a trochu si ulevit, ale vždy se mi dostalo jen toho "to se po porodu změní... těhotenství je nádherné období.. miminko budeš milovat".. Zajít k psychologovi se bojím, že si bude myslet, že jsem blázen :( prostě najednou nevím, jak dál.
15. lis 2013 v 09:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj. Já mám dvě děti. A u toho prvního jsem si poprvé uvědomila, že ho mám ráda, až když mu byl měsíc. Do té doby jsem se o něj starala normálně, ale protože jsem věděla, že musím, a že se to ode mě očekává. Nijak mě to ale nenaplňovalo, při pohledu na syna jsem necítila žádné emoce. Dodnes nevím, jestli to bylo slabou poporodní depresí a nebo proto, že jsem prostě byla mladá nána (bylo mi čerstvých 19 let, ale syn byl plánovaný). Druhého syna jsem milovala opravdu od prvního okamžiku. A je mi strašně líto, že u toho staršího jsem byla o tohle ochuzená.....
20. únor 2014 ve 02:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Naše děti byly velmi chtěné a plánované, takže jsem je milovala ještě před narozením a od prvního dne úplně strašně moc :slight_smile:
Každé věkové období je něčím krásné a čím je dítě starší, tím je to náročnější, ale s láskou se to dá všechno zvládnout.
Nejdůležitější je, aby byly děti zdravé.
26. únor 2014 ve 23:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mmlenka u mě to bylo stejné... a řekla bych, že ta láska ještě pomaleji, než u vás. servisování mi nedělalo potíže, že by mě moje dítě jako nějak štvalo, tak jsem z toho nebyla ani nijak extrémně nervozní. pamatuju si, že mě to zarazilo tak kolem 4. měsíce věku, kdy už se všechno nějak ustálilo a já měla i víc času nad tím přemýšlet. :slight_smile:) pak se to samozřejmě samo upravilo. u druhého to bylo hned. jak já říkávám s oblibou, to už jsem věděla, že čekám dítě, né ufo :slight_smile:)) všechno bylo jednodušší :slight_smile:
5. bře 2014 ve 23:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@mukynka tou "mladou nánou" to nebude. já to tak taky měla to se mi první dítě narodilo bez pár dnů v 28 letech, což označuju za "věk tak akorát"... prostě někomu to nejde hned. v tom to asi je. navíc je to nový stav. těhotenství mi přišlo krásný, užívala jsem si to, ale jak jsem pslaa v příspěvku výš, vůbec jsem si neuvědomovala, co se bude dít. v rodině žádné miminko nebylo, jestli jsem si chovala miminko dvakrát do té doby, tak to bylo moc :slight_smile:)) prostě představa, co to obnáší opravdu nula, spíše jsem šla hodně do mínusu :grinning:
5. bře 2014 ve 23:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek